Cesty

Prodloužený Velikonoční víkend byl jak stvořený k tomu někam vyrazit. Volba tentokrát padla na Belfast, respektive na severní pobřeží Severního Irska, konkrétně na Causeway Coast Way

 

Čtvrtek 13.4.

Letím s Ryanairem, bohužel teda z Wroclawi. Takže večerním autobusem Polskibus vyrážím z Florence. Jedu s nimi poprvé a mám trochu rozporuplné dojmy. Sedačky nejsou číslované, takže se lidi perou, aby urvali co nejlepší místo a pak se tváří, jakože opravdu musí zabrat obě sedačky. Řidič seřval půlku autobusu, že si dala zavazadla sama do otevřeného kufru. Neumí ani slovo anglicky, takže se všemi (včetně japonských turistů) mluví polsky. Ale stálo to asi tři stovky. Cesta sama je v pohodě (4 hodiny), jediný co, tak ze začátku tam bylo děsné vedro, pak začala foukat klimatizace a rázem tam byla děsná kosa. Výsledkem bylo, že jsem do Wroclawi dojel s bolavým krkem a ráno přišla i teplota. No skvělý začátek dovolené.

Ve Wroclawi jsem potkal neuvěřitelné množství podivných lidí. Alkoholiků nebo smažek. Ale jakože fakt hodně. Vtipný byl třeba dědek, co močil v rohu skleněné zastávky autobusu, a pak neměl síly odejít, tak si do toho sedl. Uh. Vyberu si dvacet zlotých, abych si mohl koupit jízdenku na noční autobus. Automat mi sděluje, že bere jen desitizloté bankovky. Hledám kde rozměnit, tak si dám pivo. Vracím se, kupuji jízdenku a za chvíli už jede bus, tak nějak půl hodiny na letiště, kde jsem asi v půl páté. Tam chvíle čekání a hurá do letadla. Dvě a půl hodiny cesty, celou jsem prospal.

Pátek 14.4.

Pasová kontrola v Belfastu je rychlá a nic mi tak nebrání co nejrychleji se dostat na severní pobřeží. Belfast ze své cesty zatím vynechávám, protože to bude rychlejší. Nejprve deset minut autobus do městečka Antrim, odtud pak přímý vlak do Portrush. Ten trek sice začíná o pár kilometrů dříve, ale spojení tam je komplikované, tak první úsek oželím. Vlaky jsou dost drahé mimochodem, za tu hodinovou cestu platím 11 liber. Špatná zpráva je, že dost prší, je dost zima a mě je pořád hůř. Ve vlaku je wifi, tak spřádám alternativní plán. Následující dvě noci jsem měl spát venku, nicméně vzhledem k těmto okolnostem to není moc rozumné. Je to škoda, chtěl jsem ušetřit na bydlení. Nacházím pokoj přímo v Portrush za 40 liber. A to je ještě dost mírná cena, levněji to tu prostě nejde.

Kolem poledne vlak zastavuje na své konečné zastávce – Portrush. Očividně je to letovisko, kam spousta místních jezdí za zábavou. Hned u nádraží je zábavný park, ve městě spousta heren a pláž vhodná na surfování. Těch heren je tu hodně, a to jak pro děti, tak pro dospělé. Navíc celá nádražní hala je přeměněná v malou Matějskou. Nějaká autíčka, pár malých kolotočů, ale hlavně asi milion strojů, kde se hraje taková ta hra, jak horem sypete peníze, oni dopadají na pohybující se plošiny a když máte štěstí, tak shodí spoustu jiných mincí, co tam lidi naházeli před vámi. Desítky dětí tu pochoduje s kelímky plnými drobných mincí. Zdaleka nejpopulárnější atrakce. (něco jako coin pusher) . Opravdu bizarní bylo, když jsem přišel na pokoj svého hotelu a po zapnutí televize tam probíhala soutěž právě v tomto. Jinak je dost zima, tak osm stupňů, a prší. A každé druhé děcko má v rukou zmrzlinu.

