Cesty

Rozhodl jsem se jet na Madeiru jen na víkend, což zní trochu avantgardně a snobsky, ale sehnal jsem poměrně levné letenky, cca za 2000 a Madeira je prostě místo, kam se člověk chce vracet. Kvůli přírodě, kvůli horám, kvůli lidem nebo kvůli té pohodě, co tady panuje. Samozřejmě prosinec není úplně nejvhodnější období, docela tu prší a je zima, ale zima na Madeiře znamená tak 17 stupňů, což není úplně problém.

Pátek 1.12.

V pondělí ráno jsem vstával poměrně brzo, jel na letiště Václava Havla, a s Ryanairem letěl do Londýna Stanstedu. Měl jsem hodinu a tři čtvrtě na přestup, byl jsem si docela jistý, že je to dost času, nicméně jsem všem říkal, že tam mám krátký přestup a nevím, jak to stihnu nakonec. No, a ukázalo se, že jsem to opravdu malém nestihl. Letadlo z Prahy mělo kvůli odmrazování křídel asi půl hodinu zpoždění a v důsledku toho se přistání zpozdilo ještě o něco víc, pač nebyla volná runway. Navíc je tam fakt dlouhá cesta na transfer, musí se vlakem, pak na pasy a security check. Pasy fakt zvládají rychle, ale kontrola zavazadel je hodně pomalá. Navíc si moje zavazadlo vybrali na důkladnější kontrolu. Zakecal jsem se tam s jedním černochem, a on že mu to letí za patnáct minut, já že jsem v pohodě, protože mě až za dvacet. Doufám, že to stihl. Last call, takže popoběhnu, ale je tam brutálně dlouhej obchod, který se musí projít, snad deset zatáček. Ale jsem na konci, super. Ale kde že, tady musím ještě na vlak! Naštěstí jel za minutu, jedu, odlet za pět minut, tak běžím, paní na přepážce na mě volá jestli letím s nima, já že letím. Dole v průchodu na plochu letiště už bába zavírá vrata a že jestli mě nahoře ještě pustili, tak mě taky nakonec pustila. Nastupoval jsem dvě minuty před odletem. Nevím, jestli vděčit nějakému zpoždění nebo prostě byli tak hodní.

Každopádně let docela v cajku, poprvé jsem letěl s britskou Jet2. V letadle bylo docela dost volného místa, a já zrovna seděl mezi dvěma dámami, což bylo nepříjemné jak mě, tak jim. Ale stewardky zakázali přesedat, že prý až budeme ve vzduchu. Ok, jsme ve vzduchu a zhasla upozornění o nutnosti pásů. Takový škatulata jsem v letadle ještě neviděl, snad ani jeden člověk nezůstal sedět na svém místě. Já z toho vyšel velice vítězně, poněvadž obě dámy si šly někam přesednout a já se tak jen posunul k oknu. Let asi tři a půl hodiny a před přistáním škatulata ještě jednou.

Funchal. Opět po letech. Zatím neprší, 18 stupňů. Mimochodem předpověď na víkend hrozná, mělo brutálně pršet. Autobus do města mi ujel před nosem, tak si dám kafíčko a čekám na další. Sice kafe nepiji, ale tady tyhle jejich presíčka, to si rád dám. Do města jezdí buďto Aerobus nebo linkovej. Aerobus stal 5 euro, zpáteční 8. Linkovej jsem doufal, že bude výrazně levnější, ale stal 3.80 a jel fakt dlouho, pač projíždí všechny vesničky cestou. Ve městě vystupují na konečné, pod lanovkou. Chtěl jsem rychle do tržiště s ovocem, ale už bylo zavřeno a uklízeli. Tak jsem si dal alespoň bolo, což je typický pečivo, rozříznou, rozpálej a pomažou česnekovým máslem. Za 2.5 a brutálně velká porce. Měl jsem hlad, od rána jsem nejedl, a stejně jsem to nedojedl.

A pěšky do hotelu. Možná jsem udělal trochu chybu, protože jsem nebral úplně v centru. Snažil jsem se mít ubytování za 80 USD, aby mě v rámci akce 40 USD vrátili. Což nakonec mi vrátili teda. Ale měj jsem pokoj asi dva kiláky z centra. Došel jsem tam, týpek kolem padesáti, s hroznou angličtinou, fakt jsem mu nerozuměl. Nebyl moc milej, že jdu pozdě, pak neměl drobný, tak mi vrátil o tři eura min. Jako fakt? Hrozný, tam už příště určitě nee. Pokoj pěknej, postel, televize, koupelna. V koupelně je vana, což jsem vyloženě chtěl, ale bez špuntu. Asi aby si lidi nenatáčeli vodu, nebo já nevím. Později jsem to trochu hacknul za pomocí plastového kelímku a stejně si ji napustil. Snídaně ráno od osmi, ale to nebudu stíhat kvůli autobusům.

