Cesty

Konec října se zdál být dobrý termín k cestě na Sardínii. Sezóna skončila, ale pořád panuje příjemná teplota kolem pětadvaceti stupňů.

Proč Sardínie?

Klasicky – levné letenky, s Ryanairem kolem 2500 včetně odbaveného zavazadla z Bratislavy, příjemné počasí, relativní blízkost a v neposlední řáde škála možností co ostrov nabízí.

Výbava

Jeli jsme ve třech a poměrně záhy jsme se rozhodli, že nechceme vláčet stan. Počasí by nám mělo jít naproti, budeme tedy spát pod širákem. Bere se jen plachta na zem, já beru navíc bivakovací pytel, protože můj stařičký spacák ve mě nevzbuzuje dostatečnou důvěru. Vařič beru VAR2 a doufám, že někde seženeme bombu. Předpokladem je, že jediná věc, o kterou se bude třeba nějak víc starat, je zásoba pitné vody. Hory Supramonte, kam jsme měli namířeno, jsou vápencové a stejně jako celý ostrov dost suché. Všechny potoky co byly na mapě, byly vyschlé.

Supramonte

Supramonte je název vápencového pohoří ležící na východě Sardínie. Rozlohou něco kolem pětatřiceti tisíc hektarů, nejvyšší hora 1463m. V celé oblasti (zejména v kraji Nuoro) neexistují značené stezky, dalo by se říci, že ani stezky obecně. To nám později poměrně zavařilo.

Čtvrtek (17.10.)

Ranním autobusem míříme do Bratislavy, kde dáme oběd a jdeme si projít město. V zásadě nic zajímavého. Míříme do obchodu na nákup jídla – kupujeme nějaké konzervy, klobásy, rýži, kuskus, musli…, zkrátka taková ta klasika. Bágly se nám tím trochu naplnily a výrazně ztěžkly. Pak zajdeme na pizzu a míříme na letiště. To je dost malé a nic tam není, takže jen čekáme na otevření check-inu. Měli jsme zaplacené patnáctikilové odbavené zavazadlo. Honza musí brát do letadla igelitku z Billy.

Je zajímavé, jak se lidi cpou, aby dostali co nejlepší místa. My to měli docela na háku, takže končíme úplně vzadu u záchodů. Let trval asi dvě hodiny a po celou jeho dobu nám něco nabízeli ke koupi – jídlo, parfémy, losy… Nepříjemné bylo to, že jak jezdili s tím vozíkem v uličce, tak do nás, co jsme seděli na kraji docela často tím vozíkem drcali. No co, je to přece Ryanair.  Co se týče letenek, koupili jsme za 2500,- včetně odbavených zavazadel (ty samotné stály asi osm stovek).

Po přistání vyzvedáváme batohy, které v pohodě dorazily. Ono jich bylo odbavených docela dost málo, tak asi nebylo tak těžké to uhlídat. Všude už bylo zavřeno, takže nekoupíme žádnou vodu, ale to do rána vydržíme. Před letištěm nás vítají palmy a my míříme asi jeden kilometr od letiště na kraj jakéhosi pole se vyspat. Do města už nic nejelo a my tam stejně potřebujeme být v době, kdy mají otevřené obchody.

Pátek (18.10.)

Ráno vstaneme poměrně pozdě (v půl desáté tuším) a míříme zpět na letiště. Zde koupíme lístek na lokální bus za jedno éčko a čekáme až dorazí. Dlouhou chvíli si krátíme konverzací s australským párem středního věku, paní začala konverzaci poznámkou, že mám na batohu slimáka.

Autobusem míříme do samotného Alghera. Nejprve si Honza koupí taštičku přes rameno, po které touží už od začátku cesty. Dáme nanuka a pokračujeme dál. Mám najitou adresu, kde by se mělo dát koupit plynovou bombu. Ostatně na Sardínii asi neexistuje plynové potrubí, protože bomby s plynem jsou doslova na každém kroku. Jediný možný problém je, že většina outdoorových bomb co je tu k dostání jsou typu Campingaz, takže nacvakávací a ne šroubovací co potřebujeme. Krámek kam jsme měli namířeno (http://www.marti-alghero.com/) naštěstí disponoval bombou Coleman, kupujeme za deset euro a míříme na vlak.

