Cesty

Pokračuji ve svém předsevzetí navštívit každý rok tři země, kde jsem ještě nebyl, a letos se konečně dostalo na Finsko. Letenku s Air Baltic jsem kupoval ještě loni na podzim, plánování ale klasicky nechávám až na poslední chvíli. Po zvážení několik alternativ jsem se rozhodl, že chci jet za polární kruh.

neděle 6.8.

Teď jen rychlý rent, ale sám na sobě vlastně. Když už někde kupuješ letenku, tak se podívej na dobu přestupů a čas příletu a tak dále. Já jsem byl zlákaný promo akcí Air Baltic do Finska, byl jsem z toho nadšen, že sem pojedu, a jsem teda pořád, ale je to takovej ten typický low cost let, což znamená, že čekám v Rize 6 hodin a přílet je v 1 ráno, a zpáteční cesta je odlet ve 4 ráno.  Nesmyslný časy, kdy je naprosto nezbytný muset čekat dlouhý hodiny někde na letišti, na nádraží nebo někde. A ještě navíc, jak jsem tu cestu dopředu neplánoval, tak kdybych věděl že pojedu úplně až na sever, tak bych to celé provedl asi úplně jinak, protože takhle to znamenalo ještě i spoustu cestování po Finsku.

Každopádně v neděli po obědě z Prahy do Rigy, hodinka a půl, pohodička a zase nebrandovaný let, takže hrozně málo místa na nohy. V Rize mám čekání šest hodin, let byl ještě opožděný, takže z toho bylo hodin skoro sedm, což je fakt hodně času. Ještě s ohledem na to, že je to z  Rigy do Tampere pak už jen jedna hodina letu, tak ten nepoměr je úplně strašidelnej. Naštěstí mám ještě volné vstupy do salonku, takže tři hodiny trávím tam. Mimochodem ten v Rize je výborný, naprosto doporučuji. Teplé a chutné jídlo, čepovaný pivo, spousta alkoholů, málo lidí, pohodlný to tam bylo, milá obsluha, takže fakt jeden z těch lepších rozhodně. Jenže po třech hodinách musím ze salónku pryč a zbytek času čekat v hale, což by nebyl problém, ale nějak nefungovala klimatizace, či co, a bylo tam nesnesitelné vedro. Lilo ze mě, i když jsem jenom seděl.

Do Tampere jsem teda dorazil asi v jednu ráno. Naštěstí můj bágl byl docela brzo venku, takže jsem stihl ještě poslední autobus do města, což jsem si původně nebyl vůbec jistý. Jedno úskalí tohoto maličkého letiště je, že je otevřeno jen když něco létá, takže se tam nedá strávit noc. V jednu zavřou a otevřou třeba ve dvanáct druhý den. Cesta autobusem do města na vlakové nádraží je docela rychlá, platba kartou 8 euro. Tady už dopředu vím, že ty euráče budou lítat hrozným tempem. Na hlavním nádrží jsem za půl hodinu. Původní plán byl, že tam počkám do rána a pojedu do Oulu, tam si udělám procházku a pak budu pokračovat do Rovaniemi. Ale nějak se mi tohle nádraží v noci nelíbilo, bylo tam pár podezřelých individuí, jako podezřelých na finský poměry, takže zas žádné drama, ale prostě se mi tam nelíbilo. Měl jsem sice koupenou jízdenku až na sedmou ráno, ale v jejich vlakové aplikaci jsem si ji za 5 euro přebookoval na půl třetí a v podstatě hned jsem tam pokračoval v cestě. Jinak vlak byl úplně plný a rezervoval jsem si poslední volné místo. Tyhle expresní dálkové vlaky jsou povinně místenkové.  Jízda šest hodin, vlak pohodlný. Jediný co, tak jsem měl sedačku vedle nějakého malého kluka,  který jak spal, tak do mě různě mlátil a kopal. Ale asi ještě horší bylo,  že z nějakých důvodu v tom vagónu celou cestu svítily zářivky, to přesto že byla noc.

pondělí 7.8.

