Cesty

Tentokráte tak trochu jiný výlet. Na deset dnů, ale nalehko, přesto s chozením po horách. Obě země jsou nádherné a lidé tu jsou ještě povětšinou hodní a milí. Co se týče množství zážitků, tak rozhodně jeden z těch lepších výletů.

Tuhle letenku jsem objednával skoro rok dopředu, přišlo mi to onehdy jako dobrý nápad. Stálo to tuším zhruba dva tisíce a bylo trasování Praha-Kiev-Yerevan a nazpátek Tbilisi-Kiev-Praha. Teď v červnu jsem najednou zjistil, že za týden mám letět. A přiznávám se bez mučení – moc se mi nechtělo. Úplně se mi to nehodilo zrovna, neměl jsem žádný plán, mělo pršet a ty fotky, na které jsem se díval, mě moc nenavnadily. Ale dva dny před odletem jsem našel fotky mnohem hezčí a ty mne už přesvědčily. Jo, poletím, odpočinu si a udělám si to hezký.

Řeším tedy, jak to pojmout. Nabízí se varianta vzít krosnu se stanem a přejít si nějaké hory. Nakonec to ale z několika důvodů zavrhuji. Předně asi proto, že nejsem zrovna v ideální fyzické formě, abych něco přecházel. Bylo by to trápení. Druhá věc, jedu sám a po Evropě bych si to troufl, ale tady mi to přece jenom přijde jako zbytečné riziko. A poslední důvod je, že za odbavená zavazadla bych zaplatil další víc jak dva tisíce, za což jsem si spočítal, že můžu mít zaplacené ubytování na celý pobyt.

Čtvrtek 14.6.

Takže z práce na letiště a hurá odletět do Kieva, kde mě čeká hodina a půl zevlování. Zevluju, zevluju a venku, přímo nad letištěm, začíná řádit pořádná bouřka – blesky práskají přímo na vzletovou plochu, takže odlet se zpozdí. A přichází i slušný přívalový déšť. Ani mi nevadí, že jsme opožděni o dvě hodiny, poněvadž ta bouře je fakt boží. Nakonec bouře malinko poleví a jen prší, tak se může letět směle do Yerevanu.

Na letišti si koupím SIM kartu, asi za sto korun se dvěma giga dat. Čeká tam na mne odvoz do hotelu. Omlouvám se za dvouhodinové zpoždění, chudák musel čekat do dvou ráno (v Arménii je o dvě hodiny více). Transfer jsem si zaplatil za 5000 AMD přímo u hotelu, asi to nebylo úplně nutné, jezdí z letiště celý den i celou noc autobus. Ale zase jsem dorazil do hotelu, borec probudil správce a mohl jsem se ubytovat. Chvíli jsem spřádal plány na další den, ale dost rychle jsem odpadl.

Pátek 15.6.

Den v Arménii a jak ho využít. Dost dlouho jsem spal, což nebylo v plánu, takže jsem si ten den trochu zkrátil. Ok, něco k jídlu a pak si projdu centrum města, až ke komplexu Cascada. Což je vlastně víc jak sto metrů vysoké schodiště, z jehož vrcholu lze vidět bájnou hory Arménů – Ararat. Ke smůle všech místních lidí ale leží v Turecku, takže se na ní málokdo podívá, vztahy spolu nemají úplně růžové. Nahoru po schodech, dolů pak vnitřkem jezdícími schody. Prostor pod celým schodištěm totiž slouží jako jakási galerie moderního umění, rozhodně se vyplatí podívat se sem. Když už jsem u toho, tak i park před Cascadou je plný všelijakých soch, mají tu umění v krvi.

Následující plán je dostat se na zastávku, ze které jezdí maršutky ke chrámu Garni, což jsem si vytipoval jako svůj cíl. Projdu několik parků, všude se chystají na mistrovství ve fotbale – věší vlajky, zdobí hospody. Už je po obědě, tak začínám mít pocit, že nestihnu vše to, co jsem měl v plánu. Takže bych si cestu zkrátil městskou maršutkou. Ale všechno je jen arménským písmem, oficiální mapy nebo řády samozřejmě neexistují. Rychlejší a jednodušší bude vzít si taxi. V Arménii mají svojí vlastní napodobeninu Uberu. Aplikace gg funguje vlastně úplně stejně, i podobně vypadá. Objednám auto, za pět minut dorazí a jedu necelou hodinu až ke chrámu. Na konci řidič trochu bloudí, tak ho navedu kam chci. Cesta stála asi 3500 drahem, což jsou cca dvě stovky. Pohoda.

Vstup do chrámu stojí další litr. Vypůjčím si citaci z wikipedie:

Chrám Garni je antická stavba v iónském stylu v arménské vesnici Garni. Jde o jedinou stojící antickou budovu se sloupořadím na území Arménie i bývalého Sovětského svazu. Pravděpodobně ji roku 77 našeho letopočtu vybudoval král Tiridates I. jako chrám slunečního boha Mihira; jiná hypotéza má za to, že šlo o hrobku, a proto unikla ničení pohanských chrámů po pokřesťanštění Arménie. Budova se zřítila 4. června 1679 následkem zemětřesení, v letech 1969 až 1975 byla opět rekonstruována.

Hele, je to vážně moc pěkný, ale nic tam není. Budova je prázdná, poblíž jsou jakési vykopávky a kolem pěkná zahrada. Ale že by to bylo něco, co by na jednoho nějak zapůsobilo, to úplně ne. Spousta lidí sem dojede autobusem nebo autem, podívá se tu, a jede zpátky. To by byl z mého pohledu dost zabitý čas. Já mám plán samozřejmě jinačí. Nedaleko se nachází další zajímavá věc, klášter Geghard. Dá se tam dojít po silničce asi 8 kilometrů nebo se teoreticky dá přes kopce. Můžete hádat, jakou cestu si volím.

