Cesty

Ani nevím proč, možná proto, že jak jsem letos po dvou letech znovu okusil cestovaní, tak mám hroznou chuť někam jezdit, defacto kamkoliv. A když byly v promo akci letenky na Madeiru za tisícovku (z Norimberka, dalších 1000 za kabinové zavazadlo a bus, ale stejně good deal), tak jsem neváhal. Na Madeiře jsem byl dvakrát a určitě je to jedno z míst, kam se člověk chce vracet. Jsem tu potřetí, tak se pokusím jen stručně.

Neděle 28.11.

Začíná to byt napínavě. V sobotu večer začínají jednotlivé státy, třeba Švýcarsko a Izrael, zavírat své hranice kvůli nove mutaci. A protože letím z Německa, tak ano, jsem trochu nervózni. Jedu Flixbusem, všude píšou, že na cestu do Německa se musím někde registrovat, jinak mé nepustí do autobusu. Na stránkách toho jejich Bundes zdravotního institutu je jasně napsáno, že při tranzitu to potřeba není. Takže naprosto idiotsky si registraci radši dělám, nejde dokončit bez adresy pobytu v Německu, tak tam dávám adresu letiště… Nesmysl, ale nechci aby taková hodina mi zkazila výlet. Ve čtyři ráno jedu tedy z Roztyl. Nějaký chudák Polák důchodce tam vystupoval a to mu teda nezávidím. Je tam tma, zima a doslova nic. Stevard zkoukne jestli mam očkovaní, na občanku se jen zeptá. V autobuse nemá nikdo (!) respirátor. Hele mé to taky nebaví, ale při těch číslech a nových mutacích v mezinárodní dopravě, to mi přijde jako hodně hloupý postoj. Cesta necelé čtyři hodiny, docela v pohodě.

Poprvé letím z Norimberka, letiště je to male a blízko města, pohodlně se sem da dojít pešky z centra za hodinku. A dokonce se dá vybrat cesta přes parky a po chodníku, ne jak v Albánii kde jsem musel čtyři kilometry po silnici. Důkladná security kontrola, a jelikož mam tři hodiny času, platím si přístup do salónku. Nejsem takový snob, ale mají to v akci za 20 euro, což je asi tak stejně kolik bych za snídani, polooběd, kafe a pár piv, dal v restauraci v hale. Fascinuje mé, ze borka co tu pracuje, neumí vůbec anglicky. Deset minut mi trvá ji vysvětlit, že vím ze nemam přístup skrzeva letenku, a ze si ho chci zaplatit. Jinak borka taky nemá respirátor, a ani očkovaní nekontroluje (v Bavorsku se může do restauračního zařízeni jen s nim).  Lounge je pohodlná, pivo tu maj, nějaké balené občerstveni a teplé párky taky.

Let klasicky na pohodu a pak pořád to nejoblíbenější přistání. Po tom, co letíte čtyři hodiny doslova rovně, tak přichází 180 stupňový obrat s 45 stupňovým náklonem. Paráda. Jinak k letence, měl jsem koupené nějaké super promo letenky u Corendon Airlines, kde v ceně nebylo ani kabinové zavazadlo, ale nikdo nekontroloval vůbec nic. Z letiště jsou dvě možnosti jak se dostat autobusem – buď aerobus (8 euro zpáteční) nebo běžný linkový, který ale není o moc levnější a jede o dost delší trasu. Můj mi jede za hodinku, tak si dám první kafíčko a čekám venku na sluníčku. Což je vlastně jeden z důvodů, proč je tak super sem jezdit v prosinci – zatímco u nás je tma a zima, tady jsem chytil 15-18 stupňů a sluníčko.

Ubytovávám se v Hotelu Sirius, což je dvouhvězda v centru staré části města. Nechtěl jsem moc utrácet a tohle vlastně bylo super. Jen teda ty paní na recepci byly hodně dvouhvězdičkové, protivný a pořád zamračený. Ale co, pokoj má postel, balkón a vlastní koupelnu s vanou, což hodně cením. Dokonce i se špuntem, což nebývá úplně pravidlem. Na střeše je pak terasa, kde se dá příjemně vyzevlit s výhledem na město. Ještě k tomu ubytování, úplně původně jsem si myslel, že si plus minus zopakuju výlet z před osmi let a ostrov si projdu se spaním venku. V pátek jsem dělal finální rozhodnutí a jelikož předpovědi hlásily na příští týden neustálý déšť, tak jsem to skrečoval. Nicméně ve skutečnosti jsem za celý týden zmoknul jen jednou…

Večer zaskočím do svého oblíbeného baru na pobřeží Barreirinha Bar Café, kde si dám kafíčko a dvě ponchi (nápoj z bílého rumu a čerstvé ovocné šťávy), kterou tady mají naprosto fantastickou. Jen pozor na to, že to může být silnější než jak to chutná. Byl dlouhý den, takže moc neponocuji a jdu spát.

