V listopadu na Madeiru, krásný ostrov, který má co nabídnout.
Proč Madeira?
Asi zbytečná otázka, kdo někdy viděl nějaké obrázky z Madeiry, musí cítit nutkavou touhu tam jet. A s několika stovkami kilometrů tras podél levád, je to ideální místo pro aktivní dovolenou. Leváda, jak praví internet, je zavlažovací kanál, jimiž je Madeira protkána a podél nichž vedou cesty tím nejkrásnějším exotickým terénem.
Výbava
Chtěl jsem spát venku a přejít celý ostrov. Na stanování moc příhodných míst není, takže beru bivakovací pytel. Vařit budu na vařiči na tuhý líh, spát ve spacáku, který míval komfort kolem pěti stupňů. Na zádech šedesátilitrová Gemma. Průvodce od Rothera a nějaká mapa od freytaga (1:40 000). Vytištěné místní jízdní řády.
Neděle 3.11.
V sobotu večer odjíždím z výpravy, abych stihnul nedělní odlet. Už od večera mě hodně bolí v krku a mám teplotu, dost rozmýšlím, jestli to neskrečovat. Ale co, když tak se tam někde budu válet a kurýrovat, by byla škoda to nerisknout. Na letišti mířím do Billy, kde nakupuju zásoby zázvoru. Chtěl jsem koupit pečivo, přestože po celém obchodě cedule s čerstvým pečivem jak kráva, pečivo jsem nekoupil. Pak hurá do lékárny, beru nějaký Panadol a hlavně cucací do krku, Tautum Verde, nebo tak něco.
Pak už jdu na boarding, nikde žádný zádrhel. Cesta do Lisabonu trvala tři a půl hodiny. Slušný oběd – vepřová pečeně s jakýmsi mrkvovým pyré, houstička, dezert a samozřejmě nějaké víno. V Lisabonu čekám na přestup, moc se mi to letiště nelíbí, je hodně temné, uzavřené, stísněné. Poprvé jsem letěl s přestupem, radši jsem se optal, jestli musím dělat další check-in. Nemusím. Dávám výborné kafe za jeden a půl éčka. Let bude mít asi hodinku zpoždění. Nakonec jsem se dočkal, let trval asi hodinu a půl a byl zakončen fascinujícím přistáním nad mořem, kdy letadlo dělá minimálně stoosmdesáti stupňový obrat. Doporučuju kouknout na nějaké video pro představu. Beru zavazadla a odcházím z letiště. Je kolem půlnoci, takže jediná motivace je dojít někam a tam se vyspat. Hnedka na výlezu mi někdo nabízí svezení do Funchalu, s díky odmítám, jdu na druhou stranu do Machica. Jdu podél silnice a pod nad mořem postavenou runwayí, desítky obrovských pylonů jsou zasazeny v moři a na nich je položena runway. Fakt hodně zajímavá technická stavba. Asi půl kiláku před městem nacházím nad silnicí pěkné místo, výhled na moře. Auta už nejezdí, fouká vítr a je teplo. Jdu spát.
Pondělí 4.11.
S prvními ranními paprsky vstávám a seběhnu dolů do města. Najdu nádraží a čekám, až mi pojede autobus (1.25euro) směrem k Baía D’Abra. To je defakto jen parkoviště a výchozů bod k nejvýchodnějšímu bodu ostrova. V autobuse jsem byl sám, jen s jedním dost nesympatickým polským párem.
Stezka má asi čtyři kilometry a nabízí krásné pohledy. Tato část ostrova se od zbytku dost liší, je suchá a vyprahlá. A zjevně sopečného původu. Jelikož cesta zpět bude úplně stejná, rozhoduju se nechat si krosnu na jedné vyhlídce a dál pokračovat jen s vodou a foťákem. Cesta je příjemná, počasí jakbysmet. Po necelé hodině se dojde k chatě, kde snad v sezóně funguje nějaké turistické centrum a sídlí správa parku. U domu palmy, voda bohužel nepitná. Nad chatou už poslední kopec, na jehož vrcholu je vyhlídka na maják a nejvýchodnější bod Madeiry, na který se dá dojít.
