Cesty

Prodloužený víkend na jihu Portugalska.

Proč? Jak?

Klasika – levné letenky a místo, kde jsem ještě nebyl. Portugalsko mám rád, ačkoliv na pevninské části jsem ještě nebyl. Všeobecná líná pohoda a žádné zbytečné stresy. Nakonec jsem volil ubytování po hostelech, původně jsem chtěl spát venku, ale to by znamenalo odbavit zavazadlo, což se u Ryanairu prodraží, zejméma proto, že šlo o čtyři segmenty. Takže ubytování vyšlo levněji, ceny se pohybovaly kolem 15 euro za samostatný pokoj. Jo, není sezóna. V Čechách mrzne, v Portugalsku je šestnáct stupňů, takže řeším co na sebe. Končí to teplým svetrem a dvěma trikama.

15.1.2016

Nepříjemná věc na mojí cestě, je čekání na přestup v Bruselu. K večeru letím z Prahy, letadlo má hodinu zpoždění. To poměrně vítám, protože na Havlovi se čeká výrazně pohodlněji než na nějakém lowcostovém letišti. Přílet do Bruselu je zajímavý hlavně tím, jak jsou lidi neohleduplní. Výstup do haly vede jedinýma dveřma, všude okolo čekají lidi a doslova se přes ně člověk musí rvát. Je asi jedenáct večer, všechy obchody jsou zavřené, internet brutálně drahý (něco jako pět euro na patnáct minut). Hlídají tu vojáčci se samopalama. Letiště je malé, špinavé a ošklivé. Musím tu čekat celou noc, nedaří se mi najít volné místo, všechna už jsou obsazena spícími lidmi. Nakonec nacházím místo za automatem na cosi, poblíž dveří. Táhne na mě a furt někdo chodí, spát se mi moc nedaří. Ono taky na tvrdé podlaze bez čehokoliv pod sebe to není úplně easy. Jako hrozná noc. Fakt, tomuhle letišti se vyhnout, nebo alespoň tomu tu čekat přes noc.

16.1.2016

Po dost neuspokojivé noci se vydávám do odletové haly (otevírá se v pět ráno), kde se dá alespoň trochu pohodlněji posedět, nabít si telefon, zajít na jídlo do restaurace a tak. Let nebyl nikterak zajímavý, navíc jsem ho celý prospal. Po příletu na letiště Faro, které se nějak rekonstruuje, rovnou mířím na autobus do města. Ujel mi před nosem, takže musím čekat. Nějaká muslimka na mě žebrá peníze. Fouká překvapivě studený vítr, svetr rozhodně nesundavám. Autobus do centra stojí 2.22 eura, vystupuji na vlakovém nádraží, abych se co nejdříve dostal co nejvíc na západ. Asi hodinové čekání si krátím v místních kavárnách a rozplývám se blahem nad místní kávou. Vlak tu jezdí docela často a propojuje jižní pobřeží, kupuji lístek do Lagosu. Jízdenka stojí asi osm ojro.

Cesta vlakem je příjemná, klimbám a pospávám. Krajina je plná pomerančovníků, které rostou podél trati opravdu hodně. V Lagosu svítí sluníčko a je tu hezky. Hned u nádraží probíhá trh, v podstatě mají jen batáty a pomeranče a citróny. Kupuji několik pomerančů za směšné částky (třeba třicet centů za kilo) a kupuji nějaké jídlo v supermarketu. Čekám na další bus, piju kafíčka, jím pomeranče a popíjím místní pivo. Lístek na autobus do Aljezuru je nepříjemně drahý, asi sedm euro za půl hodiny cesty. No co se dá dělat. Kolem půl páté dorážím na místo. V Aljezuru stával nějaký hrad, snad poslední dobytý v oblasti, dnes je to ruina kde je pár zdí. Pro člověka zvyklého na naše zříceniny dost nezajímavá věc. Důležité ale je, že tudy vede dálková turistická trasa, na kterou se chci napojit. Značení je hodně jasné a přehledné, stačí jen vědět jakou kombinaci barev je třeba sledovat. Krajina je moc hezká, ale zároveň i hrozně nefotogenická. Je to tu milé a pěkné, ale nic co by vypadalo zajímavě na fotkách. Trasa vede v podstatě po rovině. V plánu bylo nějakých patnáct kilometrů, což by bylo v pohodě, ale nečekal jsem s tím, že se tam tak brzo setmí. Už v půl sedmé byla tma. Což je škoda, protože jinak bych uhnul na trasu podél moře, která je delší, ale bylo nereálné to stihnout.

Příchod do města je už za tmy, ubytování jsem si nevybral moc dobře, protože jsem musel dva kilometry městem. Ale ono mimo sezónu nebylo úplně z čeho vybírat. Připadal jsem si trochu jako ve městě duchů. Nikde nikdo a všechno zavřeno. Toto teda nebyl samostatný pokoj, ale pokoj kde jsou dvě třípatrové palandy z dřevěného masívu. Je to normálně v domě, k dispozici je celá obrovská kuchyně. V pokoji bydlí ještě jeden člověk, ale vůbec jsem ho nepotkal. Majitelka je hrozně milá a příjemná, dokonce mi půjčila kolo abych si mohl zajet na večeři. Snad jediný otevřený podnik v okolí, dal jsem si luxusní rybu, ani nevím co to bylo, musím ještě pohledat ve slovníku.

