Cesty

Když jsem se předloni vracel z jazzu z Makedonie, letěl jsem domů ze sousedního Srbska a seznal jsem, že se tu v létě koná taky jazzový festival a říkal jsem si, že bych se sem na něj mohl výhledově přijet podívat. A letos jsem tak udělal. Byl to můj první výlet skoro po dvou letech (coronavirus, že jo), během kterých jsem stornoval nebo mi bylo stornováno asi pět výletů. Takže ačkoliv se nedá říct, že by mě z line-upu festivalu něco nějak výrazně lákalo, měl jsem hroznou chuť někam vyrazit, dokud se to může. Navíc se Srbskem jsme momentálně kamarádi, jsou na zeleném seznamu a stačí certifikát o očkovaní.  Letenky byly poměrně dobře naceněné, i když musím ještě přičíst cestu do a z Vidně, jiná možnost v zásadě nebyla

Pátek 13.8.

Krátce před páteční půlnocí nasedám na noční Flixbus do Vídně. Sice už jsem se zařekl, že s nimi nikdy nikam nepojedu, ale s tím, že ty lowcosty mají zpravidla dost idiotský odlety (brzo ráno, nebo pozdě večer), tak nebylo moc jiných možností, pokud jsem nechtěl trávit celou noc ve Vídni. Na Flixbusu mě nepřestává fascinovat fakt, že tam většinou nikdo neumí žádný jazyk. Oba řidiči uměli jen chorvatsky, chudák borec co se tam s nimi snažil něco řešit… Autobus poloprázdný, takže cesta docela příjemná. Dobře jsem si pamatoval, jak jsem se u nich posledně brutálně nastydnul skrzeva nesmyslně nastavenou klimatizaci, takže mikina je povinnost.

Ve Vídni na Erdbergu jsem asi ve čtyři ráno, za hodinu jede bus na letiště. Nechce se mi tu úplně čekat, vůbec nic tu není, tak jdu pěšky asi dva kilometry na stanici Sbahn a jedu na letiště vlakem. Mimochodem ta cena je v zásadě úplně stejně drahá (4.3 eur jsem platil za městskou dopravu, ten bus by stál 5 eur). Klasické čekání na letišti, v šest hodin otevírá Spaar, kde se dá relativně levně nasnídat. Nebyl jsem si úplně jistý, jak probíhají procedury na letišti, když máme tu Covid dobu, tak jsem radši na odbavení šel o něco dříve. Tam ale vlastně nikdo nic neřešil. Let je asi o hodinu a půl opožděný, tak si dám jedno ranní pivko v baru, kde mimochodem pracují samí Slováci.

Zanedlouho jsem pochopil, proč máme zpoždění. Covid, klasicky. Když už jsme mohli na boarding, tak neuvěřitelně pomalá fronta, kde kontrolovali ty testy nebo očkovací certifikáty. Trvalo to neskutečně dlouho, snažili se to nějak skenovat, mám pocit že to úplně nefungovalo. Po půlhodině už to tam borka z obsluhy nevydržela a začala kontrolovat tyhle hovadiny jen očima, čímž se proces značně urychlil. Vyfasoval jsem sedadlo u okna, alespoň to jsem si myslel, ale ukázalo se, že je to sedadlo u těch bočních evakuačních dveří, takže okénko se nekonalo, za to tam ale bylo dost místa na nohy. Pokaždé když jsem seděl takhle, tak jsem dostal instruktáž jak a kdy ty dveře otevřít. Steward tady mi jenom řekl, ať na nic nešahám.  Čekali jsme pak na ploše snad další půl hodiny, než jsme dostali povolení k odletu, takže ve výsledku z toho byly dvě hodiny zpoždění. A to mi vlastně docela vyhovovalo, protože jsem nemusel čekat na check-in do hotelu.

