Zbyl mi týden dovolené z předešlého roku, který jsem už musel vybrat, tak jsem si narychlo vymyslel výlet do Portugalska. Idea byla udělat si z toho takový vlakový road-trip a projet celou zemi.
sobota 24.2.
Pro Portugalsko mám velkou slabost, takže když jsem narychlo musel rozhodnout, kam jet, bylo to docela snadné rozhodování. Úplně nejdřív jsem si říkal, hele, dám nějakou pláž s all inclusive a budu se fakt jenom válet a odpočívat. Ale pak jsem si sám sebe představil a došlo mi, že přibližně druhý den bych se začal hrozně nudit. Varianta byla ještě Madeira, ale tam jsem za poslední dva roky asi třikrát. Takže pevnina.
Cesta začíná klasicky v Praze na letišti. Samozřejmě plánovat výlet na poslední chvíli je trochu složitější, protože svoje představy musím nějak konsolidovat s dostupnými letenkami. Chtěl jsem letět až do Fara, aby to bylo opravdu z jihu na sever, ale rozumné spoje tam úplně nebyly, tak volím cestu až do Lisabonu. Přestože v Lisabonu jsem byl už několikrát, nikdy jsem vlastně neviděl ty nejvíc profláklé věci, třeba Klášter jeronymitů ve čtvrti Belém. Tam dorazím tramvají a cestou potkávám nějaké studenty, skupinu asi patnácti mladých lidí, co tančí, zpívají a hrají na nástroje. Že to jsou studenti se pozná snadno, nosí tu všichni hábity jak z Harryho Pottera. Tipoval bych, že slaví konec semestru, nebo tak něco, a je to fajn. Mávají prapory, holky se stuhami tančí a nenápadně u toho popíjejí víno.
Je sobota, takže do kláštera, který je mimochodem součástí UNESCO, je docela dlouhá fronta, ale fakt to za to stojí. A to i přesto, že tu vlastně nejsou žádné předměty a je to jen o architektuře. Jako milion dalších staveb v Portugalsku je klášter postaven jako poděkování mořeplavcům a je postaven v Manuelském stylu, takže pozdní gotika šmrncnutá Maurama a renesancí. Vstupné 12 euro.
Krátkou procházkou po nábřeží se pak dostanu k Památníku objevitelů, což je obrovská betonová stylizovaná příď lodi, na které jsou velice detailní vápencové sochy mořeplavců, mnichů nebo třeba umělců. Je to teda replika z poloviny dvacátého století. Krásné místo, působí to majestátně a v zapadajícím slunku to má atmošku. Ještě o kousek dál je možná nejikoničtější Manuelský výtvor – Belémská věž. Vypadá možná až kýčovitě, ale nebyla jen na ozdobu, šlo o funkční obrannou věž. Stojí na břehu říčního koryta v písku a lehce ji omývají vody řeky Tejo (Tagus). Už jsem tu moc pozdě, prohlídku nestihnu, tak si alespoň dám ve stánku točené pivečko.
Celá dosavadní trasa je lemována muzikou, tu někdo hraje na housle, tu jsou ti studenti, tady violoncello a když tu není člověk, tak to alespoň zní z rozhlasu. Sluníčko, patnáct stupňů. Dneska spím v Sintře, kam se teda musím ještě dnes dostat, je čas vydat se na cestu. Sintra je vlastně můj hlavní cíl, o kterém jsem před pár lety četl a teď jak jsem plánoval výlet tak jsem až zjistil, že je součást širšího Lisabonu, paráda. Mám tam dvě noci, vlak jede každou půl hodinu a trvá to třeba 40 minut. Vlaky jsou hodně plný, mám to regulérně na stojáka, a jsou plné lidí z nižších vrstev a hodně “people of colour”. Projíždí totiž přes několik sídlišť, které moc pěkné nejsou. Dokonce jsem se pak dodatečně někde dočetl, že cesta tímto vlakem může být nebezpečná, ale přijde mi to jako nesmysl.