Do Oulu dorážím teda ráno a s tím, že si tu udělám několikahodinovou pauzu, prohlédnu město a koupím někde plynovou kartuš. Původně jsem plánoval celodenní zastávku, ale jednak tady toho moc není a hlavně teda má být hodně špatné počasí. Navíc jsem se nevyspal, takže bych rád byl co nejdříve na ubytování v Rovaniemi. Batoh nechám v úschovně a z nádraží vyrážím do centra města, cestou si v K-martu kupuji malou vodu, corny a místní pivo, to celé za osm euro. Prošel jsem městem a dal si cca čtyř kilometrovou procházku na pláž. Pláž není moc velká, ale je opravdu hezká, písčitá a čistá.  Předpověď hlásila déšť a bouřky, takže samozřejmě je modrá obloha a sluníčko. Takže pozevlím, vypiji pivko.

Vlak mi jede v půl jedné, takže cestu nazpátek do města si urychlím sdílenou koloběžkou. Což v Praze třeba nesnáším, ale tady to dává smysl, protože všude jsou cyklostezky a mají jasně určené kde je parkovat, takže tady je to skvělý pomocník. V centru už projdu jenom tržnici, mrknu na sochu malého tlustého policajta. Pak rychle do sport obchodu koupit plynovou bombu. Zdánlivě z ničeho nic se obloha zatáhla do úplného černa a začalo boží dopuštění – hromy blesky, sirény a déšť takový, že jsem během pěti minut zmokl jak hovado, jak bych vylezl z bazénu. Takže se ukázalo, že předpověď nelhala. Brutál. Bohužel jsem neměl čas se nikde schovat, protože mi za půl hodiny jel vlak. V obchodě jsem bombu našel a původně nechtíc jsem předběhl u kasy nějaké lidi. Zajímavé bylo, že jim to vůbec nevadilo, ani se blbě nepodívali na mě. Zpětně jsem se jim omluvil a byli úplně v pohodě. Pak poklus v dešti na nádraží, kde jsem překročil tříhodinovou úschovu o pět minut, takže další 3.5 euro.

Vlak do Rovaniemi jede dvě a půl hodiny, cesta nic moc, páč jsem komplet mokrý a ve vagónu frčí klimatizace. Ale dalo se. V Rovaniemi jsem našel levné ubytování asi za 800 korun, je to taková vilka s několika pokoji a krásnou společnou kuchyní. Hned po příchodu jsem usnul na několik hodin. Podvečer procházka do města. Nevím jak v zimě, kdy se sem hlavně jezdí, ale teď mi teda přišlo o ničem, a místy až ošklivé. A hodně se tu staví. Hlavně tam doslova nic není. V marketu jsem koupil jen pečivo na trek, bagetu na zítra na cestu a čínskou polévku s párkem k večeři. A spát, ani jsem nevyužil saunu, co tu mají. Preventivně si dávám paralen grip, nerad bych tu cestu vlakem hnedka odstonal.

úterý 8.8.

Mimochodem, je tu 25 stupňů, což je rozhodně nad běžnou teplotou, doufám že se cestou na sever trochu ochladí. Po snídani zpět na vlakové nádraží, od kterého mi jede autobus do Kilpisjärvi. Lístky jsem koupil online a nebyly úplně levné teda, přibližně 80 euro za jeden směr. Jinak autobus nebyl zdaleka plný, rezervace dopředu nebyla potřeba, takže pokud člověk nemá přesný harmonogram, tak to nevadí, jediné co, tak tam byla tuším deset procent sleva. Cesta trvá šest a půl hodiny, ale docela to uteklo. Tady na severu se už převážně jede krajinou, takže je to samý les nebo jezero. Cestou byly tři přestávky na protažení na pumpách, sedačky pohodlné a dokonce i zásuvky byly.

Blížíme se do městečka Kilpisjärvi, dobrý tip je nezajíždět až do něj, ale vystoupit hnedka u visitor centra, kde začíná samotná trasa. Ušetříte tím několik kilometrů chůze po silnici. Vystoupím, nahodím bágl a rovnou do toho. Trvalo to doslova dvě minuty, než jsem potkal prvního soba. Šel normálně po cestě naproti mě, nijak se nebál a minuli jsme se třeba o metr. A byl pořádnej. Sobi jsou tu částečně domestikovaný, takže někdo je chová na farmách, ale spousta jich tu žije i volně. A tenhle borec se očividně šel projít do civilizace, protože jen jak jsem se minuli, tak zabočil na silnici směrem do města.

