Cesty

Někdy před mnoha a mnoha lety jsem dostal knížku, která se jmenovala nějak jako “Nejhezčí treky na světě” a na prvním místě tam trůnila trasa na západním pobřeží Kanady. Od té doby jsem to měl v hlavě jako jeden ze svých cestovatelských snů. Přece jenom ale cesta je daleká a drahá, takže to bylo spíše někdy v teoretických rovinách. Ale náhle se jednoho dne objevila poměrně výhodná letenka do Vancouveru, tak jsem neváhal a na West Coast Trail se vydal.

čtvrtek 30.8. 

Jak jsem psal výše, měl jsem poměrně výhodnou letenku. Teda původně. Ale nějak jsem si to zkomplikoval nakonec, takže to tak výhodné nebylo. Šlo o to, že letenka byla z Milána, našel jsem si tedy přípoj od ČSA. Byly tam jen dvě hodiny na přestup a dlouho jsem řešil, jestli to stihnu. Jednoho dne jsem si pak přečetl článek o zpožděních z ruzyňského letiště (díky moc Český Rozhlase!) a jelikož tam byl průměr kolem 20 minut, vyměkl jsem a přebookoval si, za ne úplně mírný poplatek, let na o den dříve. Asi jsem udělal dobře, protože zpoždění opravdu bylo a navíc odbavení do USA, kde jsem přestupoval, trvá déle než je běžné na evropských trasách.

Snídaně v salónku Erste, pak pohodový krátký let a slunečný den v Miláně. Problém byl, že jsem teď měl asi 23 hodin volno. Zaplatil jsem si úschovnu na letišti (jsou to zloději, platím za dva dny) a jedu do města. Milán je pěkné město, ale zas to není taková pecka jako jiná Italská města. Ale to dopoledne se tam strávit dá – Katedrála Narození Panny Marie a Milánský hrad jsou moc pěkná místa. Centrum města je plné černochů, co vám nutí náramky a podobné voloviny, samozřejmě zadarmo, ale když odcházíte, tak něco chtějí. Město mě přestalo bavit, tak jdu na vlak a jedu k jezeru Como, což je asi hodina cesty.

Tohle je moc krásné místo, na břehu jezera je spousta vesniček a mezi nimi se jezdí trajekty. Z Veranny, kam jsem dojel vlakem, se vydávám do vesničky Belagio, kde zůstávám zevlovat u vody. Kavárničky, restaurace a dokonce craft-beer bar (s vynikajícím smoke-sour ejlem). Moc příjemné odpoledne nakonec, navečer zpátky a hledám last-minute hotel. Původně jsem myslel, že přespím na letišti, ale když jsem si představil, jak dlouhá cesta je přede mnou, rozhodl jsem se pro hotel.

pátek 31.8.

Takže ta dlouhá cesta – na letišti vyzvedávám krosnu a pak jdu přes celé letiště někam mega dozadu, kde se odbavuje do USA, fakt asi kilometr. A pak zase přes celé letiště zpátky ke gatu. Salónek na místním letišti je vskutku tristní, k jídlu pár kousků nějakých toastů a to je vše. A bylo tu i hodně plno nakonec, ale co. První let mám do Newarku a trvá osm a půl hodiny, s United Airlines. Byl to můj první let přes oceán a super. United Airlines jsou fajn společnost, po nástupu snack, po dvou hodinách oběd, před příletem další svačinka. Navíc nosí piva (i ipy) zadarmo. Plus jejich zábavní centrum je plné nových filmů, takže jsem dohnal to, co jsem poslední dva roky neviděl.

Na letišti v New Yorku (nebo poblíž teda) je povinnost si vyzvednout batoh a znovu ho odbavit, navíc člověka čeká kontrola otisků prstů, sken obličeje a každý musí vyplnit deklaraci, že neveze nic podléhající nějakým daňovým povinnostem a to i když tu jen přestupuje. To jsem nějak nepochopil, takže po tom, co jsem vystál asi hodinovou frontu mě poslal borec pryč, že bez toho to nejde. Naštěstí mě pak nechal předběhnout. Do salónku mě nepustili, protože pro držitel PriorityPassu je jen do tří a já dorazil v 15.15.

