Cesty

Z pohledu počasí ne zas tak povedený výlet do opuštěných severovýchodních fjordů. Na Island dneska jezdí kdekdo, takže se turisty jen hemží. Mě se ale zachtělo trochu samoty, tak jsem vyrazil na samotné opuštěné východní pobřeží. Bylo to krásné, ale bylo strašlivé počasí.

Cesta začala už někdy v lednu, kdy jsem si v akci u společnosti Germania koupil zpáteční letenky z Drážďan za tři tisíce korun. Včetně zavazadel a občerstvení. Dlouho jsem přemýšlel, kam se na samotném ostrově vydám, nakonec padla volba na vnitrostátní let do města Egilsstadir a následný trek Víknarslóðir. Bohužel, těsně před mým výletem se začalo počasí zhoršovat a krásné slunečné léto vystřídaly na východě ostrova déšť, mlha a zima. A pochopitelně v den, kdy jsem letěl domů, začalo zase svítit slunce.

Středa 26.7.

Rovnou z práce mířím na Florenc a odtud Flixbusem za pár korun na Drážďanské hlavní vlakové nádraží. Na dálnici nás kontrolují páni policisté. Co se týče výbavy, opět mě doprovází můj stan Hannah Troll-S, který má sice tři kila, ale je na něj spoleh – zatím přečkal jakoukoliv bouři či déšť. Příště už bych ale rád něco lehčího. Lehoučká nafukovačka od Thermarestu, která má tu obrovskou výhodu, že nikdy nenasákne vodou. Kilový spacák do komfortu +2°C. Nejlepší část moje výbavy je Moira triko s merino vlnou, geniální spodní vrstva. Odvádí pot a vlna hřeje i mokrá. Pak nějaké softshellové věci, o kterých dopředu vím, že budou nedostatečné, ale kvůli výletu za tři litry se mi nechce kupovat lepší výbava za deset. Alespoň impregnuju (ne že by to mělo nějak valný smysl).

Z hlavního nádraží S-Bahnem rovnou na letiště (2.3 eura) a tam se nechat odbavit. Je to tam nějaké zmatené, místo fronty je tu jakýsi chumel a nikdo neví, kam jít. Všude samí Češi, takže spousta zmatků. Nakonec se ale povede a tří a půl hodinový let proběhne bez potíží. Cestou se podává občerstvení a teplá večeře (těstoviny na červeno). Nejde o žádné kulinářské umění, ale potěšilo to. Cestou spím, takže se pořádně probouzím až při čekání na bágl. Všechny krosny tu naházeli na jednu hromadu jakože neskladné. Hm, nic moc jednání teda. Venku už čeká FlyBus do města, kterým se vezu na hlavní autobusový terminál BSI. Je něco po půlnoci, letí mi to o půl osmé ráno. Původně jsem si pohrával s myšlenkou skočit do kempu postavit stan, ale nakonec jsem byl líný a spořivý, tak trávím noc na nádraží. Dám si dvě pivka, co si vezu ještě z Německa, a jdu se podívat , kudy na to letiště. Dobře jsem udělal, protože jsem původně šel někam jinam a našel cestu až na podruhé. Zbytek noci prodřímám na lavičce. Mimochodem tu visí spousta cedulí se zákazem přespávání. Ne že by to těm mnoha spícím nějak vadilo.

Čtvrtek 27.7.

Let do Egilsstadiru trvá necelou hodinu a letí se malým vrtulovým letadlem. Z letiště to je patnáct minut pěšky do města. U kempu nechávám krosnu a jdu koupit potřebné věci. Na benzínce N1 to je především plynová kartuš a na chuť nějaké sušené ryby. Od kterých mi mimochodem smrdí celý batoh a všechny věci. Bonus (nejlevnější obchod) z nějakého důvodu otevírá až o jedenácté, takže nakupuji v jiném marketu. O městě jako takovém až později, až se sem zase vrátím. Úzkostlivě sleduji počasí (a bohužel jim to syčákům všechno vyšlo) a vypadá to zle nedobře. Další čtyři dny má pršet a ochladit na šest stupňů. Jediné, co můžu udělat, je jít trek z druhé strany a zajistit si tím alespoň to, že první den snad nezmoknu. Nasedám tedy na autobus do vesničky Seyðisfjörður. Necelá hodina cesty  a vystupuji na návsi. Lehce prší, tak rychle do kempu, postavit stan a jdu dospat něco z předchozí noci. Na samotný trek se vydám až ráno.

