Cesty

Na skok na Island. Jen na pár dnů, ale s takhle levnými letenkami se to vyplatilo.

Proč Island?

Protože je krásný a jiný. Všude něco bublá, kouří a hraje všemi barvami. Navíc s promo akcí a letenkami kolem čtyř a půl tisíce nebylo co řešit. Dovolená mi už došla, takže jen na týden. Zvolil jsem (údajně) šestidenní trek Laugavegur, kde první část je psaná na čtyři dny s možností prodloužení o další dva. Tak uvidíme, jak to půjde. Jedu sám, takže se spolehnu na místní autobusovou dopravu. Je sice konec sezóny, ale ještě tak týden něco bude jezdit.

Výbava

Před výletem jsem dělal menší nákupy, přestala mě bavit moje Gemma (kde mi navíc zase odešel ten hlavní zip) a pořídil jsem si Cholatse od Lowe Alpine. Hlavní výhoda je, že nevypadá jak velká hranatá kráva a při větším objemu je vizuálně mnohem skladnější. A má přední, vrchní i spodní plnění. Pak spacák Sherpa od Hannahu, který je skvělý v tom, že váží něco pod kilo a není v něm zima (ve stanu určitě ne). No a bylo třeba s sebou tahat stan, mám mnoho let něco od Hannahu pro dvě osoby (pro dva černý a jednoho bílého, abych byl přesný). Což mě sice úplně netěšilo, že je třeba táhnout tak těžký stan, na druhou stranu bylo fajn, že bylo vevnitř jak oddělit suché od mokrých věcí. Jinak nepromokavé oblečení je naprosto nezbytné, beru nějaký softshell.

Čtvrtek 3.9.

Celý den byl ve znamení cestování. Ve tři ráno vstávat a hurá nočním busem na letiště. Což je mimochodem rlepší než přes den, protože netřeba přestupovat. Odbavit bágl a čekat na let do Frankfurtu. Letím s Lufthansou, takový standardní servis. Let necelá hodina, mám asi tři hodiny na přestup. Jdu ven se najíst do nějakého marketu. Vtipná byla zpáteční kontrola, kde mě skenovaly čímsi, a zabavili mi foťák, že na něm našly nějaké podezřelé látky (?). Přišli policajti , jakože mě vyslechnout. Pán policajt se ptal, jestli ten foťák mám jakože na focení. Povídám, že jo a příslušník samou radostí, že se potvrdila jeho domněnka, mě propustil. Následuje asi tři a půl hodinový let do Keflavíku. Tam rychle na FlyBus do města. Po padesáti minutách cesty vystupuju na autobusovém terminálu a mám asi tři hodiny. Jdu do města najít nějaký Bonus (nejlevnější market) a kupuju trochu jídla. Základní potraviny tu nejsou o moc dražší než u nás. Nejdražší bylo asi pečivo, hodně levné naopak Yum-Yum polévky. Beru ještě nějaký salám a sušené ryby. Reykjavík je mimochodem hodně ošklivé město. Kdo tvrdí opak, tak lže. A navíc prší, což taky úplně nepřidává. Chci na pumpě koupit plynovou kartuš, ale mají jenom velké půllitrové a na nádraží zas jen malinké sto mililitrové. Hm. Jdu ven na lavičku se rozmyslet co dál, a hele, opuštěná poloprázdná kartuš ideální velikosti. Jelikož se nemůžou odvážet letadlem, nechávají je lidi v kempech nebo na nádražích.

Na nádraží je informační tabule k treku, kde bliká varování, že jsou tam velká sněhová pole a ať se tam vydávají jen zkušení a dobře vybavení turisté. Což samozřejmě jsem, že jo. Hehe. Ve čtyři mi přijíždí bus, má výrazně zvednutý podvozek, aby byl schopný obstát v terénu. Kupoval jsem jízdenky dopředu u Reykjavík Excursions, jinak tam působí snad deset podobných společností. RE je největší a je nejvíc vidět. Ale asi taky nejdražší. Trochu problém je, že každá společnost vyjíždí z jiného místa (kemp, nádraží, opera, supermarket,…), takže je třeba se dopředu rozhodnou, s kým člověk pojede. Jinak cestování busem byla největší položka na rozpočtu.