Vlakem se chceme dostat do Sassari, které je větším dopravním uzlem a jednoduše se odtamtud dostaneme dál na východ ostrova. Jízdenka stojí 2.2 euro, vlak je hodně počmáranej a žádný velký komfort. Pavel nemůže ve vlaku najít jízdenku, ale průvodčí mávne rukou, ať nepospíchá. Nakonec mu štípne už štípnutej lístek z autobusu.

Ani v Sassari se moc nezdržujeme a jdeme rovnou na autobusové nádraží. No nádraží, prostě silnice, kde je pár stání autobusů. Spousta lidí, asi jsme chytli návrat děcek ze škol. Místní toalety (Toiky) byly zážitkem samy o sobě. Kupujeme lístek do Macomeru, v jehož blízkosti by se měl nacházet Kouzelný les, Honzův vysněný cíl. Vystupujeme ve městě. Malé město, hodně opuštěných budov, všade bordel. Sem turismus moc nezasáhnul. Nemáme žádnou mapu. Mapu do GPS se mi doma nějak nezdařilo nahrát, respektive spíš pak zobrazit. Měl sem tam jinak všechno – adresy, points of interest, nadmořskou výšku,… Zrovna byla doba siesty, takže všude zavřeno. Navíc se konal nějaký pohřeb, smutečního průvodu se snad zúčastnilo celé město.

Později, kolem páté, se otevírají obchody a my v jednom nakupujeme mapy. Jednu na Supramonte, druhou méně podrobnou zabírající severní část ostrova. Zjišťujeme, že Kouzelný les je od nás docela daleko a že pořádně nevíme, kudy se tam jde. Šance na to se ztratit jsou poměrně vysoké, nemáme pořádnou mapu a můžeme tady bloumat dva dny, aniž dorazíme na místo. Po důkladné úvaze se rozhodujeme pokračovat v cestě do hor a zde to opustit. V horách máme lepší mapu a psaného průvodce (autor je Paddy Dillon, náš vzor a mentor). Míříme zpět na nádraží a v místní montované buňce, která slouží jako občerstvení, sedáme a dáváme kafe. První na ostrově a stojí za to, už tady jsme si k němu vypracovali silnou náklonost. I v tom nejobyčejnějším bufáči vám udělají výbornou kávu. Dali jsme dvě a šli na bus. Při vystupování tam nějaká babka špatně šlápla a upadla. Bylo hezké, jak hned všichni přispěchali ji pomoct, včetně obsluhy bufáče. My jsme mezitím odjeli už večerním busem do Nuora.

Do Nuora dorážíme už za tmy a vydáváme se za město někam se vyspat. Po půlhodině chůze najdeme krásné místo a utáboříme se. Chystáme se ke spánku, když na nás vyrazí ovčácký pes. Štěká na nás asi patnáct minut a postupně se přibližuje. No co, dělá jen svojí práci. Za chvíli se k němu připojí další a my se neradostně rozhodneme odejít, tady se nevyspíme. Chvíli marně hledáme další místo na spaní, celou cestu jsme šli po malé silničce oplocené na obou stranách. Nakonec spíme ve svahu nedaleko od původního místa, ale už z dosahu psa. Spaní nic moc, ale ráno brzo vstáváme, tak už potřebujeme zalehnout.

Sobota (19.10.)

Vracíme se na nádraží a čekáme na autobus mířící do Olieny, což je nás výchozí bod na cestě do hor. Chytli jsme dobu, kdy do města autobusy sváží školou povinné z okolních měst, takže rázem je na nádraží možná pár stovek mladistvých. Zajímavé je, že na devadesát procent si jich dá cigáro, chvilku postojí a až odcházejí do města, asi do školy. Bus nás vezme do malého městečka Oliena, jede se dost do kopce a vyveze nás až ke kostelu, který je výchozí bod trasy z našeho průvodce. Poznámka k autobusům – je těžké na Sardínii najít nějaký jízdní řád, ideálně mít všechno připravené a vytisknuté z domova (http://www.arst.sardegna.it ).

