Cesty

Jedno z mála míst v Evropě, o kterých jsem snil jakožto o svém cestovatelském cíli, a ještě jsem neměl tu čest. Nedávno se naskytla možnost (přijatelná letenka), takže jsem na tyto nádherné ostrovy s radostí vyrazil.

Před cestou

Tahle sekce bude tentokrát poměrně krátká. Až do pár hodin před odletem jsem nevěděl, zda opravdu vyrazím – zrovna se to ne úplně hodilo z pracovního hlediska. Nakonec to prošlo, ale nestihl jsem si tím pádem udělat žádnou přípravu. Já sice radši poslední dobou už cestuji bez plánů, ale zrovna tady by se to bývalo dost hodilo, to řešit dříve. Ze tří důvodů – autobusové a trajektové spoje nejsou úplně časté a ještě po většinou jezdí každý den jinak; ubytování (krom jednoho kempu) bylo zcela vyprodáno a volně se spát nesmí (a navíc tu není žádná souvislá dálková trasa) a do třetice jsem si nezjistil finanční stránku věci – Faery patří rozhodně k tomu nejdražšímu, co Evropa nabízí, a uvědomit si to dříve, vzal bych rozhodně více proviantu. S těmi kempy to nakonec není tak hrozné, spíše naopak – nějaký kemp je snad v každém větším městečku, jen nejsou online.

Úterý 30.7. – cesta

Letěl jsem po trase Praha->Amsterdam->Aalborg->Faery, takže se dvěma přestupy. Čekání mi zpříjemňovalo čekání v letištních salóncích, PriorityPass mi brzy končí, tak ho bylo třeba pořádně využít. Co mě zaujalo, tak jak v Amsterdamu, tak v Aalborgu mají v salónku pípu, ve druhém jmenovaném dokonce asi se třemi různými pivy. Lety jinak nebyly ničem neobvyklé, jediné co bych možná zdůraznil je, že ačkoliv Faerské ostrovy náleží k Dánsku, tak nejsou součástí Schengenu a je tedy potřeba cestovat s pasem. Na letišti jsem si koupil SIM kartu s daty (cca 300 korun za 2 giga dat) a kartu na cestování autobusy a trajekty – platila sedm dnů (kalendářních) a rozhodně se mi vyplatila. V duty-free jsem ještě koupil pár místních piv – podobně jako v dalších severských zemích i tady poměrně zásadně regulují alkohol – z našeho pohledu jak cenou, ale zejména pak tím, že se musí kupovat ve specializovaných obchodech, které mají otevřeno v pracovní dny třeba dvě hodiny denně.

Kemp Giljanes, kam mířím, je asi půl hodinky autobusem 300 (spojuje letiště s hlavním městem) a je přímo u autobusové zastávky.  Měla to být moje základna pro dalších devět nocí (což jsem nakonec malinko změnil). Místa na stanování je tu hrozně málo a stany jsou nahuštěné jeden na druhém. Na druhou stranu je tu i hostel a mám k dispozici všechnu jeho výbavu – teplé sprchy, plně vybavenou kuchyň nebo třeba společenskou místnost. Jo, a na recepci tu je česká holka. Vzhledem k hodně brzkému rannímu vstávání si jdu brzy lehnout. K tomu jedna poznámka – je tu hrozně dlouhý den, takže rozhodně doporučuji klapky na oči.

Středa 31.7. – hlavní město a první highlight

Výborný pomocník k výletu je oficiální brožura Hiking in the Faroe Islands, kde je spousta tipů na výlety plus vždy nějaká zajímavost k danému místu. Jediné co, tak ne vždy tam dokážou poradit, jak výlet absolvovat bez auta. Nicméně dnešek pojímám ještě zlehka – nejprve autobusem do hlavního města Tórshavn. Musím přiznat, že jsem se trochu obával těch autobusů, že to bude otrava. Ale není, ty cesty mě naopak hrozně baví. Pořád je na co koukat – jezera, fjordy, výhledy na kopce, podmořské tunely – zkrátka nádhera.

