Cesty

Koupil jsem si v zimě jízdenku Interrail a už ji pomalu docházela platnost, tak jsem si rychle naplánoval takový menší výlet po Evropě.

Pátek 7. 6. 2024 – cesta vlakem, večer v Lublani: žebra, hrad a Metelkova

Ráno vyrážím vlakem z Prahy směrem do Rakous.  Díky noční srážce vlaků u Pardubic nabíráme menší zpoždění, ale pořád se dá pohodlně pracovat – v Česku super signál i Wi-Fi. V Rakousku už je to horší. Ceny občerstvení jsou “zajímavě” upravené podle toho, kde se vlak právě nachází. V Grazu jsem měl mít přes hodinu na přestup a plánoval něco pojíst, ale kvůli zpoždění zůstává jen pár minut. Naštěstí přestup stíhám a pokračuji přímým vlakem do Lublaně. Ten je plný, pracovat se moc nedá, ale postupně lidé vystupují a ke konci už je pohodička. Do Lublaně přijíždím kolem šesté večer.

Lublaň mě okamžitě nadchne – malé centrum plné kaváren, restaurací a života kolem řeky. Ubytování je relativně drahé, ale to je asi jediná věc co bych vytkl. Na nádvoří před kostelem sv. Mikuláše se koná večerní street food festival. Vybírám si vepřová žebra s coleslawem, která chutnají skvěle. Navíc se tady ukazuje, jak perfektně funguje veřejný prostor – spousta stolečků, židlí a míst k sezení i mimo restaurace. A všechny stánky se sklidí a ráno je to opět náměstí.

Potom vyrážím na lublaňský hrad. Hradní areál je sice oficiálně zavřený, ale nádvoří je volně přístupné a v podvečerním světle to má krásnou atmosféru. Nahoru i dolů se dá jít pěšky, ale kvůli času volím lanovku.

Další zastávkou je Metelkova – autonomní oblast plná barů, graffiti a uměleckých instalací. Přicházím ještě v době, kdy se to tam teprve začíná rozjíždět, ale i tak to stojí za vidění. Dávám si pivo a pálenku.

Večer zakončuju v pivním baru Laibach na okraji centra, kde mají čepovaných asi patnáct piv. Je tam narváno, ale venkovní sezení to jistí. Pak už se jen loudám městem zpátky k ubytování, ale ještě si sedám na pivo u řeky. Večer v Lublani je úžasně živý a pohodový. Jen později zjišťuji, že tady nefunguje koncept večerek – žádné krámky, kde by se daly cestou koupit chipsy nebo voda.

Sobota 8. 6. 2024 – snídaně v Lublani, vedro ve vlaku a první dojmy z Terstu

Ráno v Lublani začínám hledáním snídaně. Měl jsem chuť na burek, ale nedařilo se mi nic najít, takže nakonec beru zavděk Lidlem. Počasí parádní, slunečno a 28 °C, v parcích vystoupení pro děti. Pak pomalá procházka do Tivoli parku, který je obrovský a ideální na relax. Dám si kafe a pivo v příjemné kavárně a užívám si pohodový začátek dne.

Oběd si pak dávám v Klóbasarně, kde ochutnávám místní klobásu s křenem a hořčicí. Výborná volba na rozloučenou s Lublaní.

Odpoledne přesun vlakem přes hranice do Itálie, konkrétně do Terstu. Ještě poznámka k nádraží v Lublani – ačkoliv tudy projede jen pár vlaků denně, jsou tam hned tři nádražky, což dává městu zas o něco sympatičtější atmosféru. Cesta je dost náročná – půl hodiny zpoždění, ale hlavně nefunkční klimatizace a dusno k padnutí. Vagóny plné, internet za poplatek. Jinak cesta pěkná, v závěru už výhledy na moře.

Po příjezdu do Terstu přichází lehké zklamání. Město není vysloveně ošklivé, ale po Lublani působí špinavěji, tmavěji a celkově ne tak příjemně. Přístavní atmosféra je tu cítit na každém rohu. Ubytování mám u starší paní, která provozuje apartmán v patře starého činžáku. Při přivítání nechybí klasické italské zulíbání na obě tváře. Barák působí dost ošuntěle – blikající světla, starý výtah – ale pokoj je čistý a sprcha funguje, takže nakonec spokojenost.

Večer se procházím po centru. Hlavní náměstí je hezké, kanál Grande taky, ale celkově je centrum plné aut a skútrů, chybí pěší zóny a prostor není moc příjemný. Sedám si na pizzu a pozoruju dění kolem. Všude plno lidí, restaurace narvané. Dávám si ještě dvě malé třetinky místního piva a pak už na pokoj a končím den. Zítra vyrážím dál směrem na Tirana.