Následující let do Vancouveru trvá šest a půl hodiny a tentokrát je to s Canada Airlines, což je klasický hladolet – žádné jídlo, všechno se platí a navíc jenom kreditkou, debetka nefunguje. Tak jsem to radši prospal, jen jeden film jsem si dal. Ve Vancouveru vystupuji asi v jedenáct večer, vezmu batoh, vytáhnu spacák a klapku na oči a až do rána spím v letištní hale. Jinak první věc, co mě na Kanadě zaujala bylo, jak je kosmopolitní. Různé rasy a vyznání, je třeba úplně normální, že policajta dělá týpek v turbanu.

sobota 1.9.

Cíl dnešního dne je dostat se do Victorie, hlavního města Britské Kolumbie, strávit tam noc a v neděli v šest ráno být ready na zastávce autobusu. Noc na letišti nepřekvapivě nebyla nic moc, kolem páté ranní vstávám a jdu na první skytrain. Mají tady zajímavý systém jízdného v tom, že o víkendech a mimo denní špičku, mají všichni zlevněné jízdné. Jen teda když se jede z letiště, tak je tam příplatek pět dolarů. Takže mířím asi dvě zastávky do stanice Bridgeport a tam čekám na autobus 622 mířící do terminálu trajektu, jinak než trajektem se do Victorie dostat nedá (krom letadla že jo). Miluji cesty trajektem, takže jsem si to dost užil. Asi hodinu a půl dlouhá jízda. Zaujalo mě, že se všichni nahrnuli do restaurace a většina si dávala normální obědová jídla, přestože bylo asi devět hodin ráno.

Ve Victorii autobusem do centra, zase hodina cesty a pět dolarů za celodenní jízdenku. Nesnáším bydlení v hostelech, ale tady to budu muset vydržet, jelikož soukromé pokoje jsou mimo moje finanční možnosti. Ale hostel nakonec docela fajn, velká jídelna a opravdu čisto. A nakonec jsem byl večer tak unavený, že mi bylo úplně jedno kolik je okolo lidí, ale ještě k událostem před tím. Dojel jsem do downtownu (=centra) a trochu se prošel. Město na mě působí velice sympatickým dojmem, není nikterak veliké a panuje tu klid. Je to sice hlavní město, ale velikostí ani shonem se ani zdaleka nerovná největšímu Vancouveru. První zastávka je u krásné budovy parlamentu, pak u řeky a několika indiánských totemů.

No a pak už na nákup do supermarketu. Jéj. Nevezl jsem s sebou žádné jídlo, musel jsem se tedy nachystat na nadcházející trek a nakoupit jídlo na šest dní. Vybral jsem si Wallmart a těšil jsem se na nablýskaný a zákaznicky příjemný obchod. Dostal jsem takové Penny. Nic moc. Ale jsem tady kvůli jídlu, takže hned koukám na akční slevy. Jo, je tu prostě dráž a musím se držet trochu zkrátka. Nakonec většinu mé stravy tvoří sýry (ve tvaru takových po jednom balených tyček), sušené maso, klobásy a rýže. A okurky a vajíčka v plastové láhvi. A jakožto velký milovník piva jsem se stavil ve vedlejším obchodě pro nějaké místní pivo. Alkohol se tu musí prodávat ve specializovaných obchodech a pití na veřejnosti je tabu.

Venku probíhal jakýsi festival komediantů, hrálo dost muziky, bylo sluníčko a bylo to fajn. Zaujalo mě, o jak moc peněz si vystupující říkali – “Jestli se Vám to líbilo, dejte mi sem 20 dolarů, klidně kartou. Kdo nemá, stačí i deset.”. Trochu jiná dimenze. Pak krátká návštěva nejstarší kanadské čínské čtvrti.