Nechám se dovézt až na autobusový terminál a vyrážím zvolna na průzkum jednoho z nejmenších hlavních měst na světě (12 tisíc obyvatel). Musím ale přiznat, že takhle dopoledne mě úplně neuchvátilo, asi to bude hodně tím, že je tu liduprázdno a nežije to tu, obchody jsou zavřené. Za zmínku určitě stojí čtvrť historických domů Tinganes, s typickými travou pokrytými střechami. Druhé místo, které mě uchvátilo je nádherný hřbitov, zasazený v parku – klidné a krásné.

Skočím nakoupit něco k snídani a snad poprvé si uvědomuji, jak drahý výlet to asi bude. Pro ilustraci – ceny jsou tu lehce vyšší než u nás, jen s tím problémem, že jsou v dánských korunách (cca 3.5 Kč). Koupil jsem nějakou housku, kousek salámu a vodu a nechal jsem tam v přepočtu více jak kilo. Ještě s tím smutným faktem, že ta limonáda v akci se ukázala být sirupem. Ještě než odjedu zpátky autobusem 300, tak se skočím mrknout na zbytky pevnosti Skansim s majáčkem, které jsou hned vedle nádraží.

Jedu o pár zastávek dál, než je kemp, do městečka Miðvágur. V supermarketu koupím konečně vodu a jdu na výlet podél jezera Sørvágsvatn, což je s přibližně třemi a půl čtverečnými kilometry největší jezero na ostrovech. Vede podél něj trasa, která by měla končit ikonickým vodopádem. Co jsem nečekal je, že od dubna letošního roku se vstup na stezku zpoplatnil. Na jednu stranu to chápu – udržují stezku, jsou tu toalety, opravují lavičky, ale na druhou stranu mě překvapilo, že to nějak nezaštiťuje stát nebo nějaký výbor pro cestovní ruch. Vstup je 200 dánských korun (asi sedm stovek), což mi přijde hodně a trochu to zvažuji. Nejsem sám, dost lidí je naštvaných a mnozí zase odjíždí.

Ale tak když už jsem tady, tak si to přece nenechám ujít. Procházka ke konci jezera je krásna, vede podél něj a trvá tak hodinku. A hele, stálo to za to, bohatě. Krásné místo – jezero ústí vodopádem přímo do moře, navíc tu jsou krásné útesy. Při pohledu z jednoho z nich je nádherně vidět jezero, a hned vedle o dvacet metrů níže, moře. S klidným svědomím můžu říct, že to je asi nejhezčí místo, nebo minimálně jedno z nejhezčích míst, co jsem kdy viděl. Takže už první den pobytu a obrovský highlight. Co jsem ještě nezmínil je super počasí – obloha bez mráčku a příjemných patnáct stupňů.

Od vodopádu se vracím stejnou cestou, protože na alternativní cestě probíhají opravy, u vstupu dostanu kávu (v rámci vstupenky) a po nákupu proviantu se pěšky vracím ke svému stanu. Trasa viz tady.

Čtvrtek 1.8. – jezera a elektřina

Takže dnes si udělám první delší výlet. Hodně jsem to večer plánoval, ale plán spočíval v hodně brzkém vstávání, což se mi úplně tak nepovedlo. Záložní plán zjišťuji že nejde kvůli trajektu, který má zrovna dneska dost hloupý jízdní řád. Takže rychlé vymýšlení – chtěl jsem najít takovou trasu, abych se po ní nemusel vracet a zároveň aby na obou koncích stavěl autobus. Volba padla na přechod z Hvalvíku do vesnice Vestmanna. Začínám klasicky autobusem 300 do hlavního města, kde přesednu na přípoj. Cesta opět nádherná, počasí skvostné. Při průjezdu jednou z vesnic mě zaujala scéna pána na střeše domu sekačkou sekající vzrostlou trávu.