Let jsem prospal, a pak v Niši podobná procedura jako při odletu. Jediný nepříjemný rozdíl je v tom, že nás všechny nahnali do takového skleníku, kde bylo mega vedro a kde se čekalo než se člověk dostane na řadu. Ve výsledku žádný problém, vyberu peníze z bankomatu (zajímavá věc, že během těch pár dní jsem zjistil, že mi kartu bere tak třetina bankomatů, co jsem potkal) a jdu čekat na autobus do města. Cesta stojí příjemných 60 RSD, což je cca dvanáct korun. Vystoupím poblíž pevnosti, kde už to znám, a zamířím k hotelu. Vybral jsem Hotel Éter v centru města. Nebylo to úplně nejlacinější, ale chtěl jsem být v centru města a trochu na úrovni. Navíc jsem bookoval na poslední chvíli a spousta míst už byla plná. Každopádně jsem asi 800 metrů od pevnosti, v samém centru města. S klimatizací, snídaní a pokoj je čistý a moc pěkný. Jelikož mám za sebou náročnou cestu, tak jdu spát, ať jsem připraven na večer.

Navečer je čas se jít podívat na festival. Festival, Nissvile, je umístěn v Nišské pevnosti a jeho začátky sahají do roku 1981, koná se, s pár výjimkami, každý rok a získal si za té léta hodně příznivců. U vstupu vyměním svůj e-ticket za pásku. Fun fact – ten papír nikdo nijak nekontroluje, borka na to jenom koukne, zeptá se jestli jsem očkovanej a to je vše. Mám trochu trable najít vchod dovnitř, ale je to proto, že ještě není otevřeno.

Tady pár slov k místnímu pojetí festivalu. Navštívil jsem desítky různých festů, tady to ale funguje trochu jinak. Uvnitř areálu vlastně není vůbec nic, krom dvou stejdží, stánků s pivem a stánků s cigaretami. Takže není důvod se tu poflakovat před tím, než něco hraje. A jsme na jazzu, takže je tu spousta míst na sezení, sedačky po čtyřech s tím, že vepředu je samozřejmě prostor, kde se dá pařit. Druhá věc, co mě zaujala je, že třeba až do půl desátý je areál vlastně prázdný, na první kapely, které hrají od půl osmé, je tu jen pár desítek lidí. A třetí věc, která mi přijde fantastická je, že je tu po pevnosti víc stejdží, které jsou ale dostupné pro všechny i bez lístku. Takže krom té hlavní, kde hrají největší hvězdy, je tu stejdž u muzea, je tu velká Open stage před hlavním vstupem, je tu Hiphop stage, která se o půlnoci mění v Midnight stage, a pár dalších. Za mě palce nahoru, festival zasáhne řádově více lidí a celé město žije muzikou. Co mi chybí je nějaké místo, kde se dá koupit něco k jídlu. Jediné, co tu je je kukuřice nebo popcorn. A ještě k areálu jedna velice příhodná věc – jedním ze sponzorů je letos výrobce limonád Schweppes a tak na každé sedačce je nějaká nová limča, a ještě to průběžně doplňujou. Takže vlastně kdykoli má člověk žízeň, může po nich sáhnout, je jich dost. Co se týče cen v areálu, tak jsou velice nízké – pivo stojí 150 RSD, takže asi třicet korun, rakije ještě o malinko méně. Záchodů je tu jen asi deset, navíc v neosvětlené části areálu. Takže hned po setmění se chodí klasicky ke stromu. Před vstupem do areálu se měří teplota a desinfikují ruce. K té desinfekci nevím no, jestli nás před kapénkovou infekcí úplně spasí mytí rukou, ale proč ne. Jen za ty tři dny na festu mám ty ruce desinfikované snad stokrát.

A pojďme na muziku. Sice je to jazz fest, ale vlastně tu hraje velká spousta jiných věcí. Každopádně pro seznámení a areálem začínám s albánským jazzovým uskupením Just Trio, což mě vlastně dost bavilo, viz video:

Následuje Roland Abreu & Thé Cuban Latin Jazz, což bylo nakonec taky hodně zábavný, Kubánec z Polska, takže jazzík šmrncnutý latinskými rytmy, za mě super.

