Cesty

Došlo mi, že když nepočítám hotelový resort v Tabě v Egyptě, asi kilometr od hranic, tak jsem nikdy nebyl v Africe. Jakožto amatérovi mi přišlo vhodné začít zlehka a jel jsem se podívat do Maroka, konkrétně do snadno dostupného Marrákeše.

čtvrtek 5.12.

Na rovinu přiznávám, že ani Afrika jako taková, ani Maroko konkrétně, mě nikdy nelákala a na seznamu míst, kam se chci podívat, je dost nízko. Ale rád poznávám nová místa a příznivě naceněná letenka z Prahy mě nakonec přesvědčila. Přímý let z Prahy trvá asi čtyři hodiny, a byl jsem fascinován kolik lidí se během cesty významně opilo. Vtipné bylo, že ti samí lidí, co odmítali zaplatit za druhé zavazadlo (dejme tomu 25 euro), si během letu poručili třeba osmkrát panáka alkoholu, který na palubě opravdu není levný. No, jak byli hluční, tak jsem byl rád, když jsme přistáli.

Věděl jsem samozřejmě, jakým autobusem do města, ale nebyl jsem si jistý, kde vystoupit. Navíc nápisy v těch jejich klikyhácích tomu nepomáhají. Ale co, mám mapu v telefonu, že jo, takže se není čeho bát. Ejhle, až během cesty do města jsem seznal, že se moje GPS ne a ne chytnout. Vystoupil jsem na jakémsi náměstí ve chvíli, kdy už vystoupila většina lidí. Dost špinavé a zaplivané náměstí, to nebude asi úplně centrum. K mé radosti tam stála budka, kde se daly koupit SIM karty. To jsem stejně potřeboval, tak jsem došel k okénku, počkal až místní mladík milostivě dotelefonuje a koupil za kartu s pěti giga dat za asi sto korun. A protože mladík vládnul angličtinou, ptám se na cestu na to největší a nejznámější náměstí ve městě. Neví. Že přibližně tudy, a ukázal minimálně devadesáti stupňovou výseč. Fajn, tak vyrážím. Po vložení SIM karty do telefonu mi začne fungovat i lokalizace polohy a já jsem asi tři kilometry daleko od mého ubytování. Nu což, rád se projdu. Jak je v průvodcích vždycky psáno, ať se člověk nepohybuje opuštěnými a špatně osvětlenými místy, tak to je přesný popis mojí cesty. Nebyla to pěkná část města, hrozně moc žebráků a taky stánků s různým jídlem. Až zpětně jsem si uvědomil, že to bylo jedno z mála míst v Marakéší, kde se mě nikdo nesnažil oškubat. Asi to není úplně turistická lokalita.

Za ani ne půl hodiny jsem na hlavním náměstí Jemaa el-Fnaa. Už na první dojem fascinující místo. Přes den tu prodávají kde co – jsou tu kobry a opice na focení, paní co tetují hennou a spoustu dalších méně či více zajímavých věcí. Ale v podvečer se mění na obrovskou restauraci. Desítky stánků s jídlem a desítky stánků s čerstvě vymačkaným ovocem. Vzduchem se linou vůně různých jídel a nesou se zvuky hudby. Na první pohled super. Ale po chvilce už tak nadšený nejsem. Dal jsem si vymačkané granátové jablko, přece jenom mám dost vyprahlo. Zatímco čekám až to borec zprocesuje, musím ignorovat několik žebrajících pobudů. Nápoj stál asi 20 dinárů (dinár je cca 2,5 Kč), zaplatím a odcházím. Nejsem zvyklý přepočítávat peníze, co mi vrací při placení, a v Maroku je to chyba. Platil jsem padesátkou a o chvíli později, když jsou koukal na drobné, tak jsem měl dinárů jen deset. To jsem si ještě myslel, že to byla náhoda, nebo jsem je někde vytratil, ale po konci výletu mohu říct, že mi špatně vraceli tak ve třech případech ze čtyř.