Byl jsem z cesty dost unavený, a ráno jsem vstával asi v šest, takže jsem dneska ani nikam nešel.

Sobota 2.12.

Na dnešek jsem si udělal plán, že bych rád šel z Encumeady přes hory směrem na jihovýchod a sešel dolu do vesnice Curral das Freiras. Trochu problém byl, že jsem neměl nic k jídlu. Obchody otevírali až kolem deváté a mě už před osmou jel autobus. Nakonec jsem potkal alespoň jednu pekárnu a koupil si nějaké housky, ale ty byly tak hnusný, že jsem je nakonec ani nesnědl. No, ale vodu mám naštěstí, respektive maracujovou limonádu dotočenou vodou (Kima z Azor je přibližně 42x lepší). V základní verzi to vycházelo asi na 15 kilometrů s tím, že tam bylo několik variant na případné prodloužení. Už jen samotná cesta autobusem do sedla (4 euro, 2 hodiny) je obrovský zážitek. Autobus stoupá do výše, a řidič se nestydí to v těch úzkých serpentinách valit tak, jak si někteří nedovolí ani rovince. Do zatáčky padesátkou, v protisměru auto, pohoda. Zvláštní na mém letošním pobytu bylo, že v každém autobuse (mimo město), kterým jsem jel, se objevil revizor. Vždy popojel dvě tři zastávky, zkontroloval lístky a vyšel ven čekat na další autobus.

Sedlo Encumeada se nachází ve výšce tisíc metrů nad mořem, cestou se dokonce objevuje modrá obloha a místy sluníčko. Z vrchu je krásně vidět, jak se údolím pode mnou převalují oblaka. Na nic nečekám a hned se vrhám na trasu. Leváda začíná hned za barákem (bistro), je defakto jeho součástí. Pěkně to rozpálím, sluníčko, kytky, stromy, mlha, voda, kanál s vodou. Jo, to je přesně to ono. Jen teda asi po tří stech metrech byl tunel, kde byla mříž a nějaký varovný cedule. Portugalsky, takže nevím nic. Ale branka byla odemčená, tak jsem ji prošel a za tunelem vyšel u nějaké elektrárničky nebo co. Fakt nevím, jestli jsem sem mohl. Ale co. Jdu dál a je vidět, že tu nedávno byly nějaké velké potíže s počasím, strhnuté kusy svahů, kameny všude na cestě. Moc nevím kudy dál, leváda by měla být poblíž, jen asi o padesát metrů níže. Už přemýšlím, jak to napunkuju dolů a rozbiju si držku, ale nakonec tam podél obří trubky jsou takové malinké dřevěné schůdky. Sejdu dolů a voalá, jsem na cestě.

Po pár metrech je cesta zatarasena jakousi z klacků a klád udělanou zábranou, ale dá se jí projít. Můžu nebo nemůže tam jít? Ale jinou volbu jsem stejně neměl, autobusy jiný nejedou a zabil bych celej den, Až později mi došlo, že to bylo asi kvůli hospodářským zvířatům, aby neutíkala z pozemku. Cesta pohodlná, široká, pořád mě provází sesuté svahy a kameny. Les krásně voní, svítí sluníčko, polojasno. Pak nějaké stoupání, což mě moc nebavilo, a začala padat mlha a hnusno. Já mám vlastně tohle počasí i docela rád, jen se nedá nic fotit a člověk je ochuzen o ty výhledy do kraje. Ale mlha začala být dost hustá, byl jsem tak cca 1300 metrů nad mořem. Chtěl jsem jít ještě výše, na vrcholky, ale nic bych neviděl a začíná i trochu pršet. Tak jsem tam nešel a nakonec absolvoval tu nejkratší plánovanou trasu.

Došel jsem do vesničky Faja Escura a tam to bylo super. Nějaké bistro, sešla se tam snad celá vesnice, hrozně dobrá nálada. Peklo se maso, veselilo se. Dal jsem si pivo a dostal jsem od nich ponchu, čerstvou, přímo tam ve džbánu mačkanou. Geniální, o level výš než kupovaná. Nikdo z nich neuměl anglicky, tak nevím, co slavili, ale bylo to milé. A nevšiml jsem si žádného oslavence, možná se jen tak veselili že jsou rádi na světě. Začali hrát na harmoniku a zpívat, to bylo boží. Zdržel bych se déle, ale jedinej autobus zpátky do Funchalu jel právě za chvilku. A jestli ten ranní jezdil rychle, tak tenhle byl ještě větší blázen. Byla mlha, mokrá silnice a jako musím říct, že jsem se možná trochu bál. Ale spíš jsem si to užíval.