Nicméně check-in mám až odpoledne, takže prozatím jdu na autobus a jedu do vesničky Bushmills, kde se vyrábí stejnojmenná whisky. Palírna se chlubí tím, že je nejstarší na světě (co se týče platné licence). Za asi osm liber jdu na exkurzi, je to docela fajn, trvá to asi půl hodiny a na konci je samozřejmě ochutnávka. Dávám si 12-years reserved a není to špatné, ačkoliv jsem spíš fanda skotské (respektive nemám rád ani jedno, ale když už, tak skotskou). Chtěl jsem koupit lahvinku s sebou jako dárek pro někoho, ale jelikož mě zítra čeká celý den s krosnou na zádech, tak jsem si to rozmyslel. Autobus zpátky mi jede asi až za dvě hodiny, tak se jdu podívat do městečka. Bohužel to tady teda moc nežije, navíc prší a jediná restaurace je narvaná. Na informacích mi sice paní ochotně sdělí, že mi jede ještě jeden autobus dříve, ten ale nejel, takže mi vlastně nepomohla. Ale možná jsem čekal někde blbě, protože na té návsi je asi šest zastávek, a autobus tam, kam potřebuji může jet klidně v obou směrech. No nic, jdu do hospody, dám si dvě malá piva a s knihou mi to docela rychle uteče. Navíc je vtipné poslouchat místní dialekt, jak si dědkové stěžujou (Fókin’ hell!).

Zpátky ve městě se konečně ubytuji, koupím pastilky do krku a Panadol a jdu spát, protože mi není úplně dobře. Ubytování v cajku, malý pokoj, ale čistý, vlastní koupelna, velká postel. Tímto bych se chtěl omluvit paní pokojské, že jsem jim propotil peřiny. Ale zas mi ráno bylo výrazně lépe.

Sobota 15.4.

V ceně ubytování je plná anglická snídaně – čaj, fazole, párky, slanina, vajíčko, toasty a bramborový chleba, ovoce, džus. To člověku stačí na celý den. Lépe mi sice je, ale na celý den chození s krosnou se úplně necítím. Nicméně ale už nikde po cestě nemají volné ubytování (v rozumné ceně),  i Belfast je celý obsazený, tak tedy vyrážím. Navíc, pokud bych nepoužil spacák a plachtu, byly by peníze zaplacené za odbavené zavazadlo zcela vyhozené. Fouká vítr, ale neprší a dokonce docela svítí sluníčko. Celý den přicházejí přeháňky, ale nic dramatického. No, jak bylo v jakési pitomé reklamě, tělo je potřeba překvapit. Nachlazení a teplotu léčím dlouhým pochodem. Pobřežní cesta je rozdělená na kratší úseky, kterými se řídím. Fascinující je to množství lidí, co všude potkávám, místní opravdu moc rádi jezdí na výlety.

První úsek z Portrush je po bílé dlouhé pláži. Mají tu zrovna nějaký Velikonoční běhání, tak v protisměru potkávám několik stovek běžců. Cesta po pláži je příjemná. Nepříjemné je, že asi po třech kilometrech končí a docela dlouho se jde podél silnice. To bych celé téhle trase vytknul, že poměrně dost úseků je takových. Na konci úseku čeká první atrakce – Dunlace Castle. Zřícenina středověkého hradu, pěkně udržovaná. Ony ty hrady tady vypadají moc pěkně – stojí na útesu, hned vedle nich bouří vlny. Má to atmosféru. Prohlídka stála asi pět liber.

Další úsek trasy končí u přírodní památky, která je na seznamu Unesco.  The Giant’s Causeway je zvláštní geologický útvar, který se řadí mezi kamenné varhany vzniklé díky sloupcovité odlučnosti bazaltů. V oblasti se nachází okolo 40 000 sloupců čediče, které vznikly jako výsledek dávné sopečné erupce (jak tvrdí wikipedie). Pěkné místo, platí se tu podle webu nějaké vstupné asi devět liber, ale popravdě nevím kde, žádnou kasu jsem nepotkal. Možná, že byla někde u parkoviště, ale já přišel pěšky (nebo možná se platí jen ten Visitor’s centre?). Nevím, rozhodně mě to nemrzí, že jo. To místo má něco do sebe, samozřejmě je tu ale miliarda lidí. Možná kdybych nebydlel kousek od Panské skály, zaujalo by mě to více. I když tady je navíc to moře. Od Obrova chodníku vede prudký výstup nahoru a pak hurá na další úsek.  Ten je travnatý a pohodový a cesta pěkně ubíhá. A fouká tu pekelný vítr, jeden z těch silnějších, co jsem zažil. Trasa vede k další zřícenině, Dunseverick castle, tam ale kromě jedné zídky nezůstalo už vůbec nic.

Poobědvám, doplním tekutiny a jdu dál, jsem tak v půlce dnešního plánu. Zanedlouho se dostávám na jedno z nejzajímavějších míst – krásnou bílou pláž White Park Bay. Pláž je dlouhá asi pět kilometrů a zejména na jejím začátku, kde jsou ještě vápencové útesy, je hrozně fajn. Protože ve skále samotné a i na pláži všude kolem je hrozně moc pazourků. Není  tak překvapení, že se tu v minulosti usazovali pravěcí lidé a že se tu našla velká spousta primitivních nástrojů. Na konci úseku, poblíže přístavu Ballintoy, jsou i nějaké velké, dříve obydlené, jeskyně. Kdybych měl více času, zůstal bych spát v jedné z těch jeskyň, ale to bych zítra nestihl ranní autobus.

