Cesty

Konečně do Asie. Dlouho jsem se tomu vyhýbal, protože byly z mého pohledu zajímavější destinace, ale když nám zavedli přímou linku Praha – Taipei, tak jsem už odolat nezvládnul. Jedu sám, první Asie, ale na druhou stranu je tohle Asie pro začátečníky, vyspělá země kde všechno funguje.

středa/čtvrtek 8. – 9. 11.

Odlet byl docela veselý, včera (fakticky teda dneska) jsem byl do dvou na nějaké party a zároveň jsem v sedm ráno potřeboval být na letišti. Plus nemám sbaleno a nemám žádný plán, no uvidíme. Stíhám nakonec i salonek na terminálu jedna, který mám zdarma, což je jediné štěstí, jinak bych byl totiž dost naštvanej. Salónek je o ničem, nic teplého k jídlu, oschlé pečivo a poslední vejce natvrdo. V porovnání s druhým terminálem úplně marný. Při security mi slečna málem nepustí powerbanku, protože na sobě nemá označení jakou má voltáž, ale nějak se dohodneme.

Je to teda přímý let, trvá dvanáct hodin a přestože let byl vlastně docela příjemný, tak musím říct, že tyhle dlouhé lety nejsou pro mě. Tak po osmi hodinách dostávám křeče do břicha a poslední část docela trpím. Spousta Čechů, z nějakého důvodu mi přišlo, že všichni seděli ve stejné části. Ne všichni letěli na Taiwan, spousta jich tu jen přestupovala.

Do Taipei jsme dorazili v půl šesté ráno. A to je zrovna tak hloupý čas, že se nedá jít na hotel a navíc nechci ztrácet čas, takže plánuji, že se rovnou vydám na výlet. Sice jsem psal že nemám žádný plán, ale na první dva dny jsem něco připravit stihnul. A celkový plán je tak nějak objet ostrov dokola, uvidíme jak to půjde. Pasová kontrola trvala asi dvě minuty, stačilo online vyplnit formulář a projít přes kontrolní budku. Nečekám na bágl, protože ho nemám, takže tu nebyla ani žádná fronta a stačilo jen naskenovat prsty.

Měl jsem dopředu objednanou sim kartu kterou jsem si vyzvedl v příletové hale – na deset dnů a neomezený data i rychlost. Nabídka je teda jen pro turisty, stálo to asi 10 dolarů. Trochu trable s výběrem z bankomatu, až třetí mi dal peníze. Nevím úplně kolik, takže beru 5000 taiwanksých dolarů (asi 3500 na naše), vůbec netuším co půjde a nepůjde kartou. Z letiště jede do centra vlak, chviličku trvá se v tom zorientovat, protože je tu docela dost linek. Lístek je easy, stačí pípnout platební kartou na vstupu a výstupu. Na hlavním nádraží jsem asi za půl hodiny. Můj plán je teda co nejrychleji Taipei opustit a prohlídnout si ho až těsně před cestou zpátky. První poznatek je, že klidně dvě třetiny místních nosí roušky, a jak jsem později zjistil, tak je nosí i venku na výletech v přírodě. Chvílema jsem přemýšlel, jestli není urážlivé že já ji nemám, ale prostě ji nemám. A nikdo se netváří že by mu to vadilo.

Na přestup 20 minut, lepší vlak se musí koupit přes aplikaci, která sice funguje dobře, ale je problém jak přepnout na angličtinu, protože jak menu, tak všechny dialogy, jsou v čínštině. Hodinu a čtvrt do Fulongu. Před cestou koupím čajový nanuk (fantastický) a ice tea a dva litry vody, což se ukázalo málo, ale k tomu se dostanu. Moje místo ve vlaku bylo tedy obsazeno, ale po dvanácti hodinách sezení v letadle mi vůbec nevadilo stát. Původně jsem plánoval jet až do Shichengu a projít si tunel, ale když jsem se ráno viděl a počasí bylo 30 stupňů a extrémní vlhkost až 90 procent, rozhodl jsem se nehrát si na hrdinu.

Východ z nástupiště po naskenování lístku, ale jako bělocha mě prostě pustili. Překvapilo mě, kolik lidí tam vystoupilo, klidně sto důchodců z tohoto jednoho spoje a ty tu jezdí každou chvíli. Mrknu na pláž, kde jsou podle Google map písečné sochy, ale co mě nenapadlo, tak že to platí jen v sezóně. U vchodu je paní v budce, co vybírá vstupné, teď ale jen proto, aby řekla, že ho nevybírá, protože je po sezóně.

Převleču se a mířím ke Caoling Historic Trail, což by měl být jeden z highlightů ostrova. Mělo to být 15 kilometrů a čekal jsem, že to nebude žádné peklo. Kámo, bylo to peklo. První část pralesem, šla by vynechat, ale je tam opuštěný chrám, co chci vidět. Chrámy staví nové a staré opouští. Cesta vede bambusovým lesem a když fouká vítr, tak vyluzuje hrozně děsivé zvuky. Na mapě není úplně přesná lokace, jen na Google mapách jsem našel fotku, takže to byl takový trochu výstřel na náhodu. Nicméně po chvíli rozpoznávám chrám ve svahu a mířím k němu. Jedna komplikace, do areálu se vstupuje takovou kamennou branou a přes celou je obrovská pavučina a co víc, s obrovským nechutným pavoukem. Takový ten typ, co vypadá, že má na zádech lebku a velký je jak moje roztáhnutá dlaň. Netrpím úplně panikou z pavouků, ale tady jsem měl fakt dost namále. Ale co dělat, když už tu jsem, obejít se to nedá, protože prales. Přiblížím se a pavouk se začne hýbat, takže zase couvnu. Seberu veškerou odvahu a skrčeně proběhnu pod pavučinou, tep asi tři sta. Ohlédnu se a uf, pavouk tam je pořád. Ty kráso, cestou zpátky to absolvuji ještě jednou a musím to označit za dost intenzivní zážitek. Ale jsem tu, je tu několik soch slona a geparda třeba, a svatyň a všechno zarůstá pomalu džunglí. Moc hezké místo.

Původně jsem si pohrával s myšlenkou jet se stanem a spát v divočině, ale po zkušenosti s pavoukem a po seznámení se s místní vlhkostí jsem rád, že jsem to neudělal. Protože v následujících několika hodinách jsem si šáhnul na dno. Od kláštera se po chvíli dostávám na hlavní turistickou trasu a očividně jsem si vybral den, kdy jsou tu všichni, takže tu je několik školních výletů a několik výprav taiwanských důchodců, minimálně na začátku to jsou stovky lidí. Nutno říct, že jsem tu docela atrakce, děti na mě mávaj a všichni mě s úsměvem zdraví. I když možná se mi i tak trochu smějí, protože vidí, jak ze mě leje pot. Je potřeba vystoupat několik set metrů, což by nemělo být nic náročného zdánlivě, ale po chvíli jsem mokrej, jak kdybych se vykoupal někde v potoce. Jak na tu vlhkost nejsem zvyklý, tak to je masakr. A kolem mě si vesele vykračují důchodci, nabalení jak pumpy, a nemají na sobě ani krůpěj potu. Demotivující.

 

První část, kde jsou zase nějaké svatyně a pak ve skále vytesané historické nápisy nebo obrazy. Je to pěkné, ale že by to bylo něco mega, to bych asi neřekl. Potíže mi dělá to, že veškeré stoupání je po kamenných schodech, což je extrémně nepohodlné, protože schody jsou moc nízké a mezery moc krátké, zkrátka jsou dělané pro místní, logicky. Takže po tom tak jako cupitám, což není vůbec pohodlné. Navíc se mi začínají sčítat všechny negativní efekty – jetlag, nesnídal jsem, mám žaludeční křeče, 12 hodin letu, obrovská vlhkost, 30 stupňů a nedostatek vody. Takže mě ani nemůže překvapit, že mi to moc nešlo. Což o to, ta první část byla relativně v pohodě, ale v té druhé, kdy už jsem na hřebeni, to bylo teprve něco. Je to hřebenovka, ale takového typu, že se jde na každý vrchol. A dochází mi voda. Což zase, kdybych při balení trochu přemýšlel, tak mám doma filtrační tablety, mám lehoučký filtr třeba. Takže si zase trochu nadávám.