Nenabíjí se mi telefon, což je malinko stres, protože mám samoobslužné ubytko a nemám si kam napsat ty tři přístupové kódy. Nakonec se ukázalo, že nefunguje powerbanka, což je vlastně ta lepší varianta. Dojedu už hodně za tmy, skočím do Pingo Doce pro jídlo a jdu se ubytovat. Moc pěkný pokojík s verandičkou, a v klidné části města, kde je úplný klid. Jen je tu dost kosa, druhou noc jsem si zatopil klimatizací, ale tu první jsem docela odskákal nepříjemným nachlazením, ale o tom až později.
Na to, že jsem měl tohle jako cestovní den, tak mega spokojenost.
neděle 25.2.
Dnes mám celý den na Sintru, respektive na její okolí. Bohužel jsem tu v neděli, takže na pár místech masakr lidí. Je tu několik hodně turistických atrakcí a všechny jsou plus minus na jednosměrné okružní silnici, kde jezdí i autobus. První cíl je Palác Monserrate, který je vlastně nejdál a od kterého se pak budu postupně vracet. Možná by bylo logičtější to jít naopak, po směru autobusu, ale co už. První autobus mi ujel, protože jsem na něj nezamával. Že jinak nezastaví jsem věděl, jen jsem si neuvědomil, že to je ten můj. Nevadí, aspoň si dám v kavárně snídani – kafíčko a dortík.
Cesta autobusem je docela krátká, ale hezká, když projíždí fakt starými vesničkami, místy jsem měl chuť vystoupit a projít se po nich. Turisticky je palác dost opomíjen a nebyl tu skoro nikdo. A přitom za mě je to z těch atrakcí možná to nejhezčí. Vstup zase 12 euro a branou vstoupím do obrovských a nádherných zahrad, všechno krásné upravené. Občas jezírko, občas vodopád, o kousek dál zřícenina kostela nebo samotný palác postavený v eklektickém stylu. Později na jaře to tu musí být ještě o level lepší, když začne všechno kvést. Palác samotný je pěkné zrekonstruovaný a celé místo je fantastická oáza klidu a krásy, však i Lordu Byronovi se tu líbilo tolik, že o tom psal básně. Jak jinak, areál patří, jak jinak, do UNESCO. Vtipná věc je parkoviště na psy před vchodem do budovy.
Pěšky pak, po kafíčku samozřejmě, po silnici pokračuji zpět k těm hlavním atrakcím. První je Quinta de Regaleira. Opět velký areál, kde jsou různé stezky, kašny, sochy a sem tam věžička a sem tam (umělá) jeskyně. Klidně by tu šlo strávit chozením několik hodin. Hlavní atrakce je pak iniciační studna, což je vlastně věž zakopaná v zemi. Nebo to byl můj první pocit, je to studna po jejímž obvodu vede schodiště, hluboká je 27 metrů a podle některých výkladů má symbolizovat Danteho Inferno. Člověk vejde nahoře, sejde dolů a pak se jedním z tunelů dostane zpět do parku. Není úplně jasné, k čemu sloužila, jestli vůbec k něčemu, ale předpokládá se že se tu prováděli nějaké náboženské nebo okultní obřady. Samotný palác je pak neogotická skoro až odpornost, uvnitř krásné dřevořezby. Opět UNESCO a opět 12 euro. A milá kavárna, kde dávám kávičku a pivíčko. Ale lidí tu bylo fakt hrozně.
Stezkou pokračuji k Paláci Pena, což je můj předposlední cíl, vstupenka 20 euro a pak dalších 8 za Maurský hrad. Když spočítám ty vstupy za kulturu za poslední dva dny, tak je to docela mazec. A tady je ještě víc lidí, vešel jsem nějakou boční brankou a koupil lístky v automatu a naivně jsem si myslel, že tu moc lidí nebude, pršelo a u tohodle vchodu nás bylo tak deset. Jak jsem se mýlil. Tisíce lidí. Už klasicky je to opět obrovská zahrada či spíše park, která tu ale vede do kopce, a po chvíli se otevře výhled na 300 metrů vysoko stojící pestrobarevný hrad. Hraje několika barvami a výstup docela náročný. Jedna budova je modrá, vedlejší žlutá a další třeba červená. Jinak je to klasická prohlídka zámku, kde člověk pořád čeká ve frontě, to mě úplně nenadchlo.