Trochu potíž je, že cesta, kterou si volím, není nijak značená a asi jí nikdo nechodí. Ale nevadí, sestupuji od chrámu dolu k řece, cestou zobám slaďoučké moruše ze stromů. Dole u řeky je to fascinující, skály v údolí jsou totiž tvořeny pravidelnými čedičovými sloupy. Něco jako Panská skála. Ale mnohem, mnohem rozsáhlejší. Třeba desetkrát. Symphony of the Stones, jak se tu tomu prý přezdívá je dech-beroucí. Lituji lidí, co zůstanou jen nahoře u chrámu a toto neuvidí. Nejsou tu žádné cedule, nic, a přitom taková zajímavost.

Pokračuji podél řeky a potřebuji se dostat na druhou stranu, do kopců. První most s několika zákazy a zprávou, že musím mít nějaké povolení. Ech? Ok, zkusím most o kilometr dále a uvidíme. Jéj, tam už nic nevisí. Přejdu a strží začínám stoupat vzhůru. Takhle, je asi třicet stupňů, cesta vede příkře vzhůru a sutí. Takže nic moc, už po pár desítkách metrů toho mám dost a moje tempo se rapidně zpomaluje. Je to vlastně zajímavé, jak mám rád hory, a přitom nesnáším chození do kopce. Trvá mi, než se dostanu na hřeben. Dochází mi voda. Potkávám studánku. Dělám chybu, že vodu nejprve neochutnám a rovnou plním do zbytků pití. Naprosto nepitelné, smradlavé – tak jsem si znehodnotil ten zbyteček pití, šikovnej kluk. Mám s sebou ještě litr piva, které jsem chtěl ochutnat někde v parku, zůstalo chladné dokonce a je v uzavíratelné láhvi. A je překvapivě opravdu dobré.

Náročný výstup ale má svojí odměnu. Zříceninu kláštera Havuts Tar. Stavba z jedenáctého století, spousta různých kamenných křížů, vytesaných reliéfů nebo obrazů. Opravdové poklady se tu jen tak povalují po zemi. Hned vedle je ruina malého kostelíka s několika hroby. Krásné místo, atmosférou mnohokrát lepší než Garni. A taky tu vůbec nikdo není, jsem tu sám. Sedím u kostela, koukám dolů a je mi dobře. Místo bylo opuštěno po zemětřesení v sedmnáctém století.

Pokračování cesty bylo jedním slovem peklo. Nebo cesty jako, nic takového tam není. Občas sotva znatelné cosi, ale všechno totálně zarostlé, víc jak do pasu a samosebou to povětšinou jsou kytky, co mají trny nebo jsou ostré. Bomba. Podle GPSky jsem na cestě, nevím no. Každopádně to takhle trvalo dobré dva tři kilometry, stokrát jsem spadnul, protože není vidět pod nohy, stokrát jsem tu cestu proklel a nejednou zvažoval návrat. Na pastvinu ke kravám jsem došel poškrábanej a od krve na nohou i rukách. Uf, peklíčko. Ještě kopeček a jsem na silnici, poslední dva kilometry ke klášteru jdu po ní. Míjím restauraci, kde kupuji tři láhve vody. Tak jsem to přežil.

Klášter Geghard je parádní, byl založen ve třetím století a vypadá moc dobře. Uvnitř zapálím pár svíček a v suvenýrech kupuji pohled. Dovolím si opět citaci:

Geghard (Ajrivankh) je klášter v údolí Azat, asi 7 km od Garni. Geghardský klášter zahrnuje množství kostelů a hrobek, přičemž většina z nich je vytesána přímo do skály. Tyto podávají představu o vrcholu arménské středověké architektury. Komplex středověkých budov je situován v nádherné krajině a je obklopen skalnatými štíty. Klášter Geghard byl podle legendy založen ve 4. století jako jeskynní klášter, kamenné budovy náleží až do pozdějšího období. Hlavní chrám, zasvěcený Panně Marii, byl postaven ve 13. století a přiléhá těsně ke skále, ve které jsou další dva jeskynní chrámy a hrob zakladatele kláštera. Lze si jen těžko představit, že oba skalní kostely začali lidé vytesávat shora, to znamená nejdříve otvor, kterým dnes dopadá světlo. Následovalo postupné rozšiřování, až vytesali dávní kameníci celý prostor chrámu. Ze skalního masivu jsou vytesány sloupy i klenba. Teprve když bylo dílo hotovo, prorazili z boku průchody.Foto: Bubinga

Podle legendy zde byla kdysi uchovávána část kopí, kterým byl jedním z římských vojáků probodnut na kříži Ježíš. Podle tohoto trnu se také tento skalní klášter jmenuje. Kostel je zřejmě nejstarší stavba, je jednoduše zdobený s krásnými dřevěnými vstupními dveřmi. V pozdějších dobách byla před kostel přistavena vstupní síň či menší sloupová hala, která je větší než samotný kostel. Hala má prolomenou klenbu s íránskými motivy uprostřed. Otvorem v klenbě je celý prostor osvětlen. Tato místnost navazuje na další dvě haly, které jsou kompletně vytesané do skály včetně sloupů a otvorů ve vrcholcích kleneb. V první hale je svatý pramen s živou vodou a s bazénkem. Říká se, že kdo se této vody dotkne, zůstane déle mlád.

