Cesty

Do třetice výlet do Skopje za jazzem, tentokrát s hodně obskurní cestou přes celkem šest států (Česko, Polsko, Norsko, Makedonie, Srbsko a Rakousko)

čtvrtek 17.10.

Důvodem pro takhle složitou cestu byla cena, chtěl jsem jí srazit co nejníže a vzhledem k tomu, že jsem zařizování nechal dost na poslední chvíli, moc lepších variant už nebylo. A taky jsem měl chuť cestovat. Vím, Greta by mě nepochválila, ale alespoň je vidět absurdita těch cen – kdy je levnější při cestě na jihovýchod Evropy to vzít přes Norsko. Cesta začíná večerním vlakovým spojem do Wroclawi. Byl jsem přesvědčen, že jedu přímým spojem, ani netuším proč. Ve skutečnosti tam byly dva přestupy přes Ústí nad Orlicí a Lichkov. Nabrali jsme slušné zpoždění, což mi ale docela hrálo do karet, protože jsem pak nemusel tak dlouho čekat na letišti.

Ve Wroclawi mě fascinuje jedna věc – v první prachobyčejné večerce mají na výběr desítky pivních speciálů doslova za pár kaček. Dlouhou chvíli jsem si ukrátil jakýmsi pumpkin-ale a jedním stoutem s vanilkou. Po chvilce zevlování kolem nádraží sedám na noční bus směrem letiště (asi půl hodiny cesty). Při průjezdu městem s nostalgií vzpomínám na několik ročníků Asymmetry festivalu, které jsme před lety navštívili. Pár hodin čekání na letišti (v půl páté otevírá salónek, lehká snídaně) a brzký ranní odlet do Osla. Docela hezky to navazovalo, takže jsem se jen prošel nevlídnou norskou mlhou kolem letiště a pomalu mířil na check-in do Skopje.

Pátek 18.10.

Na letišti v Makedonii mi těsně ujel autobus do města, ale další jede za půl hodiny. S chlapíkem z mého ubytování domlouvám podrobnosti mého příjezdu. Oproti předchozím letům jsem volil ubytování přímo v centru, vlastně na náměstí. Nebylo to o tolik dražší a vzhledem k nabitému programu se mi hodí neplýtvat další čas. Dohodnutí předání klíčů bylo malinko složitější – měl jsem čekat v jedné ulici před bankou, jenže se ukázalo, že tam jsou dvě pobočky stejné banky a já čekal u té druhé. Následně jsem zaveden zadním vchodem do obytného domu pár kroků od hlavního náměstí. Cesta miniaturním výtahem 1×1 metr je malinko složitější, protože nejdou zavřít dveře a pojistka se musí držet zmáčknutá rukou. Byt samotný je zrekonstruovaný, s pohodlnou postelí a vlastní koupelničkou. Hluk z ulice je teda masivní, takže se hodí i zvukotěsná okna.

Chvilku si odpočinu a razím do města na obchůzku a nějaké to pivo. Bar na náměstí, který je odnoží pivovaru “Old Town” má slušný výběr, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to pivo je rok od roku horší a obsluha místo aby obsluhovala, tak se vybavuje se svými kamarády. Nic moc. Mířím tedy raději do starého města a mého oblíbeného karavanesráje na tureckou kávu. Vždycky mi hrozně trvá, než ten ukrytý dvůr najdu. Prošlo to tu lehkou rekonstrukcí, nicméně záchody jsou pořád stejné – neosvětlená rozmlácená místnost. Káva výborná, ostatně jako vždy, a stojí doslova pár korun. Kontrastně v tomto starověkém místě působí, když mě obsluha zve na tajnou rave párty. Můj program nicméně tentokrát zahrnuje jiný hudební žánr.

