Ve chvíli, kdy už je člověk očkovaný, tak se minimálně tohle léto znovu otevřely možnosti, kam jednoduše vyrazit na výlet. A v Albánii jsem ještě nebyl a rozhodně patřila do skupiny míst, které mě hodně lákaly. Zejména proto, že v Albánii je zkrátka všechno – krásné hory, velice příjemné moře a nebo třeba antické památky.
pátek 3. září
Cesta začíná poměrně klasicky cestou do Vídně na letiště (mnohem větší nabídka než je aktuálně z Prahy), tentokrát volím ranní vlak ve 4:50 od Regiojetu. Cesta pohodlná, až do Brna poloprázdno. Trvá to asi 4,5 hodiny, což není vůbec špatný. Na vlakovém nádraží stačí počkat na vlak na letiště, který jezdí každou chvíli. Mimochodem jsem fascinován na místním WC samočistícím prkénkem – sjede jakási čistící houba a prkýnko se protočí o 360 stupňů tak, aby se celé očistilo. Cesta na letiště stojí 4.3 eur.
Po obědě hodinu a půl dlouhý let, který se zdál ničím nezajímavý až do chvíle, co nás po přistání poprosili ať sedíme na svých místech, než dorazí policie. Po nějaké době opravdu dorazili a to proto, aby si odvedli dvojici mužů, kteří odmítali mít po čas letu na sobě roušku. Hele já nevím, zbytečný gesto, ta doba není tak dlouhá, aby to zdravý člověk nevydržel. Za značného povyku a řevu (něco o lidských právech) si je odvedli a nám bylo dovoleno vystoupit. Mimochodem Albánie byla v tuto dobu ještě neomezená žádnými podmínkami pro vstup, takže ani to očkování nebylo teoreticky potřeba.
Na letišti obvyklá otrava a dlouhá fronta na kontrolu pasů (ať žije Schengen!) a pak pokus o výběr peněz z bankomatu. Jsou tu tři, funguje mi jeden a stejně jako ohromná většina všech bankomatů v zemi si účtuje docela velké poplatky (v přepočtu minimálně 100 korun). Samozřejmě nevím kolik si vybrat. Docela dobrá znalost, kterou jsem neměl je, že v podstatě ve všech ubytováním počítají s tím, že budete platit v eurech, takže jsem si ani nemusel vybírat tolik. Pro referenci je kurz LEKE ke koruně přibližně 5:1, takže částky dělím pěti.
Čímž se dostávám k pojetí tohoto výletu. Chtěl bych vidět všechno a rozhodně jsem chtěl jet nalehko. I v horách, minimálně těch kam jsem mířil, je spousta možností kde se ubytovat a to za přijatelný peníz, takže jedu opravdu jen s malým batůžkem.
Poslední krok na letišti je nákup místní SIM karty. Všichni tři místní operátoři tu mají stánky vedle sebe a každý z nich má dobrou nabídku pro turisty. Volím poskytovatele One, který má údajně nejlepší pokrytí. Mám nějaký základní tarif s 1 giga dat za 750 LEKE (cca 150 korun), ale po stažení jejich aplikace a registraci dostanu dalších deset navíc.
Skočím na bus do města (300 LEKE), který jede ohromně dlouho. Nebo jede, spíš stojí v koloně. Takhle z autobusu je Tirana hodně nevlídné město – miliarda aut, kolony, všude něco rozkopaný a všechno ošklivý, šedivý. No, těším se na ranní cestu pryč. Jinak už v tomhle autobuse má roušku tak půlka lidí. Nechám se dovézt do centra města a jdu hledat nějaký městský autobus do místa mého ubytování. To jsem mimochodem na poslední chvíli změnil, protože sice na Booking.com měl slušné hodnocení, ale na Google mapách hovořil snad každý druhý příspěvek o tom, že jsou to podvodníci a to jsme neměl chuť absolvovat. Stáhnul jsem si aplikaci z oficiálních stránek jejich dopravního podniku, kde jsem si našel číslo autobusu a odkud má přibližně jet. Jenže žádný autobus na sobě nemá číslo. Ptám se tedy nějaké slečny a podle ní tady číslování autobusu neexistuje. Super, ale že tenhle by měl jet přibližně tam, kam potřebuju. Tak teda jedu (cena mimochodem 40 LEKE), jen slečna mi ještě před svým výstupem oznámila, že to vypadá, že autobuse nakonec jede někam jinam a ať si za chvíli radši vystoupím. Už to mám podle mapy necelých 700 metrů, tak si radši vystoupím. A pak teda obcházím rozkopanou silnici, abych se dostal do svého ubytování.
