Cesty

Takový v uvozovkách eurovíkend, letenky v akci pod tři tisíce na trase Praha-Kiev-Istanbul-Kiev-Praha s ukrajinskými aerolinkami. Ani v jedné zemi jsem ještě nebyl a byl jsem na ně dost zvědavý. A nezklamaly mě.

Pátek 9.9.

Ráno na letiště, odbavit u hrozně dlouhé fronty a šup do letadla. Ukrajinské aerolinky jsou zcela srovnatelné třeba s těmi českými. Občerstvení nedávají, ale jde si dopředu objednat jídlo, poměrně za příznivý peníz, tuším že za oběd jsem platil šest euro. Krátce po vzlétnutí mi to holky donesly a spokojenost. Opečené brambory, kuřecí filet, mrkev, brokolice, dortík. Stálo to za to. Přílet, zavazadla, razítko do pasu, všechno proběhlo v pohodě. Přímo před letištní halou jezdí Skybus na hlavní vlakové nádraží, cesta stojí 60 hřiven (1 UAH = cca 0.9 CZK) a za necelou hodinku jste tam.

Jak letištní hala, tak vlakové nádraží, jsou zcela nové a moderní stavby, fotbalový šampionát tu nezanechal infrastrukturu ve slušném stavu. V plánu je jít se ubytovat a vyrazit do města. Věděl jsem, že z nádraží mám jet trojkou skoro až k hostelu. Nějak mě nenapadlo, že číslo tři najdu jak na trolejbusu, tak na autobusu, tak na tramvaji. K tramvajím je třeba projít celé nádraží skrz, což jsem se dozvěděl až další den. Další potíž je, že se mi nedávno aktualizovala aplikace s mapama od Seznamu, a tak nějak nečekaně mi smazala všechny stažené mapy. Takže jsem trochu zmateně pobíhal kolem, až jsem našel zastávku autobusu a trolejbusu. Jestli Ukrajina v něčem zaostává za Evropou, tak je to znalost jazyka. Byl jsem v Kyjevě 24 hodin a nepotkal jsem jediného člověka, co by dokázal dát dohromady anglickou větu. A to jsem zkoušel především mladé lidi, číšníky. Takže doptat se na cestu byl trochu oříšek, ale tak umím trochu rusky a rukama nohama jsem se od řidičky trolejbusu dozvěděl, jakým autobusem mám jet.

Autobusy jsou vtipné v tom, že v každém sedí dáma ve středních letech prodávající lístky. Jízda stojí tři hřivny. Lístek nezapomeňte označit. Anglicky sice neumí, ale jsou to hodní lidé. Za chvíli se o mě stará půlka autobusu a radí mi, kde vystoupit a že mi ukážou. Jedna paní mi neustále ukrajinsky něco vysvětluje, druhá na ní po několikáté řve, že nerozumím. Musel jsem se tomu smát. Po půlhodince jízdy mi ukazují ať vylezu a opravdu, jsem nedaleko hostelu (West End). Na recepci mě přivítá starší dáma (anglicky neumí, samosebou) a ukazuje mi pokoj. Malý, ale útulný a velice čistý. Rychlá wifi, čisté záchody a sprchy, společenská místnost. Moc pěkné místo, za noc jsem platil 200 UAH.

Dost jsem se zdržel hledáním cesty z nádraží, takže asi nestihnu všechno, co bylo v plánu. Co ale nesmím opomenout, je dát si kvas. Geniální nápoj, prodává se na každém kroku – v trafice, kavárně, jen tak. Je to lehce zkvašený obilný nápoj, tak kolem půl procenta alkoholu. Skvělé pití. Jdu tedy pěšky směrem centrum a dám si takové to klasické kolečko. Co mě hnedka zaujalo jsou dvě věci. Za prvé ohromné množství takových těch pojízdných kaváren. V každé je super espresso mašina a kávička stojí 8-10 UAH. Druhá věc, všude hraje nějaká muzika. Buď z repráků, nebo lidi na ulici, nebo kapela v restauraci. Spousta zvuků. Moc hezké.

Moje kroky vedou pěšky do pivnice a pivovaru Pivarium. Tam si dám jejich testovací set (všech šest piv po jedné deci, za 60 UAH) a k jídlu nakládané ryby, asi sledě. Pivo bylo pitné, ale žádná hitparáda. A hrozně mě vytáčela obsluha, vůbec si mě nevšímala, tak jsem poměrně rychle zmizel. Nalézt vchod do metra, což byla výzva, protože nebyl moc označený a nebyla to díra do země, ale vchod do baráku. V metru to zas funguje tak, že si za 4 UAH koupíte žeton do turniketu. Metro je tu hodně hluboké, přehledné a dost podobné pražskému béčku. Všechno je psané i v latince, takže i člověk neznalý azbuky se tu vyzná.

