Cesty

Tentokrát zkouším během cesty do Mexika občas nahrát pár poznámek, uvidíme, co z toho pak doma vznikne. Je to hodně zkratkovitě, jinak by to mělo kilometr. Výjimečně nejedu sám, ale se Zirhamií. Malá skupina se skvělým průvodcem Tomem, který to tu zná a domluví se. Disclaimer – nakonec jsem se do sepsání dal až dva roky po tom, co jsem se vrátil, na základě fotek a právě stručného audio deníčku, co jsem si vedl. Dost možná se mi něco pomotalo a něco si pamatuji jinak, než jak to bylo.

Středa 1. února – odlet, Amsterdam a první noc v Mexiku

Odlet z Prahy ve středu ráno v 6:00, směr Amsterdam. Cestou jsem potkal ostatní až na přestupu – nebyl jsem zrovna ve společenské náladě, takže jsme se poprvé viděli až při výstupu z letadla. Skupina vypadá na první pohled v pohodě, působí sympaticky. V Amsterdamu jsme měli 7 hodin čas, takže jsem se vydal vlakem (cca 15 minut, 4 eura) do města. Prošel jsem se po okolí hlavního nádraží a zašel do Rijksmusea – podívat se na Vermeera a Rembrandta. Tam i zpátky pěšky, celkem asi 40 minut chůze,  alespoň mi to zabilo nějaký čas.

Na letišti pak docela důkladná bezpečnostní kontrola – pán se mě dotýkal i v místech, kde se mě ostatní pánové běžně nedotýkají.  A pak ještě extra kontrola věcí. Všechno v pohodě. Let s KLM trval 12 hodin. Live mapa nefungovala, stejně jako zásuvka v sedačce. Od půlky letu mi bylo blbě – žaludek, nadýmání, prostě nic moc. Poslední čtyři hodiny jsem fakt trpěl. Naštěstí jsem ke konci na chvíli usnul, což trochu pomohlo. Jídlo v letadle bylo v pořádku, ale těžko říct, jestli právě z toho mi nebylo špatně. Dal jsem si masové kuličky a pak už radši nic. V podstatě jsem měl za celý den jen toast z rána.

Po příletu klasika – migrace, fronta, papírování. Naštěstí jsme šli jako skupina, takže to šlo trochu rychleji, jeden z nás to vyřešil za všechny. Jako ve všech podobných zemích, i tady chtějí většinou vidět zpáteční letenku a potvrzené ubytování na první noc. Na letišti jsme vyměnili peníze – vzal jsem si 600 dolarů, dostal jsem něco přes 11 000 pesos. Pro referenci jeden mexický dolar byl přibližně 1.2 koruny. Nakonec už jen taxi do hotelu. Měli jsme ho domluvené dopředu, cena kolem 150 MXN na osobu. Hotel vypadá dost luxusně, ulice je klidná.

Já jsem zůstal večer na pokoji – ostatní šli ještě na jedno. Mně pořád nebylo dobře, takže první den jsem zakončil v posteli.

Čtvrtek 2. února – pyramidy, výhledy na Mexico City a pulque

Brzy ráno výjezd z města směrem na Teotihuacán. Před areálem snídaně u místní paní se stánkem pod růžovým deštníkem – v nabídce tamales – kukuřičná hmota plněná masem nebo sýrem, zabalená v kukuřičném listu a vařená v páře. K tomu se podával horký, hustý nápoj – asi atole, sladká kukuřičná kaše na pití, ochucená skořicí. Skvělý start dne. Ostatně jezení na ulici je tu normální součást života, stánky s něčím k jídlu nebo pití jsou na každém kroku.

Vstupujeme mezi pyramidy. A je to začátek Mexika jak má být, Teotihuacán je rozsáhlé archeologické naleziště s několika pyramidami, o kterých se přesně neví, kdy vznikly. Když dorazili Aztékové, bylo místo už opuštěné. Největší jsou Pyramida Slunce a Pyramida Měsíce.  Největší dojem dělá právě Pyramida Slunce – hrubá monumentální struktura z kamene. Všude kolem nás už létají balóny. Jsme tam brzy, takže je ještě klid a navíc je areál ohromný. Prošli jsme ho celý – asi tři hodiny včetně výstupu na Pyramidu Měsíce.

Odpoledne návrat do města. Krátký výšlap na vyhlídku – vstup 180 MXN (cca 215 Kč). Výhled na Mexico City, které se pod námi rozprostírá jako nekonečné moře budov. Město má přes 20 milionů obyvatel a je obrovské.

Na oběd se stavujeme u jednoho z typických stánků a dáváme první výborné tacos, milí kuchaři, úsměvy, všechno, jak má být. Člověk si vybere maso, a pak si na to naloží co potřebuje. Je to trochu nepraktické jídlo, protože to padá všude kolem a platí se až po jídle. Tady mi tacos ještě chutnaly.

