Cesty

Letos opět do Skopje, tentokrát už čistě jen kvůli jazzovému festivalu. Vezmu to přes Brusel, což vychází nejlevněji. Makedonie je krásná, sem se ještě několikrát určitě vrátím.

Sobota 21.10.

Vstávání v půl čtvrté a ve čtyři už před domem nasedám do Leo svozu, bylo to v rámci nějaké promo akce, takže to stálo asi stovku. Příjemná a profesionální služba. Cesta na letiště v klídku, stejně jako let do Bruselu, který se mi podařilo celý prospat. V Bruselu nevím co dělají, ale před terminálem je velký vstupní stan, kamery, kontroly. Zatím se mě to ale netýká, jelikož jdu na bus do centra města. Trvá to asi hodinu, koupeno dopředu online za pět euro. Brusel mě na rovinu neoslnil, mám z něj podobný pocit jako nedávno z Francie. Odpadky, bezdomovci, žebráci. Nebyl jsem asi v tom nejhezčím centru, ale první dojem nic moc. Ale zas jsem si koupil vafle.

Pěšky dojdu na konečnou tramvaje 94 a vydám se vstříc české ambasádě odvolit si. Malá fronta, milí lidé. Asi je jasné, že jsem volil pro-evropsky. Celé kolečko tramvaj-chůze-bus absolvuji znovu a vracím se na letiště. Ve stanu mě policajti seřvali, že mám ruce v kapsách. Jo, ale bezďákům v parku neřeknou ani slovo, že jo. No co, asi nesu bombu. Můj let do Skopje má více jak hodinu zpoždění, tak jdu na pivo. Ono to Charleroi letiště moc možností zábavy nenabízí, pivo Leffe je snad to jediné. Není levné (šest ojro), ale aspoň vrchní nešetří a načepuje tak o deci více. Čtu si, tak to nakonec docela uteče.

Let asi dobrý, spal jsem celou cestu. Měl jsem u wizzair objednaný bus. Čekal jsem, že počká na zpožděný let. To vůbec. Je dávno pryč a další jede za sto minut. No, to je služba!! Byl bych snad i počkal, ale v osm musím být v Opeře, začíná mi koncert. Takže nerad, ale jdu si pro taxi. Ceny jsou tu napsaný jako fixní, do města 1200 denárů, což je tak pětikilo, něco přes. Láme mi to srdce, ale zase zmeškat koncert, kvůli kterému sem jedu by bylo horší. Můj taxikář je Srb, říká co se všechno nesmí za jízdy, kde jsou radary a tak. Cesta mohla trvat tak půl hodiny. Platím, chce víc a v eurech. Říkám o fixní ceně, on že pro něho neplatí. Jo, vždycky dohaduji cenu taxi předem, ale u fixní oficiální ceny mě to nějak nenapadlo. Říkám, že mu prostě víc nedám, nemít batoh v kufru, už bych byl dávnou odešel. Nakonec znechuceně přímá moje peníze. Fakt, zlo taxikáři, všude.

Mám dvacet minut do začátku, tak se loudám do národního divadla, které už znám z loňska. Mělo mě trknout to množství dětí, si říkám to je cool, že jdou děcka na jazz. Paní na pokladně mě vyvedla z omylu, letos to je v budově nové opery. Naštěstí centrum je malé, takže za pět minut jsem tam. Není to tak hezké, ale o poznání větší. Zdá se, že je to docela významná společenská událost, opravdu plný sál, nicméně na poměrně dost lidech je vidět, že je muzika nezajímá – třeba chlapík v řadě přede mnou hrál celý koncert na mobilu. Nicméně já si to užil pořádně. Začátek je o půl hodiny zpožděn, zda se to jako místní zvyk.

Nejsem úplně hudebně erudovaný, abych byl schopen psát o jazzu, nicméně Steve Coleman & Five Elements byli skvostní. Snad hodinu a tři čtvrtě, spousta nápadů, řekl bych (kdybych tomu rozuměl) typická Newyorská škola. Co mám moc rád je, když na muzikantech vidím, jak je to baví. Třeba bubeník, který vypadal trochu jako Neymar, se očividně hrozně bavil a svůj entuziasmus úspěšně šířil jak v kapele, tak v hledišti. Víc snad řekne video (není moje).

Už teď jsem byl spokojený, výlet stalo za to. Byl jsme hodně unavený po celém dni cestování, trochu nervózní že ještě nejsem ubytovaný a navíc bylo už před jedenáctou. Naštěstí jsem se rozhodl počkat, a po půlhodinové pauze se podívat i na Marka Ribota and Young Philadelphians. Wow, jsem rád, protože jsem nakonec odešel nejen spokojený, ale dokonce nadšený. Týpek, kytarista, co má za sebou spolupráci se všemi možnými známými muzikanty (Tom Waits, Robert Plant, John Zorn,..). Philadelphia. Dva černí basáci, jeden sedí a hraje funk, druhý (Jamaaladeen Tacuma) s bílým vousem, blýskavým oblečení a botami, oba válí neskutečně. Jamaaladeen mi hrozně připomíná Kocoura z Red dwarfa. Černý bubeník nezůstává pozadu a celé to doplňuje tříčlenný smyčcový soubor. A je to naprosto ujetý!! Chtě nechte se musím smát, protože to prostě baví. Mark si to hodně řídí, jak dirigent tu mávne kdo má hrát, tu si vyžádá opakování nějaké části. Neskutečné, snad video zas ukáže víc. (doufám, že budou časem ofiko videa, nic extra kvalitního jsem nedohledal)

Do konce ale nevydržím, přece jen jsem vstával ve tři, tak kolem půl dvanácté odcházím a jdu na hotel. Mapy.cz mi ukazují přes tři kilometry a skoro hodinu cesty. Nevím, trvá mi to stěží dvacet minut, na pohodu. Ubytuji se, zaplatím a hned odpadnu a spím jak zabitý.