Je to jedna z tras, kde nikoho nečekám. Jen na stejné zastávce vystupuje pán, který to bere nějak hrozně vážně – cestou nabíjí GPSku, kouká na kamery s počasím a je takovej celej high-tech. Hned po vystoupení z autobusu se dává takřka do běhu, zatímco já ho následující pokojným vycházkovým tempem. V průvodci je psáno, že mám u jakéhosi místa ve vesnici zahnout doleva a jít nahoru. Hele, super, ale není to ani náznakem označené, na mapě to není vůbec a vlastně to ani nijak reálně nejde. Přetechnizovaný pán má stejné potíže, pobíhá po vesnici zmateně sem a tam. Na konci vesnice je branka na pastvinu, a protože se mi nechce se vracet, začnu to tam punkovat nahoru. Záchytný bod je elektrické vedení, podél něhož by trasa měla vést.  Ona celá trasa je taková elektrická – vede podél prvního vedení na ostrově, míjí větrné elektrárny a i vodní nádrže, kde by snad měla být i vodní elektrárna.

Po výstupu se kochám spektakulárním výhledem zpět k vesnici, ze které jsem vyšel. Nádherný fjord a nalevo, na druhou stranu, je vidět typické ledovcové údolí ve tvaru účka. Předbíhá mě zadýchaný namachrovanec, a je to opravdu jediný člověk, kterého jsem na trase potkal. Svítí sluníčko a je tu nádherně, až tak, že zařvu radostí. Což je něco, co běžně fakt nedělám.

Zbytek trasy vede po rovince, až k několika jezerům. Cestou k jednomu jsem napaden dvojicí papuchalek (typičtí ptáci pro Faery). Ono když se blížíte k místu, kde hnízdí nebo mají vajíčka, tak nejprve začnou dělat hlasité zvuky a pak na vás začnou nalétávat. To vypadá tak, že naberou výšku a střemhlav se na vás vrhnou, aby to poměrně těsně přede vámi zvedli. Čím blíž jsem byl, tím odvážnější byli a tím těsněji ke mně nalétávali. By mě zajímalo, jestli to někdy do někoho opravdu narvali.

Po několika kilometrech dojdu k prvnímu jezeru, které je naprosto nádherné a fotogenické a několik stovek metrů dál je další vodní nádrž, u které si dám pauzu s knihou a na slunci si plnými doušky užívám dovolenou. Dále se nabízejí dvě možnosti jak pokračovat, volím tu o něco delší, nicméně ta spočívá v překročení hráze přehrady, ale všude jsou tu řetězy na cestě, tak jdu nakonec po silnici. Spíše po silničce, auta tu stejně nejezdí. Výhoda této trasy je, že od přehrady až do města mám před sebou výhled na fjord, po jehož obvodu jsou rozesety vesničky.

Dole ve městě jen počkám na autobus. Vtipné je, že tu nastupuje i ten pán, který celou dobu běžel. Jinak abych to shrnul,  tak dnes to byl den o samotě s nádhernou faerskou přírodou. Ještě jedna věc, poměrně typická i pro další dny, jak ráno, tak večer je obrovsky jistá mlha a pěkně mi to orámovalo celý den. Trasa viz tady.

Pátek 2.8. – čarodějnice

Konečně cesta trajektem, konkrétně na ostrov Sandoy. Je to jeden z ostrovů poblíž Torshavnu, má zhruba sto čtverečných kilometrů a něco kolem patnácti set obyvatel. Trasa sem se zdá poměrně komplikovaná, nejprve klasicky do hlavního města, pak autobusem k trajektu, pak půl hodiny trajektem, pak minibusem od trajektu. Nicméně všechno to na sebe navazuje a čeká, takže je to vlastně úplně v pohodě.