Hotel Akropoli je malá vilka, kde mě přivítá extrémně milý majitel a hned mě pozve na pivo. Má tu totiž i takový malý bar. Pokoj je hodně skromný, ale čistý a prostorný, stál tuším 25 euro. Po sprše jdu ještě na chvíli do baru, kde si povídám jak s majitelem, tak s chlapci, co mu pomáhají s provozem. Ve škole se učí anglicky, tak se s nimi dá docela dobře povídat. Dobrou hodinu a půl tu s nimi trávím, moc příjemný večer. Moc neponocuji, jelikož ráno ve čtyři vstávám, abych se dostal do hor.
sobota 4. září
Dnešní den bude o cestování. Potřebuji se dostat do hor, do Albánských Alp, konkrétně do horské vesnice Valbonë, což je poměrně známé a oblíbené místo pro turisty. A ideální základna buď pro výlety po okolních horách nebo pro notoricky známý přechod Valbonë – Theth. Mimochodem pokud je vám to jméno povědomé, tak jsou to asi dva tři roky, co měla velkou kampaň kniha “Návrat do Valbone”, která popisuje osud několika mladých lidí, co tu beze stopy zmizely. Říkal jsem si, že by to mohlo být zajímavé si to tu přečíst, ale je to hrozný škvár, nedočetl jsem ani první kapitolu.
Ale ještě tam nejsem. Budíček v 3.45 tak, abych stihl v 4.45 být na pumpě, odkud jede minibus ke stanici trajektu u jezera Koman. Cestu je potřeba objednat dopředu přes jejich web. Ale je v tom samozřejmě takový typický místní zmatek. Třeba minibusem jede víc lidí, než kolik má míst. Takže dva Francouzi sedí na zemi, jeden domorodec má vlastní stoličku, kterou si postaví v uličce. Cesta trvá asi tři a půl hodiny, klasicky je v půlce zastávka na občerstvení a klasicky se za cestu neplatí předem, ale někdy během jízdy si přijde týpek pro prachy (1200 LEKE). Minibus nás vyhodí u jezera Komani, kde je restaurace a kde čekám do devíti hodin na odjezd trajektu.
Komanské jezero je vlastně nádrž, která vznikla na počátku sedmdesátých let přehrazením divoké řeky Drin. Vzniklo tak úzké jezero s mnoha zátočinami, sevřené po obou stranách strmými útesy, které dosahují výšky až několika seti metrů. Délka přehrady činí 34 kilometrů. Okolí jezera je neobydlené, takže celé tři hodiny cesty můžete obdivovat strmé skály a divoké hory. Cestu trávím na horní palubě a jedna poznámka pro příště – dost tu fouká a není mi úplně teplo, určitě doporučuji se trochu přiobléci. Zároveň je tu teda ranec lidí. Cesta končí ve Fience, kde se zase přestupuje na další minibus.
Tady další zmatky, sice jsem rezervoval celou cestu až do Valbone, ale nedostal jsem žádné potvrzení, takže musím chodit po těch minibusech a ptát se na volné místo. Ale co, někam se vecpu a za dalších 700 LEKE mě čeká dnešní poslední hodiny jízdy. Hodně cením, že řidič se před vjezdem do vesnice každého zeptal, kde je ubytovaný a zastavil mu přímo na daném místě. Ona totiž ta vesnice má asi čtyři kilometry, a já mám dnes nocleh přímo na jejím začátku. Zvolil jsem Vilu Dini, stejně jako většina ubytování tady v horách je to rodinný hotýlek, a dá se tu i dobře navečeřet. Pokoj moc pěkný, čistý a ještě voňavý po úklidu, cena zas kolem 25 euro. Jsou asi dvě odpoledne, chvilku odpočinu a vyrazím do hor na procházku, ať neplýtvám časem.
No, procházku, nakonec se z toho stala (záleží jakou aplikací to měřím) sedmnácti kilometrová trasa s kilometrovým převýšením. A musím říct, že to byla naprostá nádhera. Dostoupal jsem do nějakých 1700 mnm, odkud byly dokonalé výhledy do několika stran. Hory jsou tu typicky bílé vápencové, nejvyšší vrcholy jsou někde kolem 2700, takže je na co koukat. Posléze klesám přes vesničku Kukaj, abych si pak prošel defakto celou Valbone na cestě zpátky na hotel. Kdybych měl samotnou Valbone nějak popsat, tak je to vlastně jen dlouhé údolí, kterým protéka potok (teď teda ne), podél kterého jsou stavení. Fotka vydá asi za tisíc slov.