Posvačím a vydávám se pomalu na cestu zpět. Poblíž chaty vidím člověka, co má na zádech Gemmu. Říkám si, že to je dobrá náhoda, potkat na Madeiře někoho se stejnou krosnou jako mám já. V první chvíli mi vůbec nedošlo, že by mohla být moje. Pak mi to ale napadne a nenápadně jdu za ním. On mezitím vchází do té chaty a já stoprocentně poznávám svůj bágl. Nesměle ho upozorním, že ta krosna, kterou právě donesl je moje. No, nebyl to zloděj, ale strážce parku. Ráno šel do práce a poblíž vyhlídky našel můj bágl. Tak ho napadlo, že jsem spadnul dolů. A zavolal záchranáře. Uh. Vysvětlil jsem mu, že jsem nikam nespadnul, jen jsem nechtěl táhnout bágl sem a tam. Záchranáře odvolal, bágl mi vrátil, přijal moji omluvu se slovy, že hlavně že se nikomu nic nestalo. Co se týče těch útesů, tak nemyslím si, že by to šlo přežít. Dole skály a rozbouřené moře, stometrové útesy… Štěstí bylo v tom, že kdybych z vyhlídky scházel o pět minut později, týpka bych neviděl, batoh nenašel a ještě by tam zbytečně dorazili záchranáři. Upřímně jsem vůbec netušil, že tam něco jako strážce parku bude fungovat.
No, radši rychle zpět na parkoviště a posunout se kousek autobusem dál. Cesta zpátky byla zajímavá hlavně v tom, že jsem potkal snad dvě stě lidí jdoucích proti mně. Takže přivstat si se vyplatilo.
Po chvíli jede autobus, nechávám se zavést těsně za tunel poblíž Levády do Canical (1.25 euro). Chtěl jsem přejít ostrov celý pěšky, ale taky bych se musel vláčet po silnici pár kilometrů a to mi nepřišlo cool. Vystoupil jsem a po šipkách nastoupil první levádu. Bohužel, asi tak po kilometru byla značka, že leváda je zavřená a vstup zakázán. Super. Taky to mohli napsat o kilometr blíž. Vymýšlím co dál a volba je asi jasná – sejít opět dolů do Machica a busem se dostat tam, kam bych došel po téhle levádě.
Sestup nebyl nic moc příjemného, pár set metrů klesání. Našel jsem si autobus a čas navíc jsem využil k nákupu pečiva a džusu. Pak už hurá na autobus do Portela (1.9 EUR). Radost z toho, kolik výškových metrů mě vyvezl nahoru mi hatí to, že čím jsme výš, tím je horší počasí. Ono to bylo vidět už z nádraží, ale nějak naivně jsem si myslel, že to brzo přejde. Nepřešlo. Jak vystoupím z autobusu, venku je zima a déšť. Na parkovišti doberu vodu z kohoutku, které tu jsou snad všude a konečně teda vcházím na první levádu – Levada de Furado. Po počátečním prudkém stoupání se dostanu na klasický úsek – dlouhý a rovný, po levici vodní kanál, po pravici sráz dolů. A málokdy zábradlí. Ačkoliv, jak byla mlha a hnusno, tak nebylo dolů moc vidět.
Po překonání úvodního stoupání se cesta dál vine po rovince, místy s úzkými průchody ve skále. Všude je spousta vody, celá skála je poseta vodopádky, voda z nich často padá na mně. Pak je tam jedna krásná tůňka. Leváda má asi jedenáct kilometrů, škoda té mlhy, mělo by tu být spousta krásných výhledů dolů. Kolem páté odpoledne míjím pěkné místo na přespání, ale přijde mi brzo, tak pokračuju dál.