Následující Phillip Catherine trio není úplně moje krevní skupina, takže se zajdu podívat na Nišsky rap na Hiphop stage. Hele docela dobrý, lidi to baví, má to flow, jen jak je to srbsky, tak úplně nevím o čem kluci rapujou. Ale dobrý. A pak zpátky na jednu z věcí, na kterou jsem se těšil možná úplně nejvíc. Stanley Jordan, americký jazzový kytarista a zpěvák, hraje Jimiho Hendrixe.

Stanley Jordan (born July 31, 1959)^[1] is an American jazz guitarist noted for his playing technique, which involves tapping his fingers on the fretboard of the guitar with both hands.

Přátelé, za mě naprosto fantastická věc. Není to žádný tupý revival, ale Stanley hrajeme Jimiho, jak kdyby ten byl jazzman, plus přidává pár vlastních kompozic, jak si myslí, že by je Jimi zahrál. Totální pecka, přesně takový ten moment, kdy koukám na nebe na hvězdy a v Srbsku poslouchám amerického muzikanta hrát Hendrixe. Krásný moment, a už je tu ten okamžik, kdy už jsem z celého výletu nadšený.

Končí to asi v půl jedné, a protože jsem pořád unavený z cesty, tak z následujícího funku The Horny Funk Brothers ft Hubert Tubbs zvládnu jen kousek a pak to pro dnešek balím. Ale jinak mě to taky bavilo.

Sobota 14.8.

Dnešní den chci věnovat prohlídce města a nějakých těch zásadních míst, co tu jsou. Ono takhle, zas tak moc možnosti, jak tu trávit volný čas není, kdyby sem člověk jel jen na výlet, tak na město nepotřebuje víc jak jeden den. Můj první cíl je koncentrační tábor Crveni Krst. Není to úplně takový ten tábor, kde by byly komory a pece, jako spíš místo, kam shromažďovali především Židy, aby je pak na blízkém kopci všechny postříleli… Platí se tu nějaké symbolické vstupné, expozice v jediné otevřené budově, v té samé, kde ti chudáci živořili před tím, než je vzali na smrt. Expozice docela fajn, všechno je tu i v angličtině. Kdo byl někdy na exkurzi v nějakém koncentráku, tomu asi netřeba popisovat. Každopádně skličující, zemřelo tu, respektive na tom nedalekém kopci, asi deset tisíc lidí s tím, že ženy a děti byly odváženy do komor do jiných táborů.

Koncentrační tábor Crveni krst (německy Das Anhalterlager – Nisch, srbsky Концентрациони логор Црвени Крст) byl v dobách druhé světové války koncentrační tábor, nacházející se v severní části města Niš (Srbsko). Nacházel se v bezprostřední blízkosti nádraží Niš – Crveni krst a jeho budovy, dokončené roku 1930, před vypuknutím konfliktu sloužily jako vojenská skladiště.

V táboře bylo během války internováno na 30 000 lidí; ať už Srbů, partyzánů, Židů, Romů a dalších. Zhruba polovina z nich^[zdroj?] byla zabita na kopci Bubanj, který se nachází jihozápadně od Niše. V táboře byli internováni také i norští zajatci.^[zdroj?]

Koncentrační tábor byl zřízen v roce 1941 po dubnové válce a obsazení Srbska německými nacistickými jednotkami jako první koncentrační tábor mimo Bělehrad.^[1] Až do začátku roku 1942 byl obehnán pouze ostnatým drátem. 12. února téhož roku ovšem uprchlo z tábora 105 vězňů, což přinutilo německou správu zpřísnit bezpečnostní opatření a obehnat tábor zdí. Kromě toho bylo zastřeleno pro výstrahu cca 1100 vězňů. Koncentrační tábor Crveni krst byl uzavřen po úspěšné nišské operaci a osvobození města partyzánským bulharským a sovětským vojskem v říjnu 1944.