Příjemné chvíle strávené zde pomalu končí a já musím vymyslet, jak se dostanu do Yerevanu. Jsem dost daleko, autobusy tu nejezdí a z gg taxi mi sem odmítlo přijet několik řidičů. No co, tak půjdu pěšky do vesnice Garni a tam to nějak vyřeším, snad najdu nějaké taxi. Nestopuji, i když bych mohl. Nemám to rád, dělám to jen když opravdu nemůžu. Nicméně po chvíli mi staví auto a v něm prodavač, od kterého jsem kupoval pohlednici. Že mě hodí alespoň kousek na zastávku. Tam se ptá domorodců, jestli ještě pojede nějaká maršutka. Že prý bohužel. Tak ať tady stoupnu a někoho stopnu určitě. Zrovna nic nejede, tak jdu dále. Staví mi další auto, stará Lada, ať si nasednu. Že mě hodí do Garni, kde bydlí. A že by mě možná hodil i do Yerevanu, ale musel bych zaplatit. To dává smysl, lidi jsou tu dost chudí. Souhlasím a nabízím 4000 AMD, podobná cena jakou jsem jel sem. Domluveno. Cpe mi pořád meruňky, kterých tu roste hodně, však se odsud prý rozšířily do celé Evropy. Jsou výtečné, hodně sladké.

Anglicky tu nikdo nemluví, takže se bavíme rusky. Moje ruština je dost základní, ale docela si rozumíme. Že se ještě staví doma, aby tam nechal nákup. A jestli už jsem ochutnal šašlik (maso opékané v horké díře na tyči). Ještě jsem to nestihl, tak mi povídá, že to rozhodně musím zkusit. A ani ne za pět minut sedím s celou jeho rodinou u večeře. A máme šašlik, zeleninu, lavašové placky a spoustu vodky. Neskutečná pohostinnost, pořád mi něco cpou, vypíchl bych jogurtovou polévku, to bylo úplně jiný, než na co jsem zvyklý, ale báječný. Děda, asi otec mého taxikáře, pálí z jablek domácí vodku a spolu s ním a ještě jedním chlápkem si pořád musím připíjet. Malaďec! Snažím se střídmě, nedopíjím, ale pořád mi dolévají. Povídáme, jak jinak než rusky. Za chvíli dorazí rodinný známý, shodou okolností Američan. Ještě obhlídnu tu jámu, ve které pečou a po hodině a půl – naprosto plný, trochu opilý a okouzlený místní povahou – se vřele loučím a odjíždíme do Yerevanu.

“Já pokážu tibjá gorod!!” S těmi slovy roztáčí motor Lady do nejvyšších otáček a valíme. V klídku předjíždíme novější auta, jakoby nic. Že prý má doma i Mercedes, ale na motor téhle sovětské mašiny prý nic nemá. Cesta uteče, loučíme se a jediné, co mě mrzí, že jsem si rodinu nezvěčnil na nějaké fotce. V centru města, na Republic Square, je taková Křižíkova fontána. Muzika, do toho barevná světla a stříkající voda. Moc hezké. Moc se nezdržuji, sem mrtvej po celým dni.

Už teď jsem s výletem spokojený a vím, že stál za to. A to je za mnou teprve první den.

Trasa asi 19 kilometrů, 800m stoupání a 400m klesání. Viz tady.

Sobota 16.6.

Cestovní den. Jelikož jsem se rozhodl strávit převážnou část výletu v Gruzii, musel jsem se tam nějak dostat. Ráno jsem zjistil, že mám v ceně ubytování i snídani, tak jsem pojedl. Vejce, slanina, rýže s kroupami, sýry. Poměrně opulentní, jak je tu ostatně zvykem.

Slečna recepční mě posílá na jakési nádraží, odkud to prý jezdí do Tbilisi. Problém je, že těch několik zdrojů, co jsem našel na internetu, tvrdí něco jiného. Rozhodnu se věřit cestovatelům a jdu na Central Bus Station. Je to poměrně ošklivá budova, pár zaplivaných krámků a o záchodech bych raději pomlčel. Jen co vejdu do haly, volá na mě nějaká typka, kamže jedu. Říkám Tbilisi, bere si mě s sebou do své kanceláře, kde mi prodává lístek a popíjí vodku z plastového kelímku. Pak mi ukáže auto, moderní asi desetimístný Mercedes. Něco jako jízdní řády tu nefunguje, minibus prostě odjíždí ve chvíli, kdy je plný. Trvá to sotva patnáct minut a odjíždíme.

Cesta byla dlouhá, se vším všudy šest hodin. Ale není to tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Jednak je hodně přestávek, cca každou hodinu, a pak ta krajina je zajímavá. Podél silnice desítky prodavačů vařené kukuřice, mají malá kamínka na dřevo a v zatáčkách a serpentinách mají své stánky. Další zpestření je hraniční kontrola, která se musí projít pěšky. Jednou arménští pohraničníci, pak i ty gruzínští.

Před pátou vystupuji v centru Tbilisi a doufám, že se ještě dneska zvládnu dostat do Kazbegi. Vlastně to město se dnes oficiálně jmenuje Stepancminda, ale neslyšel jsem mu tak kohokoliv říct. Sto metrů od mne je obchod, kde koupím SIM kartu a jelikož jsem příhodně na metru, hned se do něj vrhám. Za dvě lari (1 lari je asi 9 korun) si kupuji bezkontaktní kartu na městskou dopravu a nabíjím pár pěnezma. Jedna cesta stojí padesátník. Jedu pár zastávek, hlášení je i v angličtině. Vystupuji na stanici Didube, kde je stanoviště maršutek a taxikářů mířících na sever. Bohužel je už kolem šesté a poslední maršutka odjela. Chytá mě jeden z taxikářů, respektive private driver, jak se jim říká, a za 20 mi nabízí odvoz (maršutka by stála 10). Cajk, zase čekáme, až se naplní auto. Jenže nikdo nejde, až po nějaké chvílí přijde mladá slečna, že ať jdu s ní do jiného auta, že je taky sama. Ok, jen řidič chce čtyřicet peněz, protože je poloprázdný. Rozčílím se a usmlouvám to na třicet, pořád mi to přijde dost, ale potřebuji se tam dneska dostat.