Vesnička, nebo městečko, mi učarovala. Krásný kostelík, umělecké dílny, příjemná hospůdka. Město leží ve fjordu (jezdí sem trajekt z Dánska) a je (krom moře) ze všech stran obklopeno horama, které dosahují k sedmi stům metrům. Ze všech z nich se navíc valí hučící vodopády. Nádherné místo, být hezčí počasí, klidně bych tu zůstal i déle. Po spánku nemám nic lepšího na práci, než jít do bazénu. Bazén je krytý, jsou tu dvě hot-tubs (bazénky s horkou vodou) a sauna. Všeho dosyta využívám a je mi báječně. Jinak je zde kouzelně vidět rozdíl v životním postoji. Domy se nezamykají a třeba v tom bazénu nejsou žádné skříňky, zámky nebo tak. Prostě jedna malinká místnost, kde si všichni nechají všechno a nikdo nemá strach, že mu něco zmizí. Po pořádném zahřátí se stavím na jedno místní pivo (dvě stovky jen to vrzne), chvíli si čtu a jdu se vyspat na další den. Jen teda během té četby jsem si tak nějak snědl všechny zásoby sušeného masa, co jsem si dělal. Jo, tak to s ním dopadá vždycky.

Pátek 28.7.

Ráno nevyrážím zas tak úplně brzy, čekám totiž, až přestane pršet. Docela se to uklidní a pak už jen tak místy mrholí. Hrozně mě mrzí, že kvůli tomu nejsou vidět ty krásné scenérie, které se pod mlhou jednoznačně rýsují. Prvních asi sedm kilometrů vede po rovině podél fjordu po štěrkové cestě. Kolem povětšinou opuštěných farem, na polích tu stojí zrezlá auta a hospodářské stroje.  Míjím jednu odbočku a věřím své mapě, která mi ji ukazuje asi o půl kilometru dál. Tam pak chvíli bloudím než mi dojde, že se musím vrátit. Nacházím tedy cestu a pouštím se do nepříjemného stoupání. Městečko pochopitelně leží u moře, a kopce mají přes sedm set metrů. Začíná zas trochu pršet. Už jsem to psal tuším posledně, ale hrozná výhoda trekování na Islandu je, že se člověk nestará o vodu. Všude jsou potoky a malé i velké vodopády. Šplhání do kopce mi dává docela zabrat, ale po nějaké době se konečně dostanu do sedla. Počasí je dobré, je pouze zataženo.

Po nějaké době začínají cestu lemovat staré vysloužilé telegrafní sloupy a ta zároveň s nimi začíná klesat opět k fjordu. Přichází první brod, takže rychle do sandálů a hopky na druhý břeh. Za pár okamžiků už přicházím na pláž a ukrajuji posledních pár kilometrů k dnešnímu kempu. Za celý den jsem nepotkal jediné člověka, přesně tohle jsem si představoval! Naopak v chatě je docela dost Islanďanů, kteří sem pravděpodobně přijeli na víkend. Snažím se platit za ubytování, ale nějak mi nedošlo, že tu nebudou mít signál a tedy, že nebude fungovat platba kartou. Nemám totiž žádnou hotovost, protože jsem ji zatím nikdy na Islandu nepoužil, nenapadlo mě si nějakou brát. Paní správkyně nad tím mávne rukou, jen mě upozorní, že na dalších chatách je to stejné. V podstatě si od ní vyžebrám bankovní spojení, abych mohl peníze poslat dodatečně. Jinak noc stojí 2000 ISK (asi čtyři stovky).

Trasa asi 23 kiláků, 750m stoupání, 750 klesání, odkaz.

Sobota 29.7.

V noci začalo pršet a na dalších 48 hodin nepřestalo. Zpočátku ještě mírně, ale postupně to nabývalo slušných rozměrů. Jeden Islanďan se se mnou dává do řeči a nabízí mi šálek horké čokolády. Bavíme se o treku, jak je to super, že tu nejsou lidi a jaké je blbé počasí. Minulý týden bylo tak krásně, že se koupali v moři. Rychle balím, dokud není déšť tak silný a dávám se na cestu. Kousek se musím vracet po včerejších stopách, pak už ale začínám stoupat druhým směrem. Vlastně celý den vede cesta po široké štěrkové cestě. A opět, až na tu skupiny z chaty co odjíždí ve svých 4×4 vozech, nikoho nepotkávám.

Pršet ale začíná fakt hodně, za dvě hodiny jsem totálně mokrej, impregnace neimpregnace. Až na kost, včetně bot. No nic moc. Na druhou stranu jdu dost rychle, na odpočinek a oběd není moc pomyšlení. Krásu okolí vnímám spíše pocitově, protože vidět nic moc není. Ale ta samota, klid, jedinými zvuky je tekoucí voda, vítr a déšť. Po necelých pěti hodinách dojdu k další chatě. Správce tu není, šel někam na výlet. Louka na stanování je totálně podmáčená, s úsilím hledám jediné relativně suché místo, kde se zabydluji.