Tak jedeme, cesta trvá asi čtyři hodiny, první dvě po silnici, pak hoďku na prašné cestě a pak už tak nějak terénem, přicházejí i brody a je jasné, k čemu je dobrý ten zvednutý podvozek. Cestou dokonce vylézá sluníčko a je to takové veselejší. Navíc jak jsem psal výše – cestou všude něco kouří, teče a bublá, ta krajina vypadá hrozně živě. Dorážím do obrovského kempu, provedu checkin (1600 ISK). I teď tu je poměrně dost lidí, ale v sezóně tu musí být našlapáno. Kemp je skvěle vybavený – teplé sprchy (termální prameny opodál), velká sociálka, obchůdek a termální bazének. Kam teda hnedka po postavení stanu samozřejmě mířím. Stékají se tu vroucí a studený potok a tvoří to tak super místo na hangout. Je to docela vtipné, protože voda u dna je ledová, takže se člověk snaží tak nějak vznášet na hladině. Dobrou hodinku tu pobudu.

Jdu docela brzo spát, po tom celodenním cestování jsem unavený. Ale ještě těsně před tím jedna velká paráda – polární záře. Obloha se začíná zeleně mihotat a trvá to nějakých dvacet minut, kdy postupně zesiluje intenzita. Moc moc pěkné. Bohužel kemp byl hodně osvětlený a neměl jsem stativ, takže bez fotek. Ale bylo to moje poprvé, takže velký zážitek. V noci fouká velice prudký vítr, stan ale drží dobře.

Pátek 4.9.

Vypadá to, že dneska bude hezky. Sluníčko svítí a při zpětném pohledu byl toto jediný opravdu pěkný den, co se týče počasí. Předpověď hlásí něco podobného, takže je třeba tohoto dne pořádně využít. Hnedka ráno vyrážím nalehko na výlet po okolí. Okolo kempu je docela hodně různých vycházkových okruhů a první etapa treku má asi jen 14 km, takže není kam spěchat. Vydávám se po nějakém značení, což jsou kolíky s barevně označeným vrškem. Malinko mě to mate a odbočka, kterou jsem hledal, nebyla nijak značená. Takže ve výsledku jsem minul můj plánovaný okruh a šel jinam. Což ale vůbec nevadilo, protože bylo krásně a otevíraly se nádherné výhledy na pestrobarevné hory. Ne nadarmo se to tu jmenuje Duhové hory. Opravdu to hýřilo všemi barvami. Při návratu z kopce vidím tu odbočku, ale zrovna se tam na cestu vydává snad padesát organizovaných lidí, takže raději volím jinou trasu. Jdu krásnou soutěskou potoka, pak lávovým polem až k solfatárám pod barevným kopcem Brennisteinsalda. Z děr v zemi uniká spousta dýmu, voní to po síře. Ještě kousek na vrchol, kde je fantastický kruhový výhled. Ty barvy! Dokončím okruh a k obědu jsem zpátky v kempu. Zajdu se ještě vykoupat do termálku a vyrážím na samotný trek.

Nesporná výhoda trekování v těchto místech je, že není třeba s sebou tahat nijak moc vody. Každou chvíli člověk potká nějaký potůček nebo tající led, ve výsledku jsem nikdy nenesl víc jak půl litru vody. Začátek trasy trochu kopíruje to, co jsem šel dopoledne. Potkávám horké prameny, další solfatáry a docházím na sněhová pole. To už jsem ve výšce kolem tisíce metrů nad mořem. Cesta pohodlná. Míjím dva pomníčky. Sníh se střídá s na slunci černě se lesknoucíma plochami obsidiánu. Samozřejmě si chci nějaké nasbírat na památku a pochopitelně se při tom pořežu. Zkrápím bílý sníh krví z mého malíčku. Nechce se mi tahat lékárničku kvůli takovému škrábnutí, ale ve výsledku to zasychá snad hodinu. To sklo je fakt ostré.