Vystoupím na stanici Univerzita, dám si kávičku a pak už jdu tu klasiku. Nejprve Golden Gate, což je bratru tisíc let stará brána, která byla součástí opevnění. Je večer, takže už je zavřeno, ale místní hlídač nemá problém tam člověka za padesát hřiven pustit. Z vrchu je pěkný výhled na město. Hned vedle je parčík s fontánou a hospůdkou, hrozně příjemné místo. Pokračovat směrem na Majdan, což je už nějaký čas zase obyčejné náměstí a na pivo do dalšího pivovaru Shato. Dost plno, mají tu i vlastní kapelu, která obšťastňuje hosty rockenrollem. Pivo už slušné, dávám si stouta (asi 40 UAH, holt centrum) a potěšil mě.

Pak nějaké chrámy a kostely a mířím k lanovce k řece, která už bohužel nejezdí. Takže zcela neosvíceným kopcem jdu pěšky. Takovej Petřín. Vzpomněl jsem si na klasickou poučku, jak se člověk v neznámých místech má držet dál od temných zákoutí. Hihi. Dole už na metro a zpátky na hostel, jelikož je docela pozdě. Chtěl jsem stihnout ještě pár věcí, ale jak jsem se odpoledne zdržel, tak jsem to nezvládl.

Sobota 10.9.

Ráno jedu pro změnu tramvají, ta zas funguje tak, že si člověk koupí lístek do turniketu. Ne žeton, jako v metru, aby to nebylo tak jednotvárné. Za 4 UAH. Skybus, a hurá na check-in. Místní celník mě moc nechtěl pustit, protože v pasu mám pár let starou fotku s krátkými vlasy a jsem oholen, zatímco v reálu je to trochu naopak. Razítko jsem nakonec ale dostal. Let asi ničím zvláštní, měl jsem tentokrát objednán oběd lososa s rýží, a trochu na mě sice zapomněli, nicméně to dobře dopadlo.

První věc v letišti na Istanbulu, co jsem začal vnímat, je takový ten lehký kulturní šok. Už to není úplně Evropa, takže burka a hidžáb na každém kroku. Ne že bych s tím měl problém, jen je to zpočátku nezvyk. Na Ataturkově letišti je skvělé to, že z něj vede metro. Koupil jsem si Istanbulkart a nabil si jí několika lirama, jízda MHD pak vyjde mnohem levněji, zvlášť v případě, že přestupujete. Ty ceny se mění, před cestou jsem četl, že se to nevyplatí, ale mě se zaplatila už po třech jízdách. Jedu asi hodinu a po jednom přestupu pokračuji pěšky k hostelu. Je poměrně v centru a všude zní modlitby z minaretů.

Mám booknuté, a bohužel i zaplacené ubytování v Hotel Kaya. Mimochodem, napsal jsem jim pár negativních recenzí na Googlu a nemůžu je teď na mapě najít. Bylo to jedním slovem hrozné. Miniaturní pokoj (ok, to jsem věděl), elektroinstalace taková. že zásuvky vysely na drátech ze zdi, balkón který nešel zamknout a na který se dalo vylézt po žebříku z ulice, sprcha spojená se záchodem (jakože díra uprostřed…), díra ve dveřích, cigaretový kouř na chodbě, větrák přibližně z roku 1908 atd. Poprvé v životě jsem z nějakého ubytování odešel, tohle bylo děsivé. Smutná pointa je, že mi nevrátili peníze samosebou a booking.com to neumí řešit (edit: peníze nevrátili, ale booking.com se mi revanžoval alespoň pětadvaceti eury, což byla cena jedné noci. Každopádně super, že se to snažili řešit.). Takže mě to něco stálo a navíc nemůžu napsat recenzi, protože mě označili jako no-show. Jediná dobrá věc tam byla, že měli slušnou wifi a já si během pár minut zarezervoval čtyřhvězdičkový hotel úplně v centru, v podstatě za hodně podobný peníz (protože last minute).

V novém hotelu jsem dostal drink a sladkost na uvítanou, je tu bazén, sauna, velký pokoj, king-size postel, fantastická snídaně a velice nápomocný recepční. Rozdíl přibližně milion procent. Osvěžím se a jdu ven, jen tak bloumat. Ty hlavní památky nechávám na zítra, jdu spíš na druhou stranu. Náhodou narážím na jeden z plánovaných cílů, na Spice Market. U vchodu, ostatně jako skoro všude jinde, bezpečnostní rám a osobní prohlídka. Trh s kořením je hrozně fajn místo, desítky obchůdků nabízejících především koření a sladkosti, hodně to tu voní a pořád dostávám něco ochutnat, takže vlastně ani nemám chuť si nic kupovat. Nákup nechávám na jindy, mám napsané, co za koření koupit, ale nevzal jsem si s sebou. Před trhem si dám ještě čaj, který tu mají všude, a kochám se pohledem na Novou mešitu.

Neděle 11.9.