Celý den cestování a ještě pak tahle procházka mě docela zmohly, takže už jen povečeřím a půjdu spát. Večeři mám na terase s výhledem na hory, dám si pivo a koukám do jídelního lístku. Ten lístek je docela vtipný, je to ve stylu – “vepřové maso; kuřecí maso; kozí maso”. Dal jsem si nakonec kozu, sice byla nejdražší, ale i tak celá večeře včetně dvou piv za 1500 LEKE. A koza byla hodně v pohodě, se spoustou grilované zeleniny a chlebem. Samotnému ubytování bych vyčetl jen to, že tam v noci byl docela hluk, jak se místní slezli navečer do baru. Pecka den.
neděle 5, září
Celý cestovní plán řeším tak trochu ad-hoc, řešil jsem jestli nezůstat ještě jednu věc tady, ale po konzultaci s mapou mi přijde lepší strávit víc času až v Thethu. Takže dneska se vydám na přechod. Začnu snídaní, která je v ceně snad ve všech ubytováních, co tu jsou dostupné, a razím na cestu. Nejprve mě čekají tři kilometry po silničce na konec vesnice a pak zhruba dalších pět k samotnému začátku trasy do Rragamu, kde samotný přechod oficiálně začíná. Pěkně to uteče, cestou obdivuji celé údolí, kde je krom obydlí spousta pastvin. Potkávám borce, co se svojí přítelkyní nechává fotit stojíce na svém autě v, pravděpodobně, drsné póze. Spousta lidí se nechává tuhle trasu odvézt, ale přišla by mi to škoda, protože pořád je toho spousta, co se dá cestou obdivovat. Navíc je to rovinka, takže to pěkně rychle uteče.
Dlouho jsem v horách nebyl, první stoupání pro mě tak bylo dost pekelné. Nějakých 300 metrů výškových, dost příkrých. Hodně jsem odpočíval a šel šnečím tempem, ale postupně se to zlepšilo. Na konci stoupání je asi poslední možnost občerstvení, takový jakby stánek, kde borec v pramenu chladí nápoje a je schopný udělat kávu v džezvě. Jen pro zajímavost to bylo zdaleka nejdražší občerstvení, co jsem v Albánii potkal (kafe 400 LEKE, plechovka coly tuším že dokonce 500). Nabral jsem vodu a pokračoval dále. Nutno říct, že zbytek stoupání už byl o poznání příjemnější. Je to určitě nepopulárnější trasa v zemi, ale tím, jak už se blíží podzim a kvůli pandemii pořád není tolik turistů jak dřív, tak tu ani moc lidí nebylo. Až při stoupání na nejvyšší vrchol trasy (1810 nmn) jsem potkal protijdoucí výpravu, která si teda nechala nést krosny osly. A pak už na vrcholu bylo lidí víc, docela dost Němců, občas Polák. Celkově jsem za den potkal nižší desítky lidí.
Vrchol samotný je samo sebou dechberoucí – krásné počasí a výhled na všechny strany kolem. Na východě vesnice Valbone, ze které jsem vyrazil, na západě Theth, kam jsem mířil. Kdybych měl něco k jídlu, tak bych se tu naobědval, ale ve Valbone jsem nepotkal žádný krámek nebo něco podobného. Tak dělám jenom fotky, jak sobě, tak ostatním turistům. Sestup mě možná překvapivě bavil méně, než výstup, ale pořád platí, že na všechny strany jsou krásné výhledy, takže to šlo vydržet. Ještě cestou objednávám nějaké ubytování. Všechno se tu dá řešit přes booking.com, jsou tam snad všichni. Asi bych udělal lépe, kdybych to řešil dříve, protože už je ta nabídka slabší, minimálně v moji cenové hladině. Jedna z nevýhod solo cestování je, že se zpravidla platí za pokoj, a ne za osobu. Beru něco ne úplně v centru vesnice, ale se soukromou koupelnou. Na ten výběr mimochodem bacha, tahle vesnice je taky roztáhlá jak ta předchozí, ale navíc je i hodně kopcovitá.
Příchod do Thethu je velice pozitivní zejména tím, že hned na kraji je restaurace s venkovním posezením, kde si dám po dvaceti kilometrech zasloužená dvě točená piva (600 LEKE). Hodně v pohodě, navíc přátelský výčepní, se kterým se dá dobře pokecat. Hned vedle zahrady je i obchůdek, kde se dají nakoupit nějaké základní potraviny. Tady přichází první zrada mého ubytování – musím ještě tři kilometry do kopce, což už je teda hodně na krev. Když posčítám celý den, tak jsem na 24 kilometrech a 1500 metrů stoupání.
