Cesty

Na začátku srpna jsem vyrazil na single trek na Menorcu.

Menorca – srpen 2013 (single trek)

Proč Menorca?

Na Menorcu jsem se vydal z několika důvodů – levné last-minute letenky, chtěl jsem k moři a lákala mě Cami de Cavalls, cesta vedoucí kolem celého ostrova. Dostal jsem v práci týden volna, tak jsem rychle koukal kde koupit levnou letenku v podstatě kamkoliv. Přes německou cestovku LTUR jsem našel zpáteční last minute letenku do Mahonu (hlavní města ostrova Menorca) za cca 110 euro, tak nebylo co řešit. Platba přes PayPal, odlet z Mnichova. Paráda.

Výbava

Chtěl jsem to pojmout s co možná nejmenším zavazadlem, přece jenom noční teploty kolem dvaceti stupňů a s průměrně dvaceti milimetry srážek za celý srpen nebylo ani potřeba moc věcí řešit. Navíc, na celém ostrově je zakázáno kempování, takže ani stan by neměl moc velký smysl.

Nakonec beru svojí malou Gemmu 40L, spacák Husky Micro (půl kila, extrém asi plus deset), hamaku, asi padesátigramový vařič na tuhý líh, malý ešus, sandály, něco jídla, něco málo oblečení a něco vody. Ostatně voda je na tomto treku (především v červenci nebo srpnu) to nejdůležitější. Když pochodujete v pětatřicetistupňovém vedru, není problém vypít šest sedm litrů za den. Pozitivní je, že až na výjimky, se každý den dostanete do nějakého obchodu. Pokud vám v seznamu chybí karimatka, tak vězte, že tu jsem zapomněl… Nechtěl jsem brát těžkou nafukovačku a naplánoval si, že někde koupím nějakou obyčejnou lehkou, nicméně jsem na to tak trochu pozapomněl.

Ještě v Praze jsem koupil turistickou mapu Menorcy, bohužel se ukázala naprosto nepoužitelná, protože z nepochopitelných důvodů na ní není vyznačená dálková trasa Cami de Cavalls.

Cami de Cavalls

Cami de Cavalls je starobylá stezka vedoucí kolem celého ostrova. Je dlouhá 180 kilometrů. Název v překladu znamená Cesta koní a podle jedné z teorií vznikla proto, aby se jezdci na koních mohli rychle pohybovat po ostrově a bránit se dobyvatelům. S příchodem střelných zbraní už nebyli jezdci schopní se bránit válečným lodím, stezka se někdy v sedmnáctém století přestala používat. Na konci dvacátého století přišlo rozhodnutí stezku obnovit v celé délce a před několika lety byla dokončena. Celá trasa je rozdělena na dvacet úseků v délce kolem deseti kilometrů. Tím že je stezka nová, je velice dobře značená. Sloupky se značením jsou od sebe maximálně na padesát metrů. Trochu horší je to ve městech, kde se značí červenobílým pruhem namalovaným kolem dokola například na lampě, ale chybí tam šipky a tak není problém sejít někde z trasy. Trasa je skvělá v tom, že je hodně možností koupání, potkáváte krásné výhledy, zbytky starobylých staveb a krásnou přírodu. Můj plán byl v zásadě zkusit projít trasu celou, nicméně nijak se nehnat a spíš než honit kilometry se válet někde na pláži.

Sobota (3.8.)

Pravděpodobně nejhorší cestovatelský den, co jsem kdy zažil. Ráno v 5.15 vyrážím přímým vlakem do Mnichova. Cesta má trvat asi šest hodin. Jedeme docela na čas, až do chvíle, kdy kousek u Neufahrnu zastavíme a stojíme přes hodinu… Žádná informace, žádné hlášení, nic. Najednou začali všichni vystupovat, tak jsem šel taky. Po chvíli hledání najdu nějakého zřízence, který umí anglicky. Mašina je rozbitá, za hodinu jede další vlak, do kterého můžeme nastoupit. Samozřejmě byl úplně narvanej. Do Mnichova jsem dojel o dvě hodiny později proti plánovanému příjezdu. Neměl jsem moc velkou časovou rezervu na odlet, tak mě to vyloženě nepotěšilo.

