Cesty

Ještě před tím, než Wizzair zrušil přímý let Praha-Ejlat, jsem tuto cestu podnikl. Jen na tři noci, trochu ochutnat blízký východ. V plánu bylo Rudé moře, Jeruzalém, Mrtvé moře a výlet do pouště. Všechno se vydařilo, Izrael je rozhodně zajímavá země.

čtvrtek 18.1.

Takže v půlce ledna na skok do Izraele. Wizzair linku ruší, ale nezoufejte, Ryanir ho nahradí (info ze 2018). Řešil jsem, jestli a kolik šekelů se sebou vzít. Počítal jsem tak dlouho, až mi nezbyl čas na návštěvu směnárny. Chtěl jsem mít alespoň nějaké drobné, kvůli autobusům a podobně. Takže jsem vzal za vděk zlodějským kurzem na letišti. Teda zlodějským, po tom, co jsem měnil později v Jeruzalémě se letištní kurz ukázal jako zlatý. Let trval asi čtyři hodiny, proto jsem si výjimečně připlatil výběr sedadla, sedět uprostřed bych nedal. Letadlo je plné.

Letiště je, asi jako celý Izrael, v poušti. Chlapíci se samopalama a důkladná pasová kontrola. Pro člověka pohybujícího se jenom po Evropě je to z počátku docela šok, spousta vojáků a kontrol, ale po chvíli už to člověku ani nepřijde. Vždycky si cením Evropy, kde se můžu přece jenom pohybovat dost volně, bez omezení. Ještě v letištní hale je automat, kde si tisknu předem koupenou jízdenku na autobus číslo 392. To je docela dobré nezapomenout, protože do haly se nedá vrátit a nějaká skupina tam s tím měla docela problém. Nakonec jim řidič vynadal a vzal je.

Druhá věc, co činí cestování po Izraeli trochu těžší, je hebrejština. Protože to člověk neví vůbec nic. Jak se jmenuje ulice, v jaké zastávce je autobus a podobně. Anglických nápisů, alespoň v Ejlatu, moc není. Lístek mám koupený až na hranici s Egyptem (Taba Crossing). Věc se má tak, že Ejlat není moc pěkné město a ubytování je tu dost drahé. Naopak, za stejnou cenu jako bych platil v Izraeli za sdílený pokoj, mám v Egyptě luxusní pětihvězdu se snídaní. Aby nebylo všechno jenom růžové, je potřeba při každém přejítí hranice podstoupit zdlouhavou proceduru. Na začátku je důležité si vyžádat žlutý lísteček, který znamená, že máte ubytování jen v té asi kilometrové oblasti Taby. O něco dál je Taba Heights, kde je ještě levněji, ale už je třeba platit hraniční poplatky. V Tabě jsou vlastně jen tři luxusní hotely, kasíno, moře. A minimálně teď v lednu i dost klid.

Přechod hranice mi trvá hodinu, zrovna jsem chytil nával lidí, ostatní dny to probíhalo do patnácti minut. Pozitivní je, že Izraelci nedávají razítka do pasu (v mnohým zemích by to znamenalo odmítnutí vstupu), ale tisknou vízum na papírek. Dělají to při každém přechodu i východu, některé jsou modré, jiné červené. Na konci víkendu jsem jich měl asi osm.. Na Egyptské straně se vyplňuje cosi papírově, kde to borec vezme, orazítkuje a hodí na hromadu, kterou jistojistě pak nikdo neeviduje. Jo, a Egypťani razítko dávají, takže teoreticky s tím může být problém. Ten papír za mě vyplní zřízenec (opíše jméno) a hned si říká o nějakou odměnu. Co? Kámo, mě vytočil, dvacet vteřin na jejich území a už chcou prachy.

Ještě než dojdu na hotel, což je asi dvě stě metrů, absolvuji několik prohlídek a kontrol – ještě na hranicích, vstup do areálu hotelu, vstup do hotelu,.. Dostanu kartu k pokoji, nějaké informace, odmítnu zaplatit, protože už jsem jednou platil a jdu na pokoj. Je po půlnoci, mám toho docela dost. Pokoj velký, výhled na moře, mísa s ovocem a každý den petka s vodou, což je boží, protože se o vodu nemusím starat.

pátek 19.1.

Super věc na hotelu je, že tu jsou snídaně už brzy ráno, tuším od půl sedmé. Snídaně je opulentní, na výběr je všechno na co si člověk vzpomene – ovoce, pečivo, párky, vajíčka, musli,.. Fakt, mega moc věcí. Docela jsem se přejedl, ne že bych chtěl za každou cenu využít jídla zadara, ale spíš jsem ochutnával a ochutnával. Zamluvil jsem si na dnešek exkurzi do parku Timna. Na pohyb bez auta to tu moc není a pěšky jsou ty možnosti taky hodně omezené – velké vzdálenosti, poušť, ploty… Na webu Tourist Israel jsem si asi za 12 dolarů (byla sleva) koupil Timna Shuttle Safari from Eilat. Slovo safari je malinko zavádějící, nejsou tam zvířata, ale park je tak rozlehlý, že mezi jednotlivými místy je třeba přejíždět.