Takže první ostrý den. V místním obchodu nakoupíme zásoby vody a pečiva a jdeme na to. S vědomím, že nemusí být k nalezení v horách žádná voda, beru šest a půl litru. Přesvědčuju o tom i kluky, a později se ukázalo, že to bylo tak správné.  Od námestíčka u kostela (Piazza Santa Maria) stoupá cesta vzhůru a po serpentýnách vede ke Coop Enis, kde je nějaký hotel. Tam si pochopitelně dáme kafíčko a pokračujeme. Jak se dostáváme trochu výše, objevují se před námi nádherné pohledy jak dolů do údolí, tak nahoru na vápencové masivy.

Postupem času dojdeme na místo, kde končí silnice, poblíž Scala e Pradu. Tady dáváme po náročném výstupu zasloužený odpočinek. Přece jenom jsme nastoupali kolem devítiset výškových metrů. Pavel trošku skuhrá, není tak moc zvyklý, navíc se ukázalo, že zvolil dost špatnou obuv a ani batoh, co měl na sobě, mu moc nepomáhal. Během odpočinku přijeli dva chlápci v autě a dalekohledem koukali na ovce, pak jeden někam odběhnul, pravděpodobně pastevci kontrolující stáda.

Pro nás začala část cesty, kde nebyly žádné cesty, jen občas pěšinka od zvěře. Vydaly jsme se podle průvodce směrem na severovýchod. Zpočátku se ještě na cestě objevovaly červené puntíky, které udávali směr cesty. Ale postupně se nějak vytratily. Cesta vedla po poli posetém špičatými vápenci. Rozhodli jsme se nepokračovat podle průvodce a vynechat jeden vrchol, kam jsme už neměli moc sil lézt. To se později ukázalo jako chyba.

Pokračovali jsme takto ještě kus a zastavili se na místě jako stvořeném k přespání. Krásná rovná travnatá pastviny, a dalo se najít i místo bez bobků. Okolo nás krásné výhledy. Uvařili jsme večeři a chystali se ke spánku. Byla nádherná jasná noc, tisíce hvězd na nebi. Měsíc byl zrovna kolem úplňku a hodně si na nás svítil. Popravdě to bylo i trochu otravné, protože nešlo moc usnout. V jednu chvíli nás zahalil mrak, což bylo taky dost zážitkové. Byli jsme ve výšce kolem 1200m. Pouštíme si Silver Mt. Zion a usínáme nic netušící o útrapách dalšího dne.

Nastoupali jsme 950 metrů a i díky tomu ušli jen 11 kilometrů. Naše trasa viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=xlruidvkpvyewzre&authkey=5A2889A0D5F4AF55537A82F5727B6849420B949A98A53FEC

Neděle (20.10.)

Ráno bylo příjemné, přestože padla rosa a byli jsme malinko mokří. Ale nic co by během chvíle nestihlo uschnout. Poté, co jsme si sbalili a posnídali, vyrazili jsme na cestu. Je po deváté. Pokračovali jsme dál po jakoby cestě, asi to bylo vyschlé koryto potoka. To byl právě moment, kdy jsme se odchýlili od průvodce. No jo, Paddy šel na kopec, říkáme si a pokračujeme dál. Jde to skopce a správným směrem, tak to moc neřešíme. Míjíme nějaké pastevecké obydlí a pokračujeme dál. Navíc jsme měli asi pocit, že jdeme po nějaké cestě a ne korytem potoka.

Za chvíli přišlo první slézání skály. Bez rukou, případně i bez báglu, to nešlo. No co, zpestření trasy. Opět docela pohodové klesání, ačkoliv exponovaných úseků dost přibývá. Tak v půlce kopce jsme se dohodli, že jdeme asi špatně. Nicméně stoupat vzhůru lezením těch dobrých tři sta metrů co jsme naklesali se nám nechce, rozhodujeme se tedy punkovat dál. Jó, tady to zpunkujeme dolů a uvidíme. Být to někde v Rakousku, mohla tu být krásná ferrata s půlkilometrovým převýšením. Docela dost vyflusaní a s bolavými svaly jsme dolezli na jakousi pastvinu, kde se pásla prasata. Bylo kolem půl druhé, tak jsme nakrmili sebe i je chlebem. Tenhle sestup nám trval dobrých pár hodin, co do vzdálenosti jsme neušli skoro nic, ale bolelo nás celé tělo. Na osvěžení vytahuju džus s jistotou, že to nejhorší máme za sebou. Ani zdaleka!