Kolem čtvrté odpolední docházím na konec dnešní etapy, k chatě Höskuldsskáli. Chvilku rozmýšlím a rozhoduji se pokračovat dalším úsekem. Čas a světlo mám tak do devíti. A tady je sníh a docela zima a já nejsem vybaven úplně zimně. A navíc, je pořád krásně, což podle předpovědi už zítra nemusí platit. Cesta tedy pokračuje několik kilometrů dál po sněhu, pak po popelu. Tak po dvou hodinách se najednou objeví obrovský terénní skok, krajina pode mnou je o dobrých čtyři sta metrů niž a v dálce je už vidět jezero Álftavatn, ke kterému mířím. Navíc se mění ráz krajiny, ze sněhu a popela mířím do krásně zeleného údolí. Po na kolena dost nepříjemném sestupu následuje první brod a první využití sandálů. Teoreticky by ještě tento šel nějak přeskákat, ale jak se znám, tak bych se někde vyráchal. Kemp je na nádherném místě přímo u jezera. Stanování stojí opět 1600 ISK, na rozdíl od předchozího kempu zde ale není moc vybavení a sprcha je placená. Povečeřím a vlezu do spacáku se trochu zahřát. No, a nějak jsem u toho vytuhnul, takže noční čekání na polární záři vzalo za své.

Dnešní trasa ..link.., nachozeno 33 km, nastoupáno 1500 metrů, stejně tak naklesáno.

Sobota 5.9.

Tak, dneska začíná typické islandské počasí. Ranní probuzení do zamračené oblohy, ačkoliv zatím neprší. A je dost chladno. Sbalím stan a hned kousek od kempu je dnešní první brod, který rozhodně jinak než proděním překonat nešel. Hned kousek po tom začíná vytrvale pršet a nepřestane až do večera. Alespoň vyzkouším, jak moc nepromokavé je moje nepromokavé oblečení (spoiler – není). Zanedlouho, po ještě jedné řece, cesta přichází na obrovskou planinu pod sopkou Hattfell, která vypadá jak vystřižená z mostecké uhelné pánve. Všude kam oko dohlédne jen černý popel. Vlastně je to dost fascinující, nebýt toho, že tu fouká hodně prudký protivítr, takže jeden má oči plné popela a nějak moc si to neužívá. Na té planině jsem šel tak bratru osm kilometrů. Dost mě mrzí, že v podstatě od dnešního dne jsem nic pořádně nevyfotil, protože déšť a mlha.

Kolem třetí hodiny docházím k další chatě a dokončuji tak třetí etapu pochodu. Dám se do řeči se správkyní, která tvrdí, že počasí se má zlepšit. No, děkuji pěkně, nezlepšilo. Jsem dost provlhlý, mám za sebou asi šest hodin na dešti. Posilním se a pokračuji dál, protože doufám v to lepší počasí. Kousek od chaty je pěkný vysutý most, krásné peřeje pod ním. Vzhledem k neustálému prudkému dešti prší v podstatě vodorovně. Jako krajina je tu krásná, to bezpochyby, nutno ale přiznat, že zrovna dneska jsem si jí moc ale neužíval. Po dalších třech hodinách pochodu jsem totálně skrz naskrz mokrý. Malinko deprimující je, že všechno svoje voděodolné oblečení (včetně bot) mám na sobě zcela mokré. Vrcholem všeho je poslední brod. Potkávám se tam s Němcem, se kterým se míjíme po celý den. Smutně na sebe koukáme. Motivace přezouvat se do sandálů, když je zima a déšť a člověk je opravdu hodně mokrý, je velice malá. Ale čekáním se to nezlepší. Jdeme do toho a pak rychle zas na cestu, aby se člověk zahřál. Jinak k tomu ještě jedna poznámka. Většina lidí co jsem potkal měla chuť si povídat. Sice se hovor točil pořád kolem toho samého (jak je to daleko, jaká je tam cesta, kam chceš dneska dojít, uděláš mi fotku taky s tím ledovcem,..), ale vlastně to bylo docela fajn.

Hned za řekou cesta vstupuji do lesa, což je vlastně první les, co jsem potkal. Kemp už není daleko. Respektive ony jsou tu asi dva, ale nějak mě mate místí značení a mířím do toho druhého, než jsem plánoval. Což se nakonec ukazuje jako skvělá volba. Kemp se jmenoval Volcano Huts a byl sice malinko dražší (2000 ISK), ale za to skvěle vybavený. Krásné místo na postavení stanu, sušáky na pověšení mokrého oblečení, restaurace, sauna a teplá sprcha. Je mi dost zima, takže si brousím zuby na sauničku, ale musel bych čekat hodinu, než se nahřeje. Takže strávím dvacet minut v horké sprše, což mi neskutečně zvedá náladu. Spokojený uvařím večeři a ještě před spaním sprostě ukradnu na záchodech roli toaletního papíru (žádný strach, zbylo jich tam dost) a narvu jím mokré boty.