Potom pěšky ke katedrále Catedral Metropolitana de la Ciudad de México. Uvnitř zavěšené ohromné kyvadlo, které ukazuje, jak je stavba kvůli měkkému podloží vychýlená. Což je problém celého města, leží na místě vyschlého jezera a pomalu se propadá.

Zastávka na náměstí i v hotelu, kde se natáčela úvodní scéna bondovky Spectre – krásné interiéry a výtah s vitrážemi uprostřed haly. Dali jsme si tam rychlé kafíčko a koktejl, měl jsem něco se špenátem.

Večer návštěva malé pulquerie – tradičního baru s nápojem z fermentované agáve. Vlastně trochu jako burčák. Sladké, kalné, trochu zvláštní.

Pátek 3. února – Popocatépetl, Cholula a první mezcal

Brzký ranní odjezd z Mexico City. První zastávka cestou je snídaně na parkovišti pod sopkami. Sladké pečivo, kakao, nějaké taštičky s krémem. Teplé, jednoduché, a v té zimě a nadmořské výšce to bodlo.

Pak už výjezd k sedlu Paso de Cortés, do výšky kolem 3700 m n. m. Nad námi modrá obloha a Popocatépetl aktivní – každých cca 28 minut vypouští oblak kouře a páry. Tohle místo jsem měl na seznamu už dlouho a byl to jeden ze snů, kvůli kterým jsem chtěl do Mexika. A navíc je aktivní – kouř byl ve vzduchu cítit už z dálky, nejspíš byl cítit i včera u pyramid, přišlo mi že se něco pálí a až teď mi to secvaklo.

Krátká procházka v řídkém vzduchu, kolem suchá tráva, borovice, kameny. Cestou k vodopádu malý oltář ve skále s Panenkou Marií, květinami a barevnými indiánskými tkaninami.

Odpoledne příjezd do San Pedro Cholula. První zastávka na jídlo – na trhu. Pollo con mole (kuře v čokoládové omáčce) jsem tentokrát nechal být, dal jsem si radši maso v rajčatové omáčce s rýží. Fungovalo. Prohlídka města – barevné fasády, kostely na každém rohu. Největší dojem udělal ten na kopci – Santuario de la Virgen de los Remedios, postavený na Tlachihualtepetlu, údajně největší pyramidě světa co do objemu. Výstup nahoru a výhled přes celé údolí. V dálce Puebla, za ní opět sopky.

Zastávka i u kláštera San Gabriel – mohutná žlutá stavba, ticho a stín ve vnitřním nádvoří. Večer večeře – torta poblana, plněná houska. Pak první mezcal a tequila výpravy – bar, kde všechno stálo 23 pesos (cca 28 Kč). Cestou zpět ještě rychlý nákup na další den.

Hezký den. Od sopky, kterou jsem vždycky chtěl vidět, až po první pořádný mezcal.

Sobota 4. února – slané kráterové jezero, opuncie a cesta do Oaxacy

Ráno v Cholule ještě krátká procházka – bleší trh na hlavním náměstí, poslední pohled na kostel a vyrážíme.

Po necelé hodině dojíždíme k jezeru Alchichica, které vzniklo v kráteru zaniklé sopky. Pár lidí zkouší koupání, ale voda je ledová. Rychle zpátky na břeh a zahřát se na slunci. Co ale člověka každopádně dost překvapí je, že je voda je slaná. Výhledy z okraje kráteru jsou teda jako dech beroucí.

Další zastávka je u ruiny kostela San Antonio Virreyes. Stojí opuštěný mezi poli, vcházíme bránou s opadanou omítkou. Z kostela zbývá jen torzo, ale pořád má něco do sebe. Atmosféra jak hovado.

Kousek dál se stavujeme u plantáže opuncií. Místní paní nám jich několik nabídne – vždy jednu oloupe nožíkem a podá. Chutnají sladce, trochu jako meloun. Později si je pravidelně kupuju i u stánků ve městech.

Dál pokračujeme v našem minibusu jménem Lolita přes hory směrem na Oaxaca. Krajina se mění, kolem silnice stojí roztroušené vysoké kaktusy. Působí to trochu jako ze starého westernu.

Do města Oaxaca dorazíme až večer, ale ubytování máme ještě kus za ním. Cestou se stavujeme na večeři – dávám si tlayudu, místní specialitu. Velká tenká tortilla opečená na ohni, uvnitř fazole, sýr, maso a zelenina. K tomu pivo Bohemia. Dobrý konec dne.