Každopádně v deset mám domluvené vyzvednutí na Izraelské straně hranice, takže s dostatečnou rezervu jdu absolvovat tu komedii na hranicích. Jde to překvapivě rychle, takže mám spoustu času. Chytám wifi od stojícího autobusu (městské autobusy ji mají snad všichni) a plánuji sobotu. Je čtvrt na jedenáct, začínám být nervózní, ale nakonec si mě nachází minibus. Hned při nastupování jsem se brutálně majznul do hlavy o desku nad řidičem, až měl chudák o mě strach. Zatím jsem první, ale ve městě během hodiny nabere dalších asi patnáct lidí a jedeme do parku.

Tohle byly skvěle investované peníze, řidič a průvodce v jednom je super, pořád něco popisuje, vykládá zajímavosti o krajině okolo, jeden z nejlepších průvodců co jsem zažil. Věděli jste například, že až 80% pitné vody pochází z odsolovacích procesů? A že je to zdaleka největší procento na světě? Nebo že fíky začali pěstovat docela náhodou, až když zjistili, že ležící popadané listy vytvářejí pro stromy úrodnou půdu? Jeli jsme kolem nově stavěného letiště, už mělo být otevřené, ale jelikož je blízko hranic, musí splnit spoustu bezpečnostních podmínek, to tady znamená třeba i radary a raketové ochranné baterie. Jinak mají hotovo.

Přijíždíme do parku, na recepci je nejprve 4D prezentace o parku, a pak se vydáváme na cestu. Geologicky je to vlastně stejné jako Petra v nedalekém Jordánsku, masiv se před mnoha a mnoha lety rozdělil. Ve starověku se tu hodně těžila měď. Těžba je doložena už v 5. tisíciletí př. n. l. Ve 13. století př. n. l. zde Egypťané vybudovali svatyni bohyně Hathor, z té doby pochází také petroglyf znázorňující faraona Ramesse III. Ta svatyně je snad jedna z prvních, co kdy na vznikla. Timna bývá také označována jako „Doly krále Šalomouna“, ačkoliv Šalamoun tu nejspíše nikdy nebyl.

Jezdíme po zastávkách, vždy vystoupíme a něco projdeme. Průvodce jeho práce očividně baví, stále sype jednu zajímavost za druhou. Skály v okolí mají typicky červenou barvu, ale při bližším zkoumání lze vidět, že písek tu hraje díky obsahu minerálů nejrůznějšími barvami. Což je atrakce na konci prohlídky, kdy každý z nás dostane lahvičku, kterou si může naplnit několika barevnými písky a zajistit špuntem z jílu. Krom toho je tu k občerstvení zdarma výborný čaj, uvařený z těch mála rostlin, co tu v parku, v poušti, rostou.

Odpoledne se vracíme, už se mi nikam nechce, tak trávím zbytek večera na pláži a čtu si. Na koupání to bohužel moc není, tak jen smočím nohy v Rudém moři. Ráno budu vstávat brzy, tak moc neponocuji.

sobota 20.1.

Na dnešek jsem si pro změnu zamluvil výlet k Mrtvému moři a do Jeruzaléma. Stejná společnost, tentokrát to bylo o něco dražší (asi 80 dolarů). Mimochodem placení bylo docela zajímavé, nelze jinak než kartou a číslo karty se nijak nešifruje, dokonce jsem mailem musel posílat ten zadní kód. Samozřejmě jsem si od té doby nastavil limit v bance na minimum a kontroluji to, ale jsou to tři měsíce a pořád dobrý.

Nestíhám snídani bohužel, protože sraz je už v 5.45 na hranicích. Tentokrát jen auto, které mě a pár dalších lidí z hotelu hodí na benzinku, kde počkáme na velký autobus. Klika, že jsem nejel včera, kvůli bleskovým záplavám byly všechny cesty na sever uzavřeny a výlet by se byl nekonal. I takhle musíme jet delší cestou, řidič nabízí vrácení peněz tomu, komu by se do toho nechtělo. Jinak je docela v pohodě, bohužel nemá tak dobrou angličtinu, takže mu ne úplně vždycky rozumím.