Další úsek cesty byl odporný. Po silnici dlouhé velké klesání do Negro Cedra. Vesnice táhlá. V půl sedmé už je docela tma, ale musím dojít k odbočce do údolí. V městečku dobírám vodu, opět z kohoutku na návsi. Celé klesání po silnici mělo dobrých pět kiláků. Odbočím konečně do údolí, mírné stoupání. Začíná výrazně pršet. Po obou stranách stezky jsou svahy a roští, vhodné místo k utáboření nacházím až kolem deváté večer. Tak abych pokud možno byl co nejmíň mokrý, vytahuju ždárák, dávám do něj spacák, bágl přikrývám pončem. Jsem dost hotovej, ale pozitivní je, že mě přestává bolet v krku. Taky cucám Tautum Verde celý den. Pršelo celou noc.
Shrnutí dne:
Cesta na Pico de Furado: 7.7km, stoupání 412m, stejně klesání http://www.gpsies.com/map.do?fileId=uwunukhhttpbcnbf&authkey=BA1A58D164C7C014EEC348847ED8D1E14132638DCFE8B570
Zavřená leváda: 5.1km, stoupání nic, klesání 200m http://www.gpsies.com/map.do?fileId=nvltsnxeiroqsyql&authkey=B53B2217D23DD0097DDB73F07C815D29A260CDE33B16CABC
Leváda de Furado a cesta do údolí: 17km, stoupání 412m, klesání 600m http://www.gpsies.com/map.do?fileId=rnqtmnklyjfllgbm&authkey=3DF6DAA39AAC0B1789E2DDFB379C99A1C46F7AC5D01D9AF4
Celkem 30km, 820m stoupání, 1200m klesání.
Úterý 5.11.
Ráno vstanu a ne že by bylo nějak zvlášť hezky, ale alespoň už neprší. Noc jsem přečkal, ale že bych byl úplně suchý, to teda ne. Dost možná jsem si tam o ostružiní udělal díru do bivakovacího pytle. Cesta dál stoupá nějakých šest kilometrů, až k hydroelektrárně, u níž se vstupuje do kopce na další levádu. Ještě před tím potkávám místního, a přestože on portugalsky a já česky, docela pěkně jsme si popovídali. Tuším, že o počasí.
Těsně před začátkem levády je rovné místo s přivedenou vodou a plochým kamenem – místo jak stvořené pro oběd. Jasmínová rýže vařená se zázvorem, tuňák. Pěkné místo, ale poničené, ohořelé stromy. Ještě si dám odpolední anglický čaj (možná byl nerozum kupovat sypaný). Pokračuji v cestě a nořím se do hodně husté mlhy, ve které zůstávám celý zbytek dne. Kdepak výhledy do údolí, vidím jen pár metrů kolem sebe. Nesporná výhoda tohohle počasí je, že tu člověk potká hodně málo lidí, třeba dneska jsem potkal pár lidí až odpoledne.
Zjišťuju, že jsem se u elektrárny napojil na jinou levádu než jsem plánoval, chtěl jsem na Faja Da Nogueira. Ačkoliv když se dneska zpětně dívám na mapu, tak tam jinou cestu nevidím. Nicméně, tahle cesta po Levádě Pico de Ruivo je super – široká a pohodlná. Spousta průchodů ve skále, nějaké kratší tunely. Pak přichází první delší tunel, do kterého vedou staré kolejnice, asi stometrový.
Je kolem čtvrté, a hned za prvním se nachází další tunel, na který jsem se hodně těšil. Asi dva a půl kilometru dlouhý, vytesaný ve skále, vedoucí pod největším masívem na ostrově a největší horou Pico Ruivo. Je třeba jít skrčený a dávat pozor, aby člověk nespadnul do levády. Jinak ale fascinující zážitek. Cesta mi trvala asi čtyřicet minut. Světlo za mnou se postupně zmenšilo na malinkou bílou tečku, až zmizelo úplně. Nezapomenout čelovku. Procházet tunelem s pocitem, že nad vámi jsou tisíce tun skály má něco do sebe.