Ubytování jsem si objednal v riádu, což je typický marocký dům ve starém městě. Povětšinou jde o luxusní měšťanské domy, které se přeměnily na hotel. V uvozovkách je to takový pavlačový dům, zvenčí nenápadný, ale uvnitř bohatě zdobený, často s bazénkem. Člověk si tam připadá trochu jako v pohádce, navíc vybavení je co nejvíce původní. Velká výhoda je, že tyto domy jsou uprostřed nejstarších čtvrtí – třeba konkrétně u tohoto mého jsem musel projít křivolaké uzoučké uličky plné místních lidí, abych tam došel, a těžko bych se sem jinak podíval. Mám radost, že jsem ubytován (ještě teda po zaplacení městské daně) a mám hroznou chuť na pivo. No jo, ale to tu není zas tak jednoduché. Některé vybrané restaurace ho mají, ale za hrozné peníze. V obchodech se dá koupit jenom v těch největších supermarketech, které jsou samozřejmě mimo staré město. Nejbližší mám asi čtyři kilometry daleko, ale co bych pro pivo neudělal. Alespoň se projdu. Míjel jsem pár hezkých památek, velbloudů a bezdomovců a cesta docela utekla. Jenže, co se nestalo. Alkohol má speciální sekci a ta se zavírá dříve, než zbytek obchodu. Jinými slovy mám smůlu. Tak jdu zase zpátky a protože jsem po celém dni unavený, tak jen chvilku pozevluju po náměstí a jdu docela brzo spát.

pátek 6.12.

Tenhle den jsem vyhradil čistě jen prohlídce města. Jako první na mém seznamu je palác El Badi. Shodou okolností je pár stovek metrů od mého bydliště. Je to vlastně zřícenina paláce, vybudovaného v šestnáctém století Moulay Ahmed el-Mansourem po triumfu nad Portugalci v bitvě Tří králů a z převážné části byl placen právě penězi poražených Portugalců.

V palácovém komplexu byla i mešita, stáje, vězení a přijímací hala pro velvyslance, která měla 50 sloupů. Vlastní palác měl 360 místností. Každá byla vybavena vzácnými ozdobami z carrarského mramoru a onyxu, fajánsovými mozaikami, štukaturami a vyřezávanými stropy s pozlaceným listovím. Materiál byl dovážen z Brazílie, Indie i Turecka. Tento stavební skvost dal o sto let později Alaouita Moulay Ismail v záchvatu zuřivé žárlivosti zničit.

Pro mě osobně to bylo nejhezčí místo ve městě. Nádvoří paláce je obrovské (135×110 metrů), v jeho prostředku je velký bazén a v každém rohu zapuštěná zahrada s pomeranči obsypanými stromy. Krásné a poklidné místo, navíc jsem tu byl brzy ráno, takže ani lidí moc nebylo. Na věžích tu hnízdí čápi a po nádvoří se na sluníčku povalují líné kočky.

Jako druhý pořadí je další palác Bahia. Cestou k němu malinko bloudím a jdu opět zcela neturistickou oblastí. Místní mě posílají v dobré víře na opačnou stranu, ale mě to přijde jako skvělé místo, autentické. Věc, které je tu fascinující je, že všichni něco prodávají. Od masa, přes nářadí, vařená vejce, turistické cetky až po instalatérské potřeby – všechno je rozloženo po ulicích a mezi tím se prohání Maročani všech věků na skútrech. Neplánovaně jsem si prohlédnul obrovský židovský hřbitov Miaara – hodně zajímavé místo. Samotný palác je oproti tomu minulému hodně zachovalý, ale bohužel bez jakýkoliv předmětů, takže se dají obdivovat jen samotné místnosti a nádvoří. A je tu extrémně hodně lidí (dorazil jsem až kolem poledne) a i vstup je o dost dražší.

Na ploše šesti hektarů se rozkládá palác se 150 místnostmi s krásnou ornamentální architekturou, nádhernými barevnými nástěnnými mozaikami, nejjemnějšími sádrovými štukaturami, řezbářskými vlysy a stropy v klasickém maurském stylu. Palác, který byl postaven v letech 1894 až 1900, obklopují nádvoří vykládaná mramorem a jasmínové a citrusové zahrady.

A do třetice asi asi poslední z míst, které jsou v každém průvodci – Saadské hrobky. Jedná se vlastně o mauzoleum, které nějakým zázrakem nebylo zničeno při ničení paláce El Badi. Jo, je to moc pěkné, ale zas hodně lidí. Ale určitě to stojí za návštěvu.

