Cesty

Sice jsem se asi před dvěma lety po jedné z mnoha jejich stávek zapřísahal, že už do Francie nikdy, nicméně letenky za deset euro mě přesvědčily, ať ji dám ještě šanci. Prodloužený víkend na konci léta se poměrně vydařil. Na druhou stranu jako národ mě žabožrouti moc nepřesvědčili, je docela nepravděpodobné, že se sem budu někdy vracet.

Pátek 8.9.

Letenky v akci Volotei byly za pár šupů, přesto ale musím říct, že mě potěšila úroveň služeb. Je to nízkonákladovka, takže vše se připlácí. Ale na palubě mi nikdo nic nenutil, interiér byl čistý a hlavně – měl jsem spoustu místa na nohy, a to při obou cestách. Nastupoval jsem jako poslední, letadlo nebylo úplně plné, takže jsem si místo místa uprostřed mezi dvěma lidmi zvolil volnou trojku vzadu. Sice bez okénka, ale to mi nijak nevadí. Zhruba dvě hodiny cesty, lehké zpoždění, a už vystupuji na letišti na prosluněném jihu Francie.

Smutné je, že jízdenka autobusem do města stála více jak letenka… Asi 13 euro zpáteční, dá se jet i vlakem, ale nejdřív se musí bezplatným shuttlem na nádraží a tam za 5 euro jedna cesta. Takže úspora nijak velká. A autobus jezdí každých patnáct minut. Do prvního se nevejdu, druhý je prázdný. Chtěl jsem si hnedka na letišti koupit City Pass (volná muzea, MHD, …), včetně té jízdenky, jak inzerují v aplikaci. Nicméně, slečna jednak neumí anglicky (ano, a proto si najde práci na pokladně na mezinárodním letišti) a hlavně jim to zjevně nefunguje. Takže jen jízdenku. Cesta je fajn, venku  sluníčko a řidič nám pouští Boba Marleyho.

Cesta do města, konkrétně na vlakové nádraží, trvá něco přes půl hodiny. Ráno mi psal můj pronajímatel ubytování, že má nějakou schůzku, a že mi klíče teda schová na ulici ve skříňce s elektrikou a druhý v baráku zase v jiné skříňce. Cajk, z nádraží to je ani ne deset minut chůze, klíče najdu oba dva a bez potíží se ubytuji. Pěkné a čisté 1+kk, kávovar, televize s Netflixem, sprcha, gauč. Asi za 40 euro na noc, levněji to tu bohužel nikde nešlo. Ale zas mi booking.com vrátí půlku, jelikož to bylo v rámci jejich promo akce.

A konečně hurá do města. Vydávám se pěšky do největšího centra. Překvapuje mě poměrně velké množství žebráků, kousek od mého bytu má bezdomovec stan přímo na chodníku. Spousta lidí všude. Zanedlouho potkávám první stánky s mýdly. Savon de Marseille je slavné lokální mýdlo, přírodní, eko, bio, a já nevím co ještě. Originál je bez zápachu, ale ve stáncích a několika obchodech je prodávají v desítkách různých vůni. Celou cestu počítám, jestli má cenu si pořizovat ten CityPass, stojí docela dost (asi 32 euro na dva dny). Nakonec do toho jdu, i když neuspořím asi nic, tak kvůli tomu pohodlí. Pokouším se ho tedy koupit v metru a automatu. Naklikám a dávám kartu a PIN. Automat začne červeně blikat, nějaká francouzská hláška a zpráva, že sorry, ale neboj, prachy jsme ti nestrhli. Nicméně v bance to vidím v blokacích. Namířím si to tedy do turistické kanceláře, kde je seznámím se svým problémem a názorem, že nechci riskovat že budu platit dvakrát za stejnou věc. Slečny jsou velice ochotné, někam volají, ptají se mě na jméno a tak. Očividně si nevědí rady, po deseti minutách se teda rozhodnou, že ta platba asi proběhla a dají mi CityPass z vlastních zásob. Happyend je, že banka mi to nakonec opravdu nestrhla, takže jsem ho měl free.

Jedna z oblíbených atrakcí je malinký vláček, který jede asi 40-ti minutovou cestu krz město, až k Notre-Dame de la Garda, symbolu města. Je to bazilika na kopci shlížející na město. Nejsem ten typ, co by takové věci vyhledával, ale bylo to v ceně (jinak asi osm euro). A byla to příjemná vyjížďka, repráky popisovaly zajímavosti a člověk si pěkně udělal rychlou představu o tom, jak město vypadá. Vláček staví u baziliky, kdy je přestávka a dolů můžete jet jakýmkoliv vláčkem, který tam bude čekat. Bazilika pěkná, v hlavní hale jsou samé lodě (na obrazech, visící ze stropu) a z vršku je krásný rozhled na celé města, i přilehlé ostrovy.