Jeden z důvodů proč jsem se sem vydal, je zažít si polární den. Už jsem to částečně zažil na Islandu nebo v Norsku, ale tady jsem poprvé za polárním kruhem, takže slunce tu teoreticky vůbec nezapadá. Platí to o slunovratu, teď v srpnu se třeba na hodinku schová, ale světlo je pořád. Tím pádem mi ani nevadí, že jsem dojel až někdy v šest večer. Zvesela vyrážím na první část plánované trasy. Po přibližně třech kilometrech pohodlné chůze dorážím ke krásnému jezeru Tshahkajärvi, kde jsem původně chtěl spát. Opravdu krásné místo, přes hladinu je pohled na horu, celé jezero je lemováno břízami a je tu dokonce i ohniště. Mimochodem ve Finsku není problém rozdělávat v přírodě oheň, pokud nejste vyloženě v nějaké rezervaci. Původně jsem tu chtěl nocovat, ale tím že jsem dobře vystoupil z autobusu, jsem ušetřil dost času, takže pokračuji dál. Ale jinak tohle místo mega doporučuji.

Další část trasy znamená tři hodiny a devět kilometrů. Zpočátku pohodlná cesta, ale postupem se to mění v hodně kamenitou cestu, kde je potřeba hodně dávat pozor, kam člověk šlape a zákonitě se nedá jít tak rychle. Takhle ostatně vypadá celý zbytek treku. Svítí sluníčko a je opravdu krásný den, potkávám další desítky sobů a na pár kilometrů se ke mě připojuje nějaký pes. Zatím žádní komáři, to je největší strašák co všichni popisují ve svých blozích, ale zatím dobrý.

Dorážím k prvnímu oficiálnímu kempovišti, Saarijärvi. Funguje to tak, že je tu většinou jedna chatka veřejná a jedna soukromá, kterou je třeba si zamluvit a na začátku trasy si vyzvednou klíče. Původní chatky jsou zavřené (prý kvůli plísni) a přes potok jsem postavené úplně nové. A vždy jsou tu kadibudky. Tím, že to je populární trasa a je hezké léto, tak až po zbytek výletu platí, že všechny ty  chatky byly plné, takže jsem je ani jednou nevyužil. Podobně jako jinde ve Skandinávii se smí spát kdekoliv, takže není potřeba se chatkama nějak omezovat, má-li člověk stan. Najdu si plácek, postavím kostru stanu a dávám vařit vodu z nedalekého jezera. Vodu tu není potřeba nijak řešit, je doslova na každém kroku. Voda pomalu přichází k varu, vytáhnu pytel s plachtou na stan s tím, že ho teda dostavím. A v tu chvíli jsem zjistil, že jsem naprostý idiot. Z pytle totiž místo plachty na stan vytahuji náhradní spacák… Ten samý spacák, který jsem si loni po Norsku slíbil vyhodit, a vymstilo se mi, že jsem to neudělal. Popletl jsem si doma balíčky a nenapadlo mě to kontrolovat. Místo stanu tak mám jen glorifikovanou moskitiéru. Což alespoň že tak, protože tady ti komáři už trošku jsou.

Nadávám jak špaček, na sebe samozřejmě. Moc nevím co s tím, vracet se někam do civilizace by mi zabralo hrozně moc času, chatky jsou plné a já nespolečenský. No, na nějaké rozhodnutí se musím vyspat. Tentokrát jsem ani nezapomněl klapku na oči.

Dnešní trasa jenom 12 kilometrů, zanedbatelné převýšní.

neděle 9.8.

Ráno moudřejší večera. V noci nepršelo a vyspal jsem se výborně. Tady je ještě signál, takže kontroluji počasí na další dny a vypadá to, že minimálně dnes pršet nebude. Sice teda hned ráno pár kapek spadlo, ale rychle to bylo pryč. Navíc, mám dva spacáky, takže když mi jeden zmokne, tak to nějak přežiju. Takže se rozhoduji pokračovat v cestě, jiná možnost mi vlastně ani nedávala smysl. Možná bych někde ve vesnici sehnal stan, ale ztratil bych dva dny a stálo by to nesmysl, jelikož jsem ve Finsku, navíc v odlehlém místě. A jistotu, že bych ho sehnal, taky nemám. Jediné co, tak hledám volné ubytování až mi skončí trek, to znamená ze středy na pátek. Je tam poslední místo, za ne úplně málo peněz, takže rovnou rezervuji.