Bylo odpoledne a nějak se mi ještě nechtělo spát, tak jsem šel objevovat místní pivovar Phillips. Byl nedaleko a byl skvělej. Na místní poměry hodně levné pivo (4 kanadské dolary), výběr asi z dvanácti ejlů, dal jsem si nějaký fly-set (ochutnávky), bomba bylo, že mi k tomu vytiskly cedulky, co přesně jsem měl. Po chvíli na mě padá únava a jelikož budu vstávat v pět ráno, šel jsem brzičko spát na hostel.

neděle 2.9.

Asi jedinou možností, jak se bez vlastního auta dostat na WCT je použít Trail Bus. Lístek není vůbec levný, za obě cesty asi 160 dolarů. Ale říkám, jiná možnost asi není. V šest ráno autobus odjíždí, je to taková stará mašina, ale vypadá spolehlivě. Posnídal jsem pivo, ne proto že jsem notor, ale proto, že jsem nechtěl na trek tahat láhev. Jedu do Gordon River kempu, asi dvě hodiny, kde trek začíná. Trasa se dá jít buďto ze severu, nebo právě z jihu jako já. Z jihu je to nejtěžší na začátku, proto asi většina lidí chodí obráceně. Celkem je povoleno asi jen 70 lidí denně celkem. Já ale neměl na výběr, protože volné místo bylo jen z jihu. Ono to totiž funguje tak, že na trek je povinná rezervace, bez které se tam nedostanete, a bývá dost plno. Když jsem asi před měsícem začal řešit, což bylo hodně pozdě, tak náhodou tam jedno místečko bylo. Mimochodem ta rezevace stála 192 kanadských dolarů, takže nic levného.

Před začátkem treku je povinná orientation session – řeknou, jak to tu funguje, co se nesmí, na co dávat pozor. Dost se mluví o medvědech a o přílivech a odlivech, obojí tu hraje docela roli. Až pak vám vrátí povolenku, se kterou můžete k přívozu, který vás bez ní nepřeveze přes řeku. Vyráží nás asi deset, tři samostatní jedinci jako já. Všichni jsou dost přátelský, jeden z nich má předka, co emigroval z Československa, ten druhý byl americký učitel pracující v Londýně na univerzitě se specializací na americké komiksy. A nejvíc epický okamžik je, když čekám na loď a nad hlavou mi krouží obrovský orel bělohlavý.

Na druhém břehu trasa začíná něčím, co je dost typické pro celou trasu – asi dvacetimetrových kolmým žebříkem, což je zároveň dobrá rozcvička a zároveň i způsob, jak rozdělit návštěvníky, aby nešli hned pospolu. Profesor leze první, já následuji a vlastně po zbytek dne jsem jen jednou potkal právě jeho a samozřejmě pár lidí v protisměru. Co se týče krajiny, je to vlastně docela podobné jako u nás. Podobné stromy, podobné skály. Jen tu je oceán a divoká zvěř. Celý národní park je vlastně takový prales, všechno se nechává tak, jak padne, jedinou výjimkou je úzká stezka pro návštěvníky.

Nasazuji docela slušné tempo a utíká to fakt hezky. První část je čistě lesem, pozoruhodné je, že tu nikde nejsou žádné odpadky. Dnešní den jsem lezl po dobrých dvaceti žebřících? Nahoru, dolů, pak různé mostíky, klády. Je to hodně akční. Byl to rozehřívací den, tak jsem plánoval dojít jen na kempoviště Thrasher Cove, ale u odbočky k něm jsem byl už ve dvě odpoledne a přišlo mi to jako plýtvání časem. Tady byla možnost jít dolů a dál po pláži přes jedno moc pěkné místo, nebo pokračovat pralese. Přišla ke slovu tabulka s přílivy a rozhodla, že musím pralesem.

Takže pokračuji ke Camper Bay, dalšímu populárnímu tábořišti a když to stihnu, tak ještě dál. Poblíž tábořiště jsou nápadné obrovské stromy, když se zakloním, tak ani nevidím jejich vrcholy. Poletuje tu krásný modrý pták, nevím co je zač. Spousta datlů, stromy vržou. A taky tu je první cable-car. Lanovka, pomocí které překonáte koryto řeky. Je to malá železná kóje, která je na železných lanech. Přitáhnete si ji k sobě, nasednete a necháte se pomocí gravitace dovézt, co to dá. A ten zbytek se člověk přitáhne rukama. Je to docela zážitek a ačkoliv jsou všude jen popisy, jak ji používat ve dvou, dá se to poměrně jednoduše zvládnout i sólo.

