Cesty

Do Lucemburska jsem vyrazil víceméně na otočku – jednohubka na pár dní, abych si odškrtnul další z těch pár evropských států, co mi ještě chybí. Už mi v podstatě zbývají jen ty země, které nejsou úplně turisticky populární a jsou potenciálně nezajímavé. Letenka levná, plánování žádné – klasika. Co se týče mého plánu (silný výraz), tak když jsem dělal hodně krátkou rešerši, zjistil jsem, že je tu pěkná příroda a několik stovek kilometrů tras po lesích. Takže vezmu stan, čímž zároveň otestuju svůj nový setup, a budu chodit tři dny po přírodě a spát v kempech.

čtvrtek 5. června 2025 – Mullerthal Trail Route 2

Let zpožděnej, takže jsem musel první noc improvizovat v nějakém samoobslužném ubytování ve městě, kde mi sice klíč měli nechat ve schránce, ale ten tam nebyl, tak jsem musel volat, a samozřejmě anglicky nikdo nic. Ale nakonec to klaplo a dali mě do jiného pokoje, ke kterému klíč byl. Večer jen skočím na něco malého k jídlu, prší a hlavně město si dostatečně prohlédnu před zpáteční cestou.

Co je tady zajímavý na první pocit, že vůbec nechápu, jakým se tu mluví jazykem, respektive když jdete do krámu nebo restaurace, tak jednou na vás spustí německy a podruhé francouzsky, nebo dokonce každý číšník mluví jinak. A druhá zajímavost je, že v Lucembursku je veškerá veřejná doprava zdarma. Autobusy, vlaky, tramvaje, cokoliv. Což je super, navíc autobusy jezdí často, a to i do těch nejzapadlejších vesnic. Co mě mohlo napadnout dřív, je si nějak dopředu rezervovat campy, protože vlastně byly dost plné a musel jsem malinko upravit trasu. Tady jsou campy primárně pro karavany a jsou dost organizované.

Takže ráno v sedm budíček a pak už rovnou bus směrem do Echternachu, kde jsem chtěl začít trek po Mullerthal Trail, konkrétně okruhem č. 2. Autobus bylo vlastně spíš taxi, většinu trasy jsem jel sám. Vystoupím u obchoďáku, koupím nějakou svačinu a hurá na cestu. Cílem bylo ujít kolem 28 km, ale s možností zkrácení, kdyby něco. Našel jsem značení, ale po chvíli jsem zjistil, že jdu po Route 1, která tu taky prochází. Nevadí, vracím se a už jdu dobře.

Začátek příjemnej – listnaté lesy, ticho, lehce vlhko po nočním dešti. Ideální chodící počasí. Trasa je značená dobře, když člověk dává trochu pozor. Postupně se krajina mění – přibývá pískovcových skal, soutěsek, průchodů, schodů, borovic. A je to tady vyloženě mega hezké.  V některých místech to vypadalo jako v Českosaském Švýcarsku nebo Českém ráji. Postupem času trasa o něco náročnější – hodně úzké průchody, mokro, kamenité cesty. Některé ty průchody fakt hodně úzké, takže bágl musím tlačit v ruce před sebou. Co je trochu otravné, nejen dnes ale i další dny, je, že jak je to malá země, tak přestože je člověk v lese, pořád slyší silnici. Cestou pak zajímavých míst, hlavně asi vodopádek Schiessentümpel s mostem – to je na každé fotce odsud.

Do kempu jsem došel pozdě odpoledne, docela vyřízenej, protože jsem klasicky šel celý den bez pořádné svačiny. Nakonec to opravdu bylo 28 kilometrů a tisíc výškových metrů. Kemp celkem v pohodě, cena asi €20, jen mě zarazilo, že sprchy byly navíc placené a v ceně byl nějak nesmyslně započítaný přístup k elektřině, kterou jsem jako pěšák vůbec nevyužil. Ale co už.