Po návratu do přístavu se vydám do pevnosti s muzeem. Muzeum je velice vkusně vestavěné do pevnosti Fort Saint-Jean, mostem pro pěší se pak dá dostat do hlavní budovy, moderní několikapatrové stavby s děravým pláštěm. Navštívím nějaké exhibice, bohužel skoro všechno jen francouzsky. Ale pěkné to bylo, venku před muzeum se chystá nějaká akce, vypadá to na koncert nebo festiválek. Od nějaké slečny dostávám letáček a že prý ať večer přijdu, že za sedm euro a že to bude super.

Ok, uvidíme. Mezitím k asi nejhezčí stavbě města, Marseillské katedrále. Velkolepá stavba, hned vedle ní hřiště na petanque, kde místní tráví svůj čas touto bohulibou zábavou.

V supermarketu nakoupím něco k večeři, nějaké paštiky a salámy, a pochopitelně bagetu. Po večeři se teda rozhodnu, že se podívám na ten festiválek. Dojedu autobusem ke katedrále a mířím si to do areálu. U vchodu, že si chci koupit lístek. Nejde to. Musím mít nějaký papírový voucher nebo co. Ukazuji letáček a že mi ta slečna říkala, že to koupím tady. Borci mi vůbec nerozumí, nevládnou jazykem, tak po chvíli mávnou rukou a ať jdu dovnitř. Dobře. Dalších sedm ušetřených euro. Lidí tam úplně moc není, ale je to docela příjemné. Dám si pivo za 5.5 euro, platím deseti-eurovkou, borec mi vrací 5.5 euro. Ok, nejen že neumí jazyk, ale ani počty jim moc nejdou. Vidím asi tři kapely, vůbec nevím, co jsou zač. První nějaký postrock, ale příliš do popu, pak nějaký slušný písničkář a pak nějaké hvězda, zpěvák, ale jeho vystoupení je tak hrozné, že musím jít.

Pěkný den, na to že jsem ještě ráno stál na I.P.Pavlova, tak jsem stihnul spoustu zážitků.

Sobota 9.9.

Dneska je v plánu navštívit rezervaci Parc national des Calanques, který je nedaleko. Jenomže, to by ani nebyl můj výlet, kdyby na něm nepršelo. Celé dopoledne leje jak z konve, jakože fakt hodně. Má to přestat, tak počkám. Což byla taktická chyba, měl jsem čekat až v cílové destinaci, netušil jsem, že mi bude cesta tak dlouho trvat. Kolem poledne jdu na vlakové nádraží, odkud chci jet do městečka Cassis. Super, za chvilku mi to jede, jdu k automatu na jízdenky a snažím se to naklikat. Bohužel, ten stroj je tak sofistikovaný, že tam jdou navolit jen velké stanice, ale ty menší tam nejsou. A jízdenku do Toulonu fakt nepotřebuji. Takže na pokladnu. Pokladen je otevřeno osm, přede zhruba taky zhruba osm lidí, mnu si ruce, že to bude rychlovka. Ne. Francouzi nejenom, že jsou líní, ale jsou i děsivě pomalý. Průměrná doba odbavení jednoho zákazníka byla jedenáct (!) minut. Měřil jsem si to. Co je tak složitého na tom, prodat někomu lístek? Mezitím se tvoří fronta až ven z budovy. Půlka pokladních někam odejde, asi je to nebaví nebo se jdou připravit na nějakou stávku. Ve výsledku tam jsem přes půl hodiny, vlak mi ujel samozřejmě a další až za hodinu.

Musím přiznat, že jsem docela vytočenej, začínají mě ti žabožrouti pěkně štvát. Nicméně vlak přijede a za dvacet minut jsem na místě. Ona ta zastávka není ve městě, ale asi čtyři kilometry od něj. Jezdí tu shuttle bus za 90 centů. Což je další čekání. Ve výsledku jsem ve městě asi v půl třetí a tedy nemám šanci stihnout, co jsem si naplánoval. Městečko ale hezké, čisté, moře, skály, hrad. Má to tu něco do sebe. Parkem vede několik značených tras, vydávám se po červené. Je to vápencové pohoří a terén je docela náročný. Ještě jsem si pohrával s myšlenkou to trochu napálit, a těch 20 a něco kiláků do Marseille dojít. Ale tempo tu je vážně pomalé, za dvě hodiny jsem ušel pět kilometrů. Je tu hodně lidí a je to tady pěkné. Samé skály. Sice nerad, ale musím to stačit zpátky do města. A zpátky na vlak.