V roce 1969 byl tábor přestavěn na muzeum a o deset let později prohlášen kulturní památkou mimořádného významu. Roku 1987 byl o tomto táboru natočen i film. Na vrcholu Bubanj, kde byli vězni ve velkém popravováni, byl vybudován park s připomínkou odporu (převážně komunistů) proti fašistické okupaci. V letech 2004 a 2012^[2] prošel areál tábora rekonstrukcí a i nadále slouží jako muzeum.

Pokračuji na další atrakci a to na Ćele kula, což je věž lebek. Někdy v devatenáctém století bylo pár bitev s Osmany, kteří zvítězili a na odstrašení nechal jejich generál nařídit, ať se z lebek padlých nepřátel postaví věž. Respektive spíš ať se postaví věž a na její povrch se vloží ty lebky, kterých mělo být kolem tisíce. Zcela upřímně, to dneska už žádná pecka už není. Lebek se dochovalo asi padesát a se vším respektem to nepůsobí moc zajímavě. Možná proto, že když člověk byl třeba v Kutné Hoře, tak má už jiné měřítko.

Poslední cíl je archeologické naleziště Mediana, které je od věže třeba dva kilometry, takže se tam vydávám pěšky. Paní v koncetráku mě informovala, že dneska mají jenom do tří, tak ať to nepropásnu. Jaké tak bylo moje překvapení, když jsem došel na místo, které bylo zcela zavřené a nikdo nikde. Nebyl jsem spokojen… Tak to otáčím a jdu na zastávku autobusu. Ono je zase pětatřicet stupňů, takže to chození po městě dost vysiluje.

Když dojedu zpátky do města, tak poblíž hotelu si dám neskutečně dobrou pleskavici. Takové balkánskej hamburger. Na rozdíl od jiných míst, kde se dá koupit, tady ji dělaj čerstvou. Krámek je zároveň řeznictví a vezmou maso z ledničky a připraví ho. Na jiných místech to tam hřejou půl dne. Plyne z toho samozřejmě, že si člověk musí deset patnáct minut počkat, ale stojí to za to, Takže 200 gramů masa v housce, dávám si to jen s okurkou a pálivými paprikami a je to ohromná lahoda, navíc jsem se toho nasytil na celý den. A stojí to naprosto směšné peníze, 200 RSD, což je 40 korun.

Ještě než se vydám na festival, zajdu do místní craft beer hospody Ministarstvo. Asi jediné místo, kde se dá koupit dobré pivo, včetně speciálů. Asi pět piv co mají na čepu jsou přímo od nich. Takhle, pivo docela drahý, ale jako dobrý. Dávám nějakou hazy ipu a chci zkusit ještě něco dalšího. Ale projevuje se typickej balkánskej problém, nikdo si mě v hospodě nevšímá, i když tu je třeba pět holek co obsluhuje. Kecaj spolu a okázale mě ignorujou. Sorry děcka, takhle ne, jdu pryč.

Blíží se osmá hodina, takže je čas jít do pevnosti. Venku, ve městě, je naprosto neskutečné množství lidí, myslím že celé město se vydalo do centra, masakr. K tomu krátká poznámka – v centru města byly všechny bary totálně plné každý den, co jsem tu byl – od pátku do pondělí. Hlavní program mě moc netankuje, tak spíš zevluju na těch vedlejších stejdžích a dovnitř jdu až na Leb i Sol. Což je zjevně slavná jugoslavská, dnes tedy makedonská, kapela, která už v sedmdesátých letech hrála na poměry dobrou muziku. Kdybych to měl k něčemu připodobnit, tak jsou to prostě staří pánové hrající dobrý prog rock, místy to má až takový Floydovský feeling. Moc jsem od toho nečekal, ale bylo to výrazně lepší, než jsem si myslel. Zvlášť momenty, kdy do toho progrocku, nebo jazzrocku, vkládají etnické balkánské vlivy. Bohužel tam byl jeden zásadní problém a to, že kytaristovi první půlku setu fungovala špatně kytara, vypadávala a tak, a nějak se to borcům zvučícím nedařilo odstranit. Jinak hodně fajn.