Moc se nezdržuji, ráno musím brzo vstávat, mám dlouhou trasu před sebou a rychle se tu stmívá. Dnešní trasa 17 km – http://www.gpsies.com/map.do?fileId=stsrtfdzxyeqmxxy&authkey=A8BE9A0130FD47AEBA9E8019AAA9FAF15B52B1F9744BA213

 

17.1.2016

Ráno vstávám hodně brzy, kolem páté a rychle mizím z domu. Klíče nechávám na stolku a hned zkraje, ještě za tmy, jdu tu nepříjemnou část trasy, co vede městem. Ve chvíli, kdy dojdu na značenou prašnou cestu, začíná svítat. Při pohledu zpět jsou vidět krásné ikonické útesy. Mám docela velkolepé plány – dojít až Vila do Bispo, což je bratru padesáti-kilometrový výlet. Ale jde se pěkně, víceméně po rovině, příjemné počasí a lehoučký batoh. Trasa je hodně agrární a je sice hezká, ale opět dost málo fotogenická. Za zmínku stojí ještě korkovníky, s oloupanou kůrou. Hodně podobná jako u nás, jen ty lesy jsou eukalyptové a rostou tu pomeranče. Znepokojuje mě velké množství volně puštěných psů. Ne že bych se jích bál, ale když se jich na člověka vrhne pět a tváří se dost agresivně, není to úplně příjemné.

Polykám kilometry, mám slušné tempo, protože vím, že abych to stihl do tmy, nemůžu se úplně poflakovat. Prvních dvacet kilometrů mi uběhlo jako voda, ani jsem se ještě nenasnídal. V městečku Carrapeteira pemýšlím nad kafíčkem, ale je tam hrozně moc lidí a nemám moc sociální náladu, tak jdu dál. Když už si říkám, že je čas něco pojíst, potkávám volně rostoucí pomeranče a dávám si do nosu. To je paráda, jak u nás člověk trhá jablka, tam jsem si trhal pomeranče. Skvělé. Cestou se vlastně nic zajímavého nestalo, přicházím do Vila do Bispo a potřebuji se ještě dostat do Sagresu, kde mám ubytování. Autobus mi ujel asi o patnáct minut a další jede za tři hodiny. Tak jdu dál, je to asi osm kilometrů po silnici, což se mi teda nechce, ale jdu  s tím, že zkusím něco stopnout. Podařilo se, zastavil mi jakýsi postarší domorodec a hodil mě do centra. Nohy mě bolí, přece jenom padesát kilometrů je padesát kilometrů.

Nacházím snadno hostel, je v centru a je perfektní. Samostatný pokoj, televize, wifi, vana, všechno krásné a čisté. Nakoupím něco k jídlu a zkusím místní pivo. Na to, jít ven, už nemám síly, takže jdu brzo spát.

Trasa 50 km, 850m stoupání, http://www.gpsies.com/map.do?fileId=gvlpxmhegjjrnpwj&authkey=F5F6306648067551B4388C99A9C087B65A2D4CEB61E3CECA

 

18.1.2016

Dnes to bude opět trochu o cestování. Musím říct, že autobusy jsou spolehlivé – všechny jely na čas. Mám ale chvilku čas, tak se jdu podívat do pevnosti (http://www.virtualtravel.cz/portugalsko/sagres/pevnost.html). Musím čekat než otevřou a nezbývá mi moc času, takže nakonec to docela proběhnu. Jako pěkné, ale nějaký mega unikát to není. Nejzajímavější jsou asi rybáři, kteří sem chodí rybařit z vysokých útesů. To místo je zajímavé především tím, že kdysi bylo považováno za nejzápadnější bod světa. Pak honem na autobus a jedu do Portimaa, abych se mohl projít po stezce na pláži. Město jako takové mě teda dost nenadchlo. Je fakt velké a plné lidí. Místní linkou jedu do oblasti Alvor, kde se nachází asi čtyřkilometrová stezka po pobřeží. Je moc pěkně udělaná a rozhodně stála za to. Vede až k průplavu mezi dvěma plážemi a odtud se dá jít po pláži zpět. Moc pěkná procházka. Zpátky do města na autobusák a čekání na spoj do Fara. Několik lidí mi nabízí drogy, kupuji od nějakého černého bezdomovce kouzelnou mušli.

Příjezd do Fara, najdu hostel. Je pěkný, ale pokoj bez oken a celý prostor hostelu je brutálně přeplácený vším možným, od mušli, přes obrazy, koberečky atd. Mám v plánu jít večer do města, ale jsem dost grogy, tak si jen otevřu láhev Madeiry a čtu si. To mě zpětně trochu mrzí, že jsem nešel ven, ale asi bych si to ani moc neužil.

 

19.1.2016

Ráno jen autobus na letiště a odlet, s mnohahodinovým čekáním na přestup v Bruselu, tentokrát alespoň jsem už odbavený a ty prostory jsou na čekání mnohem lepší. Přílet domů do mrazu a je konec. Musím hodnotit pozitivně, nedá se sice říct, že by tam byly nějak extra zajímavé věci, ale ta portugalská pohodička, klid, sluníčko a pomeranče, to byly dostatečnými důvody k návštěvě.