Jelikož jsem přecházel z jedné strany ostrova na druhou, trochu naivně jsem doufal, že tam vylezu a bude tam krásně. Nebylo. Vyšel jsem na místě, kde bývá mnoho turistů, I dnes v tomto počasí jich tam deset patnáct bylo. Je to totiž místo, kde se za pár krátkými tunely skrývá Caldeirao Inferno – krásný pekelný kaňon se dvěma vodopády. A dám-li se od výlezu z tunelu na druhou stranu, dostanu se k Caldeirao Verde – skalní kotel s vysokým stometrovým vodopádem, který se mi stejně jako předchozí kaňon bohužel nevešel do objektivu.
Vracím se k batohu a po stezce se zábradlím sestupuju asi 50 metrů dolů, kde se napojuji na další levádu. Po pár kratších tunelech se ocitnu v lese na rozcestí. Moje cesta dál pokračuje směrem k nejvyšší hoře, pod kterou jsem se před chvílí nacházel. Je už půl šesté a cestou vzhůru začínám rozmýšlet o noclehu. Mám lehké obavy, protože jsem v prudkém svahu, na obou stranách stezky jsou navíc neprostupné křoviny, případně skály. Vím, že musím nastoupat hodně a bojím se podívat se na GPS, abych nezjistil, že jsem zatím nestoupal málo. Kolem půl sedmé jsem se konečně dostal nad mlhu. Pohled dolů je fascinující, nade mnou čistá obloha, pode mnou se valí obrovská masa oblaků. Povedlo se mi za tu hodinu a půl nastoupat čtyři sta metrů, což je s výhledem na zítřek skvělé.
Mezi křovinami si výhlednu rovné místo, povečeřím rýži s uzeným. Spací věci mám dost mokré z předchozí noci, navíc jsem 1400 metrů nad mořem. Ve výsledku ne moc příjemná noc. Byla zima, dost jsem se budil. Alespoň že padaly hvězdy.
Shrnutí dne:
Ve skalách a tunelech není to měření GPS úplně nejpřesnější, ale vypadá to na 20km a celkem 1100 metrů stoupání.
Středa 6.11.
Ráno dojídám večeři a na sluníčku suším všechny svoje věci. Ráno se mi naskýtá podobný pohled jako večer. Mlha a mraky dole, modrá obloha a slunce nahoře. Za necelou hodinku dojdu k chatě pod Pico Ruivo. V sezóně snad bývá otevřená, dnes jen beru vodu z přivedeného kohoutku. Stoupání do kopce bylo příjemnější, než jsem čekal. Ranní pohodička. Od chaty už to je nedaleko k nejvyššímu místu celého ostrova (1862m). Vrchol nabízí nádherný kruhový výhled a počasí opravdu nádherné.
Od chaty jsem se chtěl vydat po stezce směrem na Pico das Torres, ale stezka je zavřená a musím tedy opět měnit plány. Vydávám se tedy přímo na západ směrem k Encumeadě. Ukazatel tvrdí cosi o jedenácti kilometrech. Zpočátku jsem myslel, že tam budu coby dup, ale cesta se ukazuje jako poměrně náročná. Nepříjemné klesání, kameny a do toho poměrně značné vedro. V důsledku toho se moje rychlost ustálila na max. dvou kilometrech do hodiny. Strašně nepříjemné na tom, že přestože je jasný cíl opět sestoupat několik set metrů, nejsou výjimkou stometrová stoupání.
Během oběda sleduju převalující se oblaka a také to, jak se vrcholy halí do mraků. No, můžu být rád, že jsem si přivstal a stihnul tak parádní výhledy. Cesta pokračuje i skrz obrovský shořelý les, což je pozůstatek požáru z nedávné doby. Před závěrečným klesáním se nachází pramen, což je vítaná vzpruha. Zbytek cesty hodně náročný, po schodech, ke konci mi to i dost klouže. Konečně dole, od vrcholu jsem sestoupil kilometr. Uf. Nenacházím jiné místo na spaní než na začátku trasy vzhůru. Je to nedaleko nějakého občerstvení, ale to se na noc, stejně jako silnička směrem Sao Vicente, zavírá.