Na druhé části už není zdaleka tolik lidí. Přichází na mě trochu krize, ke všemu, co jsem psal, se přidávají ještě křeče. Jak se extrémně potím, tak ztrácím spoustu soli a minerálů, zase by to mělo jednoduché řešení, kdybych přemýšlel trochu dopředu. Po každém výstupu na kopec jsem se musel napít, vody už mám jen zbyteček. Moje tempo kleslo skoro k nule, courám se hodně pomalu. Na druhou stranu je krásné počasí, sluníčko a skvělé výhledy na moře jak na severu, tak na jihu. Samozřejmě jsem se spálil, ale co už. Už mám nula vody a pět kilometrů klesání přede mnou. Jenomže ono to zas takové klesání nebylo, respektive vždy dolů, ale pak zase nahoru. Ale potkal jsem záchody. Na Taiwanu jich je obecně spousta a tady jsou jedny uprostřed lesa. A byl tam kohoutek s vodou. A nějaký nápis v čínštině, ale zrovna nemám signál, tak nevím, jestli je nebo není pitná. Ale natáčím si ji, kdyby bylo nejhůř. Jinak mimochodem na celé trase není jediný odpadkový koš, ale zároveň ani jediný odpadek.

Asi po dvaceti minutách jsem se dostal na signál a nechal si nápis přeložit. Začínal slovy “Nevstupuj, pokud nemáš respekt”, pak něco, co se nepřeložilo, a pak něco ve smyslu, že se voda dá použít jako bottled water, tak jsem to risknul a skoro na ex vypil celou láhev. Spása. Zbytek klesání pak byl mnohem veselejší, pokecal jsem s párem důchodců, kteří trasu běželi (!) a pomalu se dobelhal do vesnice na vlakové nádraží. Celou cestu jsem se těšil, jak ve vesnici bude obchod a já si koupím litr pomerančového džusu a hrozně si to užiju. Ale byla to nějaká rybářská vesnice, kde jsem nic takového nepotkal. Smutek.

Na nádraží potkávám opět své důchodce, radí mi s lístkem a nástupištěm. Za dvacet minut jede commuter train, takže ta nejnižší třída, ale naprosto dostačující. U průvodčího jsem koupil lístek za nějaké drobné, i když si mě dlouho nevšímal. A vystoupil jsem na nádraží v Touchengu, kde než jsem si natočil na nástupišti láhev vodou, tak odešla paní, co kontroluje lístky. No nevadí. Jen mi bylo trochu trapně, že přestože jsem ve vlaku seděl na ručníku, nechal jsem pod sebou mokrou skvrnu na sedačce, ale nenadělám nic.

V půl šesté je tma, což mě zaskočilo, a musím na to myslet při plánování dalších dnů. Toucheng je malé město, ale hned potkávám večerku a kupuji si konečně dva litry džusu. A hrozně moc jsem si to užil. Měl jsem zamluvené ubytování v přístavu, asi dva kilometry z centra. Už je tma, a když dojdu na místo podle mapy v aplikaci, tak tam je nějaká trafostanice. Navíc celé odpoledne mi nikdo neodpovídá, když posílám dotazy s tím, jak a kdy se ubytovat. Ok, zkusím druhou mapu na Google, a ta mě vede o několik set metrů dál. Najdu vchod, ale nikde nikdo a jen nějaký nápis na dveřích, kterému moc nerozumím. Naštěstí paní z vedlejšího vchodu mi přispěchala na pomoc, že si musím stáhnout nějakou aplikaci (místní jakoby Telegram) a přes to provést auto check-in. Trochu nadávám, protože musím stáhnout aplikaci, tam se složitě registrovat, a trvá to dobrých dvacet minut. Ve výsledku jsem dostal kód od dvou pokojů, ale tak nějak jsem poznal, který je můj. Ten systém je vlastně docela fajn, jen kdybych to věděl dopředu a neřešil to v osm večer potmě. Ale povedlo se. Boty se nechávají venku v botníku, v domě jen v papučích. Ale pokoj pěkný a čistý a s krásnou terasou s výhledem. Jsem mrtvej a jdu hned spát, byl to dlouhý asi tak 36 hodinový den.

Dnešní trasa 17 kilometrů a 900m stoupání.

pátek 10.11.

Včerejšek byl výživný, tak uvidíme, co dneska. Mám v plánu výlet lodí na Turtle Island. Proto bydlím u přístavu, abych to měl blízko. Pokyny kdy a kde se sejít dostávám samozřejmě v čínštině. Ale ještě před tím si vyzvednu snídani objednanou z mekáče (součást ceny ubytování) a z terasy se kochám pohledem na Lanyang Museum, což je zajímavá moderní stavba, kde jsou nějaké výstavy, nakonec ale nestihnu se tam podívat.

V přístavu najdu stánek a registruji se, zaplatím asi kilo poplatek za vstup do rezervace a dostanu pokyny, kde se za půl hodiny potkat. Posnídám ne moc dobrou snídani a zjišťuji, že nemám kam vyhodit odpadky, takže je s sebou táhnu až na loď. Na ostrov se dá dostat jen s exkurzí, protože je to rezervace a limitují počet lidí, které tam denně pustí. Na srazu se rozdělíme na dvě skupiny, většina lidí jede na pozorování velryb a já s několika desítkami lidí nastupuji na menší loď a jedeme na ostrov.

Ostrov Guishan leží 10 km východně od města Toucheng a je největším ostrovem okresu Yilan. Ostrov Guishan je také jedinou aktivní sopkou na Tchaj-wanu a je jediným ostrovem, na kterém žijí obyvatelé Yilanu. Ostrov Guishan je nejen dominantou Yilanu, ale také symbolem ducha Yilanu. Ostrov Guishan, známý také jako Guishan Yu, dostal své jméno proto, že svým tvarem připomíná želvu. V roce 1999 vláda zrušila stanné právo a vláda Yilanu začala podávat petice za to, aby se ostrov Guishan stal turistickou atrakcí. V roce 1999 vláda označila ostrov Guishan za součást Severovýchodní pobřežní turistické oblasti. V zájmu zachování přírodního prostředí je počet turistů kontrolován. S rostoucí popularitou pozorování velryb se ostrov Guishan stal nejžhavější turistickou atrakcí.

Cesta trvá asi půl hodiny, ostrov nejprve objedeme a ukážeme si zajímavé věci (nějaké skály a podvodní termální vývěry, voda tu trochu bublá a je zbarvena do světle modra). O tom, že je tu stále aktivní sopka, není pochyb, protože vzduch je cítit sírou. Na palubě probíhá přednáška o tom všem, jenže celá je v čínštině, takže z toho úplně moc nemám. Ale našel jsem to někde na internetu popsané. Jsem tu klasicky jediný běloch. Místní jsou velice tišší a klidní. Po příjezdu na ostrov je doporučená návštěva toalety a pak se vydáváme po schodech na 400 metrů vysoký vrchol ostrova. Vtipná scéna, když průvodce nařídí rozcvičku a předcvičuje lidem, jak na tělocviku na základce. S postarším pánem na “recepci” se domlouvám, že tu nechám batoh, ať se s ním netáhnu do kopce, a beru si jenom vodu.