Nakonec zpětně mi těch třicet přijde v pohodě, ono to bylo dál, než jsem si myslel, jedeme víc jak dvě a půl hodiny. A interiér auta je v kůži a cesta dost pohodlná. Ta slečna, co jedu s ní, se ukázala jako výborná věc. Nejdřív mi koupila studené pití a umějíc plynule anglicky mi vyprávěla o historii země, Kazbegi a tak vůbec. Takový rychlokurz gruzínské historie. Cesta vede po Gruzisjké vojenské cestě, což je cesta přes Kazkav, která už od dob starověku spojuje Tbilisi s ruským Vladikavkazem. Rozšiřována byla v devatenáctém století, kvůli přesunu armád pro boj s Turky.

Jinak postoj lidí je tu spíše proevropský, Rusko jako soused se neukázalo jako něco prospěšného, zejména potom, co si v 2008 přivlastnilo Jižní Osetii a Abcházii. Nicméně tady v Kazbegi je možná tak polovina hostů z Ruska, mají to blízko a nepotřebují víza. Zatímco Gruzínci do Ruska ano. Cesta do městečka jinak zajímavá, už mě přestává překvapovat zběsilé předjíždění v serpentýnách a ne že bych se nebál, ale ti řidiči jsou dost vyježdění. Vlastně jediná nehoda, co jsem za celý týden viděl, byl nějaký asijský turista.

Už za tmy příjíždím ke svému ubytování. Hotelů je tu jen pár, většina nabídek je v guesthousech, což je prostě u místních lidí doma, ale většinou se samostatným vchodem a koupelnou. Kraj je to opravdu chudý, takže je to pro ně vítaná možnost přivýdělku. V nějakých starších cestopisech jsem četl, že se na přijíždějící maršutka či taxi sesypou babky s nabídkou ubytování, neviděl jsem to ani jednou, dneska už se to řeší přes web.

Moje milá paní domácí je jmenuje Mari a má jakous takous znalost angličtiny, takže se domluvíme. Pokojík mám sice malinký, ale dostačující. Má střešní okno a je umělecky dekorovaný, je tu spousta mozaik z kamenů. On pan manžel je umělecky aktivní totiž. Mám tu i koupelničku a záchod, takže mi nic nechybí. Zajdu do městečka, které je takhle večer dost mrtvé, na nějaké jídlo. Dám si rybu za 10 GEL a cestou zpátky si nakoupím v mini-marketu, kterých tu je poměrně spousta. A mají ohromně levné a výborné meruňky, nic jiného jsem skoro celý výlet nejedl.

Hodně cestovní den, zítra už se těším do hor.

Neděle 17.6.

Kazbegi leží ve výšce 1700 m.n.m., takže je tu příjemně a výrazně snesitelněji, než co jsem pocítil předchozí dva dny. Dnešní plán byl dost jiný, než co jsem původně plánoval. Původní plán byl jít k Mountain Freaks, což je společnost, která dělá různé výšlapy na hory, půjčuje vybavení a vypravuje každý den minibusy (v 9.30) k zajímavým trekům. Šel jsem k jejich budce u náměstíčka a čekám a čekám. A nic, nic nepřijelo a nikdo tu nebyl. Až večer jsem zjistil, že jsem čekal na úplně špatném místě, svoz je od jejich barevné budovy, která je ještě kousek dál po silnici.

Ok, takže půjdu nahoru ke Kostelu Nejsvětější Trojice – Gergeti, který ční nad městem a který je jedním z nejikoničtějších gruzínských míst. Je to asi hodinu a půl dlouhá štreka do kopce, nějakých šest výškových metrů. Nahoru jsem tak nějak došel, nabízela se možnost si výlet protáhnout až k ledovci, ale nebyl jsem ve formě a bylo by to velké trápení. Ale zpátky ke kostelu, je to parádní a nádherné místo. Vlastně je to malý komplex gruzínsko-pravoslavných kostelů a tím, že je neděle, tu je hrozně moc lidí, velká většina dojela auty, což je jediný, co mi tu trochu vadí. Za časů sovětů sem prý vedla lanovka, kterou ale místní strhli, že je to nedůstojné jezdit na poutní místo lanovkou, v tom případě moc nechápu logiku, že je v pořádku nechat si sem vyvézt zadek džípem.

Dám si kávu a odpornou limonádu, kterou vyliji a jdu dovnitř. Probíhá tam bohoslužba jakási, mniši (dlouhovlasí a zarostlí vousem, v čených hábitech) pijí horké víno a zpívají pravoslavné chorály. Wow, krásný zážitek. Jak zvenčí, tak zevnitř to fakt stojí za to, další dvě hodiny jsem se jen tak povaloval na trávě a koukal dolů na město, na hory, Zpátky do města jdu trochu jinou cestou, po štěrkové silnici a nekecám, za tu hodinu a půl mojí cesty kolem mě jelo dobrých 150 aut.  Pro ilustraci nahrávka chorálu, i když není nic moc.

Rozbolela mě dost hlava, tak jsem si šel do lékárny pro nějaký medikament, paní neuměla anglicky ani slovo, tak si nejsem jistý, že jsem si koupil opravdu to, co jsem potřeboval. Ale vypadalo to, že to pomohlo. A pak se ohromně rozpršelo. Ono předpověď před mým výletem byla děsivá, mělo pršet celý týden, tak jsem rád, že to přišlo až odpoledne, a že jsem si mohl užít výhledy.