Národní palác Pena (portugalsky: Palácio Nacional de Pena) je zámek z 19. století stojící na vrcholu kopce Pena nad portugalským městem Sintra. Za jasného dne je dobře vidět z Lisabonu a velké části jeho metropolitní oblasti. Je to národní památka a představuje jeden z hlavních projevů romantismu 19. století v Portugalsku a Evropě vůbec. Je na seznamu “sedmi divů Portugalska“, který byl sestaven s podporou portugalského ministerstva kultury. V rámci položky “kulturní krajina Sintry” je součástí i Světového dědictví UNESCO. Palác je také používán prezidentem Portugalské republiky a dalšími vládními představitely pro reprezentační účely. Romantický eklekticismus paláce kombinuje novogotiku, novomanuelský sloh, novomaurský styl i novorenesanci.[1] Přítomny jsou také odkazy na další významné portugalské stavby minulosti, jako je Belémská věž.
Kousek dál je ještě Maurský hrad, což je prostě zřícenina, na jednu stranu je vidět Pena a na druhou je pohled na Sintru samotnou. Spadnu do centra města, je roztomilé s úzkými uličkami, bary a restauracemi.
A protože kultury už dnes bylo dost, beru Bolta a jedu na do Lisabonu na fotbal. Vlakem už bych to nestihnul, a to tágo stálo asi dvě stovky. Hraje Benfica s nějakým slabým týmem, rád bych zažil atmosféru. Mohlo být tak 40 tisíc lidí a bylo to fajn, i když jsem asi čekal víc. Z nějakého důvodu mají dva poloprázdné kotle a každý skanduje něco jiného (oba domácí). Ale je fajn vidět stadion, který docela v pohodě obslouží takové množství lidí, není problém dojít o pauze na záchod, dát si nějaké občerstvení nebo prostě si jen stoupnout někam kde člověk nepřekáží. Co se mi líbilo nejvíc je, že zápas se pak “dohrával” u stanice metra, kde najely různé foodtracky (bifana included) a fanoušci tu pak po zápase tráví dost času.
Zpátky zase vlakem. Mám radost, takzvaně naplněný den.
pondělí 26.2.
Nebyl by to roadtrip, kdybych zůstával na jednom místě, je tedy na čase popojet někam dál. Na nádraží je roztomilá nádražka, samozřejmě obložená kachličkami, kde mám v plánu čekat na vlak do Lisabonu. Ale nemůže být všechno tak jednoduché – ve chvíli, kdy se k ní blížím, se ozve několik výbuchů. Celou noc hodně pršelo a teď to vypadá, že do traf, co jsou na střechách na nástupišti, natekla voda či co (omlouvám se lidem, co tomu rozumí), a nedělá jim to dobře. Výbuchů bylo nakonec asi pět šest, hrozné rány a smrad. A pochopitelně uzavření nádraží a výpadek proudu. Člověk by skoro čekal nějakou paniku, ale lidi tak v klídku odešli ven na kafíčko do kavárny naproti. Já docela pospíchám, takže druhý den po sobě volám Bolta a nechám se odvézt do Lisabonu na autobusové nádraží. Je to tu nějak hrozně levné, jinak bych to řešil jinak – mám to za nějaké tři stovky, což si můžu dovolit.
Tak tak stihnu autobus, který mě veze do Coimbry. Autobus jsem volil kvůli ceně, byla nějaká akce, a navíc to vycházelo rychleji. Ubytování v historickém centru, docela levné. Spletité úzké uličky, vysoké domy, prostě klasické Portugalsko. Coimbra bývala hlavním městem a je to fakt moc pěkné město. Katedrála, univerzitní komplex, kde jsem sice nestihl prohlídku, ale i tak pecka.
Není to moc turistické město, potkal jsem ale Andrého, Kanaďana, kterého jsem potkal už včera v Sintře. Akvadukt, brouzdání po městě, vyhlídka na věže, prohlídka kostela, kde se dá projít všechna zákoutí, procházka po břehu řeky lemovaná platany – taková Vltava, jak by řekl klasik. Na konci pak je příjemná hospoda s pár craft beery, zkusím red ale a nějakou IPU, naprosto v pořádku.