Druhá menší zrada je ubytování. Barák jako takový je krásný, autentický, celý dřevěný a rozhodně více jak sto let starý. Není to žádný hotel, ale jako spousta dalších ubytování je to prostě u někoho doma. Rodina sama bydlí v přízemí, vrchní dvě patra pronajímá, paní máma uvaří a mladej, co umí pár slov anglicky, se stará o hosty. V pohodě. A takhle, jsem v Albánii v horách, takže moje nároky nejsou nijak vysoké a spoustu věcí odpustím. Takže mlčím, když mi borec ukazuje společnou koupelnu na chodbě. A mlčím, když z vybavení, co je popsané na boookingu není v pokoji vůbec nic (topení, klimatizace, trezor,..). Ale když po fakt dlouhém dni si teda chci dát tu sprchu a zjistím, že je jen studená voda, tak to už nevydržím. Ve vší slušnosti, ale poměrně rázně mu vysvětlím co mi vadí, ukážu mu co jsem rezervoval a oznamuju, že místo dvou nocí zůstanu jen jednu. Chlapec je z toho nešťastný, ale chápe mě, donese mi panáka rakije a s někým to řeší po telefonu. Očividně se jim o boooking stará někdo jiný a ten tam naklikal hrozný nesmysly, že když zůstanu obě noci, tak tu druhou už budu mít lepší pokoj. Ale to už odmítám, jednak už jsem udělal rychlou rezervaci, a druhak bych stejně byl rád blíž centru vesnice, abych nemusel opět absolvovat tu šílenou trasu. Doufám že jsem na něj nebyl moc zlý, očividně za to nemohl.
Na druhou se z toho nakonec vyklubalo nejvíc autentické ubytování co jsem v Albánii zažil. Objednal jsem si večeři a mám pocit, že se mi snažili trochu revanžovat, protože mi vystrojili opravdu opulentní hostinu. Moje tabule byla tak dvakrát tak velká, než tabule páru sedícího u vedlejšího stolu. Co tam ve stručnosti bylo – nějaké maso, pečené papriky, ovčí sýr, opečený brambor, tvaroh, lečo a další. A karafa červeného vína a láhev (!) fantastické rakije, ze které během večeře dost ubylo. Ve výsledku asi ubytování, které bych doporučil ze všech nejvíce. Nemám napsané ceny, ale tuším že to bylo 15 euro za večeři a 25 za ubytování, on to je takový standard.
pondělí 6. září
V noci byla hodně zima, musel jsem si dát druhou deku. Posnídal jsem jednoduchou, ale dostačující snídani (mléko, vejce, sýr, domácí máslo, pečivo) a vyrazil na další celodenní výlet. Dnešní cíl je vodopád a jezírko Blue Eye. Těch míst se stejným jménem je mimochodem v Albánii víc. Nejprve musím sejít zpátky do vesnice a pak se snažit najít správnou cestu. S tím značením jsou tu trochu zmatky. Ne všechny cesty, co jsou na mapě, ve skutečnosti existují. Potkávám několik podobně bloudících lidí, držím se přibližně směru, kde si myslím že to má být, a pomocí nějakých pěšinek tam nakonec dojdu.
Vodopád Grunas leží tak dva kilometry za vesnicí a přestože to na první pohled když se člověk blíží nevypadá nijak extra, tak je to nakonec moc pěkné místo. Voda padá z výšky řekl bych tak 25 metrů a dole tvoří jezírko s krásně modravě průzračnou vodou. Tady si musím postěžovat. Nebylo tu moc lidí, tak jsem si říkal, že počkám, abych si mohl udělat fotku bez lidí. Hele já chápu, že si někdo potřebuje udělat fotku nebo selfíčko, tak se tam nacpe. Jasně. Ale sakra musí si tam lidi dělat selfíčka půl hodiny, vole? Nestačí jedno, dvě, tři? Ne si jich tam dělat tisíc a dvacet minut tam zaclánět všem ostaním, stejně to nebude nikoho zajímat.