Trasa 11 km, 500m nahoru a dolů. Viz tady.

Pondělí 18.6.

Takže druhý pokus o to, jet do Truso Valey. Místo odjezdu tentokrát nacházím. Minibus stojí 30 GEL a odjíždí jen v případě, že jsou alespoň tři pasažéři. Pár lidí tam čeká, ale vypadá to, že do Trusa jsem sám, takže nakonec beru zavděk posledním místem v druhém autobuse co vypravují jedoucího do Juty. Cesta asi půl hodiny, povětšinou po úzký bahnitý cestě nad srázem. Ale řidič jel moc hezky a opatrně. Juta už od pohledut trochu jiná, je tu krásný moderní hotel a nahoře nad městem dva super moderní kempy a kavárna.

Po včerejším děšti bylo fakt hodně bahna, takže vyšplhat se nad město k těm kempům dalo poměrně dost práce. Ale člověk je odměněn nádhernými výhledy na vysoké (3500) hory. Krása střídá nádheru. V kávarně Fifth Season, si dávám kávu a piji ji v léhatku čumějíc na hory. Krom lehátek tu jsou třeba i hamaky, je to celé opravdu dělané pro příjemnou relaxaci. A jelikož se sem nedá jet autem, tak mě to nijak neuráží.

Pokračuji dál pozvolným stoupáním. Mám čas do čtyř, kdy odjíždí autobus zpátky. Cílem je dojí k sedlu Chauki, dál se to stihnout nedá. Zajímavé je, že je tu turistiké značení od Poláků, ostatně i slečna, co mi prodávala dneska lístek byla Polka. Občas se musí přeskákat nějaký potůček, jinak je ale cesta pohodová a ty výhledy jsou neskutečný. Vystoupal jsem do výšky 3000 metrů nad mořem a došel k sedlu, vylézt nahoru na něj už ale nestihnu. Krom času mě trápí ještě to, že se v horách sbírá bouřka a nedaleko už i hřmí.  Radši se nasvačím a pak pomaličku mířím zpátky. Sice stejnou cestu, ale jelikož jsou jiné krásné pohledy přede mnou, nijak mi to nevadí.

Začíná lehce pršet, tak se stavím v té kavárničce na chvíli. Sestup dolů je pohodový, dole zkusím místní pivo (dost odporný) a při čekání na autobus sleduji souboj člověka s přírodou. Respektive traktoristy s obřím balvanem v potoce. Sešla se snad celá vesnice a pozorovala, radila a fandila. Ale byl fakt šikovnej, si tam dělal různá podloží, vršil si kameny pod sebe a bojoval. Ale nezvítězil.

S lehkých zpožděním přijíždí náš řidič a cesta zpátky nám trvá o něco déle, protože cesta je hodně rozbahněná. Ale dojeli jsme v pořádku. V kanceláři se ptám na spoj do Trusa, a ten by zítra měl opravdu jet, takže rezervuji lístek. Večer v celé vesnici vypadl proud, tak jsem šel do restaurace. Tam byla taky tma, ale po chvíli to nahodili a já si tak mohl dát zeleninový salát a pečené kuře. Obojího byla tak brutální porce, že dva lidi by se toho v klidu najedli.

Hrozně narvanej jsem šel zpátky a stavil jsem za paní domácí, potřeboval jsem zaplatit a domluvit se na zítra, kdy budu odjíždět. Poklábosíme, ona zjistí že trochu umím rusky, tak mluvíme rusky. Myslím, že moje ruština je stejně dobrá jako její angličtina, ale docela to ušlo. Dostávám smaženici, houby nasbírali na výletě u minerálních pramenů. Odmítnout se nedá, tak to do sebe horko těžko tlačím. Byla výborná musím říct.

Trasa 15 km, 800 výškových nahoru i dolů, viz tady.

Úterý 19.6.

Dneska hodně dlouhý den, ale musím dopředu prozradit, že se mi všechno báječně podařilo. Vymyslel jsem si, že zkusím napořetí Truso Valey a pak stihnu dojet do Tbilisi na noční vlak do Mestie, což byl můj další cíl. Jediný, co mě štve, že musím jet rovnou se všemi věcmi, ale co už. Seznamuji se s Australankou, se kterou se potkáváme a kecáme vlastně celý den. Na klasické místo přijíždí opět mikrobus, a se stejným řidičem jako včera jedeme do, v podstatě opuštěné, vesničky Kvemo Okrokana. Po odbočení z hlavní silnice se už jede vlastně po poli, cesty tu jsou jen vyježděné od jiných aut. Pár smyků na blátě po včerejším dešti, ale dorazíme v pořádku.

Trasa vede údolím a tudíž to vypadá úplně jinak, než včera. Zatímco včera to byly hory a dost, dneska je to spíš o rovince a pohodlné cestě. Někdo říkal, že to není tak hezké jako výlet do Juty, já bych spíš řekl, že je to úplně jiné a blbě se to porovnává. Cestu zpestřují různobarevné travertiny, podle toho, jaké zrovna minerály jsou v tom kterém prameni. Po pár kilometrech je místo, kde minerální bublinatý pramen vyvěrá na povrch a dá pít. A je výtečný. Těch pár lidí, co šlo stejnou trasu, si ho vůbec nevšimlo a připravila se tak o tuto možnost.