Ještě stojí za zmínku, že tímto jsem dokončil tradiční část Laugavegur treku. Píšou to na čtyři dny, nebyl problém to ujít za dva, pokud je člověk trošku zvyklý.

Dnešní trasa první část ..link.., druhá ..link... Celkem 33 km, stoupání 800m, klesání 1200m.

Neděle 6.9.

Dneska mě teda čeká prodloužení trasy do Skogaru. Psané je to opět na dva dny, doufám, že dám za jeden. Zejména proto, že ta chata je opět někde 1100 metrů nad mořem a tam se mě spát nechce. Sice místy nadávám, že mám zbytečně velký stan, ale s mokrými věcmi je to super, hodíte je na jednu půlku, na druhé máte suché. Kalhoty pěkně uschly a z bundy okapalo to nejhorší. Ne že by byla suchá, ale necrčí z ní voda a teplo v ní je. Botám toaletní papír taky prospěl. Ráno překvapivě neprší, ačkoliv předpověď počasí je všechno jenom ne optimistická.

Nejprve mě čeká cesta do kempu, kam jsem vlastně původně mířil, pak přes černou planinu sopečného popela k další chatě a kempu, kde už začíná stoupání. Neměl jsem žádnou mapu a šel jen podle místního značení, které je docela na slušné úrovni, ale poměrně často jsem musel odhadovat kam dál. Třeba tady, je tu rozcestník, kde píšou, že do Skogaru po modré. Cajk. Jdu po modré a přicházím na rozcestí. Rozcestník žádný, modrá zmizela a žlutá vede jak doprava, tak doleva. He? Kouknu na kompas a volím doleva, což je dobře. A vůbec, přijde mi nejlépe jsou značené přehledné úseky, jak je to rovinka, je tam kolík každých pět metrů, ale pak na místech kde je víc možností kam se vydat, nebývá nic a člověk intuitivně volí více prošlapanou cestičku.

Čeká tu na mě mega výšlap, nějakých bratru šest metrů na dost krátkém úseku. Je to docela náročné, ale za mnou se objevují nádherné výhledy do krajiny, využívám toho, že mám foťák a dělám fotky, čímž maskuji svou potřebu na oddych. Když se konečně doškrábu na náhorní plošinu kilometr nad mořem, radost mi kazí počasí. Protože tu nahoře fouká prudký vítr, je tu zima a hustá mlha. Viditelnost max deset metrů. Což mi způsobuje lehké obtíže, protože ztrácím značenou cestu. Ale znám směr, takže se tím nijak neznervózňuju. Jo, mimochodem, už nějakou dobu jdu sněhem, teplota kolem nuly, feel-like mnohem horší krz ten vítr. Nacházím a zachraňuji skupinu čtyř ztracených španělských turistů. Míří na chatu, ale ztratili se v mlze, GPS nemají. Což teda nepovažuji ani tak za odvahu, jako spíš za hloupost. Jdu s nimi asi hodinu a půl a vedu je k chatě. Značenou cestu jsme už nenašli, držíme se podle směru.

Což znamená ale, že lezem po lávovém poli a často musíme obcházet pod sněhem ukrytá jezera vody, která jsou naštěstí krásně vidět, jsou to výrazně světle modré plochy. Španělé bohužel umí anglicky asi tolik, jako já španělsky, takže domluva malinko vázne. Nakonec chatu nacházíme, stejně tak cestu, která vedla malinko oklikou, proto jsme ji při držení se směru nepotkali. Zachránění se loučí (spí na chatě) a obdarovávají mě španělským luxusním salámem.

Ok, takže jsem v půlce. Na nějaký odpočinek není moc pomyšlení, ačkoliv toho mám docela dost. Těch posledních pár kilometrů sněhem bylo náročných, cesta sněhem a v protivětru, no nic moc. Ale je tu zima a při představě, že bych si tu měl někde sednout, se mi vlévá nová energie do žil. Kousek od chaty je nějaký přístřešek a od něj vede dolů široká cesta, ze které se nedá sejít snad ani v téhle mlze. Brzo mizí sníh a zůstává jen mlha a déšť. Potkávám několik lidí jdoucích na chatu, všichni se mě ptají, jak je to daleko. Mezi nimi je i jeden český dědeček, přes šedesát určitě. A docela punkáč, výbava nic moc, vůbec neví jestli se na té chatě dá spát, ani jak je daleko, dojel stopem a doufá, že ho nechají přespat někde na podlaze. Občas o sobě rád říkám, že při cestování jsem punkáč já – moc neplánuju, výbavu nijak extra nemám a prostě čekám, jak to vždycky dopadne. Ale proti němu jsem žabař.