Další věc mě nezajímá, je to nějakej kvartet s xylofonem, a podobnýma hovadinama, kde bubeník hraje podle not a snaží se neudělat žádný pohyb navíc, za mě totální nuda, přesně ten typ jazzu, co mě nechává naprosto chladným. Tak zase spíš okukuju vedlejší koncerty, dost času trávím na jakémsi louisianským typickým rocku, chvilku na hip hopu a pak až krátce před půlnocí se vracím na jeden z očekávaných vrcholů festivalu.

Wedding and Funerál Orchestra ft. Goran Bregović. Goran je vyhlášená osoba, pracoval třeba hodně s Emirem Kusturicou, než se rozhádali, a tohle jeho uskupení je prostě klasická balkánská tancovačka. Silná dechová sekce, zpívající a bubnující cikán, sám Goran s balalajkou a dvě zpívající babky. Bez ostychu říkám, že to byl jeden z nejhezčích hudebních zážitků, co mám. Vlastně docela typická veselka, jen s tím, že na ní paří několik tisíc lidí naráz. A že si to ti Srbové hodně užívali, roztančili i mě, což nebývá úplně zvykem. Neskutečná energie, pocity naprostého štěstí. (snad najdu lepší video)

Padlo během toho par rakijí a byla z toho parádní noc!! Pak ještě chvilku na drumce na Midnight stage a někdy ve dvě na hotel. Krásné.

Neděle 15.8.

Jak není v Niši zas tak moc dělat, tak dneska už mi zbývá jen navštívit ten kopec, kde se popravovalo, Bubanj. Jezdí tam dost autobusů, nebo alespoň někam poblíž, ale času mám dost, tak jdu pěšky. Zase, je to hrozně fajn, protože si člověk projde i části města, které nejsou tak hezké (teda ne že by to centrum nějak krásou extra oplývalo), na druhou stranu jsou o něco víc autentické. Je to asi hodina cesty, během které potkám pár zajímavých věcí, jako jsou stará zarostlá kasárna nebo baterií zrezlých lokomotiv. Kopec samotný je vlastně takový parčík, kde uprostřed je postaven pomník obětem, představuje tři zaťaté pěsti (mužská, ženská a dětská). Kdyby tady nezemřelo tolik lidí, řekl bych že je to moc příjemné místo… A je tu klid, ani v neděli v poledne jsem tu nepotkal moc lidí.

Zbytek odpoledne jsem jen tak coural po městě, snažil jsem se nevypít moc piva, abych večer vydržel, a dal jsem si i šlofíčka na pokoji. Mám totiž klasický problém, že můj biologický budík funguje víceméně nezávisle na okolnostech a budím se pravidelně před sedmou, což když jdu ve dvě spát není úplně ideální. Než vyrazím zpátky do areálu, tak zajdu na autobusové nádraží, abych se poptal na nějaké pondělní spoje. A když už jsem tam byl, tak jsem si tam v nějakém zaplivaném kiosku dal opět pleskavici, tentokrát gurmánskou, ať už to znamená cokoliv. Nejspíš to ale znamenalo, že je se sýrem, protože byla se sýrem. Zase dvě stě gramů masa, zase stejně směšná cena. Byla moc dobrá, ale porce jak kráva, měl jsem problém to dotlačit. Ale zcela upřímně nebyla tak dobrá, jako ta první, u které fakt hodně cením její čerstvost.