Jelikož cestuji skromně, tak abych dnes ušetřil za večeři, skočím do Pingo Doce a koupím půlku pečeného kuřete – ekonomické a chutné řešení. A přihodím lahvinku portského. To se tu mimochodem dá koupit velice vkusně za pár euro.
Škoda, že to počasí není úplně v topu – je zima, vítr a maximálně dvanáct stupňů.
úterý 27.2.
Déšť a zima dělají své. Tady sice bylo topení, ale stejně ráno mám mega rýmu, chrapot a trochu teplotu. Asi v jednu mi jede vlak do Lusa, což je taková malá vesnice uprostřed lesů (2500 obyvatel), proslavená kromě jiného vodou, která se dá koupit v celé zemi. Zastávka se jmenuje Luso-Buçaco podle kopců, pod kterými leží. Na nádraží jsem si pochopitelně dal v nádražce kafíčko, ale pak jsem zjistil, že je výluka, takže náhradní bus. Vtipné – v autobuse jsem jen já, řidič a průvodčí.
Autobus staví na kraji města a do centra je to pár set metrů. Městečko je malé, milé, prázdné a roztomilé. Na náměstí je hned pramen s asi dvaceti kohoutky s velice dobrou vodou. Najdu snad jedinou restauraci, kde si dám nějaký hambáček. Ubytování zase vtipné – krásný hotel, artový, ale nikde nikdo. Ale otevřeno, a člověk si tam může šmejdit, jak chce. Odejdu se ještě projít, vrátím se a odchytím nějakou uklízečku, která pak zavolá někomu a borec mě ubytuje.
Důvod cesty sem je krásný les, kde je palác a vodní kaskády. Následuje tedy procházka do lesa – hned na kraji zřícenina divadla. Dále pak obrovský les protkaný sítí stezek. Spousta sakrálních staveb, kapličky, křížová cesta, ikonické kaskády, kříže a sem tam pomerančovník. Ve středu lesa je bývalý klášter Buçaco Palace, dnes luxusní hotel, a je impozantní. Dám si prohlídku konviktu, kde vynikají krásné korkové dveře a pěkný výhled z věže na celý les. Někdy v roce 1810 se tu udála slavná bitva proti Francouzům. Klášter samotný byl někdy kolem roku 1850 rozpuštěn, koupil ho někdo a postupem času ho přeměnil na hotel. Noc tu dnes vyjde asi na čtyři tisíce, což zas není taková raketa, aby to člověk jednou za život nezkusil. Ale já už spím v hotýlku, takže nic.
Celkově fantastické místo, nikde ani noha. Je mimo sezónu, takže ani ve městečku se toho moc dělat nedá, ale kavárničku samozřejmě otevřenou mají, takže si dám kafíčko a vynikající pastel. Na pokoji mám vanu, čehož bez váhání využívám.
středa 28.2.
Pokračujeme v krasojízdě. Není mi nijak lépe než včera, ale co už. Skromná snídaně a překvapivě hnusné kafe. Mířím opět na náhradní bus, opět jsem tam sám a dojel jsem zpět do Coimbry. Opět v promo akci jízdenka asi za 4 eura do Porta. Prázdný bus a po příjezdu rovnou na ubytování. Tady to beru na dvě noci, abych měl jednodušší cestování.
V Portu jsem byl mockrát, ale je to tak úchvatné město, že se tu musím zastavit i tentokrát. Bohužel celé Porto je rozkopané, protože se staví nová linka metra, takže ten první dojem z města není nic moc. Ale co už. Ubytuju se a hurá na „náplavku“, kde jsem měl koupený výlet lodí s nějakým audioguidem. Asi 40 minut plavba lodí a hele jo, líbilo se mi to. Jen teda zase kosa jak prase a navíc, jak to jelo docela rychle, tak i dost vítr. Upřímně, když jsem výlet plánoval, tak jsem si to maloval malinko jinak než že tu bude deset stupňů a bude pořád foukat vítr.