Asi nejvíc nepříjemné je, že nám začíná docházet voda. Víme, že od další jsme vzdušnou čarou nějakých šest kilometrů, ale pokud bychom měli pokračovat tempem jako doposud, mohl by to být problém. Kus vedla jakási cesta, ale pokračovala na jih a my potřebovali na východ. Po chvíli se tedy stačí a punkujeme přes kamenitou pláň, opět ty špičaté vápence.  Když teď zpětně koukám na mapu (kterou jsme moc dobrou neměli, navíc jsme nevěděli, kde přesně jsme), měli jsme na té cestě zůstat a dost možná by nás dovedla k cestě vedoucí dolů. Takhle jsme došli k hřebenu, který bylo třeba nějak obejít. Konzultovali jsme mapu a našli místo kde jsme si mysleli, že se nacházíme. Ok, takže průsmyk dolů by měl být na sever od nás. Sice jen asi o dvě stě metrů, přesto jsme se zmýlili. Pokračovali jsme opět do kopce na sever a čekali, až to zahne doprava dolů.

Kolem čtvrté docházíme k rozhodnutí, že tudy to nepůjde. Punkování dolů by bylo brutální a náznak cesty co tu vede, míří úplně jinam. Zásoby vody se povážlivě tenčí, navíc slunce praží a vysiluje nás. Podle GPS jsme pořád šest kilometrů od našeho cíle, od toho, kam jsme věřili, že dorazíme po obědě. Jediné rozumné řešení je vrátit se zpátky a průsmykem sejít dolů. Ve čtyři hodiny začínáme další sestup, opět to vypadá na koryto potoka. Pokud nás dopolední sestup unavil, tak tento nás zničil. Přišel mi náročnější, víc se lezlo, klouzalo po zadku a proplétalo květenou. Zpětně si vážím toho, že se nám nic nestalo, protože nebezpečné to bylo až až. Jen v jeden okamžik jsme se oba s Honzou zranili v průběhu asi dvou vteřin, já to dostal větví do nosu (trocha krve, bolí ještě dneska po týdnu), Honza nakopnul nějaký šutr. Vody máme tak litr. Pořád věřím, že stihneme sejít dolů, ale bohužel se opět mýlím. Kolem sedmé se stmívá a jít dál by byl velký hazard. Je to na pytel, protože vzdušnou čarou to je půl kilometru. Ale vítězí zdravý rozum a rozhodneme se tu strávit noc. Záměrně nepíšu přespat, protože místo, kde jsme, se k táboření hodně nehodí. Kluci opření u skály na asi jediném metru rovného místa v okolí, já v polosedě kousek dál. Na všechny strany od nás buďto strž nebo skála, musíme se spokojit s tímto. Od začátku sestupu jsme místy hodně lezecky slezli dalších 350 metrů.

Upřímně říkám, že náročnější trekový den jsem nikdy nezažil, o ušlé vzdálenosti se nemá cenu moc bavit. Trasa viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=dwjoghoxoarsgaba . Za celý den jsme naklesali (spíš slezli) kilometr, většinou obtížným terénem po skále. Uf.

Pondělí (21.10.)

Nevyspal jsem se tak špatně, jak jsem se obával. Našel jsem si asi tři polohy, které jsem střídal. Po včerejším sestupu mě brutálně bolí nohy. Ale je třeba jít dál. Dopíjíme poslední deci vody, co máme a moc se nezdržujeme, protože snídat bez vody stejně moc nejde. Dávám si kus klobásy, je plná energie, navíc mastná takže pěkně dlouže do krku. Nemá cenu se tu zdržovat, tak rychle spěcháme opět dolů. Včerejší nápad se tu utábořit se ukázal jako velice dobrý, náš sestup trval další dvě a půl hodiny a nebyl jednoduchý. Navíc bez vody, což byl další důvod k vyražení v časných hodinách, kde teplota nedosahuje odpoledních hodnot. Ke konci sestupu se vedle nás zjeví krásná dlážděná cesta, která dost možná vedla vedlejším průsmykem… Po necelé půlhodince, kdy už jsme na pohodlné cestě, docházíme k Rifugio Sa Ohe, kde by měla být podle GPS voda.