 

Jsem samozřejmě poučen ze včerejška, takže vody mám dost (klidně bych ale zvládnul i víc) a z vesela se vydávám do kopce. To veselí poměrně rychle přejde a ten příběh je podobný jako včera – vedro, vlhkost a chůze do kopce. A celé je to v podstatě po schodech. Moje tempo trochu upadá, ale trochu mě těší, že nepatřím mezi nejpomalejší a pohybuji se v polovině závodního pole. Cestou jsou cedule s varováním před sršni a hady. Ve dvou třetinách je odpočívadlo, tam to ještě docela šlo. Ale ta poslední třetina byla hodně na vůli, počítal jsem každý rok a opět jsem si šáhnul na dno. Ale podařilo se to s tím, že jsem opět totálně zmáčenej. Z vrcholu je pěkný výhled na ocas želvy (tvar ostrova), bohužel lidi, co přišli tak deset minut po mě už nic neviděli, protože přišly mraky. Sestup byl rychlý a jednoduchý.

Druhá část exkurze nebyla úplně zábavná, chodili jsme po ostrově a na každém místě byl čínský výklad, což nebylo úplně obohacující. Ale občas tu byly cedule v angličtině. Ostrov byl ještě nedávno obydlený, ale reálně se tu moc žít nedalo, tak místní dostali možnost se přesunout na pevninu, což využili. Pak tu byla vojenská základna a teď už jenom rezervace. Co mě zaskočilo bylo, že se odjíždí z druhé strany ostrova, naštěstí za mnou došel pan securiťák ať si vezmu svůj batoh, vůbec jsem nechápal proč, to mi došlo až později, takže zpětně velké díky.

Mám slabost pro cokoliv, kam se jezdí lodí, takže jsem spokojený, ale jako must-see bych to asi neoznačil. Do města se vracím krátce před třetí, začíná pršet. Rozhoduji se tu moc nezdržovat a jdu rovnou na vlak do Hualienu, jedu něčím čemu říkají fast local train, cesta trvá hodina a půl. Hotel mám kousek od nádraží a budu zde tři noci. V dálce jsou vidět hory, tam přesně  budu cestovat další dva dny na výlety do Taroko Gorge. Hotel má tři hvězdy, je dost starý, ale čistý. Pán na recepci neumí anglicky a má hodně hodně starý překladač, do které když něco řekne, tak mi to zopakuje anglicky. A naopak. A je to naprosto nepoužitelný. Skočím do města a seženu opalovák, ale až ve specializované drogerii. Dnes ještě nejdu na jídlo, pořád mě trochu bolí břicho, takže lokální stravu nechávám na zítra.  Každopádně super den, bolí mě nohy jak cyp, ale jinak spokojenost. Rychlý tip co mít s sebou – náhradní kraťasy nebo ručník, na který se dá sednout ve vlaku nebo autobusu.

Trasa na ostrově krátká, ale náročná.

sobota 11.11.

Spát jsem šel asi v jedenáct a krásně unavený jsem okamžitě usnul. No a v jednu ráno mě probudí zemětřesení. Respektive mě probudilo houkání telefonu, který má jakýsi nouzový režim. Na displayi byla zpráva něco ve smyslu “Prezidentské varování, zemětřesení, zůstaňte v klidu.” , což mě samozřejmě vystresovalo.  Postel se klepala, já v hlubokém spánku takže mě trvalo než jsem se nějak zorientoval. Podobnou situaci jsem nikdy nezažil, takže jsem nevěděl co mám dělat, začal jsem googlovat a ve výsledku jsem se dočetl, že nemám dělat nic. Že jsou tu baráky postavené tak, aby to vydržely a že největší nebezpečí je, že půjdu ven a něco mi spadne na hlavu. A i celý hotel byl v klidu, žádný poplach, nic. Těch otřesů tady mají extrémně hodně, asi už běžná součást života. Tak jsem šel zase spát. Jinak to bylo o síle 5.4 tam kde vzniklo (na moři přímo kousek od mého města), takže reálně to mohlo být tak o stupeň méně. Očividně je to tu docela běžné. Edit: v dubnu 2024 nejsilnější zemětřesení za 25 let.

Že bych se úplně vyspal, to ne teda. Navíc vstávám kolem šesté, abych stihl nějaký rozumný autobus. Snídani mam naproti v hotelu, naštěstí mají od šesti. Bufetová snídaně – vepřové výpečky, prasečí kůže, miso polévka, nudle s fermentovanými pikantními ředkvičkami, fazolky. Trochu jiný sortiment, než je člověk zvyklý. Snídaně pecka, už jsem potřeboval se trochu najíst normálního jídla.

Na autobusovém nádraží, kde jsou mimochodem krásně čisté záchody, samozřejmě zdarma, nasedám v 7:40 na shuttle bus číslo 310 do Taroka, Chtěl jsem jet až na konečnou zastávku, kam měl jet jak podle jízdního řádu, tak to měl i napsáno na sobě. Ale u Taroko centra nás vyhodil s tím, že máme počkat na jiný přípoj, po hodině čekání ale nepřijelo nic, ale jel nějaký jiný autobus kolem a ten tam očividně jel. Na ten spoj 310 se dá se koupit denní nebo dvoudenní jízdenka, ale v tomhle druhém autobuse by neplatila, takže jsem rád že jsem nekoupil. Jinak včera večer jsem si ještě koupil easycard, naprostá pecka věc, měl jsem si ji koupit hned na začátku tripu, kdybych si udělal nějakou rešerši a pročetl nějaký cestopis, tak bych to koupil hned na letišti. Ale tak to je, chtěl jsem jet bez toho, abych si něco moc zjišťoval předem. Je to teda bezkontaktní karta na metro, vlaky, autobusy, ale třeba i v obchodech se tím nechá platit. Pořídit a nabíjet se dá třeba v 7-Eleven, což je síť potravin, které jsou doslova všude. Jinak cash sice v autobuse berou, ale nevrací drobné.

Přibližně 15 km severně od městečka Hualien (Chua-lien) se nachází jedno z největších turistických lákadel Taiwanu, NP Taroko. Přestože někdejší označení Portugalců pro Taiwan (Tchaj-wan), Ilha Formosa neboli Nádherný ostrov, se vztahuje na celý ostrov, pro jeho východní pobřeží a oblast v okolí parku to platí obzvlášť.

Území parku je z 90 % hornaté a zahrnuje rozeklané kaňony, divoké horské řeky a bujnou vegetaci. Území parku představuje cca 120 000 hektarů rozmanité krajiny, která se zvedá od úrovně moře až do výšky cca 3700 m, přičemž celých 27 vrcholků v parku přesahuje výšku 3000 m n.m. Park poskytuje ochranu přibližně polovině taiwanské fauny a flóry a vzhledem k výškovým rozdílům na relativně malém území poskytuje průřez většinou výškových pásem místní přírody – od pobřežních vod po horské vrcholy.

Modrozelené vody řeky Liwu (nazývané také Velká řeka), která park protíná a dělí přibližně na dvě poloviny, zformovaly v jednom ze svých úseků přibližně 18 km dlouhou Tarockou rokli. Toto nádherné území hlubokého kaňonu s divokou řekou bývá často zahrnováno mezi přírodní zázraky Asie. Rokle nabízí především sportovní aktivity – lehké treky v místní krásné přírodě či projížďky na kolech. (https://www.chinatours.cz/)

Čekalo tam pár dalších evropanů, a kolem přijížděly autobusy plné turistů, co šli většinou na nějaký trek. Snažil jsem se vymyslet výlet tak, abych zrovna tady nebyl o víkendu, ale nepodařilo se mi to, bylo by to násobně komplikovanější. Co se týče autobusů, tak těch tu jezdí hodně, což je skvělá zpráva, protože ne všechna zajímavá místa jsou u sebe a pokud se mezi nimi chce člověk přesouvat, často to je po silnici. První plánovaná trasa je bohužel zavřená, respektive dá se jít jenom na vyhlídku, ze které není nic vidět. Ale mám to cestou. Ve výsledku asi ztráta času, jediné zajímavé je 300m tunel, kterým se na trasu jde. Že to bude zavřené jsem věděl, ale stejně to bylo zklamání, ale alespoň jsem se rozhýbal. Pokračuji asi dva kilometry po silnici k začátku trasy Lushui-Wenshan Trail, kterou jsou chtěl hlavně dneska jít. Začíná ikonickým červeným mostem. Trasy jsou poměrně nevyzpytatelné, je tu hodně sesuvů půdy, takže nikdy nemáte jistotu, jaká trasa bude přístupná. Bohužel tyhle informace nešlo najít na netu, až na místě byly cedule s aktualitami. Na stránkách národního parku by to teoreticky být mělo, ale stránky byly celý víkend nedostupné.