Před odjezdem jsem si přečetl popisy všech tábořišť a dost jsem se řídil tím, abych spal tam, kde je to hezké. Tady to moc hezké nebylo, malá pláž a nefunkční kadibouda. Tak půjdu dál. Je to tak hodina a půl. Možná jsem se trochu přecenil, ono se tu nedá řídit jen kilometráží a přece jen jsem byl dost unavený. A i ta trasa je poměrně rozbitá, zničené žebříky, které se musí hodně obcházet. Proti mě šla nějaká typka a že to nemůžu stihnout a blablaba. Navíc se pomalu stmívalo, na cestě bylo dost bahna a vinou nepozornosti a únavy jsem několikrát podklouzl a spadl. Z původního plánu se vyklubaly tři hodiny, takže přicházím dost mrtvej na tábořiště. Jmenuje se Cullite Cove. A stojí za to. Moc stanů tu není, krásná velká řeka vlévající se do moře a nádherná zahnutá skála, která odráží zvuk vln.

Postavím stan, naberu vodu a vařím večeři. Skála vytváří pocit, že jsou vlny všude kolem. Tábořiště znamená jen to, že je tu kadibudka a železná schránka na jídlo. Přes noc nesmíte mít nic ve stanu, žádné jídlo a ani třeba hygienu. Všechny tábořiště jsou u oceánu a vždy na místech, kde se do něj vlévá nějaká řeka nebo říčka, což je vlastně jediný zdroj pitné vody. Všechno desinfikovat. Na pláži je docela dost dřeva, takže dělám ohýnek. Oheň na pláži, to je tak skvělá věc.

Dnešní trasa cca 18km, 600m stoupání a 600m klesání. Nevypadá to nic moc, ale ty žebříky daj jednomu zabrat. Trasa tady.

pondělí 3.9.

Jestli mám něco rád, tak spaní na pláži za zvuků vln. Dneska, ostatně i jako všechny ostatní dny, jsem měl pocit, že všichni někam hrozně pospíchají. Zpravidla jsem byl poslední, kdo opouštěl tábořiště. Ale dneska mám docela odpočinkový den, jen zhruba 12 kilometrů, tak vstávám v půl desátý a snídám vejce se slaninou. Hned po ránu jeden cable-car, po kterém mě brutálně bolely ruce, a hnedle na to asi osm žebříků vzhůru za sebou.

Ráz krajiny hodně podobný jako včera, střídaly se opravené úseky s těmi, kde příroda způsobila značné škody. Zajímavostí je vysutý most na místě, kde se zrovinka buduje nový a docela dost létají vrtulníky s materiálem. Druhá půlka pak byla po pláži. Chůze v písku je dost náročná, ale po rovince. A hlavně je skvělý počasí – sluníčko, azuro. Na písku se povalují uschlé stromy vyplavené mořem, mušle, kraby a mořské řasy. Dnes vlastně není o čem psát, trasa pohodová a kolem čtvrté jsem na tábořišti. Je hodně času, ale tohle je tak krásný místo, že tu prostě zůstanu.

Tak jsem se vyráchal v Pacifiku, dal si kafíčko a opaloval se s knížkou. Velká výhoda tohoto místa je, že tu skoro nikdo není, je tu mega moc naplaveného dřeva a pláž je obrovská. Plus ta místní řeka, Carmanah Creek podle které se tábořiště i jmenuje, je opravdu široká a poskytuje skvělou příležitost ke koupeli. A krmí se v ní stovky a stovky ptáků, kteří když vzlétnou působí značný vervál křídly.

A další značná výhoda se ukáže večer – je tu nádherný a dlouhý západ slunce, a to navíc nad majákem, což tomu dodává docela šťávu. Jsem se sebou hodně spokojený, jak jsem si vybral ta místa na spaní. Samozřejmě nechybí oheň a pokojné rozjímání o smyslu života.