No nic, udělám fotku s přijatelným množstvím lidí a pokračuji po stejném břehy řeky k další atrakci, k jezeru Blue Eye, albánsky Syri i Kaltër. Dá se tam jít po obou březích a ten, kde je vodopád, je mnohem lepší cesta. Vede totiž po stezkách, kamenech, lávkách, pastvinách a podobně, zatímco na druhém břehu cesta vede po silničce. Nehledě na to, že silnička je obrostlá stromy, takže člověk ani nic nevidí. Po několika kilometrech velice snadné cesty docházím do vesnice, kde značení člověka navádí spolehlivě do baru. Zatímco jezírko je ale několik kilometrů dál a bar je potřeba obejít. Následuje lehčí stoupání a po půl hodině, těsně před cílem cesty, sedí chlapík a v korýtku tam chladí nápoje. Neodolám a dám si ledově chlazené pivečko (200 LEKE).
Poslední hrb a po dvou stech metrech jsem u jezýrka. Krásné místo, voda je opravdu modrá. Dokonce tu byla dedikovaná slečna, která jednak prodávala nápoje, ale hlavně neúnavně sbírala odpadky, takže tu bylo čisto. Takhle, být tu sám, tak bych to asi považoval za úchvatné místo, ale s těmi lidmi kolem je to jenom moc pěkné. Voda je ledová, vykoupat se tu dá. Siestu si dávám na břehu potoka, co odtud odtéká. Takže Blue Eye super, ale samo o sobě by to za těch šest sedm hodin (tam a zpět) chůze asi nestálo, nicméně kolem stojící hory to vhodně doplňují.
Cestou zpět se stavím ve vesničce na pivo a kávu, doplním vodu a vydávám se po tom horším břehu zpátky. Asi v půlce cesty mi staví auto, jestli nechci hodit. Ale chci, ta cesta není ničím zajímavá. Borec si to za to řekl docela dost peněz, na to, jaký to byl kousek (500 LEKE), ale co už. Dovezl mě do centra ke kostelu, odkud jsem to měl dvě metrů do svého dnešního noclehu. Klasický model, matka se synem, syn umí anglicky, tak se stará. Ten jejich dům prošel rekonstrukcí a sice tam je pár nedodělávek, ale pokoj je krásný a čistý, dokonce s balkónem s výhledem na hory.
Domlouvám si ještě zítřejší transport do Skhodry a jdu si projít vesnici. Zejména kostelík je dost ikonické místo, to panorama s horami je fascinující. Rád bych se najedl v té restauraci na kraji vesnice, ale obsluha je neskutečně špatná. Když se někdo uráčí ke mě po dvaceti minutách přijít, tak povídám že bych si rád dal něco k jídlu. A borec na to “A co jako chceš k jídlu?”. Nevím no, dalších deset minut než donesl jídelní lístek, tak jsem se na to vykašlal a nakoupil si v potravinách. Tak tu práci nedělej, když tě nebaví. Bohužel tu není moc konkurence, takže se asi nemusí snažit. Určitě je lepší se najíst ve svém guesthousu.
Výlet dnes něco kolem 20 kilometrů, i když jsem měl pocit že to je hlavně po rovině, tak nakonec i kilometr převýšení.
úterý 7. září
Řešil jsem, jestli tu zůstat ještě jeden den, nebo už vyrazit pomalu k moři. Jde o to, že se potřebuji dostat až na samotný jih Albánie, což znamená defacto dva dny cesty. Jeden den do Skhodry (Skadaru) a druhý den pak celodenní přejezd do Sarandy. Nakonec tedy volím už dnešní odjezd, abych stihnul všechno, co mám v plánu. Plus teda si nejsem úplně jistý, že cestu Skhodra -> Sarande zvládnu za jeden den a jestli nebudu muset trávit ještě jednu noc v Tiraně.
Co se týče cesty z Thethu do Skhodry, tak je naprosto zbytečný hledat nějaké informace někde na internetu. Prostě stačí poprosit lidi, u kterých bydlíte, a oni všechno zajistí a řidič vás vyzvedne. Takže v deset ráno, po vynikající snídaně rušené hejnem vos, přijíždí minibus. Postupně objíždí domluvené guesthousy a po půlhodině tak vyjíždíme z vesnice zcela plni. Cesta pak trvá asi tři hodiny, v půlce je pauza na občerstvení v hodně obskurním baru, kde obsluhuje ženská se zlatými zuby za svého přístřešku, kde místo střechy slouží plachta. Silnice dost klesá a je trochu znepokojivé, že snad všechna svodidla podél těch serpentýn jsou rozsekaná nebo minimálně výrazně prohnutá.