Až sem to nebyla moc hezká cesta, ale to začíná být krásné. Pohledy na hory, usazeniny a pestrobarevné údolí ve tvaru písmene U, předpokládám že vzniknuvší za asistence ledovce. Následuje další opuštěná vesnice, kde žije nejspíš jen jedna žena se svými dětmi. I když na zpáteční cestě jsem tu potkal další dva zemědělce. Kousek od konce vesnice je pěkný nový mužský klášter a pár stovek metrů dál pak klášter ženský, aby to k sobě neměli daleko. Na louce pod cestou se prohánějí polodivocí koně a mám pocit, že se předvádějí. Běhají dokola a ukazují jak umí sprintovat.

V ženském klášteře se údajně občas dá zakoupit nějaké občerstvení,  ale záleží to na tom, jak se sestrám zrovna chce, a dneska se jim nechtělo. Ale to už se blížím ke konci trasy, ke zřícenině pevnosti Zakagori. Dál se jít nedá, jelikož tu je hranice s Jižní Osetií, což je bez víz zapovězené území, oficiálně snad ještě gruzínské, de fakto ale Rusy přivlastněné. Je tu pohraničník a chcete-li nahoru na pevnost, musíte se u něj nahlásit a prokázat se pasem, který prozkoumá a líbíte-li se mu, povolí vám jít nahoru.

Pevnost samotná je poměrně rozsáhlá, nejspíš patřila Osetincům, ale bohužel se mi nepodařilo kdekoliv najít nějaké další informace. Je to ideální místo na oběd, pěkně s výhledem do sousední Osetie a na bezmála pětitisícové hory. Cesta zpátky je vlastně stejná, jen v té opuštěné vesnici se dá uhnout na jinou značku a jít po druhé straně řeky. Ta cesta ale nebyla v žádné z mých map, tak jsem to radši neriskoval. Následně jsem zjistil, že se napojuje na mojí původní cestu u těch pramenů, a protože jsem měl čas, šel jsem si ji alespoň kousek projít. A sakra dobře jsem udělal, doteď mi to přišlo jako hezká procházka se zajímavými místy. Ale tady se nacházel poklad, skvost. Minerální jezírko. Bublalo, bylo dost dobré na pití a jak přetékalo do řeky, barvilo červeně železitě okolní zemi. Zase, nikoho jsem tu nepotkal a jsem si jistý, že nikdo z lidí, co jsem dneska potkal tu nebyl. Úplně přišli o ten největší highlight. Pár si jich to fotilo z protějšího útesu, ale to vidíte jen ty barvy a vůbec nepostřehnete ty bublinky a chuť.

Klasicky začíná pršet, pomalu se loudám na místo srazu s minibusem, ten nakonec přijíždí o kousek dříve, takže v půl páté jsem zpět v Kazbegi, což je přesně to, co jsem potřeboval. Na návsi nasedám do maršutky, která mě za 10 lari hodí do Tbilisi a já tak snad stihnu noční vlak v deset večer. Zase, jede až když je plná, lidi si tu rezervují místa (hodí si tam bundu, flašku) a čekají venku. Netrvá dlouho než se zaplní a vyrážíme. Je to pomalejší než autem, ale tak zhruba tři hodiny jsou pořád dobré.

V osm jsem ve Tbilisi, a pár stanic metrem na hlavní nádraží, takže stíhám v pohodě. Všude spousta lidí, vedro, úplně mi to to město znechutilo a pak jsem i plánoval, jak při cestě domů tu strávit co nejméně času. Ale o tom později. Na vlakovém nádraží jakože nic není, pár sedaček a pokladny. Pro jistotu se zajdu zeptat, jestli mi stačí jízdenka v mobilu a že jo. A že bych si rád koupil žeton na povlečení, ale slečna mi tvrdí že ho nepotřebuji. Bohužel, neměla pravdu, bez žetonu povlečení nedostanu. No nevadí.

Na nástupišti je několik podnikavých obyvatel prodávajících chlazené nápoje či drobné občerstvení. Což je fajn, protože tu nic jinak není a zrovna tu řádí vlna veder. Každý vagón má svého průvodčího a v každém kupé jsou čtyři lehátka. Dá se koupit dražší lístek do luxusního dvoulůžkáče, ale ty už nebyly. Ta cesta vlakem je fajn, je tu tak 90% cizinců, takže se dá docela dobře pokecat. V mém kupé byli bohužel asiati, co neuměli ani slovo anglicky, ale na chodbě trávím nějaký čas s irským párem a několika Francouzi a párem opíjejících se Rusek. Před půlnocí jdu zalehnout a docela parádně usnu.

Fakt dlouhý den, hodně chození, hodně cestování, ale všechno vyšlo na jedničku. Trasa 23 kilometrů, příjemné převýšení 400 metrů. Viz tady.

Středa 20.6.

V šest ráno vlak staví ve své konečné zastávce, v Zugdidi. Hned tam čeká spousta maršutek jedoucích do Mestie, což byl i můj cíl. Nasedám a za 20 lari jedeme. Cestu proklimbám, trvá asi čtyři hodiny. Pořád jsem padal nějaké slečně hlavou na rameno, bylo to dost náročný. Jedna zastávka na občerstvení a někdy po desátý jsem na náměstí v Mestii. Hned na první pohled je to tady hodně jinačí, než v Kazbegi. Předně, není to tak vysoko a je tu mnohem víc vedro. A druhá věc, působí to výrazně moderněji a turisticky. Možná o trochu méně autenticky. Moderní restaurace, půjčovny lyžarského vybavení, nová radnice. A samosebou průvodní znak Mestie – ohromná spousta věžiček se čtvercovým půdorysem. Pochází ze středověku a sloužil jak jako ochrana před nepřáteli, tak třeba i před přírodními živly. Jsou 25 metrů vysoké, s půdorysem 5x5m a s několika vnitřními patry. Kromě ochrany sloužili i k šíření poplachu, kdy se na střeše zapálil oheň a všechny věže, co to viděli, udělaly stejně tak.