Dneska hodně na pohodu, 12 kilometrů, 250m nahoru a stejně tak i dolů, viz tady.

úterý 4.9.

Klasicky se ráno na pláži probouzím sám, všichni už jsou dávno pryč. Připravím snídani, naneštěstí jsem si nevšiml, že se ta vychvalovaná vajíčka zkazila (o den dříve než jsem doufal) a co hůře, tak jsem si toho všiml až v okamžiku, kdy už tam byla i slanina. Takže jsem přišel o oboje. Naštěstí jsem ušetřil ten jeden den, takže jídlo mám.

Přede mnou je asi nejvíc kilometrů, nějakých 23 kilometrů. Vyrážím v půl jedenáctý a první část trasy je po pláži podél Pacifiku. Je krásné azuro, sluníčko, vlny, krkavci a vůbec je to celé nádherné. A tuleni na skále nějakých padesát metrů od břehu. Jen teda ta chůze v písku mi pořád nějak vadí, pořád se bořím, takže se snažím jít po skále, což ústí v to, že každou chvíli šlápnu do nějaké kaluže a brzo mám totálně mokré boty. Ale při dnešním počasí je mi to putna. Procházím kolem vyhlášeného bistra Chez Monique, což je místo, kde se dělávaly výtečné burgery. Bohužel Monica ale letos zemřela a kiosek je tedy zavřený. Nicméně příští rok se snad plánuje znovuotevření.

Nahoru k majáku, který je opravdu malebný a je naprosto povolené se tu projít a prozkoumat to. Pak dolů zase na pláž, kdy ale pláž je vlastně skála, takže hodně přeskakování a hledání schůdné cesty. Takto to trvalo třeba tři hodiny a zbytek dne jsem následovně musel vnitrozemím. Zase zejména kvůli přílivu. Bez mučení se přiznám, že tahle pasáž mě hodně moc nebavila. Pořád nahoru a dolů, nesnáším, když lezu na kopec jen proto, abych za pět vteřin lezl zase dolů. Ale nejhorší na této pasáži bylo, že to byl koridor. Úzká stezka, na obou stranách dvoumetrové křoví, takže člověk ani nic nevidí.

Jediný zpestření je u přívozu (který je mimochodem v ceně povolenky), kde asi do čtyř, kdy je přívoz v provozu, funguje i občerstvení, kde se dá najíst nebo si dát něco studeného (pivo ne bohužel). Nemám na nic chuť a navíc jídla mám dost, tak si dám jen nějakou colu a jedu na druhou stranu řeky. Čekají mě další dvě a půl hodiny a právě tím koridorem. Byl jsem trochu otrávený, ale všechno to spravilo tábořiště, kam jsem mířil.

Tsusiat Falls je asi nejhezčí místo na spaní na celé trase, a snad i jedno z nejhezčích míst, kde jsem kdy spal. Dlouhá prázdná písečná pláž, v jejímž středu je asi dvanáctimetrový sladkovodní vodopád s jezírkem. Takže samozřejmě osvěžující koupačka, a pár fotek, jak se ve vodní tříšti tvoří duha. Další velký plus je, že je tu mega hodně dřeva. Pláž je tak velká, že na dvacet metrů kolem sebe nikoho nemám. Po večeři, si zase udělám oheň a sleduji červánky přecházející v nádherný západ slunce. Setmí se a nad hlavou se mi rozzáří tisíce hvězd a aby to nebylo málo hustý, tak hvězdy dokonce i padají a je to fantastický.

Dnes 23 kilometrů, 600 metrů nahoru i dolu. Viz tady.

Středa 5.9.

Hrozně to utíká, mám před sebou už jen jednu noc v divočině. Rozhodně nespěchám, brzy na tábořišti osiřím a užívám si raní slunce s hrnkem kávy. Dokonce jsem přemýšlel, že tu zůstanu celý další den, ale nakonec jsem si řekl, že bych se ani nudil. Kolem poledne teprve vyrážím.