Zbytek odpoledne se toulám centrem a koukám, co za suvenýr bych si koupil. Tady se bohužel musí smlouvat, cena není napsaná v zásadě na ničem. A já smlouvání nesnáším, takže dost otálím. Ale nakonec se mi líbil ten jejich vlněný jakoby svetr, tak jsem zatnul zuby a letmo se podíval na prodavače. V tu ránu byl u mě, podával mi ruku a bral mě na prohlídku svého krámků. Nakrmil mě samozřejmě všemi těmi řečmi, jak mu tam nikdo nechodí, jak jsem ten den první zákazník a podobně. Našli jsme moji velikost a dali se do smlouvání. Dostali jsme se z původních pěti set asi na tři sta padesát, a to přestože bylo asi pořád hodně, tak to byla částka kterou radši zaplatím, než abych pokračoval v dohadování. Jenomže se stala jedna věc, úplným omylem jsem to usmlouval na tři sta deset. Jednoduše jsem neměl víc peněz. Sice bez velkého nadšení, nicméně mé peníze prodavač nakonec přijal. Takže suvenýr mám vyřešený, jdu najít bankomat, na ulici si s kartou moc neporadím. Najdu banku, bankomat nefunguje. Najdu druhou, ale zrovna zavírá a už mě tam nepustí. Nakonec jde tedy do směnárny s eurama.

Výprava za pivem číslo dva. Teda primárně pro něco k jídlu a pro kartáček. Tentokrát vyrazím tak, abych to stihl. Co se týče piva, koupil jsem jakýsi Flag Special, který se vaří v Maroku. Trochu jsem se toho bál, vím, jak hnusná piva můžou být v zemích, kde to nemá tradici. Tohle pivo bylo docela v pohodě. Žádná exploze chuti, ale nebylo hnusné, což i docela předčilo má očekávání. Po návratu na pokoj vyrážím do města se někam najíst. Jestli něco může Maroko nabídnout, tak skvělá jídla. Spouští se bouřka a déšť epických rozměrů, zapadám tedy do první restaurace, co potkám. Teda restaurace, ono je to spíš bistro pro místní než pro turisty. Vybírám si podle obrázku nějaký tažín (to je severoafrický pokrm, a zároveň hliněná keramická nádoba, v níž se připravuje – v principu se nádoba dá na uhlí a pokrm v ní se díky jejímu tvaru dusí), s trochou napětí čekám s čím bude. Tipuji, že to bylo skopové maso, spousta zeleniny a vejce. Harmonie chuti, opravdu jsem si hodně pochutnal. Navíc, tím že jsem šel do bistra, jsem dost ušetřil, protože za jídlo, pečivo a čerstvý džus jsem zaplatil asi 30 dinárů. Pro kontrast, když jsem byl odpoledne na kafi a džusu poblíž centra, tak jsem platil padesát.

sobota 7.12.

Poslední celý den a protože jsem Marakéš považoval za prohlédnutý, zaplatil jsem si exkurzi k vodopádům Cascades d´Ouzoud.  Stálo to asi pětikilo, ráno byl sraz u paláce. Je to docela daleko – tři hodiny cesty minibusem. V půlce přestávka na pumpě na kafe, celkově to docela uteklo. Protože je docela na co koukat. Projíždí se krajinou, která vypadá trochu jinak než u nás, a při projíždění městy je zajímavé sledovat jak to vypadá mimo ta turistická centra. A jak se místní chovají – třeba při průjezdu jedním z menších měst jsme se stali terčem kamenů od místní mládeže.

Cascades d´Ouzoud – největší a nejpůsobivější vodopády v Maroku. Padají do řeky z výšky 100 metrů a vytvářejí přitom přírodní jezírka. Jméno “ouzoud” je berberským výrazem pro olivy, které se v oblasti hojně pěstují, a zdejší krajina je právě jejich porosty typická. Vodopády jsou tvořeny třemi hlavními a několika menšími vodopády. Ve spodní části se potom tvoří jezírka, kde se dá koupat, čehož ale využívají především místní. Pro turisty je tu spíše tzv. „berber titanic“. Veselé květinové čluny vás dovezou až do míst, kde dopadá voda. Mnoho turistů tak končí zcela mokrých, ale s úžasným zážitkem.