Ok, sednu na SBahn a snad to stihnu. Ou, celý Sbahn je zavřený kvůli rekonstrukci. Informační slečny se ptám kudy náhradní doprava na letiště. Slečna mě pošle na nějakou pochybnou tramvaj, kterou nikdy nenajdu. Začínám být dost nervózní. Nakonec jako spása se přede mnou objeví autobus s reklamou Lufthansy, co jede na letiště. Nasedám, platím nekřesťanských deset euro a jedu. Po tři čtvrtě hodině vystupuju v terminálu 2 mnichovského letiště a pospíchám na odbavení. Stihnul jsem to, v pohodě se odbavil a ještě mi zbyl čas na kafe. Vůbec ten terminál je fajn, noviny zdarma ke čtení (německé, anglické) a slušné kafe taky tak. Nastupuju do letadla (sedím u okénka, super) a letím. Poprvé jsem neletěl s low cost aerolinkou a musím říct, že se mi to líbí. Zavazadlo do 23kg v ceně, víc místa na nohy, na palubě letadlo každý dostal dortík a pak ještě občerstvení (limo, víno, káva, voda) podle vlastního výběru.  Po necelých dvou hodinách přistávám na letišti v Mahonu.

Čekám u pásu na zavazadlo a už se těším, až vyrazím na cestu. Čekám. Čekám. Už jsem u pásu poslední a zavazadlo nikde… Takže nejen že se mi rozbil vlak, nejen že mi opravovali SBahn, ale ještě navíc mi ztratili zavazadlo… U sebe mám jen fotobrašnu, Kindle a peněženku. Hlásím ztrátu zavazadla, a že prý nevědí, jak dlouho to bude trvat a že to klidně může být celý týden. Uf. Jelikož jsem na treku, nemám žádný hotel a tedy ani místo kam mi můžou zavolat, až ho najdou. Druhý den se dozvídám, že batoh zůstal v Mnichově a že se ho sem pokusí nějak poslat. Jdu na informace a sháním levné ubytování někde poblíž. Není to úplně jednoduché, přece jen úplně nejlevnější Menorca není. Náklady na ubytování by mi měli teoreticky proplatit, ale spoléhat na to nechci. Nejlevnější pokoj v jednohvězdičkovém penzionu v Mahonu je pětačtyřicet euro. No panečku. Povídám paní, že to je moc, ona souhlasí a zkouší ještě jeden hostel v městečku Es Castel. To je vzdálené asi čtyři kilometry od Mahonu, jezdí tam co chvíli autobus. Pokoj pro jednu osobu tam dostanu za osmnáct euro. No, s tím už se dá žít. Děkuji paní, která byla velice hodná a nápomocná, do těch hostelů volala a všechno mi to domluvila. Sedám na autobus do Mahonu (2.6 euro) kam dojíždím na autobusové nádraží, abych tam hned přestoupil do busu do Es Castelu (1.6 euro).

Je sobota večer a v městečku právě probíhá nějaká oslava. Chlápek na koni, za ním muzikanti, jdou na náměstí, kde slavnostně stáhnou britskou a vyvěsí nějakou jinou vlajku (pravděpodobně odevzdání Menorcy zpět do rukou Španělů). Následuje působivý výstřel z děla. Ok. Na druhém konci náměstí stojí Hostel Toni, kam mám namířeno. Na recepci potkám staršího majitele, co neumí slovo anglicky a platím mu za ubytování na jednu noc. Pokoj má asi 3×2 metry, je tam stolek, postel, umyvadlo, židle. Ale jsem tam sám a pokoj je čistý. Jdu do SPARu nakoupit něco k jídlu a pak na noční procházku po městečku. Je to malé přístavní městečko, v zátoce kotví spousta lodí a na břehu je několik restaurací. Po procházce se vracím na pokoj a asi do jedné si čtu (ještě že mám s sebou Kindle, jinak bych asi umřel nudou).

Neděle (4.8.)

Ráno se pokouším dlouho spát a po ranní sprše se loučím s hostelem a vyrážím na procházku směr Mahon (nebo Mao). Cesta vede podél silnice a není to moc příjemné, ale dá se. Jeden z důvodu proč jdu pěšky je, že jsem se chtěl stavit na hřbitově, co jsem včera cestou autobusem viděl. Nevím, jestli je to místní nebo španělský zvyk, ale hřbitov je zajímavý. Žádné kopání do země, místo toho jakési palandy (to zní hrozně) hrobů, podobně jako třeba v márnici. Po hřbitově postává spousta žebříků, štaflí nebo mechanických jeřábů, což na mě působí docela morbidně.