Trasa začíná kousek za místem, kde bývaly horké prameny a nějaké lázně či co, ale spadla na to skála, takže je to zavřené. Ta moje trasa je označená jako těžká, od čehož si slibuji, že tam nikdo nebude. Je dlouhá 5.5 km a u vstupu visí varování, že to může trvat až pět hodin. To je nějaká blbost ne, to nemůže trvat tak dlouho. No, na konci prvního kilometru jsem myslel ze chcípnu. Potřetí za tři dny. Ta úvodní část trasy je vážně hodně náročná, hodně do kopce, ale ne po cestě, ale leze se po skále, po lanech, po řetězech a musí se dávat pozor na každý krok. Plus furt platí to, co předchozí dny, obrovská vlhkost a do toho migréna. Šel jsem to hodinu. Myšlenka na návrat byla, ne že ne.  Ačkoliv mám zase více vody, opět mám pocit že to je málo. Naštěstí se trasa postupně zlehčovala, od nějaké půlky tam byla dokonce stezka, která kopírovala jakousi původní trasu mezi policejními stanicemi, či co. Lidí jsem nakonec potkal docela dost, ale vlastně všechny v opačném směru. Závěrečné klesání docela otravné.

Celkem mi to trvalo dvě a půl hodiny a musím říct, že toho mám dost. Ale líbilo se mi to, ne že by toho cestou bylo úplně moc vidět, ale občas se nějaký výhled do údolí a na řeku otevřel.  Ale pořád jsem neviděl nic z těch must-see míst. Lushui trail je zavřený a druhá stezka, kterou jsem měl v plánu by měla být hodně podobná té, co jsem právě došel, uvážlivě se rozhoduji ji přeskočit. Protože ono už je docela dost hodin vlastně a teď v listopadu se dost brzo stmívá, tak potřebuji využít čas efektivně. Počkám na bus, a jedu dvě zastávky k místu Jiuqudong (Tunnel of Nine Turns).  Původně tam byla silnice, snad první v celém údolí. Je to asi kilometr a půl dlouhá procházka tunelem, kde jedna strana je otevřená a lze vidět dolu do průrvy na řeku a nahoru je naopak několik set metrů skály. Na fotkách to možná tak nevyzní, ale je to super místo. Tady je teda už hodně lidi. Přijel policajt rozdávat pokuty že tu lidi parkují když se to nesmí, ale vtipné bylo, že nejprve zatroubil aby všichni odjeli a pokutu dal nakonec jen jednomu autu.

Po procházce počkám na další autobus (mám pocit že jezdí každou půlhodinu) a jedna zastávka ke Swallow Grotto (Yanzikou) . Takhle trasa je zase po silnici, kde mají chodci vyhrazenou část, ale pořád tu jezdi autobusy. Mělo by se jednat úzkou soutěsku, kde je rychlejší vítr a proto tu létá hodně vlaštovek. Ale žádnou jsem neviděl. Moc nevím kde ta trasa končí, ale na nejzazším místě kam jsem došel je to docela majestátní, člověk stojí na silnici a všude okolo jsou vysoké, několik set metrů, mohutné skaly. Z fotek to asi nevyzní, ale bylo to hodně cool. Cestou je tu dokonce restaurace, kde jsem si chtěl dát mangový džus, ale chtěli za něj 150 dolarů (kurz cca 1 CZK=3/4 USD) a ještě byli protivní, tak jsem se na ně vykašlal. Mimochodem asi jediní lidi na Taiwanu, co nebyli milí. Pak už jen autobusem zpátky, některé spoje jedou jen do  Xinchengu, kde je hned vlakové nádraží. Zpátky v Hualienu na nádraží si pak dam jídlo – jakousi typickou hualinskou polévku s knedlíčkama a jako hlavni jídlo hovězí s fazolkami. Docela drahé vlastně, asi 300 peněz, ale skvělé.

Ve výsledku mam pocit ze jsem toho moc neviděl, ale unavený jsem zase jako pes.

Trasa, jen ta náročná část.

neděle 12.11.

Zpátky na místo činu, ještě jednou do Taroka a pokusit se vyzobnout zajímavá místa. Začátek dne stejný jako včera, takže vydatná snídaně a pak stejný autobus opět k Taroko Visitor Center. Na dnešek mám tři cíle, dva povinné a jeden uvidíme jak to půjde. Přímo od výstupního místa vede asi kilometr a půl dlouhá stezka, kde jsou skály, visutý most a ze stezky jsou výhledy do údolí. Příjemná rozcvička.

A končí přímo u Shakadang trailu , což je hodně oblíbená trasa, jsou to přibližně čtyři kilometry procházky údolím podél řeky, po takových chodníčcích a pak stejnou cestou nazpět. Bývá tu hodně lidí, ale jsem tu brzy, takže vlastně až cestou zpátky potkávám nějaké další turisty. Voda v řece je průzračně modrá a celou dobu se nad vám tyčí vysoké skály, moc hezké. Další zpestření je, že část trasy prochází domorodým územím, kde žije místní kmen (anglicky prostě Taroko people), který tu převážně farmaří, ale samozřejmě nejsou hloupý, takže tu mají i stánky s občerstvením. Trochu nepříjemné je, že jelikož tu bydlí, tak tu mají práva jezdit na skútru, takže na cestě je potřeba dávat pozor. U jednoho ze stánků jsem si koupil asi za 60 peněz fantastický morušový džus, to byla jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy pil. Na konci stezky nečeká žádný zlatý hřeb, maximálně hezké místo na piknik.

Vracím se na začátek trasy a skrz jeden z mnoha silničních tunelů se dostávám se k odbočce ke klášteru, o kterém jsem ani nevěděl že tu je. Je to stoupák po silnici do kopce,  není tu ani noha a představa návštěvy kláštera je samozřejmě lákavá. Ještě k těm tunelům – člověk má lehký blok chodit pěšky skrz silniční tunely, ale tady to jinak nejde a jsou v nich normálně i chodníčky. Cestou nahoru jsou v trávě podél cesty, nebo na na kameni, rozesety sošky Budhy a dalších. Vyjdu nahoru a stojím před nádherným budhistickým klášterem zasazeným v úbočí hory, takže nad klášterem hory a lesy, pod ním zase výhledy do údolí a na řeku. Mega pěkné místo. A krom pár místních co se přijeli pomodlit, jsem tu úplně sám. A samozřejmě nesmí chybět ani čisté toalety.

Přímo od kláštera je pak další vysutý most, docela staře vypadající, a cestou přes se něj se nechá napojit na další stezku, která vedu nahoru soutěskou k Taroko Bell Tower. Dá se vylézt nahoru, výhledy jak na klášter, tak do údolí. Nahoře je pak zvon, na který se nechá pomocí lan zabimbat. A má to mít i nějakou symboliku, jakože zvon přátelství, nebo tak něco. Zase, jsem tady úplně sám a došel jsem sem vlastně dost náhodou. Kdybych měl z celého Taroka vypíchnout jedno místo, tak by to bylo rozhodně tohle.