Co mě hodně potěšilo byla sušící místnost. Malinká komůrka za záchody, kde je puštěné topení a člověk si tam může pověsit mokré věci. Nijak velké vedro tam není, ale minimálně nebudu mít ty mokré věci u sebe ve stanu, což je docela značná úleva. Přichází za mnou správkyně, jestli tu budu spát a tak. Ať přijdu později zaplatit, říkám zase že nemám čím, že prý to nevadí, opíše si moje číslo karty a strhnou si to. Ok. Kromě jiného je hodně starostlivá, několikrát se mě ptá jestli jsem v pohodě a jestli mi nic nechybí.

Vařím si jídlo a pak jdu do chatky slečny správkyně (ne)zaplatit. Je tam s ní ještě jedna paní a jsou ohromně milé a hodné. Přišel jsem jen tak nalehko, aby mi nezmokly moje suché věci na spaní. Tak se ptají, jestli mám co na sebe. Jasně že mám. A jestli nechci půjčit alespoň teplé ponožky. Ne, děkuji. Ale čaj si určitě dám. Tak dobrá no. Povídáme a je to hrozně fajn, nenucené, přirozené. Při odchodu mi ještě nabízí, že kdyby se nějak mělo zhoršit počasí, ať jdu spát do chalupy, to je jedno že ji nemám zaplacenou. Krásní lidé.

Došel jsem docela brzo a vlastně i docela brzo šel spát. Prší samozřejmě celou noc. Trasa jednoduchá, asi 16 km, 500m nahoru, 500m dolů. Odkaz.

Neděle 30.7.

Ráno se budím, jak jinak, do vydatného deště. Odbočku do Husavíku, na kterou jsem se docela těšil, nechávám plavat, protože je opravdu hnusně a viditelnost mizivá. Dělám těžké rozhodnutí a trek si o jeden den zkrátím, odtud mířím rovnou do města. Dost mě to mrzí, ale nic navíc bych z toho neměl, kulové bych viděl a jít tam jen proto, abych mohl říkat, že jsem to ušel, se mi nechce. Tudíž mám před sebou asi 23 kilásků. Prší snad ještě víc než včera.

Navlékám suché věci za sušárny (jen proto, aby za půl hodiny byly zas kompletně durch). A jdu. Zase, na pauzy není moc pomyšlení, je docela slušná kosa. Opět stoupání do sedla, naštěstí je to hned poránu, takže mám ještě dost sil. Mlha, déšť. Po několika kilometrech se tedy neodpojím z široké cesty a pokračuji dál rovnou do civilizace. Asi tak v půlce trasy se mi stala nepříjemnost, přeskakoval jsem jednu menší říčku, abych ji nemusel brodit, a při dopadu mi brutálně luplo v koleni, které jsem měl nedávno zraněné. Skácím se na zem a dobrých pár minut mi trvá, než jsem schopný se zvednout. Auva. Asi bych si tu i poležel déle, ale je fakt zima, tak se snažím alespoň pomalým belháním pokračovat. Cesta pak už naštěstí nebyla tak náročná, posledních asi osm kilometrů je po rovné kamenité silničce. Samozřejmě jediné auto, co jede kolem, potkávám asi tři sta metrů před kempem. Děkuji, ale to už dojdu.

Město přede mnou je Borgarfjörður eystri. Mířím do kempu, který je poměrně plný a spousta lidí právě odjíždí. On tu byl totiž o víkendu nějaký hudební festival. Celý kemp je brutálně podmáčený, nejde najít jediné místo, kde by nečvachtala voda. Prší pořád, ale pomalu to ustává. Mám všechno mokré, komplet. Uchránil jsem jen věci na spaní a víceméně i spacák. Je mi slušná zima, jsou tak čtyři stupně. Od pusy jde pára. Noc nebyla nic moc, budil jsem se kosou.

Trasa dneska asi 21 kilometrů, jak klesání, tak stoupání kolem 500m. Odkaz.

Pondělí 31.7.

Vysvitlo na chvilku sluníčko a udělala se duha. To brzo. Správce kempu chodí jen večer a ráno na půl hodinu, ani jednou se mi nepodařilo ho zastihnout, tak mizím bez placení. Přemýšlel jsem, že kdyby se udělalo jo hezky, tak že bych tu zůstal ještě jeden a prošel si něco z toho, co jsem vynechal. Bohužel kemp nenabízí moc možností, jak se usušit a počasí se sice zlepšilo, asi po 48 hodinách přestal ten vytrvalý déšť, ale žádná hitparáda to taky není, podle předpovědi až zítra. Přesouvám se tedy zpátky do města Egilsstradil, respektive do místního kempu. Je to rozhodnutí především s ohledem na vlastní zdraví.