Do centra Mahonu dorážím někdy po poledni. Volám na letiště, abych zjistil co a jak. Batoh prý poletí přes Porto a dorazí v půl jedenácté večer, nebude-li mít letadlo zpoždění a nezadrží-li zavazadlo celníci. Mahon je pěkné město. Má něco přes dvacet tisíc obyvatel a slavný přístav. Přístav je dlouhý šest kilometrů a je považován za jeden z nejdelších na světě. Jeho pobřeží dosahuje délky dvaceti kilometrů. Po celém jeho obvodu jsou restaurace a obchody.

Za zmínku ve městě stojí několik staveb. Kostel Panny Marie z 18. století a klášter sv. Františka. Historické centrum města je pěkné a příjemné. Bohužel je neděle, takže všade zavřeno a ve městě docela mrtvo. Courám po městě až do večera. Původní plán byl dojet na letiště a ještě v noci vyrazit, ale jsem na to docela unavený a navíc seznávám, že budu na cestu potřebovat víc vody než čtyři litry co mám v báglu a všechny krámy už jsou zavřené. Vracím se tedy do hostelu Toni a trávím zde další noc.

Večer jsem zašel do přístavu na večeři. Poznatek z celé Menorcy je, že se dá dobře najíst za 12 – 15 euro, většina restaurací nabízí v této ceně nějaké menu. Jako předkrm sem dostal papriky plněné nějakou rybou, hlavní chod jsem si myslel, že objednávám taky rybu, ale dostal jsem kus jehněčího s opečeným bramborem. Fillet totiž neznamenal filé, ale plátek masa. K tomu malé pivo a jako dezert zmrzlinu. Ne že by to byl nějaký kulinářský zázrak, ale potěšilo to.

Pondělí (5.8.)

Ráno rychle mizím a spěchám na letiště. Někde kolem desáté dostávám konečně svůj batoh. Jedu zpět do Mahonu a o den a půl později než bylo v plánu nastupuju na Cami de Cavalls. Trošku se motám ve městě, než najdu správnou cestu. Kolem půl dvanácté přicházím na start úseku 1. Mao – Es Grau. Ve skutečnosti je to až mimo město, dobré dva kilometry za městem. Cestou se mi místní zelinář nabízí, že mě sveze, po dvou dnech nicnedělání už se ale hodně těším na nějakou tu chůzi, tak s díky odmítám. Část prvního úseku bohužel vede po silnici. Do Es Grau to je deset kilometrů, nijak neženu, navíc to chce trochu zvyknout na tropické teploty. Teploměr ve městě ukazoval 36 stupňů. V batohu mám nějakých sedm litrů vody.

Kolem poledního se už dostávám do přírody. Stezka vede podél pobřeží s výhledem na moře, cesta kamenitá a převýšení zanedbatelné. Některé výhledy jsou fantastické, modrá obloha, zelenomodré moře. Nádhera. Na jednom z rozcestí opuštěný bílý domeček, kterých ostatně za celý pobyt potkávám hodně. Patrně rybářská obydlí, až na pár výjimek všechno prázdné a opuštěné.

Es Grau je malé příjemné městečko s docela malou pláží a mnoho turistickými vilami. Na začátku města je krámek s potravinami, tentokrát nevyužívám. Z města nastupuji na úsek 2. Es Grau – Favritix. Pokračuju přírodním parkem S’Albufera des Grau Natural Park. Tato etapa je příjemná, ve stínu pod keřem (kterého je pohříchu málo) trávím polední siestu a na chvilku usínám. Kolem páté jsem na pláži Cala Tortuga, s výhledem na maják, který je na severovýchodu ostrova. Majáky jsou super, strašně se mi líbí obecně. Tento je vysoký 21 metrů, postaven byl začátkem dvacátého století.

Jelikož mám ještě čas i síly, nastupuji úsek 3. Favritix – Arenal d’en Castell. Cesta vede podobnou krajinou jako doposavad, po čtyřech kilometrech přicházím na pláž Cala Pou d’en Caldes, kde plánuji nocovat. Na rozdíl od předchozích není toto pláž turistická, písek je tu černý a kamenitý. Absolvuji svoji první koupel v moři a vařím večeři. Mám vařič na pevný líh a musím říct, že jsem čekal trošku lepší výkon. No, možná jsem jen rozmazlený plyňákem. Vařím rýži s masem z konzervy, něco mi zbývá ještě na ráno. Za takovým nepatrným  keřem rozkládám hamaku a těším se, jak moc nebo málo to bude pohodlné bez karimatky. Za keřem jsem skrytý, takže si mě ani nevšimnou přijduvší lidi (no, sušil jsem oblečení, tak asi tušili, že tam jsem). Kolem půl desáté se začíná stmívat a v deset už se dá spát. Lidé odcházejí a na pláži zůstávám sám. No, že by ta noc byla nějak pohodlná, to se asi říct nedá, ale dalo se to. V noci je teplo, ale lítají komáři, tak bojuju s tím jak si lehnout, hlavu ven, hlavu dovnitř, přikrýt hamakou… Několikrát v noci se budím, krásná černá noc, tolik hvězd nad hlavou jsem už dlouho neviděl.