Dneska jsou při vstupu do areálu hodně přísní a teplotu měří každému. Upřímně jsem malinko v obavách, nechtěl bych aby mi taková blbost zkazila poslední den festivalu. Ne že bych nebyl zdravý, ale trochu jsem měl pocit, že bych po třech dnech na sluníčku mohl mít úpal, plus mě trochu škrábe v krku, což je klasicky důsledek klimatizace – venku je pětatřicet, na pokoji mam dvaadvacet. Ale dobrý. Dneska jsem tedy vyrazil už na tu první věc, která mě docela lákala. Byl to Takeshi Suda z Japonska a jeho uskupení International jazz band a bylo to fajn. Hezký highlight byl, když si na závěr pozval nějakého starého pána z Niše, který mu tam odezpíval dvě písně.

Následující program mě moc nebavil, byl to takový ten obyčejný jazz, já už potřebuji spíš nějakou avantgardu nebo fůzi. Využívám tedy blízkost svého hotelu a jdu na dvě hodiny koukat na fotbal. Vracím se na Open Stage, kde zrovna hrálo uskupeni Popečitelji, což je kytara, basa a bicí, a hrajou instrumentální funk-rock. Nebál bych se to přirovnat trochu k Tiny Fingers. Hodně v pořádku, stříká z toho ohromně moc energie.

A pak hlavní program nedělního programu a to reggae v podání Anthony B & House of Riddim z Jamajky. A hele, není to styl, který bych doma poslouchal, ale tady jsem si to hodně užil. Zase, z toho borce srší hrozně moc energie, lidi tancují a vzduch je plný lásky a rastafariánství. Bylo znatelně méně lidí než v sobotu, ale to se dalo v neděli očekávat.

Závěr noci opět trávím na DJ stejdži, padlo opět dost rakije. Jakože hodně, ale ne že bych na ni šel tolikrát, ale spíš jak byl už konec, tak borci nalévali hrozné lampy, mám pocit že v tom posledním panáku byly tak čtyři standartní. Kdybych měl hodnotit festival jako celek, tak jsem hodně spokojený, každý večer tam pro mě byl koncert, který jsem si hodně užil. I když to paradoxně byl málokdy jazz.

Pondělí 16.8.

Dal jsem si ještě jeden den, hlavně kvůli dostupnosti spojů zpátky do Vídně. A protože jak už jsem psal, tak v Niši toho zas tak moc vidět nejde, vyrazil jsem trochu na venkov, mým konkrétním cílem byla soutěska Sićevo Gorge. Ráno jsem zaspal, takže včera zjištěné spoje mi nebyly k ničemu, ale na nádraží to vypadá, že mám štěstí a za půl hodiny mi tam jede autobus. Ono takhle, jezdí tam spousta autobusů, které staví dole pod kopcem, je to přímo na hlavní silnici, ale přímo do středu vesnice jezdí dva tři spoje denně. V reálu to znamená třeba hodina šlapání do kopce. Já mám tedy ale štěstí a autobus mě za 90 RSD doveze do středu vesnice.

The Sićevo Gorge (Serbian: Sićevačka klisura; Serbian Cyrillic: Сићевачка клисура, pronounced [sîtɕɛʋatʃkaː klǐsura]), a river gorge and archaeological site in southeastern Serbia, is the locally most prominent geological and topographic feature formed by the Nišava River. The gorge is located between the towns of Bela Palanka and Niška Banja. It is 17 km (11 mi) long and 350 to 400 m (1,150 to 1,310 ft) deep, in some parts developing canyon-like structures (including the inverse valley slopes at the Gradiški kanjon). The gorge is cut into the Kunovica plateau, between the southern slopes of the Svrljig Mountains and the mountain of Suva Planina. The surrounding areas are known for their high-quality vineyards. The gorge contains a stone quarry, the Ostrovica and six villages. The largest, Sićevo is the eponym of the gorge.