Vítá nás bílá nízká budova s občerstvením. Čekali jsme nějakou chajdu na nouzové přespání, a uvítalo nás toto. Nedaleko jsou nějaké jeskyně a toto slouží jako výchozí bod a občerstvení pro cestu k nim. Ihned se poroučíme chladivou perlivou vodu, zkoušíme místní pivo Ihnusa (po naší cestě je cokoliv dobré, takže nám chutnalo), a pochopitelně kávičku. Nadšení že jsme to zvládli a notně unavení zde zůstáváme nějakou dobu.

Na zahrádce si vaříme oběd, dáváme další kafe a plníme si zásoby vody. Po obědě kupujeme mapu místního okolí a vyrážíme na cestu k Tiscali. To měl být úkryt, kde se skrývali před pronásledovateli nuragové, v zásadě obrovský skalní převis nebo jeskyně, kde se zřítila střecha. Cesta vede opět do kopce a moc nám to nešlape. V jednom místě se dá snadno zabloudit, málo značená je tam odbočka, která vede průrvou mezi dvěma skalami. Dál je to trošku exponované, ale krásné. Jeskyně už je bohužel zavřená, teda ne že by se tam nedalo vlézt, ale máme docela naspěch, protože se opět začíná stmívat a po včerejší noci se nám hodně chce spát na rovince.

Jenom nějak nemůže najít cestu, šaškujeme tam půl hodiny. Pak mě napadne vrátit se kousek zpátky a tam je rozcestník jak kráva. Z původního směru nebyl vidět. Scházíme na druhou stranu hory a je evidentní, že místní se o stezky starají výrazně víc, než na straně Nuoro. Tolik šipek a ukazatelů co bylo (směrem na Tiscali) na této stezce, jsme neviděli za celou dobu. Už začíná být tma, ale cesta je pohodlná, takže pokračujeme i za šera. Po sestupu dolů nacházíme krásné místo v temném lese, poblíž nějaké kamenné stavby, která netuším k čemu je.

Pavel vaří večeři, tuňáka s kuskusem, věšíme mokré oblečení na šnůru a po chvíli debatování o strašidelnosti lesa usínám, Vyspal jsem se výborně, navíc nás skrz temný les ani moc nerušil ten otravný měsíc.

http://www.gpsies.com/map.do?fileId=npsatdrqcufeywew&authkey=F9B2657CE1CCFF5FA63CD86E2BB9AB604CE29BAADB4325AD 

Úterý (22.10.)

Poměrně záhy jsme zjistili, že mapa, kterou jsme včera koupili je na nic. Šli jsme po cestě, největší a s ukazatelem, která na mapě vůbec nebyla. Po více jak stometrovém stoupání a konzultaci s GPS souřadnicemi zjišťujeme, že jsme úplně někde jinde. Neradostně se tedy vracíme k našemu nocležišti a volíme jinou cestu.

Cesta vedla po rovině a šlo se výborně. Chytili jsme trošku tempo. Při odpočinku jsme potkali postarší irský pár, který hrál svojí roli v pozdějších událostech. Nyní jsme si podiskutovali odkud jsme, kam jdeme, kam jdou oni – taková ta klasika. Po velice příjemném rozhovoru se loučíme a pokračujeme dál. Před námi je dlouhý sestup, nějakých dvě stě metrů, po skalnaté stezce. Není to tak obtížné, co nám ztrpčuje cestu jsou ale bolavá stehna z těch předešlých punkování. Idea je, že sejdeme dolů a budeme pokračovat do Dorgali a pak k moři.

Krátce po sestupu nacházíme ráj. Široký potok s vynikající vodou, kolem porostlý mátou. Zastavujeme, koupeme se, peru si oblečení, vaříme oběd a výtečný čerstvý mátový čaj. Přijel chlapík s cisternou, povídá že všude je sucho a že tohle je jediné místo kde může brát vodu. Ptáme se jak daleko do Dorgali, povídá že tak sedm osm kilometrů. Ok, ještě chvíli odpočíváme, plníme vodu a vyrážíme na cestu. Je docela vedro, ale naštěstí fouká větřík. Nepříjemné je, že cesta vede po silnici.