Shrnutí dne – spotřebováno šest a půl litru vody, uťapáno cca 25 kilometrů (2 po městě, 0.8km na start, 10 etapa jedna, 8.6 etapa dva, 3.6 na pláž). Převýšení 412m stoupání, 443m klesání. Přibližný profil viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=bdpcbbfiidqkecgk&authkey=906C1AD711FC21DBDEAA5A3E427D05E98032EAE683B793E3

Úterý (6.8.)

Ráno vstávám poměrně brzo, kolem sedmé, dávám ranní koupel, dojídám večeři a vydávám se na cestu. Poblíž je stavení, u kterého stojí studna. Jsou tu nápisy, že voda není pitná, těžko říct. Akutní nedostatek nemám, tak to neřeším. Vyrážím kolem čtvrt na devět. Asi hodinu cesty je městečko Addaia, kde ke své potěše potkávám supermarket. Na ex piju dvoulitrovku džusu a nakupuji šest dalších litrů do batohu. Nevím jak dobře popsat to vedro, pětatřicet a víc stupňů, velká vlhkost. Po půl hodině chůze je člověk, jako by vylezl ze sauny.

Dalších pár kilometrů (část bohužel po silnice) je urbanizovaná pláž (tzn. pláž s okolo vzniknuvším turistickým městečkem) Arenal d’en Castell, v místním SPARu piju další láhev vody. Začínají mě docela výrazně bolet chodidla, nevím, jestli za to můžou boty nebo ten asfalt. Vydávám se pomalu na cestu k další urbanizované pláži Cala Tirant a nastupuji tím na úsek 4. Cestou potkávám krásné místo pod borovicí, kde je velký stín a využívám toho k obědu. Chleba a nějaký salám.

Cesta do Cala Tirant je PEKLO!!! Vede asi pět kilometrů po silnici, praží sluníčko a je to hodně nepříjemné. Když dorazím do města, mířím k místnímu supermarketu. Opět piju naráz dva litry vody a jdu nakoupit další. Co se týče vody, tak mám před sebou nejnepříjemnější úsek, kde nepotkám žádný obchod. Navíc sluníčko smaží jak zjednaný. Plním svojí Gemmu jedenácti litry vody a pokračuji v cestě. V tuto chvíli měl můj bágl tak dvacet kilo. Uf.

Mám docela dost, v plánu je dojít někam za město a tam to zabalit. Nastupuji na pátý úsek trasy, bohužel do kopce a po silnici. Naštěstí po dvou kilometrech se stáčí opět na planiny a podél pobřeží. Za další asi kilometr docházím k zálivu, kde je opět černý písek. Je tam pár lidí, opodál kotví několik plachetnic. Nevypadá to špatně. Kolem páté jsem na místě. Mapa tvrdí název Macar Gran.

V marketu jsem si na ochutnání koupil plechovku místního piva Mahon Clasica. No, až bude zas někdo nadávat na Bráníka, tak ho pošlu na Menorcu pít tohle. Z plánovaného požitku se stalo utrpení. Chuť jako když uvaříte nealko a zamícháte do něj líh. Výrazně nedoporučuju. Ležím na pláži pod skálou ve stínu a čtu si knížku. Kolem půl osmé mizí i poslední lidi a lodě, tak rozkládám ležení. Pláž je hodně úzká, třeba čtyři metry.

Na jednom z výběžků do moře je nějaká jeskyně, možná pozůstatky nějaké pevnůstky staveni, kdo ví. Jdu na průzkum, ukázalo se, že momentálně slouží jako obydlí nějakému rybáři nejspíš. Stůl s lavicemi, gril a ve vedlejší místnosti matrace. Trochu jsem se tam brodil vodou, takže jsem radši nebral foťák. Večeřím těstovinovou rýži s masem.