První segment cesty opět velice pohodlný, po pár hodinách dorážím na opravdu krásné místo, je to další nocoviště Kuonjarjoki, které je v širokém rovném údolí s potokem, nebo řekou, uprostřed. Kdybych měl z těch všech míst, určených ke spaní, vybrat jedno, tak by to bylo tohle. Poměrně jsem se tu zdržel, posvačil a pokochal se. Vyčasilo se, takže modrá obloha, sluníčko a docela svěží vítr.

Dalších 9 kilometrů je z valné části po pastvině, kde je zase spousta sobů. V druhé půlce se trasa hodně mění, opět hodně po kamenech, takže rychlost rapidně klesá a odpovídá tomu, co mi říkají mapy, jinak jsem výrazně rychlejší. Navíc se krajina začíná i trochu vlnit, takže ty výhledy jsou velice pěkné. Docházím k odbočce k dalšímu nocovišti Meekonjärvi , kde je tady na řece Blerflejohka krásný vodopád, znovu místo jak stvořené ke svačině.

Mám před sebou ještě jednu část trasy, a začíná to teda docela vypadat na déšť. Rád bych byl na chatce brzo a urval si tam místo, ale potkávám relativně dost lidí a vzhledem k tomu, že tam bývá max deset míst, tak si moc nadějí nedělám. Tenhle segment má 11 kilometrů a musím přiznat že mi dal docela zabrat. Do chatky se ani nedívám, protože venku je už hodně stanů. Tohle nocoviště je na břehu jezera Pihtsusjärvi, a nechci se opakovat, ale je to zase naprostá nádhera.

Obloha je dost zamračená, stavím teda svůj podivínský stan a snažím se nevšímat si lidí, co na mě koukají jak na blázna. Podle poslední předpovědi, co jsem viděl, byla možnost že kolem páté začne pršet. Dal jsem si teda budíky na třetí, na pátou a na sedmou, abych podle okolností případně sbalil spací věci, ať je udržím v suchu.

Dnešní trasa 28 kilometrů, 780m stoupání.

pondělí 10.8.

Nakonec přes noc jen lehký deštík, dopadlo to jen pár kapkama ve stanu. Jediné co, tak tu nebylo moc rovných míst, spal jsem tak docela nakřivo a že bych se úplně skvěle vyspal, to říct nemůžu. Ale čekal jsem to horší. Sbalil jsem, na bágl dal pláštěnku a nechal ho opřený o chatku. Razím totiž na nejvyšší kopec Finska, na Halti, a vracet se budu muset stejnou cestou. Podle map pět hodin, bez zátěže si troufám na čtyři.

Bez toho batohu je to vlastně dost pohodlná procházka, je to tu taková jakby měsíční vyprahlá krajina. Podél potoka, takže až do chvíle, než začne samotný výstup, je dostatek vody. Stoupání samotné je docela náročné, je totiž komplet celé po suťovém poli a je třeba hodně dávat bacha, kam jeden šlape. Ale je sucho, takže to není tak hrozný. Mimochodem před tím, než začne stoupání, je tu ještě odbočka k chatce, která je Halti nejblíže.

Nakonec mi výstup trval přibližně tři hodiny, jsem tu sám zatím a mám i možnost trochu výhledu, i když už je vidět, jak se valí oblaka. Halti má 1328 mnm a  je to nejvyšší hora Finska, a je vlastně přímo na hranicích s Norskem. Čímž pádem jsem v půlce trasy a už se jenom vracím. Chytám tady signál a nevypadá to dobře, přibližně v šest má přijít mega slejvák. Docela tu fouká, nezdržím se tedy nijak dlouho a pomalu se začínám vracet ke své bagáži. Zpáteční trasa mi trvá taky tři hodiny, tím pádem mám docela čas nazbyt. Tady jen poznámka, že v dobu, kdy jsem byl u chaty, byla poloprázdná, takže teoreticky jsem tu mohl zůstat a vyhnout se tomu, co mě čekalo. Ale byly asi tři odpoledne a fakt nevím, co bych tu tak dlouho dělal.