Neděle 5. února – Hierve el Agua, mezcal a Oaxaca

Ráno vstávání docela brzo, noc v hostelu byla chladná, ale dalo se to za pomoci extra dek, co byly k dispozici.

První zastávkou byl zkamenělý vodopád Hierve el Agua. Místo je naprosto nádherné – usazeniny připomínající krápníky, jenže ne v jeskyni, ale na povrchu. Hierve el Agua vzniklo usazováním minerálů z pramenů bohatých na vápník a patří k unikátům v celé Latinské Americe. Přijeli jsme brzy, nebyl tam skoro nikdo. Rychle do vody – jezírko krásně osvěžilo, koupání fantastické. Měl jsem velkou radost, že jsme se sem dostali, je dopoledne a my už potkali něco, co je jedno z nejhezčích míst kde jsem kdy byl.

Pak jsme se vydali na oběd do jedné vesnice, název jsem si zapomněl poznamenat. Dal jsem si jenom polévku, abych trochu odlehčil, protože mi přijde že pořád něco jíme.

Po obědě jsme pokračovali do palírny mezcalu. Ukázali nám celý proces – jak se agáve sklízí, pálí, mele (pomocí osla, co točí obrovský kámen), fermentuje a nakonec pálí. Pak nás naložili na korby a jeli jsem na jejich agávovou plantáž. Dozvěděli jsme se, že většina agáve roste pod zemí a dozrává deset let bez větší péče. Výroba je jednoduchá, celý rok nic neděláš a pak to během pár týdnů zpracuješ, nějak mi to sedělo k mexické povaze. Samozřejmě následovala ochutnávka, některé vzorky byly silné, jiné jemnější. Jeden byl dokonce s marihuanou. Něco jsme samosebou koupili i na cestu.

Pak už jsme jeli směrem do Oaxacy. Turistické město, hodně cizinců, ale moc pěkné. Prošli jsme si historické centrum, navštívili pár kostelů a katedrál, v některých zrovna probíhala mše, takže jsme moc nefotili. Celé město žilo – všude hrála hudba, tančilo se, slavilo. Zřejmě nějaký svátek.

Večer jsme šli na večeři do stánku na ulici, kde se sedělo na miniaturních plastových židličkách – dali jsme si tacos, trochu jiné než obvykle, spíš jako palačinky nebo placky z těsta. Měli jsme chuť na pivo, tak jsme zapadli do místní hospody. Celkově taková šestá cenová, ale bylo to fajn. Jen záchod se splachoval kýblem a na zdech se objevovala plíseň – prostě autentika.

Na závěr dne jsem si ještě skočil vybrat peníze. Narazil jsem na bankomat Banamex, který si účtoval jen 30 pesos (cca 36 Kč), což bylo super. Prošel jsem se po prázdném náměstí, kde stálo pár policejních vozů s kulomety – trochu děsivé, ale Mexiko má prostě svoje specifika a člověk si na to tak nějak zvykne.

Pondělí 6. února – Monte Albán, sušení červi a první noc u Pacifiku

Dnes nás čekala velká atrakce: návštěva pyramidového komplexu Monte Albán. Obrovská plošina vysoko nad městem, plná zbytků staveb, nápisů a reliéfů původních obyvatel, Zapotéků, jednoho z nejstarších národů Mexika. Monte Albán byl jedním z nejvýznamnějších měst starověkého Mexika a fungoval už od 5. století př. n. l. Místo má úplně jinou atmosféru než cokoli, co jsme viděli doteď, zejména okolní hory tomu dávají hodně jiný pocit. Strávili jsme tam přes dvě hodiny. Na závěr jsme si sedli na terasu s výhledem a dali si pivko Indio s indiánem na etiketě – sedlo to perfektně.

Pak přejezd na obrovskou tržnici, ale ne tu turistickou v centru, spíš něco na periferii. Obrovská, členěná do různých částí – nejdřív ovoce, pak oblečení, čokoláda, a nakonec sekce s jídlem. Všechno barevné, hlučné, živé.

Nakoupili jsme mandarinky, guavy, ananas a další ovoce skoro za nic. Na závěr jsme si dali jídlo – tenké plátky hovězího masa grilované přímo na místě, s čili papričkou, cibulí a tortillou. Fantazie.

Zajímavostí byla sekce se sušenými červy – hromady červených i tmavších, vše ve velkých koších. Některé druhy se přidávají do mezcalu, jiné rovnou pojídají. Všechno to mělo zvláštní, prašně-kořeněnou vůni.

Odpoledne následoval dlouhý přejezd přes hory směrem k Pacifiku. Cesta byla únavná, asi sedm hodin v minibusu, navíc jsme několikrát zabloudili a vraceli se. Po cestě jsme se zastavili v horské vesnici na pozdní vývar. Identita celé vesnice je založená na lysohlávkách, všude jejich symboly, suvenýry s jejich tématikou a dokonce se v každém druhém obchodě dají koupit, jen momentálně neměli čerstvé, ale pouze sušené.