Na odchodu ze starého města zajdu ještě na večeři – kebabi s hranolky, rajčatovým salátem a pivkem – do jednoho z mnoha místních bister. Za mě opravdu nejlepší místo, kde se najíst. Je to autentické, hodně levné (třeba stovku za všechno) a plné chutí. Spokojený zajdu na byt a převleču se do opery. To znamená košili a slušné boty, to musí stačit. Jsem tu na festivalu potřetí a pravda je, že se lidi začínají oblékat víc společensky – zatímco první rok převažovaly mikiny, letos už spíše saka.

První den je docela dost věnovaný problematice uprchlictví – je k tomu nějaký proslov (klasicky jen makedonsky) plus na každé sedačce jsou materiály, moc hezký komiks k tématu a pěkná plátěná taška. Co se týče hudby, tak hned první koncert je pro mě vlastně vrchol celého programu – SOКRATIS SINOPOULOS QUARTET. Hrozně nápaditý a energický jazz, inspirovaný byzantskou kulturou. Druhé vystoupení má pak na starost Tuniský ANOUAR BRAHEM se svým kvartetem, ale musím se přiznat, že jsem u toho usínal.

Sobota 19.10.

Páteční den chci strávit výletem a konečně se svést lanovkou nahoru ke kříži. Cestou městem ale neopomenu navštívit tržiště Зелен Пазар, které je doslova přecpané ovocem, zeleninou a masem, prodávají zde především vesničani a malí prodejci. Poté v budce na lístky zakoupím předplacenou karu na městské autobusy, nicméně nikdo vlastně neví jak funguje. Respektive vůbec netuším, kolik tam mám jízd, jestli není autobus na Vodno v sobotu náhodou zdarma a tak podobně.

Každopádně dojedu autobusem číslo 25 ke stanici lanovky a nechám se vyvézt k dominantě města, ke kříži  Милениумски Крст. Lanovka je hodně fajn, trvá necelých deset minut a celou cestu jsou krásné výhledy na město. Kříž má pořád 66 metrů a je hodně působivý. V sobotu ráno mám pocit, že je tu půlka města. Asi jsem dobře zapadl, jelikož za těch pár desítek minut co tu trávím, se mě asi tři Makedonci přišli na něco zeptat – na cestu někam nebo kde jsou záchody, vtipné. Po odpočinku a pivu jdu na procházku směrem na východ, ale nechci tentokrát dojít až ke kaňonu Matka, ale po chvilce zabočit a sejít do města kolem pár hezkých kostelíků.

Cestu tu bagrujou a navíc mapa moc nepomáhá, takže místo toho, abych pohodlně pokračoval po cestě, se probírám několik desítek minut hustým křovím a doufám, že se brzy na nějakou cestu napojím. Podaří se a dokonce objevím několik ukazatelů směřujících na místo, kam mířím. Jsou to celkem asi čtyři kilometry než dorazím k dnešnímu hlavnímu cíli – Kostelu svatého Pantaleona (patron lékařů a pomocník opuštěných). Jedná se o pitoreskní byzantský kostelík, založený už v letech 1164.

Uvnitř je spousta dochovaných nádherných fresek,  návštěva opravdu stojí za to, moc takto dochovaných míst jsem nepotkal. Za vstup se platí nějaké drobné, ale je to opravdu jen symbolická částka. Navíc je tu pár laviček a kostelík je v útulném parčíku, což činí návštěvu velice příjemnou. Klasicky, jako v celé zemi, je opodál mešita s minaretem a s mísením dvou vír tu není žádný problém.