Hele, bylo to dobré. Ale bylo to v organizované skupině, takže se pořád na něco nebo na někoho čekalo. Cestou kavárničky, dole projížďka na lodičce až přímo pod vodopád a pak oběd v restauraci. Plusem je přímý výhled na vodopád, minusem pak trochu dražší jídlo – při odchodu jsem platil 200 dinárů. Ale férově je třeba přiznat, že to bylo fakt dobré. A bylo toho spousta – talíře s ovocem, olivy v nějakém oleji, pečivo, čočka, zeleninový salát, jehněčí tážin, čaj a podobně.

Po obědě se pomalu vracíme k minibusu, ale ještě před tím potkáváme místní opice, které jsou teda dost oprsklé – už cestou se dají kupovat buráky nebo banány, abyste je jimi mohli krmit. Opice nemá problém vlézt člověku za krku a sama si brát. Byly docela roztomilé. Celkově to byl pěkný výlet, krásné počasí a pokud má člověk den navíc, tak rozhodně doporučuji.

neděle 8.12.

Nebýt příhody s naháněčem, byla by tu už jen věta o cestě na letiště a letu domů. Baví mě, když jsem někde druhý třetí den, že se tam začnu orientovat – vím co je jakým směrem a kudy, alespoň rámcově, jít. Takže jsem si vytyčil směr, ještě trochu projdu ty pochybnější oblasti, a pomalu to stočím na zastávku letištního autobusu. A většinou, když cestuji, tak se mi místní snaží pomoct nebo poradit. Tady ale ne, minimálně v centru, jak vám někdo začne radit kudy jít, jakým směrem, nebo si vymýšlet kde je co zavřené, tak se vás snaží dostat do krámku svého strýce nebo do koželužny nějakého švagra. Už rána mi všichni říkají, že v neděli jezdí řemeslníci z Kavkazu s výrobky z kůže. Mám chvilku čas a znělo to zajímavě.

Osloví mě nějaký dědek, že jestli tam jdu a ukazuje mi směr. Díky. Ale dědek nemizí a pořád se poblíž, i když se cíleně někde zastavuji. Nevím co mě přimělo k tomu, souhlasit s jeho návrhem, že mi ukáže zkratku. Jestli jsem byl ještě rozespalý nebo se mi ho zželelo. Každopádně jsem souhlasil. Ono to nebylo úplně blbý nejdřív, říkal mi různé zajímavosti, ukazoval budovy a vyprávěl. Jenže postupem času jsme zacházeli do čím dál tím užších a odlehlejších uliček. Už jsem to chtěl otočit, ale popravdě v tom labyrintu jsem vůbec nevěděl kudy zpátky. Dědek to zpozoroval a že už tam budeme a že mě nezabije přece. Dal jsem mu pět minut, jinak že mizím. Přidal do kroku a došli jsme ke koželužně. U vchodu si mě plynule přebral jinej cápek, dal mi mátu ať si k ní čichám a dal mi krátkou exkurzi – spousta kádí, kde se máčí nevydělaná kůže, kůže zpravované naopak visí všude kolem. Zajímavé, fakt. A plynule mě zavedl ke svému kolegovi do obchodu, kde byly stovky různých kožených výrobků. Od začátku jsem jim všem říkal, že si nic nekoupím. Stejně mi to nutili, a když zjistili, že nemám peníze, tak přestali být milí a z krámu mě vyhodili. Tak jsem se jich konečně zbavil. Ale kdeže, vrací se z poza rohu první dědek a chce peníze za prohlídku. Nic ti nedám. On že to není fér. Dám ti tady pade, když konečně vypadneš. To je málo. Tak máš smůlu. Když si dostal mátu a exkurzi. Začínám na něj řvát (to jsem snad ještě nikdy neudělal). Odcházím. Následuje mě a pořád žvaní o mátě. Vzteklej se k němu otočím a mátu mu narvu do pusy (to jsem rozhodně ještě nikdy neudělal). Je v šoku. Já spěchám pryč, protože mám docela obavy z jeho kumpánů. Naštěstí jsem za okamžik na hlavní ulici. Dědek plesnivej.   Cestou na autobus mi došlo, proč mě vedl “zadem”. Protože během pár minut jsem podobných míst potkal asi pět, jednoduše mě potřeboval dostat do té své.

Jestli to mám shrnout, tak zajímavá zkušenost – krásné památky a i příroda, ale ty lidi mě neskutečně vytáčí. Ale tak pro příště už vím víc, s čím počítat. Ne že bych to před tím nevěděl, ale ta osobní zkušenost je k nezaplcení.