Do La Crucecita jsme dorazili až někdy kolem půl jedenácté večer. Hotel příjemný, trochu dražší, ale Tom to ještě trochu usmlouval. Je čistý a má prostorné pokoje. Někteří z nás ještě vyrazili na pláž – půlnoc, teplá voda Pacifiku, pár temp ve vlnách, do toho mexická hudba z dálky a poslední zbytek mezcalu z palírny. Ideální zakončení dne.

Úterý a středa 7.–8. února – pláže, koktejly a noční přejezd do hor

Úterý i středu jsme pojali relaxačně. Dopoledne jsme strávili u moře, klasika: koupačka, opalovačka, pohodička. Ještě před obědem jsme se nalodili na člun a vyrazili na vzdálenější pláž, kde jsme se naobědvali. Vybírali jsme z čerstvých ryb a humrů, přičemž obsluha nám celou nabídku pěkně naservírovala přímo na stůl. Ryba byla super, jen teda dražší – kolem 400 pesos (cca 480 Kč) se vším všudy. K tomu obří michelada s chilli a limetou (plus pivo a rajčatová šťáva  samozřejmě), klasická mexická bomba. A asi moje nejvíc oblíbený letní pití.

Pak jsme přejeli na další, tentokrát liduprázdnou pláž. Absolutní klid, jen někde ve stínu krabi a stopy od želv. Pobřeží Oaxacy je známé jako místo, kde kladou vejce karety obrovské. Dokonce jsme narazili na prázdný krunýř. Voda byla průzračná, ideální na šnorchlování, jen lehce zkalená. Plavba trvala asi 40 minut a cestou jsme pozorovali albatrosy, volavky i pelikány. Návrat lodí byl opět příjemný.

Po vylodění jsme chytli taxi za 35 pesos (cca 42 Kč) do města a šli na večeři. Dal jsem si ceviche, tedy studený salát z chobotnice, zeleniny a cibule v lehce nakyslé omáčce. Pochutnal jsem si.

Večer patřil opět mezkalové seanci na pláži. Tentokrát se nás sešla větší parta, takže to mělo větší grády.

Středa pokračovalo ve stejném rytmu. Dopoledne volno, někdo skočil na poštu koupit známky a poslat pohledy, jiní pokračovali v tradičním kolečku: slunění, koupání, opalovačka a pití koktejlů v plážovém baru. S bágly jsme se přesunuli do jediného zbývajícího pokoje, ostatní jsme museli vyklidit. Oběd opět formou tacos, večeře pak v rybárně. Po ní jsme nasedli na noční autobus směrem do San Cristóbal. Tyhle dálkové autobusy jsou extrémně pohodlné – sedačky skoro jako postele, klid, minimum zastávek. Asi nejlepší vyspaní za celou dobu cesty. Jen je dobré mít po ruce něco teplého – klimatizace jede naplno a bývá tam pořádná zima.

Čtvrtek 9. února – jeskyně, indiánský venkov a nejlepší polévka

Do San Cristóbalu jsme dorazili brzy ráno a hned jsme zašli na snídani. Většina z nás si dala míchaná vajíčka s fazolemi, k tomu silná káva v hliněných hrncích. Někteří neodolali ani sladkým churros obaleným v cukru.

Pak jsme se ubytovali – v San Cristóbalu zůstáváme dvě noci – a trochu se prošli centrem. K obědu jsme zamířili na místní tržnici, kde jsme objevili naprosto geniální kuřecí polévku s avokádem a sýrem. Jednoduchá, ale chuťově skvělá. Jedna z věcí, co si vařím teď i doma.

Po jídle jsme se vydali se k jeskyním Grutas del Mamut. Jeskyně je částečně otevřená, ale dá se vejít i do hlubších, neosvětlených částí. Grutas del Mamut jsou pojmenované podle kamenných útvarů, které připomínají mamuta. Teda chce to docela představivost.

Z Mamutí jeskyně jsme šli pěšky lesem a přes indiánský venkov směrem k další jeskyni – El Arcotete. Cestou jsme míjeli modře zdobený kostelík a vesnický hřbitov s modrými kříži a květinami –  krásné místo, plus tu nějaká lokální dechovka nahrávala video, tak jsem to měli i s muzikou. V Arcotete jsme lezli mezi krápníky a úzkými průchody, nahoře vede dřevěná stezka s výhledy do kaňonu. Někteří si sjeli i zipline.