Naobědvám se a vracím se po stejné trase. Udělám si odbočku k překrásnému vodopádu Pihtusköngäs, který jsem včera přešel s tím, že se na něj podívám právě dneska. Krátká odbočka a zpět na trasu. No, a tady to začalo. Déšť jak hovado, během pár minut jsem byl mokrý skrz naskrz. Bez přehánění. Mám jen nějakou pochybnou bundu, do které mi ale stejně zatéká několika otvory. A pláštěnku na batoh, takže ten zůstal relativně v pohodě. Během první půlhodiny spadlo obrovské množství vody, v botech mám normálně kaluže, a dalších třeba pět hodin pokračuje vytrvalý déšť. Pochopitelně v tom největším dešti potřebuju na záchod, ale zase sem to měl v podstatě s bidetem.

Dělám si trochu naděje, že dojdu k chatě Meekonjärvi  a jelikož je hnusné počasí, takže tam bude místo na spaní, protože lidi určitě raději zůstali doma. Jak jsem psal, jsem vlastně bez stanu, takže by se to docela hodilo. Klasicky jsou tu chaty dvě, jedna na rezervaci a druhá pro kohokoliv. Aby toho nebylo málo, tak k té veřejné se musím přebrodit asi dvacet metrů širokou řekou, sandálky sice mám, ale vůbec k tomu nejsou vhodné, kloužou jak namydlený. Měl jsem co dělat, abych se nevykoupal, nohy zmrzlé, a to vše jen proto, abych našel plnou chatičku s několika stany venku. Tahle chatka je fakt malinká. A brodit jsem nemusel, jen se mi nechtělo to obcházet cca dvoukilometrovým obloukem.

Přemýšlím, co dál. Déšť poměrně zvolnil, ale rozhodně nepřestal. Mám už vybrané místo, na kterém budu moknout, ale zase se malinko rozpršelo, tak se rozhoduju, že povalím dál. Nechci aby na mě čuměli lidi a zpochybňovali můj stan, ale hlavně bych měl za pár minut ve stanu vodu. Nový plán je teda jít dokud buď nepřestane pršet, nebo dokud mi nedojdou síly. Výhoda polárního dne, že člověk neřeší aby stihnul někam dojít před setměním. Pokračuji vyloženě vycházkovým tempem, jednak jsem už docela unavený a hlavně nemám úplně kam pospíchat. Nakonec z toho bylo asi šest kilometrů za dvě hodiny, v půlce jsem potkal Švýcara, se kterým jsme si hezky pokecali. S Finem se to nestane, ti nepřekypují přátelstvím na potkání. Borec už byl na cestě dva měsíce a další dva měl před sebou, přitom měl poloviční bágl než já a byl i v dešti totálně vysmátej. To mě trochu donutilo se zamyslet nad svým gear listem do budoucna.

Asi v devět večer dorazím k potoku, kde je i pěkné rovné místo na stanování a rozhodnu se tu zůstat. Mám toho dost a navíc to vypadá, že je po dešti a místy se oblaka už i trhají. Mohl bych to přežít i relativně v suchu. Uvařím si tarhoňu, postavím stan a jdu spát. Těsně před tím se po celém údolí rozprostila hustá mlha, to bylo docela cool.

Dnešní trasa 30 kilometrů, 840m stoupání, a pak ještě 6.2 km.

úterý 11.8.