Bohužel stezka, která by mě dostala přímo k dalšímu mému cíli je uzavřená, takže musím zpět dolů a pak nějakou část po silnici a skrz další tunel. Tím dalším cílem je svatyně Changchun (The Eternal Spring Shrine). Byla postavena jako památník dělníkům, kteří zahynuli při budování silnice skrz místní hory, podle cedulek tu zahynulo na tři sta dělníků. A odtud se tunelem dojde k asi nejikoničtějšímu místu v parku, ke svatyni věčného jara Čchang-čchun. Přímo pod stavbou protéká vodopád, takže místo je extrémně fotogenické. A podle vodopádu  dostala svatyně i své jméno, vodopád totiž nikdy nevyschl. Jen klasicky sesuvy půdy, takže svatyni musely několikrát přestavět. Nádherné místo. Zajímavá věc, jak v předešlé svatyni, tak tady, je na oltáři spousta peněz a jídla a pití. Předpokládám, že jsou to dary, zběžným pohledem se tam válí, krásně vyskládáno, několik tisíc.

Poslední věc co jsem chtěl vidět je jeden z nejvyšších vysutých mostů na Taiwanu, ale bylo to hodně z ruky a zrovna žádný autobus tím směrem nejede. Takže to balím a park opouštím. Celkové hodnocení národního parku je pozitivní, ale je potřeba počítat s tím, že cesty vedou buď neprostupnou džunglí, nebo po silnici. Skútr nebo auto se tady rozhodně hodí. A o víkendu je tu mega lidí.

Takže cesta zpět nějakým spojem, co zrovna jede, jen teda s tím, že tentokrát vystoupím u pláže. Fouká brutální vítr, jsou i aktivní varování od meteorologů. Obří vlny, zároveň jsou v pozadí krásně vidět hory, hodně hezká scenérie.  Jsou tu stánky s občerstvením, dám si nějakou klobásku na špejli, moc fajn, chutná to samozřejmě jako sójovka trochu. Procházka po pláži, žije tady dost psů, jsou úplně v pohodě, ale ve chvíli kdy si chci udělat fotku, tak na mě vystartujou. Kousek od konce pláže je pak místní distilerka, kde ochutnám místní craft pivo, překvapivě dobré , ale stálo asi 200 dolarů. A koupím si lahvičku místního alkoholu, ať otestuji. Kaoliang  je pálenka z čiroku (sorghum), což je nějaká obilovina a bylo to naprosto odporné (pro za zasvěcené něco jak Carryonova bordelovice), vylil jsem to nakonec. Plus teda jsem idiot, takže ty další dvě lahvičky co mám na ochutnání je nealkoholické rýžové víno a rýžové víno na vaření.  A pak už jen další autobus a návrat na hotel. Jsem tu čtvrtý den, ale mám pocit, že jsem tu tak dva týdny, jak pořád objevuji něco nového.

Trasa v parku.

pondělí 13.11.

Tady už začínám trochu improvizovat, protože takhle daleko jsem se ve svém “plánování” už nedostal ani přibližně. Ale pořád platí idea, že objedu ostrov kolem dokola, čímž pádem je další logický krok vydat se na jih, a to přímo na nejjižnější část k moři. Cestou je ještě jedno pohoří (Walami Trail), kde by to mohlo být fajn, ale neexistuje tam žádná veřejná doprava a nádraží v Yuli je od hor docela dost daleko, takže to nakonec vynechávám. Cílem je tedy městečko Kenting a jelikož vůbec netuším, jak složité bude se tam dostat, vyrážím relativně časně. Snídaně opět super a malinko obměněná, dnes hraje prim nějaký prejt a opět miso polévka.

Našel jsem si vlak do města Fang-Liao, kde pak přesednu na autobus. Mám to s přestupem, první vlak je takový normální spoj a jedu asi dvě hodiny, hned na stejném nástupišti přestup do super moderního vlaku, tentokrát jedu hodinu a půl . Všechno jede na vteřinu přesně  a všechno rychlé, čisté a pohodlné. A to to ještě není ten nejmodernější, ten mě teprva čeká. Autobusy jezdí každou půlhodinu, trochu se obávám jak najdu nádraží, ale je to klasicky mega jednoduché, stačí vyjít z nádraží na hlavní ulici a zahnout doleva. Navíc se mě ujal nějaký zřízenec, a nasměroval mě. Dával pozor a jak viděl někoho kdo nevypadal jako místní, hned se mu vrhnul pomoct.  Do Kendingu jezdí dva spoje,  jeden courák a jeden rychlý a něco jede každou půlhodinu. Jel jsem asi tím pomalejším, ale stejně to byla jen nějaká hodina a půl. Vedle zastávky je karaoke bar, kde přestože je dopoledne, tak nějký místní borec si to tam docela dává.  Milé dopoledne.

Kenting je malé městečko, ale rozhodně doporučuji ubytovat se tady, než ve větším Hengchunu, kde je většina hotelů. Už jen kvůli moři. Jsem tu děsně brzo, nečekal jsem, že dostat se sem bude tak plynulé a rychlé. Takhle v poledne je to hodně opuštěné místo, kde se nic neděje. Jo, a je tu poměrně dost Evropanů, respektive nejvíc co jsem zatím potkal. Na ubytování je ještě čas, takže jdu na procházku, kousíček od “centra” na nějaké Youth Activity Center. Vstup asi 30 dolarů. A kdybych to měl popsat, tak je to park, v jehož prostředku je postavené městečko. V sezóně tu asi můžou být nějaké tábory, teď je to prostě takový skanzen. Asi deset domů, různě propojených dvory  a ve spoustě je nějaká mini výstava. A všechno je to postavené v hodně místním stylu. Je modrá obloha, sluníčko pálí a tady nikdo není. Hodně cool místo. Za vesničkou je ještě stezka kolem Frog rock (nic zajímavého), která vede podél moře a pak kolem kopce. Jen teda je po nějakých bouřích, takže cesta není úplně bezpečná, padající větve a stromy. A ohromná spousta malinkých motýlů.

V půl třetí jdu na ubytování, které mám v centru vesničky. Krásný pokoj s koupelnou, kde je vana a výhled na hory. Hrozně pěkné ubytování. Na chvilku jsem si šel lehnout a pak jsem se chtěl svézt autobusem k majáku a podívat se na západ slunce, ale autobus bohužel žádný nepřijel, i když teoreticky měl. Dá se i pěšky, ale je to sedm kilometrů po silnici, což vynechávám a raději se tam vydám zítra.  Jak vesnička vypadala pustě, tak kolem páté začíná ožívat. Objevují se lidi a začínají přivážet vozíky a stavět stánky. Hned jak se setmí začne tu nefalšovaný night market. Celá hlavní ulice se stane jídelnou. A barem. Tady to může být třeba padesát stánků, většinou s jídlem, ale docela hodně i s alkoholem. Co se týče nabídky, tak hodně mořské plody, drůbeží vnitřnosti, různé druhy masa, a hodně sladkého. A pak spousta  věcí, co absolutně netuším co to je.

Vyhlédnu jeden stánek, kde vyfasuji misku, do které si naberu co chci. Je to na váhu a paní mi všechno co jsem vybral hodí na gril. Bral jsem husí stehno, nějaké masové koule, jarní cibulku a bramborové placičky. Paráda. A pak ze zvědavosti jdu ještě na sépii. Mají ji tu u jednoho stánku i obalovanou, ale chci na grilu. Vyberu jakou chci a paní ji nastřihne a během pár minut mi ji udělá na grilu, celou dobu pomazává nějakou sójovkou. Když je hotová, tak mi ji nastříhá do pytlíku a posype pálivým. Dostanu párátko a je to. Ceny jsou různé, tahle byla za kilo. A naprosto jsem se do tohohle jídla zamiloval. Drobná poznámka, obecně je tu hrozně málo odpadkových košů, snažit se něco vyhodit je docela výzva, ale se začátkem night marketu jich sem spoustu navezli.