Docházím na rozcestí, kde se buď dá pokračovat po té široké cestě až do Skogaru nebo jít podél řeky, což je jasná volba, protože tahle část rozhodně patří k tomu nejhezčímu, co se dá na treku vidět. Je to cca šest kilometrů, které lemuje spousta soutěsek a vodopádů. Tady by se dělaly ultimátní fotky, ale jelikož mlha se nezvedá a navíc foťák je totálně zmáčený a odmítá poslouchat (nakonec přežil, i když jsem chvílemi pochyboval), tak z toho moc není. Mám maličko krizi, poslední tři kilometry vůbec neutíkají a jdu je snad hodinu a půl. Celou trasu zakončuje úchvatný 62m vysoký vodopád Skogafoss. Pod ním už je kemp a nějaká ubytovna a spousta lidí. Zakecám se s nějakým Kaliforňanem a jdu se ubytovat. Kemp tu stál 1000 ISK, ale nic tu není vlastně, krom záchodů a placené sprchy.

Večer vařím pochybnou svíčkovou z pytlíku (příště nebrat) a jsem tak unavený, že mám problém usnout. Takže ten šestidenní trek jsem si dal za tři dny a mám teď vlastně dost volného času.

Dnešní trasa ..link.. , což je 28 kilometrů, 1200m stoupání, 1400m klesání. Celkově za ty tři dny 94km, 3.5km stoupání.

Pondělí 7.9.

Tento den jsem tak nějak odpočíval a cestoval. Ráno jsem si přispal, idea byla, že kdyby se umoudřilo počasí, vyrazil bych zpátky na vodopády. Nicméně nestalo se tak, takže si čtu a kolem druhé hodiny nasedám na autobus do Reykjavíku. Předpověď počasí je hrozivá, od úterka mají být bouřky a vichřice, takže volím variantu postavit v hlavním městě stan v kempu a případně se vydat na kratší výlet.

Jel jsem se společností Sterna za 3700 ISK a byla to dost příjemná cesta. Jelo jen pár lidí, tak jsme seděli všichni vepředu a povídali si. Islandský řidič a průvodkyně, Kanaďan, Holandský pár a já. Řešila se islandština, národní jazykolamy a celkově moc příjemná cesta. Kdykoliv měli možnost, tak se řidič s průvodkyní ne zrovna pochvalně vyjadřovali o Reykjavik Excursions. Krom toho nás upozorňovali na zajímavá místa. V plánu byla i zastávku u Seljalandsfoss, což je další velký vodopád. Cesta trvala dost dlouho, k večeru dojíždíme do města, autobus staví přímo u kempu. Platím ubytování na tři noci (3×1700 ISK). Kemp je skvěle vybavený – teplé sprchy, kuchyňky, wifi, jídelna. A police plná věcí, které tu lidi nechávají pro ostatní, především plynové bomby, je jich tu možná pár stovek.

Jdu do města na nákup, bohužel zavírají v 18.30, což jsem nestihnul. Vařím teda za zbytků svých zásob a plánuju zítřek.

Úterý 8.9.

Výlet do nedalekého městečka Hveragerði, které je jedno z nejvýznamnějších geotermálních míst na ostrově. Jel jsem městskou dopravou (koupil jsem si Reykjavik card, se kterou jsou busy zadarmo) na nádraží, kde mi můj spoj ujel asi o dvě minuty, musel jsem tedy čekat dvě hodiny na další. Škoda. V mezičase jsem si koupil nějaké jídlo v supermarketu a četl si. Ve dvanáct konečně odjíždím a po půl hodině vystupuji ve městě. Můj papírový průvodce mě trošku zklamal, nějak mě neupozornil, že trasa nezačíná ve městě, ale asi tři kilometry od něj. Tady mu to karma vrátila, když se později vlivem deště totálně rozmočil.