Večer ještě trochu courám po městě, třeba super bylo u vlezu do metra na vlakovém nádraží, tam se každý večer schází místní omladina a provazuje street dance. Fakt cool, bylo jich tam asi dvacet, nějaké repráky a jeli docela bomby. Jinak ale ve městě spousta žebráků, a nikdo nerespektuje nic. Na zelenou jsem neviděl za celý víkend přejít jediného člověka, mladí Francouzi po sobě hází flašky s vodou, trefí chlápka v obleku, mladí nic, chlápek se bojí něco říct. Nebo u metra v přístavu mě obestoupí nějací mladíci (běloši) a chtěj po mě prachy. Anglicky odmítám, nerozumí mi, tak jdou. Jen ze sebe asi po minutě vydolují veškerou znalost a počastují mě milými slovy “Fuck you, bitch.”.  Nevím, mám pocit, že ten národ je ztracený.

Neděle 10.9.

Den návratu, ale mám ho skoro celý k tomu zkouknout, co jsem ještě nestihl. Chci jet na ostrov If, kouknout na pevnost kde byl (literárně) vězněn hrabě Monte Christo. Trochu váhám, jestli tam, dost lidí říká že tam toho není moc k vidění, nebo na Frioulské ostrovy. Prozřetelnost rozhodne za mne, jsou velké vlny, takže k pevnosti se nedá jet. Lístek na trajekt je zdarma v rámci City Passu. A musím říct, že ta cesta lodí byl asi ten největší zážitek. Většina lidí se nahrne na horní otevřenou palubu. Přijdou zřízenci a něco říkají. Všichni jsou dovnitř. Kupodivu umí i anglicky a říká, že budou obrovské vlny. A že tu sice může zůstat, ale budu úplně mokrý. Neváhám ani chvilku. Svítí sluníčko a bude to prča. Se mnou tu zůstávají ještě dva dobrodruzi.

A bylo to skvělé, vlny fakt obrovské, loď měla na výšku asi pět metrů, a přes horní palubu se převalovaly vlny v rychlé tempu. Tu zprava, tu zleva. Hází to taky slušně, kdybych se nedržel, asi bych skončil v moři. Za pět minut jsou totálně durch. Těch dvacet minut cesty jsem si užil, neuvěřitelně mi to zvedlo náladu.

V přístavu si koupím něco malého k snědku v jediné malinké sámošce a vydám se na obhlídku ostrovů. Jsou to vlastně dva Romègues a Ratouneau, spojené molem. Díky své poloze sloužily až do roku 1975 jako nepřístupný vojenský opevněný bod s dělostřeleckými bateriemi. Opevnění zde budoval už Jindřich IV., pak třeba Ludvík XIV. nebo Napoleon. A za války Němci. Jasný důkaz se nachází na obou ostrovech, například na větším z nich, kde je v jeho středu vojenská pevnost. Citace “Obrovská baterie RATONNEAU, dlouhá kolem 450 metrů byla nejsilněji vyzbrojeným objektem v okolí Marseille. Kromě obvyklých 24 cm kanónů v počtu osmi kusů měla též čtyři 27 cm moždíře a 9,5 cm kanóny“. Ke konci války to tu ovládali Němci, nestihli to ale úplně dostavět a nedostavěná část vypadá z dálky jako hřbitov. Krom toho se na východním cípu ostrova nachází Hôpital Caroline, nemocnice pro nemocné leprou či žlutou zimnicí. Byla to vlastně taková karanténa, vybudovaná někdy v devatenáctém století, momentálně se vehementně opravuje. Jinak jsou na ostrově skály, pláže a hlavně klid. Po ruchu města je to vítaná změna.

Na nic víc už není čas, jedu lodí zpátky do města (horní paluba už zavřená), koupím mýdlo, dám si palačinku a autobusem na letiště a hurá domů. Respektive do Vídně, kde si dám obří Wiener schnitzel a čekám na dvě hodiny zpožděný Flixbus. Moc pěkný výlet, Francouzi mi sice nesedí, ale zemi mají hezkou.