Začátek trasy klasicky žebříky nahoru a pak lesem, zpestřením je helikoptéra vozící materiál na opravu trasy a chlápek, co to provádí. A taky rozhodně nejdelší cable-car, třeba třicet metrů. Zajímavá věc je další donkey-engine – mašina, která pomáhala s taháním dřeva. Stojí tu jen tak rezavějíc a je vlastně druhá, kterou jsem potkal. Člověk opravdu netuší, jak to sem před těmi sto lety dostali.

Dolů na pláž, vodopád, kde se člověk osvěží a zbytek dne po pláži. Jdu kolem jednoho z tábořišť, kde jsem plánoval spát, ale kvůli výskytu medvědů se to nesmí. Kousíček odtamtud potkávám rangera, který se klasicky ptá, jestli jsem nepotkal nějakou zvěř. Povídám, že bohužel ne a on mi ukázal na poloostrov nedaleko posledního tábořiště, kde prý večer určitě budou vidět.

Netrvalo to ani deset minut a svého prvního medvěda jsem potkal už teď. Stál uprostřed pláže tak, že nešel nikudy obejít a něco žral. Mohl být tak třicet metrů daleko, tak jsem opatrně zacouval a dal mu čas. Nebyl tak velký, možná mládě. Všiml jsem si ho poměrně na poslední chvíli, protože po písku se dost blbě chodí, snažil jsem se tedy hledat cestu po skále, kterou odkryl odliv a koukal jsem spíš pod nohy než před sebe. S focením jsem počkal, až budu trochu dál. Postupně přicházeli další lidi, čekali jsme asi půl hodiny. Nakonec že ho zkusíme obejít, tak jsme šli a dělali dost randál. Kouknul na nás a rozhodl se odejít.

Celé toto se stalo asi sto metrů od posledního kempu – Michigan Creek, takže hned dávám jídlo do boxu. Postavím stan a opravdu – na tom poloostrovu je medvěd vidět. Jdu k němu, ne proto že bych byl dobrodruh, ale protože tam bylo dřevo. Kemp je totiž takovej profláklej a není tu žádné dřevo. A dokonce je to jediný místo, kde jsem viděl i dost bordelu. Rozhodně nejošklivější ze všech, navíc i docela nesympatičtí lidé a hlavně, po soumraku se vyrojily tisíce nějakých létajících mravenců a zůstat u ohně nešlo.

Dneska asi jen 13 kilometrů, viz tady.

Čtvrtek 6.9.

Posledních dvanáct kilometrů West Coast Trail. Klasicky do kopce, pak zase koridor, ale ne tak nepříjemný jako ten, na který jsem si stěžoval. Měl to být nezajímavý den, ale nakonec byl super. Nejdříve maják a kousek za ním vyhlídka, ze které je vidět nedaleká skála s desítkami tuleňů, kteří se válej na sluníčku a sem tam se skočí osvědčit do oceánu. Oni dělají opravdu vtipný zvuky, to je jak když krká kráva. To celé v mlžném oparu, nádhera.

No, a kilometr a půl před koncem trasy jsem prožil další blízké setkání s divočinou. Jak to bylo lesem, koridor, tak byla místa, kde jsem neviděl moc daleko před sebe. Zrovna tady vyjdu zpoza zatáčky a tam, nekecám, jedenáct metrů přede mnou obrovský černý medvěd. Nevím, kdo z nás dvou se víc lekl, ale já teda brutálně. Byl mnohem větší, než ten včerejší a čuměl na mě a taky asi přemýšlel, jak s tou situací naložit. Nenapadlo mě nic lepšího, než pomalu couvat a pustit z telefonu nějakou muziku. Nejspíš není fanoušek ska, tak raději utekl do lesa. Srdce mi buší teda slušně.

Pak už jen autobus zpět do Victorie, cesta trvá šest hodin, je to daleko a cesty nejsou úplně dobré. Všichni jsou v autobuse hrozně přátelští, tak po chvíli raději usínám. Takže WCT mám za sebou, nebylo to vůbec tak náročné, jak se všude píše, ale velkou roli v tom hrálo rozhodně počasí, po dlouhé době jsem měl opravdu kliku. Každopádně nádherný zážitek, vůbec bych se nebránil, kdyby byl trek o něco delší.