Zašel jsem se ubytovat, pěkný čistý pokoj s koupelnou, malinko dál o centra, ale nic zásadního. Cena 40 GEL za noc, dalo by se sehnat i levnější, ale prostě potřebuji vlastní koupelnu. Chvilku jsem si dáchnul, abych dospal cestu. Mám volné odpoledne, tak vyrazím na lanovku. Vlastně to jsou lanovky dvě, každá člověka vyveze tak pět set metrů a cesta stála pár korun. Lanovky jsou nové a moderní, cesta až na vrchol zabere tak půl hodinky. Cílová stanice je ve výšce asi 2300 metrů a jsou odtud fantastické výhledy na okolní hory. A restaurace. Jdu se projít pár kilometrů na další vyhlídky, sluníčko praží a je tu příjemně. V zimě je tu lyžařské středisko. Vlastně ze všech stran je Mestie obklopena vysokými horami, takže je to tu fakt hezké.

Stalo se mi několikrát, že se ke mě připojil pes. Tady taky, jdu a najednou jde se mnou. Dělá mi průzkumníka, pobíhá přede mnou a zahání třeba krávy. Byl černý jako noc, ale moc jsem nevěděl co s ním. Nakonec jsem zašel do restaurace se občerstvit a tam za mnou nešel. Zkusím pivo, což je tady na té vyhlídce fakt skvělá zkušenost a pak zas dolů do města a na večeři. Dám si nějaký šašlik, vepřová mísa masa vlastně, s trochou pečiva. Jo, dobrý.

Trochu zkrácený den, ale lanovka a hory byly skvělý.

Čtvrtek 21.6.

Na dnešek jsem měl poměrně velké plány. V okolí je pár treků, poměrně dlouhých a vedoucích dost vysoko. Jenže mé plány vzaly za své už během noci, kterou jsem v podstatě strávil celou na toaletě. Bohužel, nevyhnuly se mi dost intenzivní střevní potíže. Když jsem tak přemýšlel, co může být na vině, asi největším podezření jsem pojal na ty minerální prameny a jezírko, vybavil jsem si, že se v okolí pohybovalo pár krav.

Každopádně v tomhle stavu, navíc po pár hodinách spánku, to na nějaký moc velký výlet nebude. Záložní varianta byla cesta k ledovci Chalaadi. Hlavně proto, že je defakto po rovince. Hloupé je, že tak polovina cesty vede po prašné silnici, a co je horší, po celé její trase se zrovna buduje jakýsi velkolepý vodovod, takže kolem mě projížděly sem a tam spousty nákladních aut a nebylo to úplně příjemné. Cestou se ke mě připojil další pes. Druhá nepříjemnost té trasy je v tom, že celou dobu na silnici do vás praží sluníčko a že zrovna dneska pálilo slušně. Poslední asi kilometr a půl mě hodí prázdný autobus pro dělníky a vysadí mě u mostu, kde cesta konečně zabočuje do lesa.

Cesta lesem a podél řeky je poměrně příjemná, jen přímo u ledovce se z ní stává jen suťové kamenné moře, kde není chůze dvakrát příjemná. K ledovci to jsou bratru čtyři kilometry. Ledovec je rozhodně zajímavý, jen svou šedou barvou není úplně fotogení. Rozhodnu se vylézt po kamenném moři až k němu, což bych asi už znovu neudělal. Kameny jsou hodně vratké a myslím, že je hodně jednoduché tu přijít k úrazu. A ve výsledku tam toho není vidět o moc víc, než zezdola. Poobědvám a pomalu se vracím zpět. Jak ledovec taje, tak řeka podél které vede cesta, je slušně rozbouřená.

U mostu je občerstvení, kde se osvěžím vodou a limonádou, která chutná zcela stejně jako zelená. A zas zpátky po té silničce. Jestli tady někdy budete, tak si najměte auto nebo taxi, ta cesta je fakt únavná a navíc podél ní vlastně není nic moc zajímavého. Bohužel jako jednotlivci je cena taxi mimo můj rozpočet, platit 40 lari za desetiminutovou cestu, to už je za hranou mého přesvědčení. Pozitivní zpráva je, že jsem to zvládl a dokonce se ani nepodělal. Nicméně po návratu ještě rychle mířím do lékárny a naštěstí i tady prodávají Smectu, takže jsem hnedka klidnější.

Dnešní trasa 23 kilometrů, 600 nahoru a 600 dolů, viz tady.

Pátek 22.6.

Dneska se to má tak, že mám koupenou letenku odsud do Tbilisi. Problém je, že se létá malinkatým letadlem, takže v případě jakkoliv špatného počasí letět nemůže. A co jsem tak četl, tak se to stává více než často. Ono už ostatně koupit letenku je docela loterie, poněvadž létají snad třikrát týdně a zhruba jen pro patnáct pasažérů. Odlet je po obědě, tak jdu ještě nějak využít dopoledne. Ještě teda poznámka, že nemít letenku, asi bych Mestii úplně vynechal, ale stejně mám den rezervu, kdyby se neletělo.

Plán je jasný – vyjet lanovkou nahoru, sedět v restauraci s kávičkou a kochat se horami a za dvě hodiny se vrátit a odletět. Plán dobrý. A skoro vyšel. Všechno bylo báječné, dokud jsem nevyjel první ze dvou lanovek a nevydal se ke druhé. Překvapil mě dav lidí a koukám, že lanovka nejezdí. Dvacet minut jsem čekal a pak jsem to vzdal. Mám dvě hodiny, než budu muset vyrazit na letiště, tak zase sjedu dolů a jdu do muzea. Nejsem moc muzejní typ, ale zejména svitky a knihy někde z jedenáctého století mi přišly zajímavé.