Moje dnešní trasa vede podle průvodce po stopách čarodějnice:

Západně od Sanduru je velká dutina zvaná Gívrinarhol, která – jak říká legenda – je domovem staré čarodějnice. Podle příběhu šel kolem jeden den muž a uviděl ve mlýně starou čarodějnici, jak drtí ve mlýně zlato, zatímco na podlaze sedělo dítě hrající se zlatou hůlkou. Stará čarodějnice byla slepá, muž se rozhodl zlato dítěti vzít. Skočil na koně a ujížděl. Stará čarodějka měla podezření, že něco není v pořádku, a zavolala na další čarodějnici poblíž a požádala ji, aby muže pronásledovala. Ta ho začala pronásledovat s obrovskými kroky a její stopu lze stále vidět na skále Gívrinarspor. Na Neytakonulið stále vidíme stopy, kde zarazila pěst do kamene. U Vølismýra se jí podařilo chytit ocas koně a zatáhla tak tvrdě, že ho koni vytrhla. Kůň odhodil jezdce, ale v tu chvíli muž viděl kostel a byl zachráněn.

Ty stopy ani otisk ve skále nejsou moc zajímavé, ale hned nedaleko začátku trasy je obrovský kámen (The Knitetd Stone). Místní ženy ho ozdobily mnoha čtverečnými metry uháčkovaných kusů dekorací, které objímají celý kámen. Což muselo dát hrozně moc práce, považme, že kámen má obvod osmnáct metrů. Hned vedle je jezero s klidnou hladinou, což tvoří hezký kontrast s mořem burácejícím pár metrů vedle.

Dnešní trasa má asi tak jedinou nevýhodu – vede skoro celá po asfaltce. Na druhou stranu tu nikdo není (minimálně do odpoledne, pak potkávám několik aut) a krásně to tu voní. Nevím, jak tu vůni úplně popsat, ale je to něco, co mě tu trklo do nosu. Směs moře, pastvin a něčeho, co nejsem schopen identifikovat. Trasa vede po rovině a mám z toho pocit, jako by celý ostrov byla jedna velká pastvina. Zpestřením je odbočka na vyhlídku, kde je fantastický pohled, to je dost možná nejhezčí místo celého dne. Jednak tu jsou vysoké strmé útesy, ale i pohled na zátoku, kam vede dnešní trasa.

Konec trasy je v zátoce Søltuvík. V roce 1895 zde v bouři ztroskotal britský parník, Principia. Tragédii přežil jediný muž a připomíná ji jednak pomník, tak hlavně dvě obrovské kotvy vytažené na břeh. Trochu fouká a je tu chladněji, proto mi přijde vhod pletená čepice, kterou jsem tu našel. Zpáteční cesta vede po stejné trase a rychle mi uběhne. Ve vesnici Sandur, což je mimochodem jedno z první osídlení na Faerech, čekám na zpáteční autobus. V kavárně kafe za třicet dánských korun a pak už jen cesta minibusem k trajektu a zpět do kempu. K tomu kafi ještě, výborné mají v automatu na trajektu, umleté, za mrzkých deset korun.

Jak se snažím šetřit, tak se večer stravuji převážně chlebem, párky a polévkami. Kdyby tu alespoň měli nějaké dobré čínské polévky, ale ne, jsou fakt hnusný. Dneska už jsem toho měl dost, tak jsem si zašel na hamburger (50 dánských korun), co mě zaujalo, tak že plátek sýra, co byl vevnitř, byl grilovaný. Dobrý nápad to byl.

Dnes asi patnáct kilometrů, trasa viz zde.

Sobota 3.8. – festival

Jestli něco Faeřané dělají rádi, tak rádi něco slaví. Když se podíváte do kalendáře událostí, tak snad každý víkend se najde vesnice, kde je nějaká slavnost nebo festival. Ani tenhle víkend tomu není jinak, konkrétně na ostrůvku Nólsoy, který leží pár minut trajektem od hlavního města. Být to běžná sobota, tak bych kvůli autobusům a jízdnímu řádu trajektů dorazil nejdříve po poledni, ale díky slavnosti má trajekt speciální jízdy a jezdí každou chvíli. Jen pro ně neplatí ta lítačka a musím tak zaplatit sto dánských.