Zpátky jsme jeli kolektivem, sdíleným minibusem. Sice bylo narváno až po střechu, ale to nebránilo tomu, aby nastoupily dvě indiánské rodiny s mnoha dětmi, které pak seděly některým z nás na klíně. Vystoupili jsme zpátky ve městě, dali si ještě kávu a navečer vyrazili klasicky na jídlo. Město samotné patří mezi nejhezčí, zachovalá koloniální architektura, a třeba kostelík na kopci je až kýčovitě krásný. Plus klasika že jo, sluníčko a výhledy na hory, tady bych si dokázal představit bydlet.

Tentokrát jsme si po všech těch tacos dali pauzu a zašli na pizzu do lepší restaurace Sarajevo – příjemné, stylové místo s krbem. Večer už jen rychlá procházka městem, nákup vody a něčeho na snídani, a spát – zítra ráno v sedm vyrážíme do kaňonu a na lodičky.

Pátek 10. února – kaňon, koupání v jeskyni a indiánská diskotéka

Ráno budíček v pět, rychlá snídaně a vyrážíme směr Cañón del Sumidero. Po cestě stavíme na několika vyhlídkách – kaňon je opravdu masivní,  patří k největším přírodním atrakcím Chiapasu a jeho stěny dosahují až 1000 metrů výšky. Potom sjíždíme dolů do Chiapa de Corzo, kde nasedáme na člun a vyrážíme na asi dvouhodinovou plavbu skrz kaňon.

Slunce praží, ale výhledy to vynahrazují – kolmé stěny, hejna kormoránů, volavek a supů, opice poletující po stromech a lenošící krokodýli na břehu. Oni teda jsou vtipní, protože se ani nepohnou a vypadají jak plastoví, jak se tam s otevřenou tlamou sluní. Na konci kaňonu přehrada a vodní elektrárna. Bohužel tedy celé dopoledne byl opar, tak to na fotkách toliko nevynikne.

Po návratu oběd na indiánském tržišti – já si dávám něco jako guláš. Pokračujeme k vodopádu El Aguacero. Výlet začíná altánkem u silnice a pak se sestupuje dolů k vodopádu, který vytéká z jeskyně. Koupeme se pod ním a potom i přímo uvnitř jeskyně – čelovky se hodí, voda osvěžující, zážitek výborný. Na ochozech v jeskyni nacházíme další lagunu s menším vodopádem a koupeme se ve tmě znovu. Jen návrat zpět po netopýřím trusu není úplně nejpříjemnější.

Odpoledne a podvečer trávíme v centru San Cristóbalu, kde se hlavní náměstí proměňuje v trh. Indiánské ženy zde rozkládají deky a na nich nabízejí ručně vyráběné textilie, výšivky, šperky, panenky a hračky. Některé z nich nemluví vůbec španělsky, takže smlouvání je o to větší výzva – domlouváme se rukama, nohama a kalkulačkou. Nakonec ale úspěšně kupujeme krásné plyšové dinosaury.

Večer procházka po městě – u katedrály zrovna probíhá indiánský rituál s kadidlem, ženy prodávají ručně vyráběné věci. Nakupujeme nějaké suvenýry a jdeme na večeři. Tentokrát tacos z křupavého masa na modrých tortillách a pivo k tomu. Jak už mi tacos začínající trochu vadit, tak tyhle byly hodně jiné, hlavně to těsto nesmrdělo kukuřicí. Po jídle vyrážíme ještě do baru na živou hudbu, kde to rozjíždí kapela s mixem rapu a elektroniky. A nakonec, protože síly ještě jsou, jdeme na indiánskou diskotéku. Jakože echt, jen my a místní indiáni, výborná věc. Po návratu si dáváme ještě pár panáků z našich zásob a pak už spát.

Ostatně San Cristóbal má silnou indiánskou atmosféru a všude je cítit přítomnost zapatistů – levicového hnutí, které v devadesátých letech bojovalo za práva místních komunit. Po městě jsou graffiti s jejich symboly, prodávají se suvenýry s figurkami v maskách a červených šerpách. Odkaz Emiliana Zapaty je tu pořád živý.

Skvělý den, nabitý zážitky od rána do noci.

Sobota 11. února – přesun do Comitánu a večerní pouť

Po propařené noci jsme se probudili do deštivého rána. Dopoledne bylo volno, někdo dospával, jiní se jen tak procházeli po městě. K obědu jsme si dali už osvědčenou kuřecí polévku s avokádem.

Dnes to bylo opět o přesunu, odpoledne jsme vyrazili autobusem směrem do Comitánu. Po cestě jsme se krátce zastavili u jeskyně Grutas de Rancho Nuevo. Jeskyně je pěkná, s chodníčkem a osvětlením, ale po všech těch jeskyních, co jsme už viděli, to nebylo nic, co by nás vyloženě nadchlo. Grutas de Rancho Nuevo jsou ale mezi místními oblíbené hlavně jako piknikové místo, často sem míří rodiny z okolí. Naštěstí se počasí zlepšilo a v Comitánu už nás čekalo sluníčko a příjemné teplo.