Na obloze se shlukují mraky a předpověď hlásí i déšť. Doufám v nejlepší a jdu na letiště. Je to nová budova, malinkatá, ono co taky pro těch pár lidí budovat. Nejdříve se odbaví příruční zavazadla, která se projedou rentgenem a naloží do letadla. Takže to vypadá dobře. Letadlo samotné je fakt malinkaté, tipoval bych nějaká sedmdesátá léta. Výhoda je, že vlastně všichni sedí u okénka, protože jedna řada je po jednom sedadle, druhá po dvou. A let je ohromným zážitkem. Tím, jak je stroj malý, nemůže letět moc vysoko, takže to celé působí jako vyhlídková trasa nad Gruzii. A zvlášť první část letu, kdy se letí nad horami, je hodně záživná. Jo, a stálo to celé asi 80 lari.

Po hodině přistáváme poblíž Tbilisi na malém letišti, kde nás nabere minibus a hodí do centra města. Moje pocity, jak jsem tu před pár dny projížděl, nebyly nic moc, ale doufal jsem, že se to zlomí. Zlomilo. Ale až později, nejprve jsem koupil last-minute pokoj v hotelu, který měl dvě velké výhody. Jednak byl poblíž Katedrály Nejsvětější Trojice, což je obrovské ikonické místo a potom měl terasu se sedačkami, ze které bylo vidět celé město. A nejlepší věc na terase byla ta, že tu nikdo nebyl.

Ale ještě před tím si jdu projít centrum města, uličky, kde se všude něco prodává. Ovoce, pečivo, nesmysly typu sirek a papírových kapesníků. Lanovkou za pár peněz vyjedu k Matce Gruzii, nebo jak se ta borka s mečem shlížející na město jmenuje. Je hodně podobná té soše v Kyjevě. Chvilku jen tak courám, ale jelikož cítím další žaludeční potíže, radši se přesunu na hotel. Taxikář mě za směšné peníze (třeba padesát korun) hodí ke mě, jen teda celou cestu mi vykládá různé antisemitské názory, a jak je Rusko nejlepší a tak, moc nevím co mu na to říkat. No, vydržel jsem to, ale fakt mě nebavil.

Na hotelu zjišťuji, že v půlce města nejde proud. Prý je v prezidentském paláci nějaká oslava, či co, a potřebovali víc proudu, tak vypnuli elektřinu nešťastným obyvatelům. Třeba do desíti večer trvá, než to nahoděj. To mě ale moc netrápí, protože trávím čas na terase četbou, koukáním na město a popíjením piva. K tomu pivu, všechno co jsem v Tbilisi zkusil bylo hodně odporné. Krom jedné výjimky, ale to až zítra.

Sobota 23.6.

Celý den v Tbilisi, nejsem si jistý, že mě to bude bavit. Výborná snídaně v hotelu a pak dopoledne na terase. Letí mi to v neděli hodně brzy ráno, tak jsem si říkal, že bych někde pozevloval a pak po půlnoci valil na letiště. Ale jsem popravdě dost grogy, tak se nakonec rozhodnu zaplatit si někde pokoj na jednu noc ještě. Ale protože tam nebudu bydlet, poohlížím se po něčem levném. Ok, nějaký guesthouse poblíž centra, fakt za pár drobných, samostatný pokoj. S menšími obtížemi najdu, mají to popsané jen gruzijsky, což je mi platný jako automat na prezervativy ve Vatikánu, jak by pravil klasik. Ale podaří, nechám tam věci a razím ven.

A během procházky se mi staly mé dvě oblíbené věci. Nejprve jsem potkal craft-beer podnik, možná jediné v celé zemi. Jejich aly byly výtečný a v podniku hrála skvělá muzika (Red Hoti, Modest Mouse, Bowie,.). Tady jsem se poměrně zdržel, vřele doporučuji k návštěvě – podnik se jmenuje CRAFTED bar a je to úplně v centru. A druhá moje oblíbená věc byl bleší trh, který se rozkládá na a v okolí Dry Bridge. Pár stovek prodejců, třeba například od toho v Oděse, se tady prodávají zajímavé věci. Spousta nožů, obrazů, starožitností. Neletět letadlem, pár nových ostří bych tu asi pořídil. Takhle jsem vzal nádhernou dřevěnou dýmku. Takhle, výhoda je mluvit rusky, automaticky jsou ceny nižší. A tady to bylo ještě docela vtipné, se ptám kolik stojí. Že prý dvacet, než se stihnu nadechnout, tak říká, že mi ji ale dá za deset. A než vytáhnu peníze, už jsme na osmi lari. Smlouvám dobře, to nemohu říct.

Nezdá se to, ale pivem a trhem jsem strávil velkou část dne a vracím se na pokoj, zejména proto, že se schyluje k velké bouřce. Ta také kolem osmé přichází a další dvě tři hodiny prší, z nebe metaj blesky a vypadává proud. Snažím se usnout, ale nedaří se, tak se po půlnoci seberu a městskou se vydám na letiště, odkud po známé trase přes Kyjev letím domů.

Závěr

Fantastický výlet, na to, že se mi vlastně nechtělo, jsou ty vjemy ještě silnější. První půlka rozhodně plnější zážitků a kdybych měl doporučit, tak Kazbegi lepší Mestie. Mestie krásná, ale v porovnání s autentickým a divokým Kazbegi prostě zaostává. Pohostinnost, kláštery, hory a letadlo, to jsou největší zážitky.

Komplet galerie fotek tu.