Někdy si říkám, jaké mám neuvěřitelné štěstí, přes noc nespadla už ani kapka a ráno bylo dokonce i sluníčko na dosušení věcí. Yes baby! Tím, jak jsem si to včera prodloužil, tak mám hodně času, pokračuji tak dneska hodně vycházkovým tempem a nikam se neženu. Navíc mi není úplně dobře a bolí mě břicho. Nemyslím si že to je z vody, jednak je tu čistá a nemá ji teoreticky co znečistit a navíc vždy večer vařím čaj na další den na cestu. Těžko říct, ale není to žádná tragédie. Měl jsem v plánu jít malinko jinou cestou, respektive vlastně vůbec po cestě nejít, nemám moc rád chodit stejnou trasu tam a zpět. Nakonec jsem ale vyměkl, hlavní důvod byl, že mi nepřišlo že bych se díval na to samé, co cestou tam. Ale je tu jedna věc, co mě začala extrémně štvát – jak je ta trasa hrozně kamenitá. První dny mi to nepřišlo, ale teď jak už jsem trochu unavený, tak mě to neustálé přeskakování po kamenech vůbec nebaví. Vlastně si asi nevybavuji, jestli na celé trase byla nějaká delší pasáž s pohodlnou cestou.

Po poledni jsem opět malinko zmoknul, ale zase jsem byl odměněn duhou. Potkal jsem prvního Fina, co si chtěl povídat. Po nějakých sedmi hodinách chůze dorážím k jezeru Tsahkaljärvi, kde budu nocovat. Opět to není kempoviště, ale prostě krásný plácek na kraji březového hájku. Musím přehodnotit svoji předešlou poznámku o nejhezčím místě na spaní, tohle je totálně vystřelený. Zatímco vařím čaj, tak kolem mě probíhá stádo sobů. Je tu i ohniště, ale nemám potřebu dělat oheň, ačkoliv tady by to šlo skvěle, poněvadž je tu i dostatek dřeva. Jezero samotné ja naprosto ikonické, na protějším břehu se zvedá vrchol Saana, navíc celá obloha je pokrytá těžkými oblaky, jen tu a tam se přes ně dostane paprsek slunce dopadající na hladinu.

Pojím jen teplý bujón, zkontroluji počasí, abych měl jistotu, že mě v noci nevzbudí déšť a jdu spát. Dnes to máme cca 21 kilometrů.

středa 12.8.

Ráno mě opět probudili sobi, kteří doslova procházeli na pár centimetrů od stanu. Nejlepší vyspání za celý trek. Na ubytování to mám tak maximálně tři hodiny chůze, a check-in je až od tří, válím se teda tak do desíti a čtu si. Pak se ale začínají sbírat oblaka, tak radši balím a vydávám se na cestu. Ta vede podél hřebenu Saany, kopce na který jsem koukal včera a vede lesíkem. Kolem oběda trochu prší, ale to už je jedno, dneska spím pod střechou. Směřuji do Kilpisjärven Retkeilykeskus Rooms, kde je místo na stanování, a pak spousta chatiček a budova s ubikacemi. Kdybych měl stan, tak stanuji, ale takhle si za skoro šest tisíc na dvě noci pronajímám pokoj.  Docela raketa, holt platím za svou blbost. Ubytovat se můžu nakonec dřív, pokoj je miniaturní, celá budova je vlastně složená z buněk. Ale postel je pohodlná, voda ve sprše je horká, takže vlastně všechno v naprostém pořádku. A je tu samozřejmě i sauna, jen jak jsem se necítil úplně dobře, tak jsem ji nevyužil, což mě hodně mrzí..

Potřebuji nakoupit nějaké jídlo a mám chuť na jedno pivo za odměnu, tak se vydávám do centra vesnice, což je asi pět kilometrů po silnici. Možná to nebyl úplně nejlepší nápad a měl jsem si půjčit kolo, ale nechtěl jsem utratit zbytečně už ani korunu. Po návratu z nákupu mě bolí chodila, navíc jak jsem šel v mokrých botách předevčírem, tak mám obrovské puchýře. Ale pivo bylo dobrý. A samozřejmě jsem si spálil obličej, ale to už je taková klasika. Kdybych měl celou trasu shrnout, tak to bylo nějakých sto kilometrů a stálo to za to, moc se mi líbila a užil jsem si to. Náročné to je jen z pohledu kamenité cesty, zabloudit se nedá a vody je všude dost. A poučení je zrevidovat svojí výbavu.

Dnes 8 kilometrů a pak 10 do marketu a zpět.

čtvrtek 13.8.