Po ubytování jsme se šli projít do centra, kde to zrovna žilo. Na náměstí probíhala pouť – možná kvůli Valentýnu – a byla to barevná směsice hudby, stánků se sladkostmi, cetkami a plastovými hračkami, střelnicemi a blikajícími nesmysly. U kostela hrála živá muzika a všude proudily davy.

Večer už jsme šli jen na jídlo a spát.

Neděle 12. února – Kolumbovy vodopády a valentýnský Comitán

Ráno vyrážíme směrem ke guatemalské hranici, do přírodního parku Kolumbovy vodopády (Lagos de Colón). Cesta je dlouhá a náročná, jedeme rozhrkaným dobytčákem, ale výsledek stojí za to. Areál je úplně prázdný – prý kvůli loňským přestřelkám s gangy se sem lidi bojí jezdit. Teď už je místo ale pod dohledem armády a působí úplně bezpečně.

Lagos de Colón jsou známé jezírky a malé vodopády s tyrkysovou vodou, zasazené do tropického lesa kousek od hranic s Guatemalou. Koupeme se, obcházíme laguny, dáváme si smaženou rybu s rýží a fazolemi. Všude stíny, čistá voda a ticho. Jsme to fakt úplně sami.

Po cestě zpět píchneme pneumatiku, někdo nastražil pet láhev s hřebíkem, čekání na výměnu kola trávíme v jediném bistru. Po odjezdu z lokality nás v podstatě hned nás zastavuje armádní hlídka, ale všechno proběhne v klidu, a jelikož jsme tu jediné cizí auto široko daleko, tak hlídka odjíždí hned po naší kontrole domů.

Po návratu do Comitánu se převlékáme a jdeme do města. Slavnosti sv. Valentýna jsou v plném proudu – náměstí je vyzdobené světýlky a srdíčky, všude plno lidí, hudba a přátelská a milá nálada.

Pondělí 13. února – El Chiflón, cenote Chukumaltik a vesnice s bazény

Ráno vyrážíme k vodopádům El Chiflón – podle mě nejhezčí, co jsem kdy viděl. Tyrkysová voda, obrovské kaskády a spousta zeleně. El Chiflón je tvořen několika kaskádami s vodopády, z nichž nejvyšší, Velo de Novia, padá z výšky skoro 120 metrů. Cestou zpět se i koupeme, přestože je to zakázané. Voda ledová, ale neodolatelná. Během koupání si to k našim věcem štráduje tarantule, takže rychle ven a oblíkat. Plus na nás zároveň naběhnul nějaký zřízenec a docela v klidu nás vyhodil. Jinak opět poměrně frekventované místo, ale tím, jak vyrážíme každý den brzy, tak davy lidí potkáváme až cestou zpět.

Pak zastávka na oběd – u silnice si dáváme kuře v papíře, chutná líp, než vypadá. Pokračujeme k cenote Chukumaltik – cenoty jsou přírodní jezera krasového původu, které vznikly propadem vápencového podloží. Voda osvěžující, pár odvážlivců skáče ze skály. Místní slečna s obřím zadkem a poprsím se na tu nakrucuje před svým přítelem, a pak nejspíš i před námi.

Na závěr ještě koupačka v malé vesničce, kde potok napájí bazény rozeseté všude – na dvorech i uprostřed ulice. Překvapivě čisté, průzračné.

Večer zpátky v Comitánu. Poslední večeře ve městě a po jídle dokupujeme zásoby, zejména mezcalu a tequily, – zítra míříme do pralesa a možná budeme pár dní bez signálu.

Úterý 14. února – mlžný les, snídaně u jezera a koupání na hranicích

Ráno ještě vyrážíme na krátkou procházku mlhou zahaleným lesem. Vysoké stromy s visícím mechem, vlhko, ticho. Spíš než borovice to budou místní jehličnany, ale jistě to nevím. Cesta nás zavede k jeskyni s malou kapličkou – jednoduchá modlitebna z kamenů a svíček, schovaná v nitru jeskyně.

Pak přejíždíme k jezeru Esmeralda. Název mluví za vše – voda má krásně zelenou barvu. Snídáme u cesty – paní má improvizovanou kuchyň s ohništěm, vaří na dřevě. Chorizo, vajíčka, čerstvé tortilly z ručního lisu. Opravdu skvělé jídlo.