Hned kousek od zastávky je vyhlídka za místním fotbalovým hřištěm, ze které je celá soutěska krásně vidět. Jen poznámka k tomu hřišti, předpokládám že mají povoleno střílet jen na jednu bránu, poněvadž hned za tou druhou je stometrový sráz. V mapě jsem si našel jakousi okružní trasu kolem kopce Ječava. Dá se jít i na druhou stranu, do mnohem vyšších kopců (přes tisíc metrů nad mořem), ale na to nemám ani čas, a ani se mi v té výhni (36’C) nechce absolvovat něco takového. Takže se držím dole a na ty krásné hory se jen dívám. Jsou to teda klasické balkánské bílé vápence.

Projdu vesnicí a pokračuji po cestě podle mapy. Všechno vypadá docela dobře, dokud se přede mnou, přímo v cestě, neobjeví plně vyrostlé a neprostupné kukuřičné pole. Dobře, na mapě je ještě jedna cesta, tak zkusím tu. Nicméně příběh se opakuje. Snažím se políčko nějak obejít, není to úplně pohodlná cesta, na druhou stranu je tu hodně věcí k jídlu – neskutečně sladké ostružiny, kukuřice, jablka, švestky. Dobrých dvacet minut jsem tam brouzdal polem a hledal něco, co by připomínalo cestu. Nakonec se nějaká objevila, ale občas se opakuje příběh s nějaký políčkem. Nicméně poměrně pohodlně dojdu až na nejzazší místo, kde obejdu kopec a vracím se po jeho druhé straně. Opět nádherné výhledy, jak na hory, tak na soutěsku pode mnou.

Nicméně ta zpáteční cesta bylo slušné utrpení, po kamenech, místy kamenném moři a to s absencí čehokoliv, co by se podobalo cestě, skrze keře a malé stromky. Doslova se musím prodírat, občas jsou na stromech navázané kousky látky nebo nějakého plastu, takže počítám, že jdu dobře. Takhle, cením tu myšlenku, ale značit něčím, co je sotva vidět z jednoho metru, mi přijde ne úplně užitečné. Vzhledem k tomu, že snad všechno čím se prodírám má na sobě trny nebo minimálně ostré větvičky, tak ve chvíli, kdy se blížím zpátky k vesnici, mám nohy rozšlehané do krve. Přijde mi tak vhod kohoutek s vodou na návsi, kde ji ze sebe mohu smýt.

Hele já chápu, že mapy někde v Srbsku nemusí být úplně přesný, ale když mám v mapě značenou velkou cestu, ne tečkovanou ani čárkovanou, tak čekám, že bude alespoň vidět. Ve výsledku mi ta druhá půlka trvala asi dvakrát tolik, než ta první. Ale jinak moc hezká procházka, i s tím blouděním nějakých třeba sedm kilometrů.

Přesně teď je ten okamžik, kdy vím, že autobus jede za dvě hodiny, ale že když sejdu dolů na silnici, tak nějaký pojede každou chvíli. Dole je navíc benzínová pumpa, kde doplním zásoby a ještě teda přemýšlím, že bych pokračoval v úplně původním plánu a dal si procházku kolem kláštera až na vlak do Proseku. Takže po dalších čtyřech kilometrech jsem u malého příjemného monastýru Манастир Ваведења Пресвете Богородице. Malé, hezké, bohužel se šlo dostat jen do zahrady, protože kostelík samotný byl zamčený.

Cesta pokračuje dál, nakonec se teda rozhoduju pokračovat, i když skrzeva to sluníčko jsem docela mrtvej. Ale co se nestalo, za jednou zatáčkou na mě vyběhlo snad deset psů, někteří teda za plotem nebo přivázaní, ale ne všichni, a začali na mě hodně agresivně štěkat. Já ne že bych měl strach ze psů. ale nechat se pokousat v Srbsku cestou někam, kam jsem si před chvilkou ani nebyl jistý jestli chci jít, mi přišlo zbytečný. Takže to zbaběle otáčím a vracím se na silnici. Asi za pět minut jede nějaký autobus, na který mávnu, a vracím se zpátky do Niše.