Pak už jen mangové smoothie a dát koupel ve vaně, koupelna je udělaná tak, že má obrovské okno do zahrady a s výhledem na hory. Zasloužený odpočinek, přesně něco takového bych jednou chtěl mít ve svém domě.

 

úterý 14.11.

Šestý den, takže se mi to docela krátí, ale pocit mám,  jako bych tu byl měsíc a i těch pár intenzivních dnů stačí na to, abych byl dost unavený. Dneska byl dobrý den ale. Cílem byl Kensignton National Park, jsou to asi čtyři kilometry od městečka. Dokonce fungoval i autobus, který jsem si našel na Google Maps. Nebo autobus, on to byl větší taxík, který tu funguje jako MHD. Za deset dolarů mě dovezl do kopce přímo ke vstupu.

Vstup sto peněz a snadno se tu dají strávit tři hodiny. Na jaře by to asi bylo o trochu lepší, protože by víc věcí kvetlo, navíc jsem tu po období monzunů, takže i tady je spousta popadaných stromů a poškozených cest. Je to taková dost sisyfovská práce, každý rok to musí dávat znovu do kupy.  Hned na startu trasy potkávám opici a pak se snažím udělat si tu nějaký okruh. Celý park je vlastně takový lesopark, je tu fajn vyhlídková věž a taky spousta jeskyní a soutěsek. Geologicky je to žulový masiv, který se jakby rozpadnul na vertikální žulové desky, mezi kterýma jsou dneska soutěsky a které na několika místech vytvořily jeskyně.  Velká část tu vypadá tak, že jdete mezi dvěma skálami vysokými třeba dvacet metrů, na kterých často rostou stromy, kterým visí kořeny dolů až na cestu.

Mají to pěkně udělané, ukazatele, naučné cedule dokonce i v angličtině. Projdu tak nějak celý park, je tu opravdu spousta nádherných stromů a pak třeba i strom, s nejvyššími venkovními kořeny na Taiwanu, jsou vysoké 1.8 metru. Opičí skála, kde by se měli vyskytovat opice, ale viděl jsem tu jen veverky. Spousta motýlů. A je všední den, takže jsem tady vlastně úplně sám, ale při odchodu jsem samozřejmě potkal autobus Němců.

S autobusem nazpět jsem už štěstí neměl, ale je to z kopce, takže za hodinu jsem zpátky ve městě. Zašel jsem se najíst do 7/11, kde jsem si dal moje nově nejoblíbenější jídlo – čajové vejce – je to vejce natvrdo, kterému se nakřapne skořápka a nechá se pak macerovat ve směsi čaje, sójovky a různého koření. Výsledkem je vejce s hnědýma mapama na sobě, které je trochu slané a má chuť a není tak suché. Je to tradiční jídlo a geniální je, že to mají v každé téhle sámošce, kde plavou ve velkých nádobách s teplou směsí a člověk si nabere kolik jich chce, naprosto geniální svačina.

Další pokus jet se podívat na maják, tentokrát úspěšný. Autobus byl zcela prázdný a jel asi o deset minut dříve než měl, čímž se vysvětluje včerejší záhada. Dojel jsem skoro až k majáku,  což  je víceméně nejjižnější místo na Taiwanu, vstup 60 dolarů a zas to je takový lesopark s udělanou stezkou. Je tam krásný maják a spousta nějakých uměleckých instalací. Maják je unikátní tím, že míval stálou vojenskou posádku, což není moc obvyklé. U vstupu do areálu jsou i různé stánky, takže si dam zas mangové smoothie. Zpáteční autobus jede na čas, nechám se dovézt na pláž, kde si užiju krásný západ slunce se slušnýma vlnama.

Samozřejmě jsem zašel na sépii a ochutnal jsem sticky rice s vepřovým, vypadá to trochu jako bavorská klobása, ale je to vlastně rýže zabalená v nějakém bambusu, či co. Pak už jen večerní koupel a plánování spoje na zítra.

středa 15.11.

Nastává čas se přesunout do třetí lokality, k Jezeru Slunce a Měsíce. Což je možná nejpopulárnější místo na ostrově, takže tak trochu doufám, že nebude složité se tam dostat. Dnešní den měl být teda celý věnován přesunu, ale nakonec to vyšlo, jak už tady obvykle, všechno ještě lépe, než bych si vůbec mohl přát. Ale popořadě. Navykl jsem si to snídat “čínské” polévky, v obchodem jich mají velký výběr a stojí pár korun. A nejsou to zdaleka jen ty obyčejné jako se prodávají u nás, ale skoro vždy jsou s masem (konzervované v sáčku) a šťávou z něj. Za mě naprosto regulérní jídlo.

Z Kentingu jezdí autobus přes den každou půlhodinu, na jeden z nich sednu a mířím do Kaoshiungu. Trošku si vyčítám, že jsem nevyrazil dřív než v devět, ale škoda plakat nad rozlitým mlékem. Autobus je poloprázdný a cesta uteče, podle Google map to mělo trvat tři a tři-čtvrtě hodiny, ale realita je o hodinu a půl kratší. Navíc autobus staví přímo na terminálu vysokorychlostní železnice HSR, kde jsem rovnou chtěl přestoupit na vlak. Všude šipky – tady lístky, tady vlaky. V automatu kupuji lístek na následující spoj. Ty vlaky jezdí, jak tady všechno mi přijde, každých třicet minut. Lístky na tyto vlaky jsou výrazně dražší, za jízdu trvající 40 minut platím asi pětikilo. Na druhou stranu během té doby urazím dvě stě kilometrů. Vlak celou cestu jede 300 km/h, nikde nezpomaluje, nikde na nic nečeká. A je to teda zážitek. Nebo zážitek, ono to vlastně prostě jenom jede, vagón bych nepoznal že se pohybuje, kdybych nesledoval míhající se krajinu. Chápu, proč hodně lidí dojíždí klidně stovky kilometrů za prací, jednoduché to mají. Jen abych to přirovnal, tak si představte jet z Prahy do Brno za čtyřicet minut.  Plus ty terminály jsou vždycky v centru města.

Takže než se rozkoukám, vystupuji na nádraží v Taichungu. Na internetu jsem četl nějaké zběsilé návody, jak najít autobus k jezeru, s tím, kde mám všude zahnout a znělo to extrémně složitě. Takže jsem stránku zavřel a nechal to osudu. Osud se zhmotnil v podobě šipek, které mě navedly zcela neomylně do spodního patra nádraží, ve kterém je autobusový terminál. Ty cedule nešlo přehlídnout. Za přepážkou paní a info cedule, která doporučuje koupit si něco čemu říkají “Sun Moon Pass” a už čekám na autobus, jízdenka na který je součástí pasu. Už tu číslovku nechci psát potřetí, ale můžete si tipnout jak často ty autobusy jezdí. Výsledkem toho všeho je, že jsem od moře na jihu, z té ospalé vesničky, přejel přes takřka celý ostrov a po pěti a půl hodinách od nástupu na první autobus vystupuji u jezera. Což je fantazie, je něco po druhé hodině a mám tak ještě čas dneska něco stihnout.

K tomu pasu ještě rychle, stál asi 800 korun, součástí je jízdenka na autobus tam a zpět, celodenní jízdenka na shuttle bus kolem jezera, jízdenka na lanovku a lístek na tři jízdy lodí. Loď je tu logicky nezbytný prostředek k dopravě. Na břehu jezera jsou tři přístavy, dva ve městech a jeden u chrámu, lodě mezi nimi jezdí proti směru hodinových ručiček (nebo naopak, už si nejsem jistý) a lístek slouží na tu jednu trasu dokola. A nemusí se použít během jednoho dne, já si to třeba rozdělil na dva. Zase, četl jsem nějaké hrozně dlouhé blogy, kde píšou jak tady funguje doprava, kam se podívat a je to čtení na hodinu a byl jsem pak zmatenej jak lesní včela. Takže doporučuji se na to vykašlat, je to ve výsledku totiž hrozně snadné.