Je to poměrně řehole, ale cestu nám zpestřují okolo rostoucí fíky a vinná réva. Pavel trochu upadá na duchu, ono s jeho výbavou se není co divit. Život nám zachraňuje onen irský pár, který nás míjí v autě. Staví a povídáme si co a jak. Pak nám nabídnou odvoz do Dorgali. Ano! Auto nemají moc velké a ani moc prázdné, nicméně se tam namačkáme. Potkali nás přesně před stoupáním, které nebylo úplně malé, podle mapy nějakých dobrých dvě stě metrů, které jsme si moc rádi ušetřili.

V Dorgali vystupujeme a upřímně děkujeme. Do města se dostáváme kolem čtvrté a máme tak dost času dostat se někam dál, konkrétně míříme do Cala Gonome, k tomu moři. Ve městě si dáváme pochopitelně kávu a zkoušíme jak to místní pivo chutná točené. Dál pokračujeme do kopce, stačí teoreticky přejít hřeben a klesnout k moři.

Nastoupáme opět dvě stě metrů, ale moc nám to nevadí, protože by to mělo být poslední stoupání a cesta není tak zlá. Jen se teda začíná stmívat. Přešli jsme jedno místo, kde by se bývalo dalo dobře spát a došli jsme na silničku vedoucí mezi pozemky – takže po obou stranách zase ploty. No co, tady se dá jít kus i potmě. Co nás znervózňuje je, že se začínáme odchylovat od našeho směru. Zastavujeme kolemjedoucí auto a ptáme se na cestu. Paní nám to vysvětlila docela dost, ale na další křižovatce už zase nevíme. Stavíme proto další auto, tento pán bohužel neuměl ani slovo anglicky. Když pochopil, že nám to nevysvětlí, otočil na úzké silničce auto a pokynul nám, ať nasedneme na korbu. Dobrá tedy, bude dobrodružství.

A vypálil po úzké serpentinovité silničce tak devadesátkou, ještě při tom stačil telefonovat. Přemýšlel jsem, jestli se začít bát, ale jak sem se usilovně držel, tak na to nebyl prostor. Opět nás odvez dobrých pár kilometrů až na místo, kde začínalo prudké klesání serpentýnami k moři. Děkujeme a nabízíme finanční odměnu. Hrdě odmítá a tvrdí, že takto vypadá Sardinská pohostinnost. Moc hodný člověk.

My pokračujeme dolů a po dalším kilometru se rozhodujeme najít místo na spaní. Nad silnicí v suchých pichlavých porostech nalézáme místo, s krásným výhledem na noční městečko. Vaříme nějaké hnusné penne a jdeme spát.

Naše trasa s tím, že docela dost jsme se vozili auty: http://www.gpsies.com/map.do?fileId=kgklvggnihtzfylf

Středa (23.10.)

Plány na dnešek jsou dost volné, nějaké to povalování na pláži. Po sestupu do městečka nacházíme obchod, kde nakupujeme a míříme posnídat na pláž. Toto je očividně trochu víc turisticky zaměřené městečko, soudě podle množství restaurací, nicméně je už po sezóně, takže docela prázdné. Rozhodujeme se, že si zaplatíme výlet lodí do Cala Luna, ptáme se, kdy to jede. Máme čas, tak se zatím povalujeme po pláži, odpočíváme a čteme.

Když jsme se vydali k pokladně, paní nám řekla, že kvůli velkým vlnám se dneska nejede. No škoda. Vyrážíme teda na procházka na nedalekou pláž Cala Fuilli. Oproti plážím u města zde nejsou ve vodě žádné skály ani kameny, takže i přesto že jsou značné vlny, si jich můžeme řádně užít. A taky se umýt, že.

Vracíme se na pláž směrem do města, kde trávíme poslední noc. Ráno brzo vstáváme a autobusy se dopravujeme zpátky do Alghera. Z Bratislavy pak odmítáme čekat osm hodin na autobus a putujeme domů vlakem.

Trasa viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=mpzjtivfiiuytsiw&authkey=0B4995A7CDEEA77EBEE1CCD51E1E5A907BC5F3C2CCA51ACB

Závěr

Bylo to super, zážitkové a náročné. Ale krátké, ostrov nabízí mnohem víc, než jsme viděli. Proto se na Sardinii ještě někdy určitě vrátím. A svoje kouzlo mělo i to, jet někam defakto bez plánování. Neměli jsme vymyšlené trasy, nevěděli jsme si předem, co chceme vidět. Přineslo nám to nějaké problémy, ale o to zážitkovější to bylo.

Galerie