Pondělí 29.11.

Ještě před spaním jsem teda plánoval, co dneska podniknout. Musím vybrat něco, kam se dostanu autobusem, a zároveň trasu, která není uzavřená. To je totiž docela problém, občas se jim sesune nějaký svah a rozbije stezku a je tam tak zakázán vstup. A ideálně teda někam, kde jsem ještě nebyl. Ty autobusy jsou tu sice spolehlivé a dostane se člověk defakto kamkoliv, ale najít v kolik a odkud to jede, to je docela peklo. Jezdí tu totiž tři autobusové společnosti, na každou část ostrova jiná. Volba nakonec padá na okružní trasu poblíž Ponta da Sol.

Cesta autobusem, ať se jede kamkoliv, stojí 3-5 euro. Jdu na levádu Levada do Moinho, bohužel autobus co by stavil v Lombadě, tedy přímo na začátku trasy, jsem nestihnul, tak dojedu jen do Ponta da Sol, odkud musím tak tři kilometry co značného kopce. Alespoň trochu rozcvička. Trasa teda začíná u místního kostelíku. Nejprve vede mezi malými terasovitými políčky, po té se zanoří do vegetace poskytující občasný přirozený stín až dojde na úplný konec údolí, kde se otáčí po druhé straně údolí pokračuje po další, o několik metrů výše položené levádě, zpět. Přechod z jedné levády na druhou se dá udělat buďto jednoduše po schodech, nebo dojít až za vodopád (upřímně nic moc zajímavého) a tam to napunkovat přes strž. To druhé je kupodivu cesta, kterou volí naprostá většina lidí, viděl jsem tam pár důchodců, kteří se tam hodně trápili. Je to tam dost o hubu. Ta zpáteční cesta je zajímavější, je tam i nějaký průlez ve skále, tunel a vodopád, a navíc pěkné výhledy směrem na oceán. Trasa může mít 8 kilometrů, já jsem si to tedy trošku prodloužil na 12.

A protože jsem byl rychlejší, než jsem čekal, tak jsem chytil i autobus z Lombady zpět do Funchalu. Tam klasicky na ovocný market, kam mimochodem kontrolují očkování nebo test.

Úterý 30.11.

Další místo, kam se dá velice jednoduše dostat autobusem je Ponta de São Lourenço. Což je úzký poloostrov poblíž města Machico a zároveň nejvýchodnějším bodem Madeiry. Na rozdíl od zbytku ostrova je ale suchý a vyprahlý. A ani sice jsem už tady byl, ale určitě to je jedno z nejhezčích míst Madeiry. A navíc, pokud budu dost rychlý,  tak si ten výlet ještě trochu protáhnu. Jezdí sem teda hrozně moc lidí, takže rozhodně platí, že čím dříve, tím lépe. Samotná cesta je značená a upravená a vede po hranách až 200 metrů vysokých rozervaných útesů, o něž se tříští oceánská voda. Konečným bodem je vrchol Pico de Furado, ze kterého lze vidět nejvýchodnější bod Madeiry – ostrůvek Faro s majákem, na který se však nedá dostat. Maják je dnes plně automatizovaný, nemá tak už ani svého strážce.

Co se za těch osm let změnilo je, že tam kde bývala chata strážce parku, je dnes občerstvení s barem a záchody. Mám chvilku čas, tak si dám jedno pivo a kafíčko. Ono i na parkovišti, kde trasa začíná, je už dneska track s občerstvením. Celá trasa tam a zpět má kolem 8 kilometrů.