Odpoledne koupání v jezeře Internacional na mexicko-guatemalské hranici. Vstup je sice bahnitý, ale voda osvěží a je příjemná. Nejzajímavější je, že bez jakýchkoli kontrol se tu dá přejít pěšky do Guatemaly a zase zpět. Jen tak, jako by se nic nedělo.

Na oběd zastavujeme v malé domorodé vesnici, kde jsme zřejmě jediní běloši, které za hodně dlouhou dobu viděli. Atmosféra pohodová, jídlo výborné. Klasicky dávám kvanta čerstvých ovocných džusů, které nestojí vlastně nic.

Krátká zastávka u řeky Río Lacantún a pak už přejezd do Benemérito de las Américas. Ubytováváme se v cabañas – jednoduchých chatkách – v areálu zvaném Buhu. Dojeli jsme do džungle. Chatky jsou jednoduché a jestli něco, tak rozhodně nebrání vstupu hmyzu dovnitř. Sice ano, mají sítě a všechno, ale mezi trámy jsou obří díry třeba. Hlavní trik je nikdy neotevírat dveře, když svítíme, to tam nalítají úplně hned. Musím zpětně velice ocenit, že Martin, můj milý spolubydlící, mě ušetřil stresu a ty nejhorší pavoučky a šváby vymetl, než jsem se stihl osprchovat.

Středa 15. února – rafting, skákání z útesů a prales

Dneska jsme si dali pořádnou dávku adrenalinu – rafting s místními indiánskými instruktory. Řeka byla prý vyšší obtížnosti, což se nám potvrdilo hned po prvních peřejích. ještě před startem jsme se museli naučit španělsky pokyny, aby nás mohl borec instruovat. Voda silná, proudy neúprosné, ale raft držel. A každou chvilku nějaká peřej. A co bylo úplně nejlepší – když se nějaký úsek nedal sjet, instruktor nám ukázal, kde se dá bezpečně skočit. Takže jsme postupně skákali do vody třeba i z sedmimetrové skály. Poprvé trochu strach, ale pak už jen nadšení. Jeden z nejsilnějších zážitků celé cesty.

Po raftu jsme se v plné výstroji vydrápali ještě k prastaré pyramidě. Krátká zastávka, obrázky bohužel jen v hlavě, protože na rafty jsem si samozřejmě mobil nebral, a pak zpět pěšky k ubytování.

Odpoledne procházka do džungle, vodopády a nezbytné koupání pod nimi, říčky, nádherná příroda. Žádné zvíře se tentokrát neukázalo, ale i tak to stálo za to.

Večer menší oslava narozenin jednoho ze spolucestujících. Jinak tu není signál, ale dají se koupit přístupové kódy na wifi – a když už jich pár zadáte, zjistíte, že jsou celkem předvídatelné, protože jdou prostě po sobě.

Čtvrtek 16. února – Yaxchilán a Bonampak

Ráno jsme vstávali dřív, abychom se vyhnuli davům u dalších pyramid. Z Benemérita jsme přejeli k řece Usumacinta, kde na nás už čekaly dlouhé čluny. Řeka tu tvoří hranici mezi Mexikem a Guatemalou a vede hluboko do džungle. Usumacinta je největší řekou v jižním Mexiku a okolní prales je jedním z nejméně narušených v celé oblasti. Po zhruba hodině plavby jsme dorazili k archeologickému areálu Yaxchilán – městu ukrytému v pralese, přístupnému jen lodí.

Přes hustou vegetaci jsme prošli mezi rozpadlými chrámy a budovami s ornamentálními fasádami, částečně pohlcenými přírodou. Když se celý prales rozezvučel řevem opic, bylo to chvíli až nepříjemně tísnivé. Snažím se šetřit superlativy, páč když to pak po sobě někdy čtu, tak to vypadá že všude to bylo nejlepší, ale tady si to neodpustím. Tím jak to vypadá, tím že je to v pralese, tím jak neuvěřitelné místo to je, tak tohle místo dosazuji na pomyslný piedestal kulturních památek, co jsem měl tu čest navštívit.

Po návratu zpět k řece (opět bylo několik krokodýlů) jsme pokračovali lodí o kousek dál na oběd – jednoduché, ale výborné tacos.

Pak už nás čekal přesun na další památku – Bonampak. Tady jsou na první pohled sice menší stavby, ale hlavní atrakce je uvnitř – zachovalé nástěnné malby s výjevy z mayského života. Překvapivě barevné a živé. Dovnitř nás pouštěli jen po jednom a v roušce, asi abychom jim ty fresky neodýchali.

Po návratu jsme si ještě dali noční procházku džunglí a noční koupání pod vodopádem. Zvíře jsme žádné nepotkali, jen jsem slyšeli opice a viděli pár pavouků.