Jsou tu teda dvě města – první je Shuishe‭, kam dojedete autobusem a které je z těch dvou takové modernější, ale pořád má jen pár tisícovek obyvatel, a druhé je Ita Thao, což je méně turistické, levnější a žijí tu i více potomci místních domorodců. Jezero samotné je největší na Taiwanu a má rozlohu bezmála osm čtverečných kilometrů. A jsouc tu tak brzy, mám čas na první atrakce. Jako první jedu lodí ke klášteru Xuanguang, přístav je přímo vedle něj. Typický buddhistický chrám, ale nic z čeho by si člověk sedl na zadek. Ale od něj je to procházka pralesem k dalšímu klášteru Xuanzang, který je hodně pěkný a z něj se na zadek už sednout klidně nechá.

A aby té nádhery nebylo málo, tak dalších 20 minut cesty lesem a dorazím k pagodě Ci’en Pagoda, což je naprostý top. Jde o 46 metrů vysokou věž, kterou nechal Chiang Kai-Shek postavit na památku své matce. Je barevná, pagodovitá (nemám lepší slovo, pardon) a je umístěna v krásném areálu se stromy a odpočívadly. Dá se pochopitelně vylézt nahoru, odkud je panoramatický pohled na celé jezero. Bohužel je trochu opar, takže z fotek to tolik nevynikne, ale za mě jedno z nejhezčích míst co jsem na Taiwanu viděl. Navíc mi to už tradičně vyšlo úplně parádně, areál zavírá v půl páté a já dorazil ve čtyři, čímž pádem jsem tu opět skoro sám, potkám jen pár lidí co už lezou dolů. Mimochodem na věž vedou dvě vnitřní schodiště, takže to bude dobře fungovat i když tu ty lidi budou, že ti co lezou nahoru jdou jedním a ti druzí druhým schodištěm. Pak už jen návrat do přístavu, kde nějací aboriginals hrajou nějakou muziku a kde mají vyhlášená tea eggs. Jsou výrazně aromatičtější než ty v 7/11. Zas sem došel na molo, sedl do lodě a za minutu odjížděl.

V Ita Thao se toho moc neděje, nemají tu night market, ale spíš takový podvečerní a po setmění se tu už člověk nenají. Objednal jsem moc pěkný hotel asi za 1300, výhled na jezero by stál o litr víc, což mi přišlo jako nesmysl, když se stejně brzo stmívá. Takže mám výhled do lesa, což mě přijde hodně v pohodě. A mám zase vanu. Vyrazím ještě ven, je to tu fakt hodně ospalé. Koupím si nějaký vyhlášený černý sypaný čaj, který se tu pěstuje a měl by mít velice nízký obsah kofeinu. A pak už jen na jídlo, špízečky s masem z divočáka a brutálně silná hovězí polévka s nudlemi v nějakém sympatickém bistru. Pecka, ze dne, co měl být jen přesouvací, se vyklubal nakonec den jak malovaný.

čtvrtek 16.11.

Mám velkou radost, že jsem včera stihl už některá ta místa, protože dnes celé dopoledne proprší. Ale naštěstí si můžu dovolit nepospíchat. Kolem jedenácté jdu na zastávku shuttle busu, kde jsem vyměnil kupón za celodenní jízdenku. Mimochodem na každé zastávce je jízdní řád, kde je přesně vidět, kdy je na jakém místě. Jezdí plus minus každou hodinu a jezdí po všech zajímavých místech, co tu jsou.  První zastávka je chrám Wen Wu. Ten původně stál jinde, ale byl sem přesunut, a aby toho nebylo málo, tak ho párkrát takřka zničilo zemětřesení, ale to už patří k místnímu koloritu. Dříve se na pobřeží jezera Sun Moon nacházely dva chrámy. V roce 1919 japonská koloniální vláda postavila přehradu pro výrobu vodní energie, což způsobilo zvýšení hladiny jezera. Oba chrámy byly následně strženy a v roce 1938 konsolidovány na současném místě chrámu. Po předání Tchaj-wanu Čínské republice v roce 1945 vláda investovala do rozvoje turismu kolem jezera. Chrám Wen Wu byl znovu přestavěn v roce 1969, přičemž se zvětšil a byl postaven v čínském palácovém stylu. A je to vlastně komplex asi 15 budov, něco z toho je chrám, něco modlitebna, něco kaplička. U vchodu si dokonce můžete koupit svíce a je tu návod, jak provést obřad. Je tu spousta barev, soch, dá se vylézt na několik střech a za komplexem jsou kamenné totemy místních domorodých obyvatel. Hele co se týče čistě vizuální stránky, tak si nemůžu vzpomenout, jestli jsem někdy viděl hezčí místo, tohle je naprostá, ale naprostá, pecka. A musím upozornit na to, že z fotek to asi tak nevyzní. Mimochodem tady mají super krámek se suvenýry, různé čajové věci, přívěšky, sošky a stojí to tu doslova pár korun.

Po poměrně dlouhé prohlídce jdu opět na autobus a nechám se popovézt směrem zpět, kde je vycházka po nějakém molu a je to po domorodém území. V zásadě nic zajímavého, ale byl jsem tu sám. A teda jak bylo po dešti, tak to po prknech opravdu hodně klouzala. Na molu nad jezerem posvačím, pak kousíček po silnici a nastoupím na moc příjemnou stezku podél jezera. Je tu soška žab, která je nějak jakože známá, ale zajímavější mi přijdou rybářské lodě, nebo spíš plošiny, a nějaká domorodá konstrukce na chytání ryb. Stezka končí u lanovky, což je pochopitelně můj další cíl.

Zase na pokladně měním kupon za lístek a rovnou bez nějaké fronty nastupuji do gondoly, kde jsem opět sám.  Jede to asi deset minut a překonává vzdálenost dvou kilometrů. Nejlepší na tom pochopitelně je, že vidíte jezero krásně z výšky, určitě to za to stojí. Lanovka končí u aboriginal vesnice, kam jsem teda nešel, protože recenze nebyly nic moc a hlavně se to tváří spíš jako místo pro školní výlety. Což potvrzuje i to, že zatímco jsem si dával svojí první kávu na Taiwanu a testoval řemeslné pivo s růžemi, prošlo kolem mě asi dvacet školních exkurzí. Kafe bylo odporné, pivo docela fajnové.  Už klasicky děcka mávala a zdravila mě. Lanovkou nazpět a procházka do přístavu, kde používám poslední poukázku na loď, která jede opět doslova ihned, a vracím se do Shusihe, tam koupím čajové vejce na svačinu a sedám na autobus zpátky na stanici HSR.

Dnes beru vlak až do Taipeie. Těch spojů jezdí docela hodně, nastupuji na nějaký jakby rychlík, který staví až tam. Shánění hotelu jsem nechal na poslední chvíli a vzhledem k tomu, že je víkend, tak je to hodně rozebrané. Spokojím se s hotelem na kraji města, cokoliv obstojného v centru stálo minimálně dvojnásobek. Klasicky starší hotel, 4 hvězdy, s vanou samosebou. Nechtíc jsem koupil bez snídaně, ale dokupovat si ji už nebudu. Jinak možná poznámka k tomu bookování, většina Asie používá stránku Agoda, což je taková horší obdoba booking.com.

V Taipeii je několik opravdu vyhlášených night marketů, teď večer sjedu navštívit Raohe Street Night Market , který by měl být ze všech nejstarší. Metrem mi to trvá skoro hodinu, ale vlastně to není nijak složité, všude cedule a nemám žádný problém, přestože musím dvakrát přestupovat. Night market samotný pak fajn, jen teda není čistě o jídle, ale prodává se tu i různé hadry nebo hračky. První věc co zkusím je za 200 dolarů kuře vařené v sezamovém oleji, dostanete k tomu igelitové rukavice, ve kterých se to jí. Dobré, ale neoslnilo.  Pak pikantní sépie s bazalkou, to bylo lepší a jako zlatý hřeb měli hned u vchodu vyhlášený stánek s pork pepper pie (Hu Jiao Bing),  což je houska, ve které je směs vepřového masa a bílé papriky. Hele za 60 peněz dokonalost, jen z té jedné housky bych se najedl dosyta. Nacpanej s spokojenej jedu zpátky na hotel, kde mě čeká předposlední noc na ostrově.

pátek 17.11.