Ten ostrov je opravdu blizoučko, cesta netrvá ani 20 minut. Než se vydám na slavnost, chci si udělat výlet k majáku a přejít tak vlastně celý ostrov. Ve výsledku má trasa asi 4 hodiny, lehká nevýhoda je, že je třeba se vracet stejnou cestou. Co se týče krajiny, dnes to je zase nádherné. Na začátku trasy se vystoupí na jakousi náhorní plošinu (jasně, tři sta metrů nejsou hory) a celá trasa vede po ní. Asi by se to dalo shrnout třemi slovy – zelené, ploché a vlhké. To poslední je poměrně signifikantní, protože je tu opravdu hodně mokro – mechy a bažiny, i boty mi promokly. Z popisu to asi zní jako jakákoliv jiná krajina tady na ostrovech, ale to vyznění je úplně jiné.

Bál jsem se, že tu bude skrzeva slavnost spousta lidí, ale prvního člověka potkávám až u majáku a pak až pár lidí cestou nazpátek, když už jsem skoro na konci. Ono jak jsou tu dlouhé dny, tak mi přijde, že všichni chodí na výlety až po obědě. Miluji majáky, takže tohle místo se mi zákonitě hodně líbí. Majáček z roku 1893, což ho činí nejstarším na Faerech, je postaven z kamenů, které vykutali opodál. Bývala tu malá vesnička, dokonce svého času i škola. Kouzelné místo, maják jak z pohádky s nádherným výhledem na oceán.

Ráno byla klasicky mlha, ale cestou zpět od majáku už sluníčko, dokonce jsme se spálil. Co činí tuhle trasu ještě zajímavější je, že celou dobu je (za dobrého počasí pochopitelně) vidět ostrov Streymoy společně s hlavním městem. Asi to tak na fotkách nevynikne, ale je tu na rozlehlých pláních ticho a mír. A ovce.

Odpoledne už mířím na slavnost. A je to skvělý. Hrozně moc lidí a dětí a spousta aktivit pro všechny – od výstav, soutěže, přes fotbal až třeba k soutěži, kdy děti chytají kraby. Čiší tu z toho taková atmosféra pospolitosti, všichni se skvěle baví a užívají si to. Hned po příchodu hrála nějaká dechovka, pak jsem byl na ženském fotbale, pak poslouchal orchestr Armády spásy, koukal na šedesátiletého rockového kytaristu a mnoho dalšího. To je třeba zajímavé, že takhle odpoledne tu nikdo nepije.

Zkusil jsem nějaké místní jídlo, takový guláš s mrkví, a místní piva. K místním pivům pár poznámek. Na ostrovech jsou dva pivovary – Föroya Bjór a Okkara. První jmenovaný má pár piv, které mi hodně chutnaly – konkrétně Flagg (ležák, vařený k oslavě výročí vzniku faerské vlajky), Slupp (klasický ležák) a Black Sheep (tmavý ležák). Krom toho dělají i speciály, ale Flagg a Slupp jsou asi nejvíc dostupné a opravdu mě příjemně překvapily. Co se týče pivovaru Okkara – tak z plechovek mi vyloženě nechutnalo nic (zkusil jsem asi tři druhy), ale tady jsem si dal cosi točeného a bylo to dobré.

Velké mrzení, že musím pryč, musím stihnout poslední autobus do kempu. Pak později jsem mluvil se dvěma děvčaty a prý se tu pak pařilo celou noc až do rána. Škoda, ale i tak jsem si to hodně užil. Po návratu do kempu se jdu ještě projít na vyhlídku, která je pár kilometrů vzdálená, je to vlastně přes fjord naproti místu, kde mám stan. A tady musím opět říct, že to je naprosto skvělé místo, přesně ten typ místa, kam se dí jít a být tam celý den. Nikde nikdo, nádherné pohledy na útesy. Škoda že jsem to neobjevil dříve. Je osm hodin večer, slunko hodně vysoko, jen tak ležím s jedním Flaggem a relaxuji.