Nepříjemné je, že odsud nejezdí autobusy (respektive nějaký občas do skanzenu, co je opodál) a musím tak do města pěšky. To není problém, ale měl jsem chuť stihnout zajít na místní fotbal, takhle to asi nestihnu. Pár kilometrů po silnici mě dovede na okraj města, kde shodou náhod zrovna stojí odjíždějící autobus, karta mi stále funguje, tak jedu docela okružní jízdou někam do centra města. Stadion je pár stovek metrů daleko, takže asi nestihnu začátek, ale v průběhu prvního poločasu bych tam mohl být. Obcházím stadion kolem dokola (opravdu celý) – je obrovský a betonový. A zcela uzavřený. Všechny brány jsou zavřené, pokladna nikde a nikde není nikdo, kdo by byl schopen poradit, jak se tam dostat. Jsem docela zklamán, hnal jsem se sem a těšil se na to. Nu což, pozitivem je obrovský a krásný park v těsném sousedství.

Jen tak zevluju po městě, než nadejde opět večer a další koncerty. Podobně jako včera, i dnes mi přijde jedna věc skvělá a druhá extrémně nudná. Černého Petra si vybírá JON BALKE BATAGRAF, u kterého regulérně usnu. Naopak koncert ART ENSEMBLE OF CHICAGO k jejich padesátiletému (!!) výročí, je skvělý. Věc, která je zajímavá na první pohled, je věk hlavních vystupujících – saxofonista 79 let a bubeník 73 let. Mnohdy o holi, ale na jejich avantgardním jazzu to poznat není. Skvělý zážitek, bezmála devadesátiminutový set uběhne jako voda.

Neděle 20.10.

Dnes opět trochu ve znamení cestování. Měl jsem lehké obavy, moje jízdenka na autobus do srbského Niše, jediná co šla koupit online, byla zrušená a netušil jsem, kolik jiných spojů pojede. Proto jsem raději vstával dost brzy a šel rovnou na nádraží. Moje obavy byly rychle rozptýleny, autobus do Niše jezdí snad každou hodinu. Na jeden si koupím lístek (nepamatuji si už cenu, ale mám pocit že cca 200 na koruny) a nastoupím do překvapivě pohodlné a poloprázdného autobusu. Cesta trvá čtyři hodiny, zpestřuje ji balkánská muzika a taky přechod hranic mezi Makedonií a Srbskem. Klasicky se musí vystoupit a hranici s pasem přejít pěšky, krátký výslech kam jedu a co tam budu dělat, ale nic zásadního.

Jestli mě něco na Srbsku na první pohled zaujalo, minimálně podél trasy autobusu, je mnohem čistější a uklizenější než její jižní soused. Plus spousta zeleně a tento pocit mě neopouští ani poté, co vystoupím na nádraží v Niši. Nachází se ve starém městě, a hned jsem tak vržen do změti mnoha obchůdku, bister a tržišť. Mám jen pár hodin času, takže volím cestu do nedaleké Nišské pevnosti.

Nachází se na místě, kde leželo antické město Naissus a dodnes je lemována jak antickými, tak středověkými hradbami. V dnešní době je tu obrovský park, pár barů a restaurací, venkovní scéna divadlo (koná se tu mimochodem letní jazzový festival, možná tip na další návštěvu) a několik zajímavých pamětihodností. Za všechny lze jmenovat náhrobní desky (nejspíš) z období od prvního do šestého století a nebo první mešita postavená v Niši z 16. století.

Na zahrádce místní restaurace si dám pivo a vychutnávám si klid celého místa. Na procházce parkem lze pak shlédnout dolů na už balící se bleší trh, kam mnoho lidí přijelo koňskými povozy a prodávali tu doslova všechno, co doma našli.

Ve městě burek s mletým masem – extrémně mastný a extrémně sytý a pak na autobus k letišti. Jsem tu zbytečně brzy, malinkaté letiště, kde vůbec nic není. Ale vůbec nic. Je tu restaurace, ale když tam jdu dvě hodiny před odletem, jsem tu sám a obsluha si mě nevšímá. Musím se připomínat. Až pár desítek minut před letem se to tu malinko plní, v restauraci se kouří, což jsem úplně zapomněl jak je nepříjemné. Pak už jen let do Vídně a nočním autobusem do Prahy.

Krátké, ale výživné putování.