Na večeři jsem si dal burger a pivo v kempu, celkem příjemné posezení. Pak jsem postavil poprvé svůj nový ultralight stan – bude křest ohněm, protože celou má pršet jak z konve.

patek 6. června 2025 – Mullerthal Trail Route 2

Stan to ustál docela v pořádku, jen to moje místo bylo bez trávy, takže ráno se brodím bahnem. Věci mám trochu navlhlý, ale to počítám, že je spíš ze vzduchu. Jinak vyspání nic moc, protože celou noc svítila nějaká pouliční lampa a tyhle ultralight stany jsou docela průhledný. Plus teda poprvé noc v quiltu (spacák, co nemá záda v zásadě), úplně jsem si nebyl jistý, jak v tom spát a jak ho připnout na karimatku. Ale dobrý, jen to chce asi trochu tréninku.

Vyrazím hnedka na další cestu, po dešti je příjemně a není na co čekat. Pravda teda je, že včera jsem se docela zrasil, nohy docela protestujou, ale nic, co by nešlo rozchodit. Dneska jsem přehopnul na Mullerthal Trail 3 – přešel jsem řeku a šel po druhém břehu, vlastně prvních asi šest kilometrů se šlo souběžně se včerejškem. Navzdory tomu krajina byla hodně jiná. Víc polí, pastvin, otevřených luk. Méně skal, méně dramatiky. Do cesty se mi připletl i slavný přírodní bazének s „vodopádem“ Kallektuffquell – jenže těch deset metrů vodopádu fakt dojem neudělalo. Ale pěkné místo na svačinu to je, to zase jo.

Trasa měla dnes něco kolem 25 km a přes 800 výškových metrů – takže rozhodně neodpočinek, i když pocitově mnohem méně náročná než včera. Ale ty kopce… stoupání a klesání furt dokola.

Večer jsem dorazil do městečka Larochette, kde jsem si tak podle jména tipoval, že by tu mohl být hrad. A taky že byl, asi zavřený to vypadalo, ale fotogenický. Celé městečko moc hezké, můj dnešní camp je na kopci naproti, to poslední stoupání hodně na vůli, a je obrovský. Je tu bazén, animační programy, spousta lidí a byl hodně drahý, tuším že 40 euro. Na recepci jsem si vyloženě vyžádal místo někde v klidu, což se tvářilo slibně, ale byl pátek a v jedné chatce dost blízko nějaká omladina pařila celou noc až do rána… Takže samozřejmě jsem vyfasoval nejhlučnější místo v celém kempu.

Krátká procházka na vyhlídku a pak pokus o spánek, vzhledem k tomu, že jsem si zapomněl sluchátka, tak i dneska to bylo s vyspáním hodně tristní.

sobota 7. června 2025 – pokus o trasu 7 zámků

V noci zase pršelo, ale stan to zvládl v pohodě – karimatka sice klouzala, to musím nějak doladit, ale ve stanu je sucho. Ráno se rozhoduju sbalit stan co nejdřív, než přijde další déšť. To se naštěstí povedlo. Z kopce dolů na zastávku, odkud beru autobus do Mersch – původně jsem měl v plánu jít to pěšky, ale je to vlastně po silnici a navíc mě tlačí trochu čas, protože ty campy mají často omezeno, do kdy tam musíte přijít, a ten můj je ještě dost daleko od místa, kde jsem teď. Ty autobusy jsou všechny samozřejmě elektrické, takže nejsou slyšet přijíždět – úplně vidím, jak u nás by mi borec nezastavil, když jsem náhodou otočený zády.

V Mersch jsem vyrazil na trasu „7 zámků“. Trochu past – cedule žádný, orientace slabá a hlavně: zámky po cestě jsou skoro všechny zavřený. První část trasy ale pěkná – z parku stoupám nahoru lesem podél skal. Opravdu krásná scenérie, pískovcové převisy, jeskyně. Jen mě začala brutálně drtit alergie – nevím na co, ale musel jsem nasadit sluneční brýle, jinak bych se zbláznil.