Povečeřím kuskus, a jelikož jsem dost utahaný, poměrně brzo usínám. K ránu byla teda brutální rosa, dlouho jsem takovou nezažil.
Shrnutí dne:
Jen asi 14km, nicméně nastoupáno 1000m, naklesáno takřka 1400m.
Čtvrtek 7.11.
Dnešek byl v plánu strávit víceméně na levádě a ukrojit nějakou porcí kilometrů, co zbývá k západnímu cípu ostrova. Vstávám dost brzo, přece jen jsem na začátku výletní stezky a nemám zájem být okukován turisty. V zásadě jen přejdu silnici a dostávám se na Levádu do Norte. Hned zkraje krásná vegetace a velice velmi pohodlná cesta. Po chvilce dojdu k odbočce a napojím se na Levádu das Rabacas, na které by měly bát další tunely. Ale, po deseti minutách dojdu k nápisu, že leváda je zavřená. PROČ TO SAKRA NENAPÍŠOU U ODBOČKY?! Stejná situace jako v pondělí.
Vracím se zpátky a pokračuju po původní levádě, naštěstí mě dostane na stejné místo jako Rabacas. A nakonec je Leváda do Norte super. Čtyři dlouhé tunely, několik kaskádových vodopádů, žádní lidé. Užil jsem si jí. Dojdu serpentýnami na širokou cestu a pokouším se sušit věci, ale zatahuje se, tak jdu dál. Teď je potřeba nastoupat na náhorní plošinu, je to dobrých 550m a docela makačka. Nahoře přejdu silnici a dál pokračuju po široké kamenité cestě vedoucí na jihozápad.
Krásná obrovská planina, nespočet míst na stanování. Někde jsem se dočetl, že když budovali letiště na ostrově, mělo být původně tady, ale kvůli tomu, že tu takřka neustále duje silný vítr, zvolili místo u Funchalu. Nyní sluníčko střídá valící se mraky a já během oběda opět suším.
Po přejití planiny se napojuji na Levádu do Paul, které je úplně jiná než ty předchozí. Okolo tráva a spousta hnědého kapradí, pasoucí se krávy. Pohodlné, slunečné. Dovede mě až k silnici, kde je parkoviště k cestě do údolí Rabacal. Což je asi nejvíc profláklá část ostrova. Od parkoviště je potřeba sejít asi kilometr k chatě, a odtud pak k vodopádu. Dolů jezdí kyvadlový autobus. Skvělá věc je, že dorážím poměrně pozdě a lidé se už vracející. Navíc nevyužívám služeb autobusu a nechávám lidem víc času k tomu, aby opustili rezervaci. U chaty nabírám vodu a jdu se podívat na vodopád Risco. Bágl nechávám u cesty na rozcestí, stejnou trasou se budu vracet.
Vodopád ne že nebyl pěkný, ale už jsem tu viděl hezčí. Spíš ta soutěska jako taková je parádní. Porostlá mechem, sametová. Zpátky k batohu a směrem k 25 fontes (pramenů), pravděpodobně nejznámější místo ostrova. Už se pomalu smrákalo a sice bylo v plánu se vrátit k chatě a pokračovat dál na západ, ale nevěděl jsem, jestli to stihnu. Takže dál s krosnou. Píšu to proto, že ta stezka nebyla na krosnu moc dělaná. Na jednom exponovaném místě jsem se zasekl o větev a ta mi shodila do propasti moji jedinou láhev na vodu. Hm, super. Poučení nenechávat láhev venku, na takových místech. Být to asi kdekoliv jinde než na Madeiře, trochu by mě to stresovalo, ale tady je všude tolik vody, že to s poklidem přejdu. Místo, kde vyvěrá těch 25 pramenů je opravdu krásný, jezírko s vodopádkama a rozhodně stojí za návštěvu. A rozhodně takhle navečer, bez lidí.