Ulice Porta jsou univerzálně hezké, takže procházka po centru, ale zase – jsem tu asi počtvrté, takže nemám žádný speciální cíl, spíš mě baví jen tak courat po městě. Jak mi není dobře, tak jsem ani nešel na večeři a jen koupil nějaké pečivo a Coldrex.
čtvrtek 29.2.
Dnes valím do Bragy, ale ne přímo. Nejprve vlakem do Guimarãese, překrásného starobylého města. Je tam hrad, je tam prezidentský palác, turista jsem tam byl asi sám. Co mě na Portugalsku hrozně baví, je, že snad každé město, které jsem tu kdy navštívil, je to nejhezčí město, co znám. Centrum je pochopitelně v UNESCO. Návštěva kostela a rozhovor s ukrajinským knězem – silný zážitek. Dvě, tři hodinky, počasí zas na houby, sluníčko a déšť se střídaly hodně pravidelně. Mít víc času, rád bych tu strávil jednu dvě noci.
Já ale musím na vlak do Bragy, což – zase se budu opakovat – je nádherné město. Nejprve procházka starým městem – slavná katedrála Sé Velha, úzké uličky, dlaždičky. Vlastně na popis je to pořád stejné, každé město je absolutně nádherné, ale už ani moc nefotím, protože to vypadá hodně podobně. Čímž to neshazuju, naopak, ale ty fotky by byly všechny stejné.
Zásadní místo je poutní cesta ke kostelu Ježíše Krista z Hory Bom Jesus do Monte, takové jakoby poutní místo nad městem. Čekám na bus, který nejede, tak zase zkouším Bolta. Trochu mě štve, že ve chvíli, kdy přijede, tak dorazí i autobus. Ale stálo to fakt pár korun, navíc jsem se (omylem) nechal dovézt nad ten kostelík. Takže si můžu projít park s jezírkem (a kavárnou) a pak sejdu k samotnému kostelu, ke kterému vede krásné ikonické schodiště, viz foto.
Po hodince zevlování se vydávám zpět do města a na vlak do Porta, abych to měl zítra jednodušší. Je mi fakt blbě, ale neexistuje snadná a levná cesta, jak výlet zkrátit, tak ty další dva dny snad nějak vydržím. Fakt jsem si vybral asi nejhorší období co se týče počasíza poslední roky – v noci jsou dva stupně. Klasicky týden před i týden po je o osm stupňů víc.
pátek 1.3.
Tady už není moc o čem – konec nebyl úplně nejlepší. Počasí se zhoršilo ještě o něco víc. Ranní vlak do španělského Viga – tahle cesta ale byla super, vedla přírodou a pak podél oceánu, moc hezké.
Ve Vigu opráším svoji španělštinu, ale paní v lékárně jsem moc neoslnil, takže nakonec Google Translate a kupuju hromadu medikamentů. Pak přecházím na druhé nádraží, které je absurdně na kopci asi 40 minut cesty. Původně jsem se chtěl zdržet, ale bylo fakt hnusně a navíc je to spíš průmyslové město, takže mi to ani nemrzelo. Další vlak mě doveze do A Coruñi, kam když jsem přijel, tak začalo neskutečně pršet. Ty dva kiláky na ubytko nic moc. Na oceánu super vlny, ale na větší prohlídku to není.
Plus v porovnání s Portugalskem, kde je všechno krásné, barevné a uklizené, nevychází minimálně tahle část Španělska moc pozitivně. A fakt prší jak cyp.
Ráno už jen let do Barcy – pohodička, pak business class do Prahy s Iberií. On ten business class byl asi za 40 éček a chtěl jsem si to jednou v životě zkusit – volná sedačka vedle, fast track, salonek, vepřová panenka s gnocchi, víno, mega pohodlné. Celkově naprosto top výlet, ale kdyby bylo o deset stupňů víc, bylo by to o krapet lepší. Nesporná výhoda ale byla, že v tuhle dobu nikde nebyli turisté.
Zbytek fotek tu.
Leave a Reply