Neděle 9. června – ranní přesun do Itálie, jezero Como a příjemné městečko Tirano

Ráno brzy vstávám a vyrážím na vlak do Milána. Vlak je sice poloprázdný, ale sedí se v něm dost nepohodlně – koš zabírá místo na nohy a celkově je to designový propadák. V Miláně se ukazuje, že spoj, který mi doporučil vyhledávač Interrail, vlastně vůbec nejede. Naštěstí vlaky na sever jezdí každou hodinu, takže problém rychle řeším. Cesta je nádherná. První část trasy vede podél jezera Como, takže si užívám krásné výhledy. U jezera vystupuje většina lidí a dál jedeme mezi horami – Alpy už jsou na dohled.

Díky rychlejším spojům přijíždím do Tirana o něco dřív, než jsem čekal. Ubytuji se v jednoduchém hotelu blízko nádraží. Sprcha je trochu absurdní, ale jinak je to v pohodě. Tirano mě hned nadchne – přímo městem projíždí slavný Bernina Express, což je v podstatě tramvaj mezi baráky.

Odpoledne si dávám procházku k bazilice Madonna di Tirano, která je krásná i uvnitř. Pak vystoupám k malé kapli nad městem, odkud je nádherný výhled na celé údolí a zasněžené vrcholky hor. Cestou zpátky nakoupím pár drobností na večeři a užívám si poklidnou atmosféru městečka.

Tirano je přesně takové, jaké jsem si představoval – malebné, klidné, příjemné. Oproti včerejšímu zklamání z Terstu je to úplně jiný svět. Pravda, večer je tu dost podniků zavřených, možná ještě není sezóna, ale na celkovém dojmu to nic nemění. Tady se mi prostě líbí.

Pondělí 10. června – přejezd Švýcarskem a kemp pod Matterhornem

Ráno nasedám v Tyranu na Bernina Express. Krásná cesta přes Alpy – ze startovních 500 metrů až na víc než 2 200 m n. m. Cestou parádní výhledy na zasněžené vrcholky, zelená údolí a tyrkysová ledovcová jezera. Vlak je poloprázdný, takže klídek a pohoda, navíc luxusní panoramatické vagóny. Největší highlight je krátká pauza na nádraží Alp Grüm, kde je možnost dát si kávu s výhledem na ledovec.

V Churu rychlý přestup a pokračuju Glacier Expressem směrem na západ. Tenhle úsek už taková romantika není – vlak je plný a sedím vedle dost objemného pána. Trať vede spíš nížinami než přes Alpy, ale pořád pěkné. Oběd ve vlaku si dávám taky – kuře na kari za švýcarskou cenu skoro 40 franků… No, dobrý, ale popravdě to nestálo za ty peníze.

Večer dorážím do Zermattu, vesničky pod Matterhornem. Do města nesmí auta, takže tu jezdí jen malé elektrické taxíky. Mám štěstí – Matterhorn se nejdřív schovává v mracích, ale nakonec se ukáže v celé kráse.

Stavím stan v kempu – je už zavřený, takže platím přes schránku. Testuju svou novou ultralehkou výbavu – batoh bez kapes trochu štve, spacák a karimatka v pohodě, stan docela vlhne. V noci klesne teplota na pár stupňů nad nulou, ale dá se to přežít. Večer si ještě dávám pivko v jedné z místních hospůdek. Vesnička je moc příjemná, spousta útulných restaurací a typická švýcarská atmosféra. Skvělý konec dne.

Úterý 11. června – cesta domů a výlukové peklo

Ráno balím mokrý stan a vyrážím na cestu domů. Naplánováno to mám celkem chytře – krátké přejezdy a trochu práce ve vlaku. Přes Visp do Bernu a odtud do Curychu, všechno jen hodinové přískoky. Z Curychu sedám na IC směr Mnichov, kde si plánuju v klidu pracovat. Vlak je pohodlný, prázdný… jenže v Německu přichází bouřka a s ní výluka. A ne ledajaká – žádný náhradní autobus na peróně, ale série improvizovaných přestupů. Přesedám z IC na regionální vlak, pak na další, a nakonec se nějak dostávám k autobusu do Mnichova, který je úplně neoznačený. Jedu s davem a doufám, že jsem správně.

V Mnichově další šok – autobus mě vyklopí úplně mimo hlavní nádraží, takže ještě metro. Mnichovské nádraží je asi nejhnusnější, co jsem kdy viděl. Všude rozkopáno, chaos. Dávám si aspoň rychlý burger. Další část cesty do Prahy je taky „zábavná“. Vlaky do Prahy spojili – německý a český – takže v jednom vlaku byly dvě sekce se stejnými čísly vagonů. S místenkou v německém vagonu se po hodině přesouvám přes celý vlak do české části.

Finále v Berouně – vlak tam končí a poslední úsek zase autobusem. Domů dorážím až kolem půlnoci, místo plánované pohodové cesty s prací. I přes všechny výluky a zdržení ale hodnotím výlet hodně pozitivně. Nejlepší zážitky rozhodně Lublaň, Bernina Express a Zermatt. Největší zklamání Terst… a samozřejmě všechny ty výluky při návratu. Na čtyři dny ale super akce.