Už padá tma a cestou nebylo žádné vhodné místo na spaní, musím se teda vrátit zpátky k rozcestí, kde jsem měl jeden plácek v záloze. Jako místo na přespání bych asi našel, ale s tím srázem pode mnou, jehož okraj bych měl vedle sebe, bych se trochu bál. Poblíž rozcestí je krásné rovné měkoučké místo pod stromy, kde se utábořím. Večeři uvařím z vody přímo z levády, rýži se špekem. Což nevím, jestli je cool, ale voda je převařená a mě nic není. Nejlepší noc doposavad, pohodlné místo, žádná rosa, teplo, celou noc jsem spal.
Shrnutí dne:
Nachozeno 32km, 700m klesání, stejně tak stoupání.
Pátek 8.11.
Opravdu příjemné probuzení. Nijak zvlášť nepospíchám, počítám, že první lidé tu budou tak kolem desáté. Sbalím se a vydávám na cestu. Dnes poprvé mám všechno suché. Občas se mi na cestách stane nějaká neuvěřitelná věc, stejně tak dneska. Asi po deseti minutách cesty se v trávě přede mnou válela zcela nedotčená lahvička s vodou. Je to vůbec možné? Asi mě někdo nahoře má rád.
Pokračuji podél Levády des 25 fontes až k tunelu, který je asi kilometr dlouhý, ale především je obrovský. Může mít na výšku pět metrů možná? Celá cesta je velice pohodlná. Na druhé straně tunelu vcházím do voňavého eukalyptového lesa. Lesem trochu stoupám, abych se napojil na další levádu, tentokrát Levádu Nova. Ještě před tím radím německým turistům kudy se dát.
Cesta po levádě je pohodlná, ale nutno říct že hodně dlouhá a poměrně jednotvárná. Alespoň že vede mezi eukalypty. Leváda poté vede několika vesničkami, kde jsem chtěl dokoupit pečivo, ale nějak jsem se zamyslel a přešel to. Zbytek levády se dá asi označit jako dost nezajímavý. Minimálně do doby, než se začnou otevírat pohledy na moře, což je vítané zpestření.
Asi hodiny od mého plánovaného cíle začíná hustě pršet a nepříjemně foukat. Nevypadá to, že by to jen tak přestalo, tak se i vzhledem k pokročilé hodině, dávám do hledání místa na přespání. Přímo nad levádou je pěkně vypadající les, jdu ho prozkoumat. Bohužel je oplocený, rezignuju a rozkládám si věci přímo u levády na pastvině. Uvařím kuskus, protože je rychle hotový a nemusím tak dlouho moknout. Stmívá se, takže se nasoukám do vaku a snažím se usnout. Prší celou noc a jsem celý mokrý. Nevím proč, ale bivakovací vak očividně nefunguje, jak by měl. Mám problémy usnout, poslouchám A Silver Mt. Zion a Beardfish. Jak jsem si předešlou noc chválil, že byla nejlepší, tak tahle byla nejhorší. K ránu vykukuju z vaku a v tom lesíku, kam jsem původně mířil na nocleh, jsem viděl, jak vítr porazil asi pět dost velkých stromů. No, ještě že tam byl ten plot.
Shrnutí dne:
Nachozeno bratru 33km, stoupání 200m a klesání 500m.
Sobota 9.11.
Ráno teda docela brzo a výrazně provlhlý vstávám a pokračuju v cestě. Chvilkama prší, fouká hodně vítr. Sestoupám do vesnice a pak ještě kus k majáku Ponta do Pargo, což je nejzápadnější bod Madeiry. Tak to mám za sebou, přešel jsem celý ostrov z východu na západ. Dobrá, kromě toho kousku autobusem kvůli uzavřené levádě. V majáku je nějaká expozice, ale přestože by měli mít otevřeno, nemají. Tak si alespoň vychutnám pěkné výhledy na útesy a na maják samozřejmě.
Vystoupám zpátky do vesnice, což není moc příjemné, a jdu najít nějaký autobus někam. Chtěl bych do Ponto Moniz, ale mám tušení, že nebudu mít moc na výběr. Mé jízdní řády dávají tušit, že mám smůlu. Pro jistotu zajdu do hospůdky a potvrzují mi, že v sobotu ani neděli z téhle vesnice nic nikam nejede. Tak že si dám alespoň kafe. Nedám, po včerejší vichřici je celá vesnice bez proudu. Vydávám se na cestu po silnici, že třeba něco stopnu. Ale když po patnácti minutách projede první auto, moc dobře to nevypadá.