Dnešní plán je dát ráno bazén a pak jít projít ty všechny nejvíc turistický místa ve čtvrti Sultanahmet. Začínám parkem Gulhane, což je poměrně pěkné a klidné místo uprostřed města. Nicméně člověk si nemůže nevšimnout nepořádku, který je prostě všude. Odpadky se válí na trávě, na chodníku. Ne že by tu úplně ležely pneumatiky, ale spousta takových malých odpadků působí dohromady dost nevábně. Nějaká snaha o úklid tu je, ale nemám pocit, že by se úplně dařilo.

Z parku zamířím do archeologického muzea, které se opravuje a dost věcí tu vlastně nebylo. Mrzí mě, že to nebylo nikde u vchodu napsáno, to bych sem možná nešel. Lístek tuším patnáct lir. No a pak jdu do těch nejvíc známých míst. Nejprve Hagia Sofia, byzantský chrám ze šestého století. Zajímavost je, že to byl původně křesťanský chrám, ale po dobytí Osmany si z ní ti udělali mešitu. Velice imponující stavba, jak zvenčí, tak zevnitř. Zevnitř z velké části proto, že zde nejsou žádné sloupy a prostor tak působí opravdu majestátně. Vstupné bylo vlastně dost drahé (30 TL) ale tak jednou za život se sem podívat za to stojí.

Hned naproti je Modrá mešita. Ta je stále funkční a muslimové se sem chodí modlit. Nicméně je otevřena i turistům, kteří se musí obléct podle tradic (kalhoty, šátky – oboje půjčují u vchodu) a samozřejmě je třeba se zout. A fotit je zakázáno během bohoslužby. A taky tu dělají několikrát denně přednášky o islámu. Což mi přijde super, otevřenost a tolerance, to je cesta. Vnitřek mešity je asi ještě působivější, na podlaze měkoučký koberec, takže se tu dá sednout a čučet na tu krásnou výzdobu a vnímat sílu toho místa.

Dále mířím do podzemního reservoáru vody (Basilica cistern), který je úchvatně nasvícen. Také šesté století, podzemní prosto plný pitné vody (80 tisíc kubíků).  A následně do Topkapi paláce, rezidence osmanských sultánů. Spousta zdobených budov, spousta zbraní, spousta všeho. A taky spousta lidí. Z každé té místnosti úplně sálá bohatství. Pěkné pěkné. Nakonec si udělám výlet na Gellato tower, nejvyšší věž ve městě, ze které je vidět celý Istanbul. Cestuj kupuji od staříka pistácie a jejích jezením si krátím chvíli v dlouhé frontě. Trochu mě tu vytočili tím, že mají jinou cenu vstupného pro cizince a pro Turky.

Cestou zpátky si dám kebab z ryby, který je fantastický. A pomalu zpátky k hotelu.  Tohle všechno projít mi zabralo skoro celý den, takže večer už ani není na nic moc chuť. Jdu ale nakoupit nějaké suvenýry. Nesnáším smlouvání. Kupuji cosi, nabízí mi to za šedesát. Po půl hodině s tím, že mu sice umřou děti hlady a že na tom tratí, mi nabízí za čtyřicet. Jdu do vedlejší krámku a bez smlouvání kupuji za patnáct. A asi bych se býval dostal ještě níž, ale toto mě vážně nebaví.

Pondělí 12.9.

Tady už není moc o čem, veškeré plány mi zhatil nějaký svátek, v jehož důsledku bylo všechno zavřeno. Takže můj plán jít na Grand Bazaar a pak se vyvalit do lázní šeredně selhal. Užiji si alespoň cestu trajektem a jedu na ostrov Buyukada. Je to normálně v tarifu městské dopravy. Cesta připomíná tak trochu teleshopping, každou chvíli přijde nějaký turek a začne něco prodávat – brýle, odšťavnovač, selfie atd. A lidi to kupujou, to mě zaujalo nejvíc. Na ostrově nestrávím moc času, není to tu špatné, ale je tu mega mega mega lidí, asi jak měli Turci volno, tak všichni jeli sem.

Zpátky v Istanbulu si dám na ulici znovu kebab z ryby (výborný, ale ta salmonela, co jsem po návratu zjistil, pochází asi odsud) a pomalu se začnu přesouvat na letiště. Někde trochu mimo centrum potkávám první hospodu, dám si jejich místní pivo (nic moc, ale první pivo co jsem tu potkal) a pak na letišti trávím noc, jelikož letím hrozně brzo ráno. Což nebylo nic moc, každou chvíli přišel nějaký zřízenec a začal mě vyhánět, protože musel začít přesouvat lavičky, nebo vytřít.

Super výlet, Istanbul si ještě někdy na jeden den dám, třeba při přestupu nebo tak a zajdu na ta místa, co jsem nestihl. Kyjev mě hrozně příjemně překvapil, milé a živé město.