Pátek 17. února – El Salto, Misol-Ha a Palenque

Ráno jsme opustili ubytování a první zastávka nás čekala u vodopádu El Salto. Přístup sice nebyl úplně jednoduchý, ale koupání v přírodních tůních přímo pod padající vodou za to rozhodně stálo. Někdy byl proud tak silný, až jsem se bál, že nedoplavu zpátky do bezpečných vod.

Po osvěžení jsme se přesunuli do nedaleké vesnice na oběd – na grilu pečené kuře, příjemně jednoduché a chutné. Odtud už nás čekala další vodopádová zastávka – Cascadas de Misol-Ha. Tady se dá jít až za padající proud vody, kde vzniká jemná mlha a občas i duha. Prý se tu natáčela scéna z filmu Predátor. Každopádně krásné místo.

Později odpoledne jsme dorazili do jednoho z nejslavnějších mayských nalezišť – Palenque. Rozlehlý areál s chrámy a pyramidami vypadá za pozdního slunce magicky. Už pociťujeme zvýšený výskyt turistů – hold blíží se Yucatán. Procházka mezi ruinami, částečně ukrytými v džungli, měla příjemně klidnou atmosféru, vzrostlé stromy a klasicky fantastické počasí.

Večer jsme už jen dojeli do stejnojmenné obce Palenque na večeři. Čekání na noční autobus jsme si zkrátili popíjením piva, posloucháním Kabátů a rozloučili se s Chiapasem.

Sobota 18. února – Bacalar a Mahahual

Brzy ráno nás noční autobus vysadil v Bacalaru. Východ slunce nad lagunou byl sice pod mrakem, ale i tak měl svoje kouzlo. Hned po rozednění jsme nasedli na loď a vyrazili na projížďku po stejnojmenné laguně.

Bacalarská laguna je známá jako „laguna sedmi barev“ – má nádherné odstíny modré a tyrkysové podle hloubky a typu dna. Na většině míst je laguna poměrně mělká, často se dá pohodlně stát, ale v některých částech jsou hluboké cenoty – propadlé jeskyně naplněné vodou – kde se barva vody najednou mění do temně modré. Už na pohled je jasné, že tam pod hladinou pokračuje hloubka.

Projeli jsme Smaragdovou zátoku, Černou zátoku i Pirátský kanál. U některých z těchto míst jsme se i vykoupali – po nočním přejezdu ideální osvěžení.

Po návratu na pevninu jsme se minibusem přesunuli do Mahahualu. Cestou jsme stavěli u stánků s ovocem, dokonce na křižovatkách nám to holky podávaly rovnou do oken autobusu. V Mahahualu byly pokoje ještě zavřené, tak jsme si mezitím zašli na oběd do italské restaurace, kde fakt dobře vařili. Pak už na pláž. Voda byla krásně teplá, skoro až moc, ale Karibik je Karibik.

Před ubytováním jsme ještě stihli výbornou kávu a zmrzlinu. Marquésitas (křupavé palačinky plněné třeba nutellou a sýrem) jsme si dali u stánku přímo na promenádě pod palmami. Po třetí odpoledne jsme se konečně dostali na pokoje – ubytování hodně fajn, náš pokoj byl skoro úplně nahoře a dalo se zajít do bazénku na střeše.

Zbytek dne jsme strávili u moře.  A potom dlouho do noci tequila a živá hudba v baru s palmovou střechou. Nevím, kolik jsem té tequily vypil, ale rozhodně hodně. Ale ráno jsem byl jak rybička.

Neděle 19. února – cesta na Yucatán, Cancún a rozlučka

Cesta na Yucatán. Tady hodně stručně – cestou pyramidy, kde se nás snažili oškubat za parkování, ale pěkné byly, to zase jo. Tohle bylo poprvé za celou cestu, kdy se na nás někdo díval jen jako na chodící peněženky.

Samotný Cancún je úplně něco jiného než všechno, co jsme dosud zažili. Samí turisté, všechno předražené, klidně na desetinásobek toho, co jsem za suvenýry platil v Oaxace.

Highlight byly tacos s mečounem a pak rozlučkové popíjení rumu v místním parku. Krásná dovolená. Zítra už jen koupání v podzemních senotech a hurá domů. Uf, tohle mi bude hodně chybět.

Dodávat závěrečné hodnocení asi nemá smysl, snad to vyznělo už z textu. Mexiko bylo krásné, bezpečné a lidi byli neskutečně milí a neustále v dobré náladě. Narozdíl třeba od Kolumbie, kde jsem byl před dvěma lety, si tady člověk dosyta užije i kulinářskou stránku.  Yucatán bychom byli vynechali, kdyby jsme odsud neletěli domů.

A ještě dvě videa od Toma.