Jezdí jediný spoj denně, mám trochu zmatek odkud. Na jízdním řádu je že od grilu, v kempu píšou že z kempu. Vidím ho přijíždět, jede k nějakému jinému grilu. Tak tam pospíchám, samozřejmě než tam dojdu, tak odjel pryč. A zastavil u kempu. Jak idiot běžím zpátky a tak tak ho stíhám. Terminál na karty je vybitý, tak nemám jak platit. Cesta je super, rozbitá silnička podél pobřeží. Vysadí mě u kempu, zaplatit sice nechce, ale koupím si lístek dodatečně na kase kempu.

Zde už neprší, postavím stan a jako první si jdu vybrat a rozměnit nějaké peníze, abych si mohl zapnout sušičku oblečení. Tu naplním vlastně vším, co mám v krosně. Nějak se sekla a nechtěla skončit, tak vypínám natvrdo. Všechno mám krásně suché, no to je paráda. No, a abych se pořádně prohřál, jdu samozřejmě do bazénu. Sauna je sice mimo provoz, ale 42°C horký bazének ji úspěšně zastoupí. Dokonce svítí i slunce. Moc lidí tu zrovna není, jen malé děti. Je tak osm stupňů, ale on i ten bazén má asi pětatřicet. Takže horká koupel a šup ochladit do třístupňové kádě. A znovu a zas. Když odcházím, jsem vyléčen, spokojen a zralý na další spánek.

Zkusím si koupit pár místních piv na ochutnání (musí se do specializovaného alko-obchodu), k večeři si dělám hotdogy. Ta piva jsou mimochodem dost fajn, White Ale i Nordic Ale mě zaujaly. Zbytek večera trávím četbou. Jo, na spaní jsem s sebou měl masku na oči, což je fakt super, v létě se tu stmívá dost pozdě a svítá dost brzo (tak 23-03 třeba), k pořádnému spánku nezbytnost.

Úterý 1.8.

Škoda, že tu těch autobusů nejezdí víc, měl jsem pěknou trasu v plánu, ale končila by tím, že bych musel jít sedmnáct kilometrů po silnici a to se mi nechtělo. Počasí slušné, neprší, je jen zamračeno. Dělám výlet na vodopád Fardagafoss ležící pár kilometrů za městem. Nemusí se k němu po silnici, dá se jít po staré štěrkové cestě, po které se jezdilo dříve. Kolem vodopádu se točí několik pověstí, je za ním jeskyně, kde když vyřknete přání, tak se vám splní. A podle další pověsti odtud vede tunel až do Seyðisfjörðuru. Moc pěkné. Jinak město samotné leží v nížině, na břehu jezera. V okolí nejsou žádné kopce, takže to vlastně ani na pohled není tak atraktivní. Výlet mi zabere tak tři hodinky, další značný čas trávím opět v hot-tubes. Pak už jen tak zevluji po městě, jdu do banky poslat peníze za to ubytování v horách a trávím příjemný večer.

Středa 2.8.

Přesun do Reykjavíku, na BSI nechávám v úschovně batoh a jdu na celodenní procházku městem. Nejprve trajektem na ostrov Viðey, což je ohromně klidné a pěkné místo. Kdysi tu stávalo městečko, dneska jen ruiny. A hnízdí tu stovky druhů ptáků. A je tu Imagine Peace Tower od Yoko Ono. Za dvě tři hodinky to má člověk prošlé, dá se tu pěkně piknikovat a navíc, tu skoro nikdo nebyl. Navzdory opravdu krásnému počasí – samozřejmě, jedu domů, takže je asi sedmnáct stupňů a vymetená obloha.

Ve městě pak jdu do muzea osídlení Islandu, samozřejmě do bazénu a sauny, na vyhlášený párek v rohlíku u bazénu a pak do centra na pár piv. Je tu draho, ale mezi 16:00 – 21:00 je tu spousta podniků, kde mají happy hour, takže se dá dát si pivo za 700 ISK. Jasně, pořád to je dost, ale jinak by to stálo dvojnásobek. Pak už jen na letiště a hurá domů.

Epilog

Super výlet, krátký a intenzivní. Doufám, že až pojedu na Island potřetí, že bude konečně hezky 🙂 Jinak ten celý trek je psaný na čtyři dny, ale nevidím problém ho ujít za dva.