Poslední celý den. Klidně bych tu ještě týden vydržel, na druhou stranu mám radost, kolik jsem toho už viděl. Dnešek bude věnován okolí Taipeie. Posnídám čínskou polévku a jdu hledat nějaké autobusy, které mě dostanou na sever do parku s termální oblastí.

Mám malinko problém najít instrukce jak se tam dostat, nakonec mi přišlo nejsnazší jet na hlavák, a tam vzít autobus 260. Zrada je, že autobusové nádraží je od toho vlakového, kam jede metro, třeba kilometr daleko, navíc jdu pochopitelně špatně. Napodruhé se podaří. Tohle je první místo, kde jsou žebráci a bezdomovci. Můj spoj mi ujel, ale jezdí tu kromě běžné linky ještě shuttle, který zjevně jezdí pořád dokola a nemá pevný jízdní řád. Cesta může trvat tak hodinku.

Oblast se jmenuje Yangmigshan a je protkána mnoha stezkami, jsou tu cedule s mapami a pak dokonce zas nějaký shuttle. Já jdu pochopitelně pěšky, moje kroky vedou na nejvyšší kopec Mt Qixing, který má něco málo přes 1100 metrů, a hned pár stovek metrů vedle je druhý, tvoří takový dvoj vrchol. Jsou odsud fajn výhledy na město, ale klasicky je krajina hodně v oparu. Z vrcholku pokračuji dál na sever, kde se cestou z kopce objevují první fumaroles, cože jsou místa na zemi, ze kterých vyvěrá horká pára nebo voda. Pohled do krajiny se malinko změnil, přibyla na něm spousta míst, kde je vidět bílá hustá pára. A celá oblast je silně cítit sírou. U návštěvnického centra jsou pak ty největší a nejaktivnější vývěry.

Původně jsem se chtěl vrátit autobusem, protože zpáteční cesta se tváří že bude po silnici. Ujel mi ale před nosem, musím tak pěšky. Dobrá volba, ve skutečnosti vede podél silnici stezka pro pěší, většinou schovaná v průsmyku, takže ani nemám pocit, že jdu vedle silnice. Potkávám jedno z míst, kde je termální bazének, kolem kterého jsou sedačky a lidi tu sedí a máchají si nohy. Mám trochu skluz a je tu hodně lidí, kontroluji jen vizuálně.

Došel jsem zpátky do městečka a nasedl na autobus, který se asi za deset minut stal neuvěřitelně plný, navíc jsme jeli krokem, jelikož v pátek večer je tu obvyklá dopravní kolaps. Vystoupím u dalšího night marketu Shilin. Upřímně mě tenhle oslnil o poznání méně, není to jen o jídle, ale spíš mi přišlo jako čínská tržnice, kde je občas stánek s jídlem. Plus je tu bambilión lidí a fronty na všechno. Dám si jakýsi párek v mozzarelle a kus nějakého masa. Navíc začíná pršet, je zima a já mám v nohou třicet kilometrů, tak mizím na metro. A tam jsem se vlastně u stánku najedl nejlépe.

sobota 18.11.

Letí mi to až o půlnoci, takže vlastně mám ještě celý den. Z recepce mi už deset minut před checkoutem volají, což je extrémně otravné. Metrem jedu na Taipei Zoo, odkud jsem chtěl jet lanovkou směrem k čajovým plantážím. Nicméně sobota kolem oběda, takže nesmysl lidí. A velká fronta, mají tu dokonce cedule, které podle toho kde stojíte ukazují jak dlouho budete čekat. Byla to hodina, takže rychle měním plán a jedu nahoru minibusem, je to tak 20 minut cesty.

Oblast, kam jedu, jsou čajové plantáže, je to takový vlastně svah pokrytý čajovníky a restauracemi, respektive Tea Houses. Tam si můžete pochopitelně koupit čaj, jak s sebou, tak si nechat ukázat čajový obřad. Těch podniků  je tam třeba padesát. Trochu jsem se tou oblastí prošel a skončil jsem v příjemném podniku, kde jsem dostal stolek na terase s výhledem na plantáž, takhle jsou vlastně ty domy koncipované všechny. Zaplatím si čajový obřad, takže borec mi donese tác s dvěma konvičkami, šálkem a vedle stolu donese hořák, na kterém je pak nádoba s neustále teplou vodou. Narozdíl od jihu, kde se pěstuje oolong, tak tady se jedná o černý čaj, je chuťově velice jemný a může mít až devět nálevů prý. Zvládnu jich šest, víc se do mě nevejde. Týpek mě naučí jak to dělat správně, ukazuje odkud kam co lít, vylévat a tak dál. Super zážitek, a mohlo to celé stát tak pětikilo.

Zpáteční cestu už lanovka vyjde, jsou to dolů čtyři kilometry. Krom výhledů na plantáže a na město se taky můžete dívat pod sebe, protože podlaha je průhledná. Rychle dojedu k pomníku Chiang Kai-sheka. Tohle je snad poslední místo na ostrově, které nese jeho jméno. Pochopitelně problematická osoba, masový vrah a tyran. Vedou se diskuze, jestli tu vůbec má mít památník. Budova i přilehlý park na člověka okamžitě zapůsobí, je totiž nádherná a obrovská. Je vysoká 76 metrů a v horním patře je pak sedmimetrová bronzový socha slavného prezidenta. Ve spodním patře jsou pak výstavy a exhibice. Rozpolcenost tkví hlavně v tom, že ze jeho vlády se z Taiwanu stala velice silná ekonomika, navíc si byl schopen zajistit podporu západního světa.

Předposlední zastávka je svého času nejvyšší mrakodrap na světě, Taipei 101. Měří půl kilometru a na vrchol se nechá dojet rychlovýtahem. A když říkám rychlo, tak to myslím vážně, cesta trvá třicet vteřin. Což jestli dobře počítám je rychlost 60 kmh. Masakr. A mají to udělané tak, že to člověku ani nepřijde, žádné zalehnutí uší, nic. Jsem nahoře ve skvělou dobu, pomalu se stmívá a nad městem se tvoří červánky. Pohled na město a světla aut stojí za to. Zespoda fotku nemám, nenašel jsem místo aby se mi tam celá budova vešla. Pro milovníky fyziky je tu exkurze a přístup k pendulu, které celý mrakodrap vyvažuje tak, aby se v podstatě ani nehnul. Váží mimochodem 660 tun.

Poslední zastávka je klášter Lungshan, stojí tu už tři sta let a je to nejvíc oblíbené posvátné místo ve městě. A takhle večer je skvěle osvětlený. Ve večerce si dám poslední dvě vejce a valím na letiště. Najíst se jdu do salonku, dám nějaké nudle, a ještě par vajec. A místní pivo, ale mají jen 0.15 sklenice, takže je to docela honička dat si jedno velké pivo.

Let zpátky byl ještě delší než ten sem, nějakých 14 hodin a musím přiznat, že to už moc nedávám. Příště bych možná uvažoval o nějakém mezipřistání. Hodnocení výletu je naprostá jednička s hvězdičkou a pochvalou navrch. Všechno mi vycházelo až neuvěřitelně, stihl jsem toho víc než jsem doufal, viděl fantastická místa a jedl neskutečně dobrá jídla. Jediné co mi reálně vadilo, byla vlhkost a brzké stmívání. Jinak ale můžu s klidným svědomím doporučit, krásná a bezpečná země.

Zbytek fotek tu.