Oproti původním plánům je tohle moje poslední noc v kempu, docházejí mi totiž možnosti, jak kombinovat výlety s autobusy a trajekty. Zkrátit pobyt nebyl problém, pořád tu někoho odmítají, že mají plno. Dnešní trasy tady a tady, celkem asi 23 km.

Neděle 4.8. – přesun

Dnes šlo čistě jen o přesun do kempu v hlavním městě. Nachází se asi kilometr od autobusového terminálu a hned ho musím vychválit – je tu hrozně moc místa na stanování, tedy mnohem pohodlnější a příjemnější. Sprchy se sice platí, ale zas jich je hodně a není to nijak drahé. Vybavení obdobné, plně vybavená kuchyň, elektřina, wifi. Plus jako bonus hned vedle stanu lavička s výhledem na Nólsoy. Zbytek dne krátká prohlídka města, nějaké vaření a primárně odpočinek.

Pondělí 5.8. – Suðuroy

Terminál, ze kterého odjíždí trajkety mám v docházkové vzdálenosti, což činí dnešní cestu výrazně snažší. Vydávám se na nejvzdálenější ostrov Suðuroy a tentokrát už to je pořádná loď – 130 metrů, sedm podlaží, kajuty a cesta trvající dvě hodiny. Než mi pojede zpáteční spoj, tak mám přesně osm hodin. Musím trochu kombinovat, protože v průvodci je jedna dvouhodinová trasa a pak trasa asi na patnáct hodin přes celý ostrov.

Z té druhé jsem vybral jednu pasáž, která začíná v obci Hvalba a přes kopce vede zpět do hlavního města ostrova Tvøroyri. Hned u trajektu nastupuji na čekající minibus 701, který mě tam doveze. K těm minibusům jedna poznámka – sice vždy čekají na trajekt, ale ne vždy jsou označené a hlavně nečekají moc dlouho, s vystupováním z lodě bych rozhodně moc neotálel.  Co se týče ostrova, tak je hodně jiný od těch, co jsem zatím viděl. Je to tu hodně kamenité a skalnaté (těží se tu dokonce uhlí) a vyvíjí snahu o uznání jakožto geoparku. 

Až do dnešního dne jsem měl hodně štěstí na počasí, ale nyní sice neprší, ale je hodně mlha. Cesta , kterou volím, vede nahoru na skálu a pak po planině v podstatě po rovině. V minulosti to byla cesta, kterou se chodilo na thing nebo do kostela. Procházka pěkná, ačkoliv jsem toho moc neviděl. Zhruba v polovině je krásný výhled na jezero Vatnsdalur, kde jsem měl kliku, že zrovna fouklo a já se jím, alespoň částečně, mohl pokochat.

Bylo to o něco kratší, než jsem čekal, za dvě hodiny jsem zpátky u hlavního města. Trasa tu vede trochu pitomě, abych se dostal na tu druhou trasu, musel bych cik cak několik zbytečných kilometrů navíc. Rozhodnu se to trochu napunkovat, nevím, nakolik se to může, ale zkrátka pokračuji po pastvinách směrem, kde je můj další cíl.