A protože jsem byl dost rychlý a mám celé odpoledne čas, tak se nechám autobusem vyhodit u začátku levády Nova, hned za tunelem. To je mimochodem leváda, která mě posledně vypekla tím, že byla uzavřená a já tak musel při přechodu ostrova improvizovat. Tentokrát je už ale opravená a vydávám se po ní několik kilometrů na sever. Tahle část cesty není moc zajímavá, prostě krajina, výhledy na políčka kolem Machica a odpadky kolem cesty. Ale asi po třech kilometrech je tu odbočka trošku do kopce, po níž dojdu až na útesy na samotném severním pobřeží.

Odtud následuje fantastická trasa po stezce zaříznuté v útesu nějakých 350 metrů nad mořem. Nádhery výhledy, sluníčko, oceán, sem tam vodopádek. Tahle trasa, Vereda do Larano, je asi to nejlepší, co jsem kdy na Madeiře viděl. Lidí je tu hodně málo, ono z nějakého důvodu je trasa v průvodcích značená jako obtížná, ale nenarazil jsem na jediné místo, kde bych měl jakýkoliv problém. A těch několik exponovaných míst je zajištěno novým zábradlím. Fantazie.

Cesta vede až do krásného drobného městečka Ponta da Cruz, kde je krom jiného surfařská pláž, a odkud se autobusem dostanu zpět do hlavního města. V podstatě úplně náhodou při koukání na mapu zjišťuji, že je tu továrna na madeirský rum North Mills Distillary. Mít odbavené zavazadlo, určitě bych koupil domů. Po ochutnávce kupuji alespoň sadu tří lahviček na ochutnání.  Rozhodně velké doporučení, rum je fantastický a byl to další velký highlight dnešního dne. Trasa od tunelu do městečka mělo cca 13 kilometrů.

Středa 1.12.

Dnes jen tak odpočinkově. Lanovkou na Monte (asi 10 euro). Trvá do docela dlouho, než se překoná těch šest set výškových metrů a myslím, že to za to stojí, obdivovat město z výšky. Hned vedle lanovky se nachází Monte Palace Madeira, což je několikapatrová zahrada s exotickými stromy a květinami, jezírky, africkými sochami a muzeem minerálů. Docela dlouho řeším jestli tam chci jít, vstup je dalších cca 10 euro, ale rozhoduju se že ano a rozhodně nelituji. Zahrada je ohromná a už jen samotná expozice tisícovky minerálů stojí za cenu vstupu. Mohl jsem tu strávit dobré dvě a půl hodiny.

Mrknu na kostelík v Monte a na lidi jezdící saněma dolu do města. Jako je to zvláštní zvyk, jezdit saněma po silnici, ale když to někomu přijde zajímavé, tak ať za to ty peníze vyhodí, že jo. A pak už mířím na levádu do Bom Suceso, který míří dolu do města. Je už teda vyschlá, tak cestou alespoň parádně zmoknu. Pěkná pětikilometrová procházka, ale v zásadě nic zajímavého.

Odpoledne pak zajdu na oběd – typické místní jídlo Espada s banánem. Bylo to v rámci nějakého poledního menu, takže i rybí polévkou asi 11 euro. Oboje super.

Tkaničnice atlantská (portugalsky – Espada „Ešpáda“) je černá hadovitá ryba, která se běžně prodává na místních tržnicích. Tato ryba má jemné maso a podává se buď zapečená společně s banánem nebo smažená či grilovaná s bramborem. Ačkoliv tkaničnice není půvabná ryba, její maso je velice chutné.

Večer tu rozsvěcují vánoční výzdobu, ode dneška svítí po celém města tisíce a tisíce světel, vypadá to úchvatně. Líbí se mi, že tu nic nebliká, naprostá většina prostě jen svítí.

čtvrtek 2.12.

Když byl včerejšek odpočinkový, tak dnes si dám zas trochu do těla. Autobusem vyrážím do Estreito de Câmara de Lobos, kde nastupuji na levádu Norte. Vypadá to tu zas malinko jinak, je to hodně agrární, prochází se vesnicemi a takhle v prosince krajinu dokreslují rudě zbarvené listy vinic. Tato leváda patří k nejdelším na ostrově.