Poslední dnešní úsek, alespoň podle plánu, vede k provazovému mostu Carrick-a-Rede. Ten je asi 25 metrů nad mořem a vede na malinký ostrůvek. Bohužel jdu pozdě, takže most je už zavřený, ale k němu se dá dojít. Alespoň jsem ušetřil dalších sedm liber. Debilní je, že zbytek cesty vede po silnici. Vůbec nechápu, proč ten poslední úsek do Ballycastle je součástí té trasy. Mám toho dost musím říct, po pár kilometrech potkávám pěkné travnaté odpočívadlo. Je tu jen jeden karavan, jinak prázdno. Už je mi i zima a nemůžu, takže bych tu asi přespal. Kdyby z toho karavanu nevylezli tři francouzský haranti a nezačali dělat bordel – běhali kolem, plivali na sebe, bečeli na ovce a blbě na mě čuměli. A tvářili s, že tam budou spát. Chtěl jsem mít klid, tak jsem s povzdechem nasadil batoh a vyrazil jsem dál. Úplně původně jsem stejně chtěl dojít až k Kinbane castle, další zřícenině. Tak jdu.

Co mě překvapilo je, že ten hrad vůbec není na té oficiální trase zmíněn. A přitom je to super místo. Zřícenina hradu na útesu uprostřed moře, který bičují vlny. Geniální místo, ne že by tu toho zůstalo nějak moc, jedna čtvercová věž, bohužel bez střechy. Už se stmívá, takže jdu rovnou připravit ležení. Krom spacáku mám ještě bivakovací pytel, který jsem koupil někde v armyshopu a od kterého jsem si docela dost sliboval. Mám vařič na tuhý líh, jdu vařit čaj. Celý den jsem si šetřil vodu a moc jsem se na něj těšil. Ohřál jsem vodu a zjistil, že nemám čaj. Teplá voda taky fajn. Zlepším si náladu Brewdogem. Když usínám, je jasno.

Ušel jsem mimochodem 42km, viz mapa. Celou Causaway hodnotím 7/10, trestné body za úseky po silnici a za množství lidí. Plusové za krásnou přírodu a pořádek. A mimochodem na několika místech se tu natáčelo Game of Thrones.

Neděle 16.4.

Asi ve dvě v noci začíná pršet. V šest jsem totálně mokrej, bivakovací pytel zklamal na plné čáře. Zabalím ty mokré věci, bivakovací pytel vyhodím do koše (na parkovišti jsou i záchody mimochodem) a pokračuji dále do města. Je Velikonoční neděle, autobusy nejezdí, takže ten jediný, co jede, musím stihnout. Jsem tam o chvilku dříve, tak si zajdu na britskou snídani, s konvicí čaje. Super, to mi udělalo po tom nepříjemném ránu moc dobře. V autobuse jedu sám, slušná cena za taxi. Řidič mi ještě nabídne celodenní jízdenku, co se mi hrozně vyplatí. Všechna busy i městská doprava v Belfastu. Do toho se dostávám někdy po poledni a mířím do svého hostelu. Prší. Hodně. Hostel stál zase 40 liber, ale díky nějakému promu na stránkách booking.com mi pak půlku vrátili. Horká sprcha a na chvilku do města.

Belfast se mi líbí. Spousta barů, pár pěkných historických budov – radnice, katedrála. A spousta krásných grafit na fasádách domů. Chtěl jsem zajít do muzea Titanicu (který zde byl postaven), ale bylo tam hodně narváno a navíc za to chtěli 18 liber, což se mi dávat nechtělo. S potěšením jsem navštívil bar Dirty Onion, který byl takový typický – krb, potemnělá místnost, v rohu dva týpci hrají irské písničky, spousta whisky a slušné pivo. Chvíli jsem si to užíval (Belfast Black- slušné pivo, za mě lepší než Guiness; pak nějaký nevýrazný ejl). Pomalu se přesouvám k hostelu, v další hospodě zkusím ještě sour-ale. Pak už na pokoj a brzo spát. Ráno snídani nestíhám, pan majitel mi ještě večer přinese snídani na pokoj.

Epilog

V pondělí už jen let domů, oběd ve Wroclawi na nádraží a autobusem do Prahy. Trochu jsem to celé odstonal, ale nebylo to tak zlé. Výlet super, rád se tam někdy vrátím, ale ty náklady na cestování jsou tu dost vysoké – ubytování i doprava.