Přemýšlím, aby mě nespláchnul příliv, ale už se mi nikam nechce, tak to riskuju. A bylo to v pohodě samozřejmě. Kolem desáté zase spát. V noci na mě blikal maják z nedalekého mysu. Jinak v noci výrazně míň komáru, stejně černá obloha, ale hodně se budím a převaluju. Ale díky tomu jsem alespoň na té černé obloze viděl tak deset padajících hvězd. Budím se trochu mokrý od vodní tříště asi, ale nic co by neuschlo tak za pět minut.

Shrnutí dne – vypito cca osm litrů tekutin, nachozeno bratru 26 kilometrů (10km do Arenalu, 10.8 do Cala Tirant, 4 na pláž). Převýšení 600m, klesání stejně tak. Přibližný profil viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=kwsqiduzwoufldpb&authkey=16A39ECE9CCD9056ECF7F5F274E33600F30D469E69260B52

Středa (7.8.)

Budím se asi v půl sedmé, dávám koupel a dojídám zbytky od večeře. Chtěl jsem vyrazit brzo, abych pokud možno šetřil vodou a nešel v takovém vedru. Uvařím si ještě meltu a pro dnešní den zkusím jít v sandálech. Poměrně rychle docházím na nádhernou pláž Platja de Cavalleria. Opravdu krásná, čistá, dlouhá pláž, ve tvaru podkovy. Jsem tu brzy ráno, tak ještě není zaplněná lidmi. Je to ten typ pláže, kde není žádné turistické nic. Doslova, jen pláž, možná popelnice a toalety. Určitě místo, kde by se dal trávit den.

Pokračuju ale dál a potkávám lidi na koních. Několik společností nabízí několikahodinovou vyjížďku po Cami na koních, cena se pohybuje třeba kolem čtyřiceti euro. Původně jsem si říkal, že bych to zkusil, ale díky skluzu jsem se nechtěl zdržovat. Start totiž bývá vždycky někde ve vnitrozemí. Pomalu docházím na další pláž Binimel-Ir. Výrazně menší než předchozí, ale pěkná taky docela. O kus dal Cala Pregodna, pláž v blízkosti několika turistických vil. Cesta pokračuje lesem, nutno teda říct že hodně podělaným. Na pláži asi žádné záchody nejsou, tak chodí všichni do lesa. Doslova toaleťák kam se člověk podívá. Fujky.

Kolem poledne docházím po cestě lesem na kamenitou plážičku Cala Barril a vařím si na pláži ovesnou kaši. Přede mnou se týče slušný kopec, tak je třeba se posilnit.

Následovaly nejobtížnější kilometry (celé odpoledne) mojí trasy. Na mapě byl úsek označen jako difficult a mělo to své opodstatnění. Jako ty kopce měly třeba jen sto metrů, ale mnohokrát za sebou jít z nuly na sto a pak hned dolů jen proto, aby jeden mohl lézt další kopec, no musím říct, že jsem měl dost. Hlavně to je dost deprimující, lezete nahoru a víte, že okamžitě půjdete zase dolů. Během toho lezení jsem spotřeboval víc vody, než bylo v plánu, už jsem byl na osmi litrech, tzn., že ještě po večerním vaření mi na čtvrtečních deset kilometrů zbyl asi litr a půl. Těch nejnáročnějších asi sedm kilometrů jsem se trápil přes tři hodiny.

Kolem čtvrté odpoledne docházím na další úžasnou pláž, Cala del Pilar. Asi nejhezčí co jsem potkal. Příjemně lidí, čisté moře, čistá pláž. Ustlal jsem si pod takovým kamenem, kde se tvořil stín a zbytek dne jsem strávil četbou knih a koupáním. A koukáním na holky samozřejmě 🙂 Navečer jsem rozmýšlel, jestli pokračovat ještě kiláček a půl na další pláž (dle ukazatele), abych to zítra měl co nejblíže do města. Nakonec do toho nejdu a dělám dobře, druhý den jsem viděl, že pláž je kamenitá a s kozama, tam bych se určitě nevyspal. Jak se stmívá, tak z pláže klasicky všichni mizí a já si rozdělávám spaní. Kromě mě tu spí víc lidí, dvě ženské za skálou, za tmy pak přicházejí další dva lidi s krosnou. Původně jsem se lekl, že to jsou nějací strážci, když tak šajnovali baterkami. Už jsem skoro spal, tak su rád, že nejsou.

Shrnutí dne – vypito osm litrů, nachozeno cca jen 16km, ale nastoupáno 814m, stejně tolik naklesáno (jedna aplikace ukazuje tolik, druhá o sto méně, každopádně ale hodně). Přibližný profil viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=teixsnvjgqwlrzyr&authkey=2572BF476AA7633A68D97DEA0FA20BA3EC676809E37E6975

Čtvrtek (8.8.)