Večer na hostel, pak do Phillipse na zasloužené pivko.

Trasa zase asi 13 kiláků.

Pátek 7.9.

Jen stručně. Procházka městem, nákup suvenýrů a ještě jedna noc ve Victorii. Ve Vancouveru mám zamluvené ubytování až od soboty a navíc se na mě usmálo zase štěstí. V pátek se tu totiž koná největší Kanadský pivní festival. Tam nemůžu chybět. Asi šedesát pivovarů a mega moc druhů piv, většina ejly, ale i pár pokusů o český ležák. Koná se to na hřišti a nejvíc fascinující je, že mi přijde, že si nikdo nevšímá, že poměrně dost prší. Nikdo to neřeší. Celý to bylo hrozně příjemný a piv jsem ochutnal docela dost. Nebylo to úplně levné, ale co už.

Sobota 8.9.

Přesun do Vancouveru. Za zmínku stojí cesta trajektem, kdy byli vidět velryby, pěkný zážitek. Ta cesta trvá třeba pět hodin. Mám zamluvené AirBnb ubytování, trochu z ruky, ale za rozumný peníz a je to samostatný byt. A plně vybavený – pračka, sušička, vana,.. Všeho využiji dosytosti.

Neděle 9.9.

Prohlídka města, bohužel hodně prší. Jak jsem měl hezky, tak teď si to vybírám. Ale to už je mi dost jedno.  Stanley Park je nádherný místo, les uprostřed města, několik čtverečných kilometrů. Za deset dolarů si platím celodenní pronájem kola. Funguje to tak, že všechny jízdy do půl hodiny mám zdarma, jinak se připlácí. Takže stačí vždycky dojet včas na stanoviště a tam kolo vrátit.

Za zmínku stojí krásný indiánský totemy, pláže a třeba inuitská socha. Zbytek dne jsem se vlastně jen tak toulal po městě. Je to opravdu už metropole – mrakodrapy, miliarda turistů. Je to pěkné, jo, ale už to nemá tu atmosféru té Victorie, která mi opravdu učarovala.

Pondělí 10.9. + Úterý 11.9.

Poslední den, bohužel pořád prší, takže toho není moc co dělat. Jel jsem na ostrůvek vprostřed města Granville Island, který slouží jako obrovské tržiště – farmářské trhy, restaurace, bary. A pivovar a taky palírna, kde jsem si dal fly-set místních ginů. A v pivovaru jsem se taky stavil, javorový ležák byl moc dobrej. Jinak opravdu v tom počasí není moc dělat, zvláště, když nechci moc utrácet.

Dopoledne už valím na letiště, kde trávím příjemný čas v salónku – výborné pivo, skvělé jídlo a pohodlí. Tady to za to stálo. Pak let do Quebecu, kde musím čekat přes noc. Zajímavá situace. Měl jsem batoh odbavený až do Milána, ale když jsem se ráno šel odbavit, tak mi strážník oznámil, že jim chybí můj batoh a že jsem ho neodbavil. Čekám v nějaké vyšetřovací místnosti, přichází paní od aerolinek a vede různě zázemím letiště a zkratkami až k pásům, kde se vykládají zavazadla. A tam se jen tak válí moje krosna. Paní nadává, protože podle všech cedulek měla opravdu letět sama, aniž bych se o ní musel starat. Jo, Air Canada není dobrá společnost. Takže znovu odbavit, znovu kontrola pasu a otisků a pak už jen krátký let do New Yorku a dlouhý do Milána, tam rychle na přískok do Prahy.

Skvělý výlet, stálo by za to tam být déle, už jen kvůli tomu, jak je dlouhá cesta, ale práce bohužel nepočká. Bylo to drahé, ale stálo to za to. West Coast Park se rozhodně řadí mezi nejhezčí místa, která jsem kdy viděl a je to splněný sen.