Noc byla dobrá, snídaně byla fantastická, a musím vypíchnout vynikající kafe. U snídaně řeším co budu dělat, mám dvě možnosti a nakonec se rozhodnu udělat obě. První je podívat se na Kolmen valtakunnan rajapyykki, což je místo, kde se potkávají hranice Švédska, Finska a Norska. Několik set metrů od mého ubytování je přístaviště, odkud dvakrát denně jede loď přes jezero. Jednosměrná jízdenka stojí 40 euro a loď je dost plná, takže pro klid duše je možná lepší tam být o chvilku dříve. Moje loď jede v deset, cesta mohla být tak 20 minut a z přístaviště to jsou tři kilometry na zmíněné trojmezí. Podařilo se mi předběhnout většinu lidí, takže jdu víceméně sám březovým hájem.

Bod samotný je na jezeře, je tam dvoumetrový hraniční kámen a kolem něj je udělaná plošina. Takže se dá chodit dokola a každý moment být v jiné zemi. Něco jak v Cimrmanovi. Po chvilce se to samozřejmě omrzí a navíc se blíží ten dav z lodi, takže je na čase  pokračovat dál v cestě. Zpátky do Kilpisjärvi to je kolem jezera přibližně 12 kilometrů přes rezervaci Mallan luonnonpuisto. A to musím říct, že co se týče vizuální stránky, výhledy a tak,  tak tohle byla dost možná ta nejhezčí trasa co jsem na výletě prošel. Cestou je třeba deset jezer, modrá obloha, sluníčko, nikde nikdo. Velké doporučení. Cestou potkávám ještě ostřelovačské hnízdo, pozůstatek z Laponské války, kdy se tu mydlili s náckama. 

Jelikož mám dobrý čas a je krásně, tak provádím i druhou část mého plánu, a tou  je výstup na Sannu. Trasa krásně navazuje, první část vede klasicky březovým hájem a pak začíná stoupání po schodech a vypadá to nekonečně, pokaždé když si myslím že už jsem nahoře, tak se objeví další kopec. Ale jinak to bylo docela v pohodě, převýšení nějakých 600 metrů a seshora výhledy na všechny strany. Vrchol malinko hyzdí vysílač, ale kam jinam s ním.

Návrat na chatu, dnes velice pohodový den. Sice dost převýšení, ale nalehko. Není mi pořád úplně dobře, takže večeřím opět jen čínskou polévku. A zítra defakto už jen cesta domů.

Dnešní trasa 22 kilometrů a kilometr převýšení.

pátek 14.8. a sobota 15.8.

Tady to už vezmu rychle. Ráno opět skvělá snídaně, je tam třeba několik misek borůvek, malin a podobně, do jogurtu perfektní. Nakonec musím říct, že počasí mi vyšlo dokonale, dnes od rána mlha a silný déšť. Být takové počasí na treku, tak bych to bez stanu dal těžko.  Odjezd v deset, zase sedm hodin do Rovaniemi. Prohlédnu město, kostel a hřbitov. Ale jinak v tom městě fakt nic není. A pak už noční vlak do Tampere. Nevýhoda nočního spoje je, že jsem ve městě v šest ráno a to se tu nedá dělat doslova nic, ani třeba dojít někam na záchod, což byl poměrně oříšek. Nakonec až někde v docích. Město úplně prázdné. Cihlové továrny, park, pláž a kanál. Moc hezké, ale v devět už nemám co dělat a ubytování mám až od dvou. Sedám teda na vlak a jedu do  Hämeenlinny.

Malé příjemné městečko, kde hlavní cíl je hrad, tyčící se pěkně nad kanálem. Krásný park, kam se bohužel nesmí, protože tam  je nějaká akce. Ale procházka pěkná. Zpátky do Tampere, ubytovat se vedle katedrály. Odpočinek a večer do města, kde to hodně žije. Dnes 25 stupňů, otevřené zahrádky.

Ráno vstávání ve tři, město je rozkopaný celý, je tu zastávka autobusu na letiště. Čekám a nic, že jo. Takže ještě  v panice objednávám Uber a musím vypláznout další litr.. Ale co už. Mini letiště, zase přes Rigu, kde zase čekám sedm hodin, to byla nejotravnější část výletu. Jinak ale fantazie,  trochu se to nakonec prodražilo, ale stálo to za to.