Ve městě jsem někdy po třetí hodině, takže skočím zase zkusit tržiště, zase už balí. Hm. Poučen ze včerejška jdu koupit jídlo do marketu. A ponožky. Chtěl jsem jít na exkurzi do vinařství, kde dělají madeiru. Jenže, v neděli zavřeno a v sobotu jen do jedenácti. Pro turisty super. Tak nic, potkávám nějaké vánoční trhy. Co mě zaujalo je stánek s “handmade” pivem. Místní pivo Coral není moc dobré, ale pivovar se rozhodl dělat i pivo poctivě, zrovna tu měli ejl a stout. Bylo to super, s týpkem jsme se asi na hodinu zakecali, hrozně příjemné setkání. A ještě dám ponchu, zase i se semínkama z maracuji a s dužinou, geniální.

Koupím si denní jízdenku na bus (musel jsem na pokladnu), na hotelu umýt a pak zpátky do starého města. Je malé a útulné. Většina dveří je pomalovaná a vypadá to hrozně hezky. Dám si dvě tři ponchy, a jen tak koukám na moře. Mám pocit, že od minule výrazně podražili. A vlastně co říkal i recepční, že to teď s turismem není nic moc, protože poslední roky špatné počasí, eroze, a tak. V noci zpátky, po městě vkusná výzdoba, třeba v parku každý strom obalený světýlky, různě barevnými. Moc hezké.

 

Výlet asi 16 kilásků, viz ..trasa

Neděle 3.12.

Na dnešek jsem si vymyslel, že pojedu na ta jakoby nejhezčí místa a do mého oblíbeného tunelu. Opět brzký ranní autobus, tentokrát do městečka Ilha. A odtud směrem do hor, ale ne na ně, ale pod ně. Cesta vesničkou super, všude něco roste, támhle mandarinky, tudle banány. Hrozně pěkná cesta podél levády ve skále, dolů výhledy do údolí, vlevo skála porostlá kapradinami, řasami, mechy, po které stékají pramínky vody, pode mnou hluboká strž s valící se mlhou. Všude zelená barva, vlhko a vysekané průchody. Potkávám jediné turisty v protisměru. Na rozcestí nejdu nahoru na vrchol, ale pod něj. Vede pod ním totiž tunel. Ale k tomu za chvíli. Nejprve ta pěkná místa, docházím do Caldeira Verde a k padesátimetrovému vodopádu.  Potkávám tu osamocenou kočku. He. Několika krátkými tunely se pak dá dojít ke Caldeira do Inferno, což je místo, které jsem posledně pořádně neviděl krz mlhu. Pěkné pěkné, vodopád, stž, skála. A propadající se mostek. Nádhera.

Vracím se na rozcestí a konečně k tunelu. Tunel vede pod nejvyššíma horama ostrova, vedou v něm koleje a je zhruba tři kilometry dlouhý. A trvá to tak 40 minut. Cesta poměrně pohodlná, většinu cesty se dá jít vzpřímený. Ale ne vždycky. A tak jsem se hodně majznul do hlavy, hlava se mi zatočila a málem jsem spadl do levády. Trocha krve, půjdu opatrněji. Uprostřed tunelu, kdy už není vidět světlo ani na jedné straně, jsem si musel pustit “Hello darkness my old friend“. Tohle je fakt parádní zážitek. Ono tu asi moc lidí nechodí, kdybych tu někde omdlel, tak mě klidně několik dní nemusí nikdo najít.

Na druhé straně je ještě pár kratších tunelů a pak už pomalu sestupuji k vodní elektrárně. Celé to tu voní lesem. Zbytek cestu už je docela klesání a čeká mě i kus po silnici. Tady musím ale pochválit google mapy a jejich jízdní řády. Tak nějak náhodou jsem si zkusil najít nějaké spojení a našlo mi to něco, co jsem ani v jízdním řádu nenašel. Takže jedu dříve a z bližší zastávky a kolem páté jsem ve městě. Večer se jen tak potuluji po městě, v místním parku se podělím s nějakým bezdomovcem o pivo. Kecáme, on portugalsky, já česky, protože anglicky stejně neumí. Je to fajn, nic nechce, nesmrdí a je to dobrý posluchač. Vánoční výzdoba je tu vkusná, je to hlavně o světýlkách, ale statických, nic nebliká.

Dneska asi 30 kilometrů, ale v těch skalách a tunelech se ztrácí GPS, tak to nebude asi nejpřesnější, viz  ..trasa

Pondělí 4.12.

Dneska jsem konečně byl na tržišti. Exotické ovoce, přemlouvání, ochutnávky. Ochutnal jsem asi pět druhů maracuji, koupil bananas (Monstera Deliciosa). Pak už jen na letiště a hurá domů, tentokrát přes Basilej do Drážďan. Moc pěkný výlet, ale osobně musím říct, že v porovnání s Azorama Madeira trochu ztrácí.