Tuhle noc jsem se velice špatně vyspal. Bylo ohromné vedro a spousta různého hmyzu. Asi ve dvě ráno se ukázalo proč, probudili mě blesky nad mořem. Chvilku jsem na to koukal, ale zdálo se, že bouřka jde jiným směrem, tak jsem pokračoval v spánku. V pět se bouřka vrátila s mnohem větší intenzitou na pobřeží, ostatní lidi co spali na pláži se sbalili a někam odešli. Mě nenapadnul žádný lepší úkryt, tak jsem zůstal na pláži. Pravda je, že víc blýskalo, než pršelo. Ale pár kapek spadlo. Paradoxně jsem zase usnul a až do sedmi se výborně vyspal. Bouřkou se ochladilo a mně se poprvé fakt dobře spalo.

Krátce posnídám a v půl osmé se dávám na cestu. Když vystoupám od pláže ke skalce, objevuji neuvěřitelnou věc. Vodu. Ke skále je přivedena trubkou do koryta, asi pro pítko pro kozy. Pro jistotu beru tři litry kdyby bylo nejhůř a desinfikuju. Pít to nechci, chutná strašně a kdo ví, co za zvířata si v tom máchá držky, ale kdyby byla nouze. Ještě kousek dál je lesík se vzrostlýma borovicemi, kde sem si býval mohl postavit houpací síť, ale kdo to mohl tušit.

Musím říct, že počasí je pro mě spása. Hodně se ochladilo a defakto celý den je pod mrakem. Plus značnou část cesty do městečka Cala Morell jdu lesem. K pláži Algerians docházím pohodlnou chůzí v podstatě po rovině. Potkávám dokonce želvu na jednom písčitém úseku. Chvíli dokonce jakoby pršelo, spadlo tak dvacet kapek, ale stejně. Ochladilo se minimálně o deset stupňů.

Dalších pět kilometrů cestu a přicházím do městečka Cala Morell. Akorát mi vyšla voda, že jsem ani nemusel pít tu podezřelou od koz. Těším se na nějaký supermarket či obchod, ale sklaplo mi. Jediné co tu je, je recepce nějakého hotelu, kde mají mini obchůdek. Pro vodu musím, trhá mi to ale žíly, protože je mega drahá. Láhev vody dvě eura. Jinak městečko samotné mi přijde odporné. Kýčovité odporné bílé domy, odporné lampy a vůbec to působí nějak snobsky a odpudivě. Původní plán byl zůstat někde poblíž, třeba na místní pláži, ale kvůli tomuhle se vydávám na další cestu.

Jediné co mě potěšilo, byly jeskynní obydlí, systém asi dvaceti jeskyní. Údajně jedno z nejzásadnějších archeologických nalezišť na ostrově. Jeskyně pravděpodobně sloužily jako pohřebiště, další jako obydlí, v době bronzové. Příjemné je, že je to otevřené a nic se neplatí, na druhou by si to možná zasloužilo trochu péče, prosekat porost, uklidit odpadky a zbavit se těch podělanejch toaleťáků.

Další úsek cesty, sedmikilometrový, vede na Punta Nati, cože je výběžek s majákem. Cesta vede po planině, lemuje jí spousta kamenných staveb, něco budou asi pohřebiště, něco zřejmě zemědělské objekty, nemluvě o mnoha kamenných zídkách oddělujících pozemky. Vcelku příjemná cesta, vedro stále není a vede po rovině. Na Punta Nati je další pěkný maják, pocházející z počátku dvacátého století. Opodál jsou dva podzemní kryty s výhledem na moře, mezi nimi plošina. Nevím, k čemu sloužili, ale jsou působivé.

Mám za sebou cirka dvacet kilometrů, ale počasí je opravdu vyloženě chodící a navíc tady by nikde stejně spát nešlo. Následující část cesta je opět pekelná. Nevím, jestli jsem neminul nějakou odbočku, protože dalších sedm kilometrů jsem neviděl značku, ale přišlo mi, že nebylo kam zahnout. Cesta od majáku totiž vedla po silnici až do Cituadelly. Na obou stranách úzké silničky kamenná zeď a sluníčko opět získalo na síle. Asi nejnepříjemnější část celé cesty. Doma koukám do mapy a opravdu tam odbočka byla. Jsem si poměrně jistý, že jediná cesta co tam vedla, měla u sebe dost výrazný nápis, že vstup zakázán. No, poučení pro příště. Ono kdyby ta mapa byla co k čemu, tak bych to tam viděl, že.