Nepamatuji si už přesné časy, ale k Mrtvému moři nám to trvá kolem dvou hodin. Je něco málo pod dvacet stupňů, ale koupat tady se člověk prostě musí. Mrtvé moře se neustále zmenšuje a zmenšuje, takže bych případnou návštěvu úplně neodkládal. O Mrtvém moři je všechno asi poměrně notoricky známé, dodám jen, že to je opravdu zážitek. Koncentrace soli ve vodě je podle Wikipedie 33%, podle průvodce už dokonce víc. Důsledek je jediný – je velice složité se ve vodě potopit. Dá se na ní ležet, dá se v ní normálně sedět a dokonce i příběhy o Ježíšovi, který přešel suchou nohou Jordán, nabývají na reálnosti. Jedna velice důležitá rada – mějte s sebou nějakou obuv do vody. Na břehu zkrystalizovaná sůl je hodně, ale fakt hodně, tvrdá a ostrá. Přejít to bos je boj, a to tvrdím jako člověk, co půlku léta běhá bez bot. Vlastně to bylo docela vtipné, jak těch třeba dvacet lidí skučí na své pětiminutové cestě do vody.

Nezapomenout na pořádnou sprchu, jinak to bude svědit celý den. Koupím suvenýr a pivo, oboje se dá platit kartou, takže z mých papírových peněz jsem použil jen těch pár šekelů, co jsme museli zaplatit při vstupu na pláž. Mám pocit, že to byla trochu zlodějina, mělo to být v ceně exkurze, ale co už. Nasedáme do autobusu a čekají nás další dvě hodiny do Jeruzaléma. A fakt, je tu jenom poušť, měsíční krajina.

Jeruzalém je Boží. Doslova. Fasujeme průvodkyni, která sice mluví zajímavě, ale je malinká a není slyšet. Takže z výkladu moc nemám. Projdeme si celé centrum města, všechny zajímavá místa, abychom skončili v Chrámu Božího Hrobu (Church of the Holy Sepulchre), ve snad nejposvátnější místě křesťanů. Je to totiž místo, kde byl (nejspíš) ukřižován a kde pak ležel v hrobě, než si to zase rozmyslel. Samozřejmě je tu mega lidí. Druhé místo, které nesmí chybět pro návštěvu, je Zeď nářků, místo, které je zase snad nejvíc pro Židy. Zde vyslovují, případně vkládají do zdi, své modlitby. Obě místa mají hodně co do sebe, na člověka dýchne historie. Co se týče města, tak mě zaujalo, že je především muslimské. A že je tu spousta pěkných vojaček. Vojenská služba je v Izraeli povinná i pro ženy (je kratší) a muži musí až do nějakých čtyřiceti let jednou ročně na cvičení záloh.

Ale vůbec nejvíc se mi ve městě líbilo staré tržiště, bazaar. Je totiž obří, desítky propletených starodávných uliček, často bez výhledu na oblohu (nespoléhat na GPS) a prodávají tu všechno možné. Dám si falafel a asi pětkrát vymačkané granátové jablko. A kafe s kardamonem. Proplétat se tady, to mě baví. Jinak s jídlem je to slabší, je šábes, takže většina restaurací zavřená. Peníze jsem mimochodem měnil za dost zlodějský kurz, lepší přivézt s domova, byl bych tak 40% ušetřil. Potěší mnoho toalet po městě zdarma. Navštívím ještě druhé místo, kde podle mnohých proběhlo ukřižování toho hipíka – Garden Tomb (https://gardentomb.com/). Kdyby nic, tak je to krásná zahrada, kde je klid a mír a v podstatě žádní turisté. Biblické příběhy tu ožívají a dýchají na mne.

Jeruzalém si doporučuji zažít všem, dát mu den, možná dva a jen se klidně nechat unášet historií. Výlet do Betléma jsem odmítl, hlavně proto, že jsem si chtěl užít pořádně Jeruzalém. K večeru máme sraz u autobusu, který se právě z Betléma vrací. Přes hodinu zpoždění, nepotěšilo. Krátíme si dlouhou chvíli, seznamuji se s jedním Španělem a pak ještě společně s bratry Slováky vesele debatujeme své zážitky. Vracíme se hodně pozdě, dám na baru dvě pěnivý a dobrou, plně a hodnotně strávený den.

neděle 21.1.

Dnes už jen cesta domů, checkout z hotelu, cesta na letiště přecpaným autobusem a velice důkladná prohlídka na letišti. Nějak si mě vytipovali, takže jsem absolvoval asi pět rozhovorů, několik prohlídek a podobných legrací. Nebylo to úplně příjemné, zvlášť jsem se bál, aby se nedívali na moje fotky, měl jsem tam pár fotek vojand, což by asi nepřešli úplně s úsměvem. Třeba hodinu jsem tam byl. Otázky “Proč jsem tu sám?”, “Proč jsem bydlel v Egyptě?”, “Nedal mi nikdo nic podezřelého?”, “Batoh sis balil sám?” a podobné. Ale byli docela milí. A za odměnu mě nechali předběhnout obrovskou řadu na kontrole pasů.

Domů letím přes Milán, kde mám původně půl, nakonec jeden a půl, hodiny čekačku. Naštěstí objevím Craft-Beer hospůdku, kde musím říct, že dost příjemně trávím čas. A pak už chvilku do Prahy. Krásný výlet, mohlo to být delší, ale i tak to stálo za to. Příště teda to Jordánko, když už tam začali létat low-costy.