Minibus nás vysadí v centru Skhodry na kruhovém objezdu, který slouží v uvozovkách jako nádraží – všechny autobusy vyjíždí odtud, jen z různých stran. Když se člověk potřebuje někam dostat, je bezpodmínečně nutné se doptat u místních domorodců. Kteří ale vždy ochotně poradí. Skočím si hodit věci na pokoj, opět nádherný a čistý, a jdu si projít město. Skhodra, česky Skadar, je asi stotisícové město na břehu Skadarského jezera, v blízkosti hranic s Černou Horou. Leží v rovině mezi sladkovodními mokřady Skadarského jezera a úpatím Albánských Alp. Dominantou je hrad Rozafa čnící nad městem, takže tam samozřejmě vedou i mé kroky.
Cesta z města na hrad teda nic moc, značená není vůbec a několikrát se opět nachytám na cesty, které v mé mapě jsou, ale v realitě se nenacházejí. Po chvilce motání se tam dostanu a za vstupné 400 LEKE se vydám na prohlídku. Ono spíš než hrad jsou to jen obvodové zdi s několika málo budovami. Ale jsou odtud krásné výhledy jak na město, tak na jezero a ty za návštěvu rozhodně stojí. Na nejzazším nádvoří je restaurace, kde se dá osvěžit chlazeným nápojem nebo zmrzlinou.
Hrad Rozafa (alb. Kalaja e Rozafës) se nachází na předměstí Skadaru. Stojí na výrazném vršku v blízkosti jižního cípu Skadarského jezera a soutoku tří řek: Buny, Drinu a Kiru. Legendami opředená a mnohokrát obléhaná pevnost je pro Albánce jednou z nejvýznamnějších kulturních památek.
Díky své strategické poloze byl kopec osídlen od starověku, samotná pevnost byla založena Ilyry a v roce 167 n. l. se jí zmocnili Římané.
Opevnění, které se dosud zachovalo, je převážně benátského původu. Na úpravě hradu se později podíleli i Turci. Pevnost v minulosti několikrát čelila obléhání – nejslavnější je pravděpodobně to, které vedli Turci v roce 1478. Dějištěm lítých bojů se stala také za balkánských válek, kdy ji v letech 1912-1913 obléhali Černohorci.
Podle legendy dostal hrad jméno podle dívky Rozafa, jež se dobrovolně nechala zazdít do hradeb, aby se stavitelům přestaly bortit. Ještě před svým sebeobětováním poprosila, aby jí ze zdi mohly zůstat trčet paže a prs, kterými by mohla a kojit a konejšit svého syna. Po staletí předávanou legendu zná v Albánii každé dítě.
Hrad má tři nádvoří, která jsou od sebe oddělena vnitřními zdmi. Obvodové zdi a obranné věže jsou na několika místech přístupné, je z nich úžasný výhled na Skadar, jezero i soutok Buny a Drinu.
Budovy uvnitř hradu nepřežily dějinné zvraty a četná obléhání. Nejzachovalejší z nich je kostel sv. Štěpána (alb. Kisha e Shën Stefanit) ze začátku 14. století, který byl po dobytí Turky přeměněn na mešitu sultána Fatiha (alb. Xhamia e Fatihut) a byl k němu přistavěn minaret.
Zpátky ve městě si projdu nově zrekonstruovaný bulvár, navštívím novou mešitu Ebu Beker, která je pár desítek metrů od Katedrály sv. Štěpána ve Skadaru. Ono i obyvatelstvo se tu dělí na katolíky a muslimy půl na půl. Hrozně moc lidí tu něco prodává na ulici. Od sýrů a vajíček, až třeba po fantastické fíky, které třeba v obchodem vůbec nejsou. A ti lidé na ulici to prodávají v podstatě za nic. Večer pak následuje další marný pokus nechat se obsloužit v restauraci, asi dělám něco špatně. Tak si dám dvě piva v baru a tím zakončím den.
středa 8. září
Čistě cestovní den, musím přejet celou Albánii od severu k jihu. První krok je cesta do Tirany. Zastávku výjimečně najdu i na mapě, nějací dobří lidé je totiž označily na openstreet mapách s tím, kam se od daných zastávek jezdí. Jízdní řády tu moc nefungují, autobus prostě stojí a čeká, dokud se nenaplní. Což se tak do půl hodiny stane a následuje docela pohodová jízda (350 LEKE), něco přes dvě hodiny, do hlavního města.
V Tiraně nedávno sjednotili odjezdová místa všech meziměstských spojů, takže tu teď existuje něco připomínající nádraží. A dokonce odtud jezdí i spoje podle jízdního řádu. Bus do Sarandy jezdí asi čtyřikrát denně a mám to štěstí, že jede přesně 15 minut po tom, co jsem dorazil. V budce kupuji lístek (1500 LEKE), nacházím autobus a za započínající deště se vydáváme na skoro šestihodinovou cestu. Celkově jsem dnešní den strávil v autobuse osm hodin, nic moc.