Docela hotovej docházím do Cituadelly, což je druhé největší město ostrova. Oproti Mahonu mi připadá mnohem živější, víc lidí a celkově hezčí. Prohlídkou se nezdržuju, je v plánu se tu stavit v sobotu před odletem. Procházím městem a pokračuju dál. Značení v centru opět rozpačité, chvilkami ztrácím směr. V samotném městě je několik malých pláží, plus z centra jezdí asi deset autobusových linek na různé pláže v okolí.

Trochu se začínám strachovat o nocleh, pláže co potkávám, jsou malé, plné lidí a hlídané. Navíc defakto ve městě. Z města jsem ušel dalších dobrých osm kilometrů, než jsem se odhodlal to zalomit. Pár kilometrů za koncem všech aglomerací si vybírám snad jediné rovné místo na “náhorní” plošině. O půl hodiny dřív tam bylo super místečko s pískem, ale seděli tam nějací rybáři. Nakonec teda končím vedle jedné z kamenných zídek, na tvrdé zemi a vyloženě se těším na noc bez karimatky. Večeřím bagetku s vynikajícím hovězím salámem, ty jsou opravdu slastné. Chodí tam docela dost lidí běhat, tak čekám, než se setmí. Koukám na kýčovitý západ slunce a lehám si. Pod záda jsem si nakonec dal prázdný batoh a nebylo to tak zlé.

Shrnutí dne – vypito asi osm litrů, nachozeno cca 37 km, nastoupáno 550m, naklesáno 520m. Přibližný profil viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=iaypjbnmqbjeabof&authkey=F1A68C79D2E12D6E5809107D183127640B2589FB27DCC21D

Pátek (9.8.)

Překvapivě dobře jsem se vyspal. Možná to bylo tím, že jsem měl v nohách takřka čtyřicet kilometrů, možná proto že foukal v noci vítr od moře a nebylo vedro jako jiné noci. V noci na mě svítily tři majáky, dva z ostrova, jeden z protější Mallorcy. Ráno vstávám opět dost brzy, jeden z důvodů je, že jsem dost možná na soukromém pozemku (nejsem si jistý, pro kterou stranu zídky ten nápis platí), a pak nechci, aby kolem mě někdo běhal. To je tady totiž děsně populární, během cesty do městečka potkám tak deset lidi co si ráno jdou zaběhat, v samotném městě pak další desítky. Posnídám nektarinky, které tu jsou děsně levné, a kolem půl sedmé se dávám na cestu. Po pár kilometrech docházím do Cap d’Artuix, příjemné městečko s dalším majákem. V místních potravinách nakupuji něco k jídlu a pití, a vydávám se na dvanáctou etapu Cami de Cavalls.

Po ránu to vypadá na déšť, je pod mrakem a zdá se mi, že nad Ciutadellou prší. Opět se pěkně jde, mířím podél jižního pobřeží ostrova na pláž Platges de Son Saura. Pláž je docela velká, dělá se hezky, takže už i se spoustou lidí. Navíc jsou tu i záchody a koše. A kotví tu několik lodí, pravděpodobně výletníci z Ciutadelly, koukal jsem na nějaké plavby a většinou tam mají, že se jede někam na pláž, tak se chvilku povaluje, případně dá oběd, a jede se dál. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že pláž prostě smrdí. Nevím čím, ale zdá se, že to nikomu nevadí.

Mě ale jo, tak pokračuju na další plážičku, Cala Turqueta. To je moc pěkná plážička, ale malinká a plná lidí, ani se nezastavuju a pokračuju v cestě dál. Za dalších pár kilometrů přicházím na dvojpláž Cala Macarella, kde se posléze rozhoduji strávit zbytek dne. Pláž je krásná, moře průzračné a navíc je tu restaurace. Je to sice divoká pláž (žádné hotely, obchody, nic), na rozdíl od jiných tu je ale velká restaurace, což je super. Dávám si za tři a půl eura jeden Amstel – ne že by to byl nějaký zázrak, ale je to pivo co se dá pít a je ledově vychlazené. Mezi pláží a hospodou je velký borový hájek, kde se dá ležet bez toho, aby člověka peklo sluníčko. Otevírám knížku (Kindle) a zbytek dne trávím četbou (Nezbytné věci od Kinga), koupáním a lenošením. Kousek ode mne je skupina španělských skautů a skautek, nejsem v družné náladě, tak je jenom pozoruju.  Na pláž několikrát dojede policejní auto, asi kontrola pořádku.