První část cesty má asi osm kilometrů a vede až ke Cabo Girão, což je 580 metrů vysoký útes, jeden z největších v Evropě. Je tu vyhlídková prosklená plošina a je to tu mega turistický. Což je zajímavý, protože že by to byla nějaká úplná pecka, to nemůžu říct. Jako jo, je to pěkný, pěkný výhled, ale jezdit sem jen kvůli tomu (což tu hodně lidí dělá, že si sem zaplatí tour) by nedávalo smysl. Ale kdyby, tak se sem dá dostat jednoduše autobusem, u informační budky autobusu ve Funchalu mají vypsané, jaké všechny autobusy tu staví.

Pokračuji dál, nejprve k opodál stojícímu poutnímu kostelu Santuário de Nossa Senhora de Fátima (sice zavřenému, ale moc pěknému a nikdo z turistů sem nechodí.), abych pak sešel do vesničky, kde jsem nabral u kohoutku vodu, a napojil se znovu na levádu. Tato část, dalších asi deset milometrů, vede do Boa Morte, kde snad všechny průvodci a popisy doporučují skončit. Charakter krajiny je podobný, jen trochu míň vesnice a víc pohyb v krajině.

Protože mám ale čas, tak se rozhodnu po levádě pokračovat až do Eira do Mourão. A považuju to za skvělou volbu, ta poslední část trasy je výrazně nejhezčí, vede dost lesem a na jejím konci stojí mini vesnička, dost opuštěná, stojící na kopci a s výhledy jak dolů, do Ribeira Bravy, tak na okolní hory. Kvůli obtížnému přístupu zůstávala dlouhá léta skryta, lidé se zde živili zemědělstvím a byli prakticky izolováni od okolního světa. Nádherné místo. Kdybych tu byl dřív, a bylo déle světlo, asi bych i pokračoval dál po levádě na sever, připadalo mi to tu hrozně pěkné a totálně bez lidí.

Následuje nejobtížnější část cesty, kdy je potřeba sejít, převážně po schodech, asi 350 výškových metrů a pak po silnici dojít na nádraží v Ribeira Brava. Ten sestup vede kolem opuštěných a chátrajících stavení. Dneska to bylo skoro 30 kilometrů, nohy trochu bolí.

pátek 3.12.

Dnes poslední výlet, ostatně už i ty možnosti kam se dostat autobusem trochu docházejí. Respektive docházejí možnosti vzhledem k tomu, kolik tras je momentálně uzavřeno. Ale tahle je zrovna snadno dostupná a navíc při využiji i třetího dopravce. Leváda Furado patří mezi nejklasičtější trasy na ostrově, což s sebou krom jiného přináší to, že je tu hrozně moc organizovaných turistů a je to trochu vopruz, protože chodníček je často hodně úzký a je problém tu někoho předejít. Autobus jede do vesnice Ribeiro Frio, kde je bar a začátek trasy. Opodál je ještě oblíbená vyhlídka, ale vzhledem k tomu, že je mlha a mží, tak mi to nedává smysl.

Celá trasa má kolem 10 kilometrů, pár vodopádků, sem tam průlez ve skále, sem tam uzoučká stezka nad strmým svahem, taková hodně typická leváda. Když jsem tu byl prvně, tak pršelo a doufal jsem, že alespoň dneska uvidím něco z těch vyhlášených výhledů, ale zase kulový, budu sem muset asi ještě jednou, nebo nevím. Konec trasy je na křižovatce v Portelu, kde staví i autobusy. Zjevně jsem jediný, kdo ho dnes odpoledne využívá, poněvadž jsem v něm úplně sám. Zbytek dne jen zevlím po městě, válím se na terase a večer jdu do oblíbeného baru.

sobota 4.12.

Už se to krátí, takže na exkurzi výroby Madeiry do Blandys, procházka do botanické zahrady, botanická zahrada (která je v porovnání s tím palácem ze středy) o dost slabší, nějaké městské parky a večer balení a poslední loky Madeiry na terase. Cesta zpátky probíhá standardně, na letišti ve Funchalu se dá čekat na terase, což je super. V Norimberku čekám nejdřív dvě hodiny na letišti, abych pak přejel metrem (plně automatickým mimochodem) do centra města, kde na zaplivaném plácku poblíž nádraží staví autobusy.

 

Celkově velká spokojenost, jednak vypadnout z těch mrazů někam, kde to je hezké. A navíc se mi podařilo vidět zas pár nových věcí.

Zbytek fotek tady (jen z mobilu, tak to není žádná sláva).