V Niši už jenom na pleskavici, opět na tu nejlepší. Na mapě jsem to nenašel, ale je to přibližně tady. Pozná se to snadno, protože to je součást masny.

Úterý 17.8.

Už jsem k tomu nechtěl nic psát, ale mám tu jednak pár náhodných poznámek a pak taky hejt na místní letiště.

Psi – po městě je hodně psů, ale jsou totálně vyklidněný. Válí se celý den na sluníčku a maj na párku. V noci sežerou nějaké odpadky a to je všechno. Nezažil jsem, že by nějaký pes po někom něco chtěl, většinou ani nezvednou hlavu, když je člověk musí překročovat.

Voda – i v Srbsku mají ten super zvyk, že na náměstích, nebo na návsi na vesnici, jsou kohoutky s pitnou vodou.

Bezpečnost – zmiňuji se o tom jen proto, že se mě na to někdo ptal. Ani jedenkrát jsem se necítil nijak nepříjemně, kupříkladu tady se cítím mnohem bezpečněji než třeba ve Francii. Nevím, jak to tady mají s kriminalitou, ale poměrně běžně jsem tu viděl, jak si nechávají místní věci na stole když se vzdálí, ani ten lístek na festival nijak nekontrolovali.

Sim karta – v přepočtu za sto korun se dá koupit turistická sim karta s deseti giga dat, má platnost tuším dva týdny

Pivo v pevnosti – moje zdaleka nejoblíbenější místo, kde si dát pivo, je v venkovní posezení Дом планинара v pevnosti. Je tu levno a klid, a je to uprostřed zeleně.

Pivo obecně – velice průměrná europiva, občas Staropramen, hodně často Heineken, Carlsberg a podobné srágory. Nicméně ta místní piva nejsou vyloženě hnusná, takže se na nich dá přežít.

Za ty dva roky, co jsem nikde nebyl, jsem úplně zapomněl, jak nepříjemný může být cestování s těmi lowcost aerolinkama z letišť tohoto typu. Musím čekat do sedmi večer, z hotelu musím vypadnout v poledne. Takže zevluju po městě, odpoledne se pěšky vydám na letiště. Nebo na letiště, je to barák, u kterého pětkrát denně přistane letadlo. A je to snad nejhorší letiště, kde jsem kdy byl. Zase kontrola teploty, nevím co by se dělo, kdybych ji měl zvýšenou.

Obzvlášť si tu vychutnávají proces nahánění co největšího množství lidi do co nejmenšího prostoru. Situace první – check-in. V hale je asi čtyřicet stupňů, obsluha má neuvěřitelnou rychlost jeden člověk za pět minut. Po hodině čekání, kdy jsem propocenej skrz naskrz (oblékat si na cestu čisté triko bylo dost předčasné), jdu na security check. Ten projdu a situace druhá – do místnosti, která může mít při dobré vůli kapacitu sta lidí, je jích nahnán minimálně dvojnásobek. Je tu JEDEN záchod pro každé pohlaví. A myslím opravdu jeden záchod, ne jedny toalety. Navíc špinavý a smradlavý. Duty free shop nabízí asi deset předražených alkoholů a vodu. Tu když si chci koupit, tak jsem seřván obsluhou, že nestojím přesně u pokladny. Komicky působí takové ty nápisy na těch pár sedačkách, aby lidi seděli kvůli covidu ob jednu, přičemž se tu doslova nedá hnout. A situace třetí nastává, když se otevře boarding. Zase všechny naženou do další ohrádky jak prasata a nechaj je tam opět čekat. Tady už nejsou ani sedačky a místa je tu snad ještě méně. Otřesný.

A to je všechno, cesta z Vídně byla super, sice zase Flixbus, ale německej, takže borci uměli nějakej jazyk, fungovali zásuvky, a tak. Celkově hodnotím jako super výlet, bylo skvělý někam zase vypadnout a festival jsem si hodně užil. Opakovat to sice asi nebudu, ale takhle na víkend to mohu s klidným srdcem doporučit.