První „zámek“ je spíš věž, uzavřená. Druhej se opravuje, taky zavřeno. Pak další dva – jeden zabraný kvůli privátní akci, druhý nepřístupný, protože je to soukromý hotel a všechny přístupové cesty zakázané. Navíc trasa mezi nimi vedla dost často po silnici – žádná vedlejší, ale hlavní, kde auta sviští  co to jde. Od začátku to byl epickej fail a kolem jedné odpoledne mi bylo jasné, že plánovaný kemp je mimo hru. A do toho začíná pršet.

Zvažuju dvě varianty: buď to utnout a dojít do nějakého kempu blíž, nebo najít hotel. Včera byly všechny za šílené ceny (sobota), ale dneska jsem měl štěstí – u letiště v Lucemburku se objevil hotel na dvě noci za 200 €. Pořád dost, ale oproti jiným cenám (450 €) úplná výhra. Beru to. Poslední kapka byl další „zámek“ – taky zavřený. V tu chvíli už mě to přestalo bavit. Byl jsem u hlavní silnice a naštěstí tam byla autobusová zastávka. Do půl hodiny mi to jelo do Lucemburku.

Aby ten den nebyl úplně zahozený – naproti zastávce byla benzínka. Koupil jsem si tam nejlepší panini, co jsem kdy měl. Sýr, rajče, bazalka, něco mezi sekanou a burgerem, maso krásně vonělo – naprostá pecka. Ve městě jsem skočil do obchodu, koupil něco malého na večeři a samozřejmě nějaká belgická piva a lambiky – broskvový a malinový. Nakonec se teda ukázalo, že jsem omylem vzal nějaké nízkoalkoholické, ale pitné to bylo.

Na hotelu jsem se složil do vany a přepnul do relax módu. Dneska už nikam nejdu. Jinak je to sice u letiště, ale to znamená dvacet minut do centra.

8. června 2025 – turistika po Lucemburku

Měl jsem větší ambice, ale nakonec z toho byla klasická městská procházka. A vlastně mi to úplně stačilo. Včera jsem padnul do postele už někdy v sedm večer a probudil se až po dvanácti hodinách. Takže výborný restart. Ráno busem do centra Lucemburku. Našel jsem si oficiální trasu městem, takže jsem nemusel nic vymýšlet – začínala u kasemat. Těch je tu víc, ty, u kterých jsem stál, chtěly 18 € vstup, tak jsem je nechal být a zamířil až později do těch druhých, „Bock Casemates“, které jsou slavnější a stály polovinu.

Počasí celý den jako na houpačce – chvilku vedro, chvilku déšť. Před jednou přeháňkou jsem se schoval právě do těch kasemat. Mají to tu dobře udělané, člověk může procházet starými tunely, občas se něco dozví, občas se koukne ven na výhled. Zdržel jsem se tam skoro tři čtvrtě hodiny.

Pak jsem se vrátil zpátky na trasu a pokračoval přes skautskou základnu, kulatou věž, místní úřad a moderní galerii. Cestou i v pevnosti muzeum o historii Lucemburska – vstup zdarma a docela zajímavá expozice: zbraně, uniformy, dokumenty.

Závěr už jen courání po centru – katedrála Notre-Dame, parky, výhledy, mosty. Do čtyř jsem měl nachozeno a stačilo. Chtěl jsem si dát něco místního k jídlu, ale ve městě jsem na žádný street food nenarazil, tak jsem nakonec skončil v Burger Kingu na náměstí v centru (Jana Palacha mimochodem) – smutný, ale co už. Večer jsem si tentokrát koupil už správný lambik – výborné, a za euro osmdesát třetinka, a v hotelu už jen čtu a koukám na fotbal.

Shrnutí? Lucembursko překvapilo. Hezká příroda, města plná zeleně a historie. Ale cena/výkon moc nevychází – všechno je tu drahé a vizuálně to není až tak odlišné od Česka nebo Německa. Takže sice pěkný víkendový útěk, ale žádné „wow“. Každopádně rozhodně lepší, než jsem čekal. A zítra domů.