Cesta po silnici samozřejmě není moc příjemná. Strávím na ní přes dvě hodiny. Cestou je alespoň odpočívadlo s vodou. Nedaleko od něj mám možnost se dostat na levádu, rozmýšlím co dál. Nakonec se rozhodnu zůstat na silnici a nějak to dojít. Stopovat jsem přestal, protože mě přestalo bavit, jak mi nezastavují. Nicméně, asi po dvou hodinách, v zatáčce a s protijedoucím autem před sebou, mi zastavil místní chlápek, jestli nechci někam hodit. Neodmítnul jsem. Říkal jsem mu o svém problému s autobusy, on že ví, protože je řidič. Cestou jsme se zastavili v kavárně, koupil jsem mu alespoň kafe. Svoje už jsem nestihnul vypít, protože jsme zase jeli dál.
Další zastávka byla před začátkem klesání do Porto Moniz, kde je moc pěkný pohled na město, Vyzval mě, abych si udělal fotku a já neváhal. Seshora byly krásně vidět bazény, jakési přírodní nádrže, trošku vyspravené betonem. Na Madeiře defakto neexistují pláže, takže toto je jedna z mála možností kde se vykoupat. Ve městě mě domorodec vysazuje a i s mými vřelými díky odjíždí.
Dneska to ale na koupání není, jednak je docela zima, a díky obrovským vlnám jsem i ty bazénky uzavřené. Navštívím místní akvárium (7 euro), zvenčí moc pěkné, jelikož se nachází v pevnůstce. Pěkné, ale upřímně jsem to čekal větší. A jdu na oběd. Hledám podnik s wifi, je potřeba vymyslet co dál. Jsem mokrý a ještě ne pořád stoprocentně zdravý, takže se mi moc nechce dneska spát venku. Trasu jsem zvládnul o dva dny rychleji, hostel mám zabookovaný až od pondělí. K obědu mám něco krůtí filet, na booking.com nacházím moc pěkný pokoj ve Funchalu a hnedka rezervuju. A dokonce mi i jede autobus. Ptám se nějaké místní paní odkud, někam mě poslala, ale když jsem viděl autobus odjíždějící o dvě ulice vedle, pochopil jsem, že špatně. No, ono možná dobře, byla to nějaká hodně okružní jízda do Funchalu to jelo čtyři hodiny snad.
Nezbývá mi než opět zkusit stopa. Zastaví mi německý pár důchodců, sice nejedou až do města, ale vezmou mě asi dvacet kilometrů od něj, do menšího městečka. Nejprve je oslním svojí němčinou, pak pokračuji radši anglicky. Musím se jim omluvit, protože uvnitř auta zjišťuju, že dvakrát nevoním. Přejdou to s pochopením a vypráví, jak na ostrov už jezdí dvacet let a jak až v posledních letech tu vybudovali místní dálnici kolem celého ostrova. Poměrně příjemná cesta, alespoň pro mne teda.
Vyhodili mě ve vesničce, kde jdu na bus. Sice je pořád sobota, ale autobusové pokrytí poblíž hlavního města je mnohonásobně větší, za 1.5 eura kupuji lístek a jedu do centra. Příjezd do města je trochu šok, hlavně v místech kde byly banánové plantáže nahrazeny hotelovými komplexy. Ale jedu až do centra, které má stále svoje kouzlo útulnosti. Bez potíží nacházím hostel, který je jedním slovem úžasný. Za 18 éček na noc, mám obrovskou postel, wifi, TV a hlavně vlastní záchod a vanu. Nakoupím jen něco málo k večeři a po horké koupeli umírám. Koupil jsem i čtyři lahvinky (0,25l) nějakého místního piva, ale nechávám na zítra.