 

Neděle 22.10.

Pohrával jsem si s myšlenku strávit neděli někde na výletě, ale nechtěl jsem to nijak hrotit, takže uvidím podle toho, v kolik se probudím. V devět. Dám snídani v hotelu (trochu studená už, ale super nabídka) a je mi jasné, že nějaký větší výlet nedám. Tak jdu do města na procházku, sluníčko, pětadvacet stupňů. V marketu nakoupím pár drobností, opět stejně jako loni mě fascinuje platba kartou. Docela dost lidí jimi platí a je naprosto běžné, že zákazníci diktuji prodavačce PIN.

Staré město je malé, ale krásné. Restaurace, hospůdky, kavárny. Mám tu od minula oblíbený karavanasaraj, oáza klidu a ticha s výtečnou tureckou kávou. Sice kafe už několik měsíců nepiji, ale tuhle jsem si dát musel. Pokračuji do pivnice jediného místního mini pivovaru, Novy Grad. Mám trochu pocit, že kvalita piva od loňska poklesla. Zkusím malý Pilsener, Stout a IPA. Jako pitné ano, ale neoslnilo. Líbí se mi, jak se těch kavárnách a hospůdkách dopoledne schází známí na kus řeči, má to svoji poetiku. Mladí, stáří.

Čas oběda, jdu na pleskavici. Hranolky tu prostě neumí, jsou měkké a nekřupou, stejně jako loni. Jinak fajn, v pleskavici je uprostřed vrstva sýra, komplet i s pivem to stálo asi stovku. Den tu tak pěkně ospale plyne, než se rozkoukám, budou skoro čtyři. Je tu spousta psů, bezprizorných. Ale jsou tak nějak vyklidněný, neotravujou, valí se na sluníčku a většinou spí. Jdu na hotel, cestou v obchodě koupím nějaký ajvar a nanuka. Ajvar je mi zcizen. Ženská přede mnou ho asi sbalila se svým nákupem, řeším s pokladní, nakonec mi dají jiný. Chvilku si odpočinu (ehm, po dni nicnedělání), po sedmé hodině jdu na další koncert.

Craig Taborn je z těch čtyř koncertů ten nejmíň důležitý pro mě. Nadaný klavírista, hraje obouruč – levou rukou na klavír, pravou na klávesy. Hudebně je to takový minimalismus, často zní jen jeden tón, nebo chycená smyčka. Zrovna tohle mě v jazzu moc nebaví. Jsou tu momenty, kdy to rozjedou společně a to pak stojí za to. Naštěstí hraje jen hodinu, takže se nemusím přes lidi cpát ven.

Zlatý hřeb večera je rozhodně Paal Nilssen-Love Large Unit. Large v tomto případě znamená třináct lidí – dvoje bicí, několik saxofonů, dvě basovky, kytara, hramonika. Celé je to hodně free jazz. Konečně soubor, který dokáže využit dvoje bicí tak, aby se doplňovaly a nejen tupě po sobě opakovaly (zdravím Kylesu!).  Dost lidí to nevydrželo psychicky, postrádá to jasnou strukturu a fakt hodně lidí odešlo v průběhu. Za mě spokojenost, i když osobně bych i tady ubral těch minimalistických pasáží. Každopádně pecka.

(video dva roky staré, pro ilustraci)

Pondělí 23.10.

Už není moc řešit. Ráno snídaně a odchod na bus. Cestou kupuji čerstvě pražené arašídy, jen  jsem nějak neodhadl množství, dostal jsem toho za sto denárů přes půl kila. No, ještě pár dnů to budu doma chroupat. Na letišti asi moc nepochopili význam online check-inu, stejně musíte na přepážku pro razítko. Ajvar jsem nakonec nedovezl, protože neprošel bezpečnostní prohlídkou že je to prej něco jako liquid. Utrácím poslední denáry za točené Skopsko a hurá do Bratislavy.  Bratislava hrozná, ošklivá, prší. Bus z letiště jede stejnou dobu, jako trval let z Makedonie. Navíc pasová kontrola trvala přes půl hodiny. Jdu na autobusové nádraží, to je alespoň pěkné a čisté. Cesta Regiojetem se neobešla bez dobrodružství, kdy jsme na dálnici píchli a borci to na místě opravili, to musím smeknout jak rychle a profesionálně to zvládli. Jen dva cestující začali panikařit, že nás něco sejme a že rozhodně nebudou sedět vzadu. Fakt, idioti, řidič je seřval ať si někam dřepnou a neotravujou.

Super výlet, příště bych dal asi den navíc, ať zvládnu nějaký ten výlet po Makedonii. A mimochodem, zajímavý je ten vnitřní pocit, jak se člověk cítí mnohem lépe a bezpečněji v temných uličkách Skopje, než na ulici za bílého dne v Bruselu… No, po Francii je Belgie druhá země, kam už jet nechci.