V tom hájku to je docela ideální na houpací síť, už se těším, až si ji postavím. Bohužel ta hospoda měla otevřeno strašně dlouho a bylo tam bujaré veselí, tak se po skále přesouvám na vedlejší, menší plážičku a ulehám opět do písku. Na pláži spí asi deset lidí, kajakářů. Jedna z variant byla, že tuto noc strávím někde v hostelu a prohlédnout si město, ale nějak se mi víc zamlouvalo povalovat se na pláži než chodit po městě.

Shrnutí dne – ani nevím kolik jsem vypil, nebylo to ale moc náročné. Na chození taky pohodička, cca 18 kilometrů, stoupání klesání okolo 250m. Přibližný profil viz http://www.gpsies.com/map.do?fileId=sxpdxwrdeedscxud&authkey=5F4E8E7DB794CDAE81C0E7F41BEB8840F9F3863941A106B3

Sobota

Ráno není moc o čem psát, vstávám s prvními paprsky slunce a vydávám se na cestu do Cala de Santa Galdana. Tam hledám autobusovou zastávku a po ose Calla Galdana – Ferrerries mířím prohlédnout si konečně Ciutadellu. Město na mě působí hodně příjemně. Spousta pěkných starých staveb, obchůdky, kavárničky, na náměstí tržnice. Moc pěkné, líbí se mi výrazně víc jak Mahon. Nakupuji něco k snídani a procházím historické centrum. Zaujalo mě tržiště, kde vedle sebe sídlilo asi osm řezníků, naproti pak velký trh s rybami. Abych měl rezervu na letadlo, vyrážím po obědě na autobusové nádraží. Než jede bus, nakupuji nějaké dárky domů – sýry, salámy, místní proslavený Gin.

Bus do Mahonu je docela narvaný, ale sedím, tak mi ta hodina cesty docela uteče. Trh je dnes na náměstí i tady, město tím hodně ožilo. Dávám si v místní gyrosárně fish and chips a pomalu se přesouvám na letiště. Během zpátečního letu se nic zvláštního neudálo, tak v půl deváté přistávám na letišti v Mnichově. Student Agency do Prahy mi jede až v půl druhé ráno, tak se potuluju po terminálu. Mám strach, abych neusnul. V místním marketu kupuju něco k jídlu (lososa) a zkouším lahvový Weissbeer. Mezi terminálami letiště je postaven bazén s umělými vlnami, a je tu nějaká surfařská soutěž. Borci na surfech asi soutěží v tom, kdo se nejdéle udrží na prkně. Je u toho postavená tribunami, takže tam trávím nějaký čas. Neusnul jsem, autobus přijel na čas a v neděli ráno jsem doma.

Epilog

Po příjezdu jsem kontaktoval Lufthansu s dotazem, jestli je možné vyžádat nějakou kompenzaci za mé náklady spojené se zpožděným zavazadlem. Asi po týdnu mi volali z call centra z Londýna, bohužel jsem byl právě v Rumunsku s vypnutým telefonem. Šlechtí je, že mi volali asi pětkrát, než se dovolali. Chlápek se mi omlouval a bez jakýchkoliv průtahů se mě zeptal na moje náklady, že mi pošle kompenzaci na účet. Řekl jsem, že něco mezi osmdesáti a devadesáti euro (ubytování, cesty autobusem, jídlo, opalovací krém,…). Žádný problém, poslal jsem mu IBAN kód a za týden mi přišlo devadesát euro na účet. Nemusel jsem dokládat žádné účtenky, což bylo super, protože donutit toho chlapíka z hostelu aby mi napsal nějakou účtenku, byl nadlidský úkol. A to co mi napsal, jsem si jistý, že by mi nikde neprošlo. Celkově s Lufthansou velká spokojenost.

Menorca je super, rozhodně doporučuju, jen na ten trek bych volil podzimní měsíce. Je tu nádherně čisté moře, spousta pláží a fungující infrastruktura. S levnými letenkami z Německa je jednoduché se sem dostat. Pokud bych měl něco vytknout, tak nepořádek kolem některých pláží. Jsou takové, kolem kterých je doslova naděláno, což trochu shazuje jinak výborný dojem.

Co se týče Cami, trochu bych vytknul, že poměrně často vede po silnici. Pak značení krz města, ale není to nic zásadního. Naopak značení v přírodě je super, bohužel informační tabule jsou jen španělsky a francouzsky (asi).

Galerie