V podvečer jsem tedy v Sarandě, která je vstupní branou na Albánskou riviéru a místním letoviskem s mnoha a mnoha plážemi. Mám pocit, že v létě tu musí být hrozně lidí a asi bych si v tom termínu vybral spíš nějaké z menších okolních městeček, ale takhle v září a po pandemii je tu příjemně lidí. Mířím na okraj města, kde mám ubytování jen proto, abych zjistil že jsem ho nedopatřením rezervoval na příští týden.. Chlapík na recepci mě ale nenechá ve štychu a dnes mě ubytuje někde trochu jinde, a další den se budu moci přesunout do svého apartmánu. Za čtyři noci platím 82 euro. Dnes tedy noc v jednopokojovém studii. Skočím se podívat na nábřeží, kde je pěkně opravená promenáda, a koupím nějaké drobnosti k jídlu.
čtvrtek 9. září
Nemířil jsem sem jen kvůli válení u moře, to mě vlastně moc nebaví, ale i proto, abych navštívil Butrint, pozůstatky starověkého města, který je zapsán na seznamu UNESCO. Dostat se tam dá snadno městskou linkou, která jezdí co hodinu a stojí 100 LEKE za jednu jízdu. Teda autobus je narvaný k prasknutí, většina lidí ho využívá, aby dojela na některou z mnoha pláží nacházejících se podél pobřeží. Doslova hlava na hlavě. Je to po týdnu asi první místo, kde si beru respirátor, protože tady mi to dává smysl. Během cesty bohužel jedna postarší paní zkolabovala, pár hodných lidí se o ni postaralo, nicméně působilo to trochu zvláštně, když ji řidič autobusu nechal uprostřed pustiny ležet u krajnice. Ale několik lidí tam s ní zůstalo a hned tam stavilo nějaké auto s nabídkou pomoci.
Na konečné zastávce se nachází krásný hotel, o kousek dál pak malinký přívoz pro jedno auto přes zátoku směrem k řecké hranici a hned vedle je vstup do Národního parku (Parku Kombëtar i Butrintit). Vstup je zpoplatněn částkou 1000 LEKE a milovníkům historie doporučuji si vyhradit několik hodin času. Místo je opravdu nádherné, zasazené v zeleni a s mnoha a mnoha starobylými stavbami, respektive jejich pozůstatky. A lidí tu moc není.
Historické město Butrint je nejčastěji navštěvovaným archeologickým nalezištěm v Albánii, které svým významem daleko přesahuje hranice samotné země. Jeho dějiny sahají 2500 let zpět: vznikl jako řecká kolonie, později jej vylepšili Římané, vzkvétal pod nadvládou Byzance a otisk tu zanechali také Benátčané. Současné vykopávky nesou stopy všech těchto období. Pro mimořádný rozsah a zachovalost památek byl Butrint zařazen na seznam světového dědictví UNESCO. Spolu s okolní mokřadní krajinou byl rovněž prohlášen národním parkem.
Butrint se nachází asi 20 kilometrů jižně od Sarandy na jihovýchodním výběžku poloostrova Ksamil, který odděluje Jónské moře od Butrintského jezera (alb. Liqeni i Butrintit). Díky své jedinečné obranné poloze i okolní středomořské krajině je často popisován jako mikrosvět, který se mohl po staletí organicky vyvíjet.
Město bylo opuštěno v pozdním středověku poté, co ho vzestup vod v okolních bažinách učinil neobyvatelným. Od té doby byl obýván pouze sporadicky, díky čemuž se památky dochovaly ve velkém rozsahu.
První soupis památek v Butrintu vytvořil v roce 1435 Ciriaco d’Ancona, který bývá označován za otce archeologie. Senzační archeologický objev Butrintu ale učinil o pět století později italský badatel Luigi Maria Ugolini, jehož tým tu zahájil práce v roce 1928 a pokračoval v nich až do roku 1943.
(http://www.albanie-cestovani.cz/)
Na konci trasy se dorazí ke hrádku na kopci, kde je expozice muzea a opodál kavárna. Strávil jsem v areálu více jak tři hodiny, rozhodně fantastické místo. Na zahradě zmíněného hotelu si pak krátím čekání na zpáteční autobus (jezdí každou hodinu) kávou a pivem. Mimochodem tu nabízejí i docela levné ubytování a nemít už pokoj jinde, dost by mě tento lákal.