Po těch třech kilometrech docházím na parkoviště, odkud vede do kopce značená trasa. Už na první pohled je to tu úžasné – všude bublá vroucí voda a kolem jsou oblaka páry a solfatáry. Pochopitelně by to nebyl Island, kdyby nezačalo prudce foukat a pršet. Mimochodem, Norové hlásili 0mm na dnešek. Ta trasa je fakt pěkná a končí u horkého potoku. Je to místo, kde do potůčku vyvěrají horké prameny, takže se tam dá pěkně vykoupat. Jsou tu vybudovaná dřevěná mola a je to hojně navštěvované místo. Už fakt hodně prší a svlékat se a jít do vody se mi teda dvakrát nechce, ale když už je člověk tady, tak co. Jako, že by to bylo nějaké ultra skvělé, to ne. Opravdu horkých míst je jen pár a potok není nikterak hluboký. Bez toho deště a větru bych si to asi užil víc.

Oblékám a vracím se stejnou cestou zpátky. Klepu kosu a to tak, že dost. Jen co jsem přešel jeden hřeben, opřela se do mě neskutečnou silou vichřice. Postupoval jsem proti větru a při těch největších nárazech nejsem schopný se pohnout ani o krok, dokonce několikrát mě vítr shodil na zem. Ten nejhorší kilometr mi dal hodně zabrat, nohy bolí a jsem totálně zmáčený. Ale zase unikátní zážitek, jen doufám, že to neodstonám.

Zpátky do města a jdu do Bonusu nakoupit, protože v Reykjavíku bych zase nestihnul otevírací dobu. A pak na benzínovou pumpu, jestli náhodou nepojede nějaká společnost z výletu. To je výhoda oproti cestám z Reykjavíku, že těch nástupních míst je snad sedm, ale cestou nazpátek staví na stejných místech. Po deseti minutách přijíždí jakýsi autobus a za nějaké drobné mě bere do města.

Po návratu do kempu musím dát hodně dlouhou horkou sprchu, abych se zahřál. Celou noc pak fouká prudký vítr, ve městě to trhalo střechy a odnášelo trampolíny. Tak dobrá třetina stanů v kempu to nepřežila a je zničená nebo roztrhaná. Moc jsem se nevyspal, tyče od stanu mě celou noc mlátily do nohou, jak se v té vichřici ohýbaly.

Dneska to nakonec nebylo tak odpočinkové, jak jsem si původně myslel, 20 kilometrů a nějakých 700m výškových. Trasa ..link..

Středa 9.9.

Poslední den před odletem jsem se rozhodl strávit jen ve městě. Pořád pokračují vichřice a například trek Laugavegur je do odvolání uzavřený. Takže jsem vlastně měl štěstí, že jsem ho zvládnul, dokud se nezkazilo počasí. Mám tu Reykjavík kartu, takže dneska ji pořádně využiju.

Hned vedle kempu je termální bazén, který navštěvuji jako první. Krom teplého bazénu je tu ještě pára a několik bazénků s horkou vodou. Všechno (až na páru) je pod širým nebem, takže na člověka prší a on se spokojeně hřeje v horké vodě. Rozhodně fantastická věc, a není to vůbec drahé. S tou kartou je vstup do všech bazénů zadarmo.

Pak se přesouvám autobusem k muzeu námořnictví, které mě vlastně dost bavilo. Povídání o rybolovu, roli žen v něm, o životě námořníků a tak. Pak hledám další termální bazén, ve výsledku je to jen pláž s horkým bazénkem, je ale totálně přeplněný, takže zase odjíždím. Další na řadě je národní muzeum, popisující celou historii ostrova. Docela v pohodě, chyběla mi tam ale jakákoliv zmínka a válce a poválečné umístění US vojáků.

Pak hurá do zoo, která vlastně není vůbec zajímavá a jelikož začíná zase pršet, tak zpátky do bazénu na koupání a ohřívání se. Před bazénem mají moc dobré párky v rohlíku, utrácím poslední drobné.

Strávil jsem ve městě celý den a docela unavený vařím večeři, zkouším místní pivo (teda, pivo light s 2.2% alkoholu, silnější se kupují ve specializovaných obchodech). A spát, celou noc opět vichřice, ale to už mi nevadí.

Čtvrtek 10.9.

Už jen sbalit stan, dojet na letiště a pak hurá domů. Cesta trvá celý den, v posteli jsem až ve dvě ráno. Celkově to musím hodnotit jako super výlet, krásná krajina a mnoho nových zkušeností. Snad jen by příště mohlo být trošičku lepší počasí, protože nějaké příště rozhodně bude.

Galerie