Sice mám totálně mokré boty, ale minimálně tři kilometry jsem ušetřil. Smutné je, že mlha začíná být hustější a když se dostanu na trasu, které vede k tomu nejvíce turistickému cíli na ostrově, k jezeru Hvannavatn, vidím vždy nejdále k dalšímu kolíku značícímu cestu. Třicet minut trvá, než dorazím k místu, kde se prudce klesá. Pár lidí tu je a někteří to tu obrací. Ta cesta dolu není úplně snadná, jde se po kamenech a blátem, hodně to klouže. Míjím zdechlinu berana, co se zamotal do pletiva, ani nechci myslet jak dlouho tam musel trpět…

Dole se otevírá krásný pohled na fjord a nedaleko je už ikonické jezero. Jestli mě někdy někde hodně mrzela mlha, tak tady. Z jezera vidím jen útržky, ale hlavně jen zhruba je vidět jeho okolí. Jezero je situováno tak, že ze dvou protějších stran je vysoká skalnatá hora, z další strany údolí a na další je jakoby sráz a pod ním už oceán. Ne přímo u srázu, jako u toho jezera z prvního dne, ale pořád to má co do sebe. Fotka z internetu pro ilustraci.

Rozhodně kdybych někdy jel kolem, moc rád bych se sem ještě podíval. Cestu nazpět volím vzhůru kamennou sutí, zjevně tu několikrát projela menší lavina kamenů. Ta mlha mě na jednu stranu hodně štve, na druhou stranu to zas má takovou správnou atmosféru. Zbývá mi dost času, takže k terminálu, který je asi dva tři kilometry od města, jdu pěšky. Cestou je shodou okolností podniková prodejna pivovaru Foroja Bjor, kupuji pár speciálů na košt. 

Trasa tady, necelých dvacet kilometrů.

Úterý 6.8. – Den v mlze

Slabší den, hned ze dvou důvodů – únava, přece jen už je to osmý den, a pak počasí.  Dnes to bylo vyloženě osm kilometrů v mlze, kde jsem neviděl na krok. S přestupem dojedu autobusem do vesničky Gjógv, na samotný sever ostrova Eysturoy. Cesta je super, opět krásné výhledy a to i přesto, že je tak mizerné počasí. Míjíme nejvyšší horu, kam jsem taky chtěl, ale v tomhle počasí by to byl nesmysl. Ve vesnici je přírodní přístav,  a je to opravdu malá malebná vesnice. Z nějakého důvodu je ale hrozně populární a jezdí sem hodně turistů. Je zde cesta na vyhlídku, bohužel sice dole ve vesnici bylo ještě pěkně vidět, ale jak vystoupám těch pár stovek metrů, je mlha hustá tak, že je vidět třeba na metr.

Abych nešel jen na vyhlídku a zpátky, tak pokračuji trasou kolem hory Fjallið. Cesta není značená a já z ní v mlze samozřejmě sejdu. Po pár stovkách metrů jsem se ocitl na ovčí stezce, pode mnou tři sta metrů sráz do oceánu – tady spadnout, tak by mě nic na cestě do vody nezastavilo a zpátky bych se nikdy nedostal. Je to docela adrenalin, jdu nalepený na svahu (takže jsem celý skrz naskrz promočený). Docela brzy mi došlo, že jdu blbě, ale podle mapy se mělo dát třeba za sto metrů napojit na správnou trasu. Ty mapy, co se k Faerům dají stáhnout, nejsou nic moc. Třeba moc nesedí vrstevnice a tak. Takže na místě, kde jsem se chtěl napojit, byla padesátimetrová skála a pod ní sráz. Takže to otočím, tohle ne že by bylo nebezpečné, tohle vyloženě nešlo. Bylo to celé hodně o držku.

Trasu pak v pohodě dojdu, ani nevím, jestli bych ji mohl doporučit, protože jsem fakt nic neviděl. Ve městě už jen na kafíčko a čekání na bus nazpátek. Bál jsem se, že se nevejdu (na stání tu brát nesmí), nastupoval jsem předposlední a místa vyšla úplně přesně. Jinak nevím, jak bych to řešil. 

Dnes to máme jen asi sedm kilometrů.

Streda 7.8. – Klaksvík

Poslední den před cestou domů. Mám takovou zásadu, kterou se snažím na cestách dodržovat – aby byl poslední den hezký a něčím zajímavý a nebylo to jen čekání na návrat. A dneska se to hodně povedlo. Počasí nebylo zase nic moc, ale nepršelo a tím, že jsem nebyl nijak vysoko, jsem vždy zůstal po mlhou. 