Po návratu do Sarandy je čas jít se najíst do jedné z mnoha restaurací. Jedl jsem vlastně jenom ryby, co taky jiného u moře. A konečně je čas se jít taky vykoupat. Dost hezčích pláží je tu zpoplatněno, ale protože už je docela odpoledne, tak se spokojím s tou městskou. Zase, skoro nikdo tu není, pláž je čistá a moře jakbysmet. Ohledně toho moře, tak je to jedno z nejčistších, co jsem viděl. Nádherně průzračná voda.
Vracím se na hotel a je čas je přesunout do nového apartmánu. Dokonalost. Dva pokoje, kuchyně, klimatizace a balkónek s výhledem na nedaleké Korfu. Za tyhle peníze fantazie a hotel můžu jenom a jenom doporučit. Jediné co, tak ve výhledu trochu brání výškové budovy, kterých se bohužel po městě vyrojilo v posledních letech dost. Večer pak ještě na procházku po promenádě, kde to teda žije. Z lodí i barů hraje hlasitá hudba, spousta lidí na ulici a celkově příjemná nálada. U jedné z lodí si za 15 euro objednávám na zítřek výlet lodí. Cestou zpět je takové místo, malinké tržiště, kde místní prodávají svoji zeleninu a další produkty. U jedné paní se nechám zlákat ke koupi rakije, nejdřív mi dává 1.5 litrovou petku, což je na zbývající tři večery fakt hodně, ale naštěstí vyhrabe i půl litrovku. Rakije byla fantastická, to se vůbec nedá srovnávat s těmi z obchodu, a navíc jsem za ni dal v přepočtu 50 korun a to jsem ji ještě nechal o něco víc.
pátek 10. září
Zbytek výletu už není tak cestovatelsky zajímavý, tak jen stručně. Dnes jsem vyrazil na asi šesti hodinový výlet lodí. Stálo to pár korun a bylo to super. Docela jsem se spřátelil s partičkou z Bostonu, se kterou jsme toho dost prokecali. Jinak to probíhalo tak, že se dojelo na nějaké hezké místo, tam se zastavilo a koupalo se. Buď to byla odlehlá pláž nebo nějaká pěkná zátoka. Na lodi byl navíc bar a k obědu dělali čerstvě nalovené ryby. Celý to byl hodně příjemný relax plný sluníčka a koupání. Třicet stupňů mimochodem.
sobota 11. září
Poslední den, koukám jestli se nedá udělat v okolí nějaký jednoduchý výlet. Jsou tu dva kopce, na jednom stával klášter, na druhém je jakýsi hrad, tak zamířím tam. Promotám se uličkami města, klasicky nic jako značení neexistuje, a za hodinu a něco jsem na místě, kde stával klášter Čtyřiceti svatých (odtud název města). Pochází někdy z 5. – 6. století, nicméně dnes to jsou už jenom ruiny, hlavně kvůli bombardování za druhé světové války. Snad jediná dochovaná část je krypta, která je ale nepřístupná. Takže vlastně výlet nic moc. na druhou stranu jsou tu krásné výhledy na město Sarandu, a to na všechny strany.
Navštívím ještě vedlejší kopec, kde stojí hrad Lëkurës. Z toho jsem ale vyloženě zklamaný, protože celý hrad je jen restaurace. Opět krásné výhledy, a západ slunce tu musí být super, ale jinak nic moc. Zbytek dne pak trávím na pláži, zaplatil jsem si nějakou soukromou u hotelu. Nebylo moc hezky, takže to bylo levnější (asi 300 LEKE). Poslední ryba na promenádě, kupuji lístek na autobus do Tirany (1300 LEKE).
neděle 12. září
Mnoha hodinová cesta autobusem, v Tiraně muzeum jejich místní státní bezpečnosti. K tomu mimochodem není bez zajímavosti, že ještě v devadesátých letech tu stříleli lidi na hranicích, takže ani tu svobodu, ani turismus, tu nemají nijak dlouho. Gyros k večeři a přesun do hotelu poblíž letiště. Letí mi to asi v půl šesté ráno, takže výjimečně volím dražší hotel asi kilometr od letiště, odkud mě navíc ráno na to letiště dovezou.
A to je vlastně všechno. Fantastická dovolená, Albánii musím doporučit všem, krásná příroda a čisté moře jsou hlavní pozitiva. Nicméně mě láká zas po čase jet někam na západ, Balkánu jsem si poslední dobou užil až až.
Leave a Reply