Shrnutí dne:
V nohách asi dvacet km (GPS jsem v autě nevypínal)
Neděle 10.11.
Rozhodně se nebudu stěhovat do toho předem zamluveného hostelu, za stejnou cenu bych tam měl postel v osmilůžkovém pokoji a sdílenou sociálku, bych byl blázen.
Pohrával jsem si s myšlenkou podívat se ještě jednou na ta místa, která jsem viděl v mlze, ale nakonec jsem zvolil variantu podívat se na něco, co jsem ještě neviděl. Dnes vyhrála Leváda do Norte. A to zejména kvůli útesu Cabo Girao. Autobusem číslo 96 jsem dojel do Estreito de Camara k zastávce přímo u vstupu na levádu.
Leváda se vinula po vrstevnici tak, že k překonání krátké vzdušné trasy bylo třeba se zakousnout do kopce a celé to obejít. Hodně vede vesničkami, zahradami, vinicemi. Příjemná stezka, slunečné počasí. Tak to pokračuju až k útesu, který se pyšní titulem nejvyšší pobřežní útes Evropy (podle průvodce, podle wiki je až druhý). Na vrcholu je vybudovaná poměrně nevkusná vyhlídková plošina, ale zase je prosklená a nechá se podívat se dolů, do hloubky 580 metrů. Útes je parádní.
Od něj se vracím pár set metrů zpět k tunelu, vedoucímu skrz skálu kudy pokračuje původní leváda. Tunel má 300 metrů a je to pět příjemné zpestření, tenhle se pohodlně projde i bez baterky. Charakter stezky se moc nemění, zakusuje se do údolí, aby se mohla zase vracet. Vede skrzeva vesničky, potkáváte spoustu místních lidí, koukáte na moře. V závislosti na rozpoložení buďto trochu nuda nebo příjemná pohodička.
Sestoupím na křižovatku kousek od Riberia Brava a autobusem se přesunu zpátky do Funchalu. Cestou na hostel se stavuju v supermarketu a nakupuju spoustu levného a dobrého ovoce – od banánů, až po maracuju. Po příchodu na pokoj seznám, že v ceně je dokonce úklidová služba a mám parádně uklizeno. A co navíc, piva, co jsem nechal na pokoji, jsou naložená v chladné vodě v napuštěném bidetu. Luxus!!
Večerní procházka po městě, překvapuje mě, kolik moc je tu bezdomovců. Pokochám se místními pamětihodnostmi, najdu sochu R. B. Powella a příjemně znaven jdu po koupeli spát.
Shrnutí dne:
Na levádě asi 23km, viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=wdhnamojqtmopfjt&authkey=988BD6645F585B94CBE3E6D48535FE6C83728B4B47792DD2
Pondělí 11.11.
Dnešní den trávím ve městě a jeho okolí. Navštívím námořní pevnost s výstavou díla Cristose de Jose Rodriguese, který sochá a maluje podobizny Ježíše, moc pěkné. Dal jsem si pečené kaštany, které tu mimochodem rostou na každém kroku. Byl jsem v botanické, která je sice krásná, ale bohužel v listopadu už to nebyl takový zázrak, moc toho nekvetlo. Dal jsem si oběd v restauraci, nějakou místní rybu. Měl jsem tu fantastickou placku pomazanou česnekem. A byl jsem si posedět v baru na místní ponche. To je nápoj z pálenky z cukrové třtiny, medu a citronu. Výborný drink musím říct.
Úterý 12.11.
Pořádně se vyspím a zajdu nakoupit suvenýry. Kaštany a Madeiru především. Ve středu brzo ráno mi letí letadlo, takže další noc budu trávit už na letišti, nebo poblíž. Odpoledne ještě trávím na pláži v Machichu (uměle navezená), na koupání to ale moc není. Po setmění jdu pomalu na letiště, noc trávím dřímající na židli. Asi ve čtyři mi to letí, nic zásadního se nestalo, cestu jsem prospal v podstatě celou. No, a zase doma. Super výlet.
Galerie
Leave a Reply