Dnes mi už neplatí lítačka (sedm dnů není sedmkrát 24 hodin, ale sedm kalendářních), takže musím zaplatit 90 korun za autobus do Klaksvíku. Chystá se tu zas nějaká slavnost, tak autobus nezajíždí do centra, ale staví na kraji města. Klaksvík je druhé největší město na celých Faerských ostrovech. Je zde kostel Christianskirkjan, kam se samozřejmě vydám. Je zajímavé, jak ty severské kostely vypadají jinak, než jsme zvyklí. Jde možná o nejzajímavější stavbu na ostrovech, která je hodně inspirována vikingskou architekturou. V interiéru vyniká sedm metrů vysoká freska a ve sklepení je možno zajít se podívat na sérii dřevěných plastik. 

Mám tři hodiny, a hned u města je hora Klakkur, odkud by měl být krásný rozhled. A taky že je. Jsem v nejhornatější oblasti a ty výhledy tu stojí za to. Z Klakkuru je fantastický kruhový výhled na všechny strany – fjordy, hory, ostrovy. Fotky asi napoví víc. Vskutku nádhera. Co se týče výhledů, tak rozhodně nejhezčí místo, co jsem během dovolené navštívil. Dnes jenom pár kilometrů.

Cesta a zpátky a tak akorát jsem došel k heliportu, což byl přesně ten důvod, proč jsem dnes měl jen ty tři hodiny – musel jsem stihnout vrtulník. Vrtulník tu létá mezi ostrovy a je to tak na půl pro místní a napůl pro turisty. Nedá se koupit zpáteční lístek a létá to v takové časy (kolem 13 hodiny), které nejsou moc dobré pro plánování výletů. Na druhou stranu je to sponzorované, takže cena je hodně fajn. V kontrastu k autobusu, který stál 90 dánských korun, let stál zhruba 200, což je dost směšné.

Let samotný trvá asi čtvrt hodiny a je to pro mě mega zážitek. Už jen vzlet je skvělý, jak vrtulník poskakuje než se podaří mu se zvednout a pak náklon dopředu a letíme. Trasa je skvostná – skrz fjordy a jak se letí nízko, je krásně všechno vidět. Přistávám poblíž kempu a po odpočinku jdu naposled do města.

Celý týden jsem spekuloval, jestli si koupím svetr. Protože jestli je pro Faery něco typické, tak je to vlna a svetry, které nosí všichni místní. Jenže jak je tu draho, tak je to sakra investice (v přepočtu 3-4 tisíce). Na druhou stranu, vlna je tu extrémně kvalitní – krom jiného má, vzhledem k počasí ve kterém ovce po staletí žijí, velký obsah látek, které ji činí hodně vodě-odolnou a hřejivou. Tak jsem si ho koupil. Teoreticky dostanu něco zpátky z tax-free, ale už je to měsíc a nic, tak na to ani nespoléhám. 

Večer už jen fish and chips (už nebudu jíst párky) a jedno rozlučkové pivo.

Čtvrtek 8.8. – Návrat

Už jen cesta domů, několik salónků a nějaké shrnutí. Byl to fantastický výlet, a i když jsem se bál, že to je zbytečně dlouhé, tak jsem nakonec ani nestihl vidět všechno, co bych rád. Určitě ostrov Mykines, kam je potřeba ale dost dopředu rezervovat trajekt, rád bych zašel na nejvyšší horu a znovu se podíval k tomu jezeru, které jsem viděl jen mlze.

Je ale potřeba říct, že to byl ten z dražších výletů. Ani se mi to nechce počítat, ale už jen tři a půl tisíce za kempy, tři tisíce za autobusy a trajekty a takhle bych mohl pokračovat. Ale nelituji ani koruny, Faerské ostrovy jsou jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy byl. 

Fotky