Cesty

Další z krátkých výletů, tentokrát na tři noci na Mallorcu. Upřímně, v sezóně bych sem nikdy nejel, protože v létě na Mallorcu jezdí všichni a musí to být peklo. Ale takhle v únoru, kdy tu je sluníčko a něco málo pod dvacet stupňů, je to moc pěkné místo. Nebyl to dlouhý výlet, ale stál za to.

Sobota 16.2.

Jelikož přímá linka do Palmy se z Prahy otevírá až někdy v květnu, letím z Berlína. Noční přejezd Flixbusem není skoro ničím zajímavý, až na dvě věci. Jedna je zmatek s rezervacemi, poměrně nedávno zavedli možnost rezervace míst, nicméně v autobuse to není nijak označené a většina cestujících to ani netuší. Navíc nejsou očíslovány ani sedačky, takže člověk s rezervací ani moc neví, kam si sednout. Druhá je fakt, že jsem ztratil sluchátko (mám sluchátka s výměnným kabelem), takže jsem celou dobu musel jet mono, což mě dost vytáčelo. Ale o chlup lepší, než na cestě do Gruzie, kdy jsem si zlomil konektor a byl tak cele v silence módu.

Letiště Schönefeld je lowcostový letiště, který je dost hrozný. Nic tu není, například když jsem se odbavil, asi v pět ráno, tak uvnitř odletové zóny si nebylo kam sednout. Gaty zavřené, takže tu na chodbě postává spousta lidí a je to dost tristní. Možná chyba odbavit se tak brzy, venku by se asi čekalo líp. V šest ráno se otevírá salonek, tak snad tam se bude čekat líp. Mám PriorityPass koupený na rok, a takhle – kdybych za tento salónek musel platit těch 30 euro, nebo kolik se teď platí, tak bych byl dost naštvaný. Jo, je tam čisto a místo na pohodlné sezení, ale nabídka občerstvení tristní. K jídlu pár kousků sladkého pečiva, jogurt, bramborový salát (?) a jogurt. Pak chipsy a podobné voloviny.

Let samotný je hodně v pohodě, především protože ho prospím. Zajímavý fakt – ještě nikdy jsem si u Ryanairu neplatil výběr sedadla a přesto jsem pokaždé měl místo u okýnka. Tak snad jsem to teď nezakřikl. Přílet je vyloženě příjemný – sluníčko, palmy a příjemné teplo. Za pět euro sedám na bus do centra města a začínám trochu plánovat co dál. Dost jsem ty plány pozměnil oproti původním, chtěl jsem tu přespat někde a ráno vyrazit do Solleru a dát se na trek s přespáním někde v lesích. Ale nechtělo se mi vlastně trávit celý den v Palmě (nemusím moc města a hlavně tu budu ještě večer před odletem) a taky jsem si spočítal, že skrzeva převýšení bude trek výhodnější jít opačně.

Mám dvě a půl hodiny, než mi jede vlak do Incy a autobus do Llucu, takže brouzdám po městě. Hele, je to fakt moc hezký, to historický centrum. A katedrála Panny Marie to je nádhera, majestátní, jedna z největších gotických staveb na světě. Plus dvacet stupňů a krásné pohledy na moře. Uteklo to příjemně. Někdy po druhé hodině sedám na vlak do města Inca, kde zanedlouho přestupuji na minibus směr klášter Lluc. Jízdenka stála asi čtyři eura a samotná cesta za to stojí – kopce, skály a tak.

Citace ke klášteru samotnému:

Klášter Santuari de Lluc, duchovní centrum ostrova Mallorca, stojí v horském údolí pohoří Serra del Tramuntana, v severozápadní části ostrova. Lluc má jako posvátné místo dlouhou tradici. Stovky let předtím, než se započala jeho křesťanská historie, bylo okolí Llucu spjato s vyznavači různých kultů, uctívajících například stromy. Symbolem uctívání se tak staly zejména duby cesmínové, rostoucí ve zdejších lesích, které se tehdy považovaly za lesy posvátné.

Křesťanské poutní místo se z Llucu stalo až po dobytí Mallorky katalánskými vojsky. První zmínky pochází z roku 1246. Podle pověsti našel mladý pastýř v místních lesích sošku Madony a odnesl ji do kostela ve vesnici Escorca, odkud několikrát záhadně zmizela a byla vždy znovu nalezena v Llucu. Díky tomu tady vznikla nejprve poustevna, poté kaple, kostel a nakonec celý klášter, do kterého míří tisíce poutníků, aby na vlastní oči spatřili sošku Černé Madony, známou jako La Moreneta.

Klášterní komplex je poměrně rozlehlý a tvoří ho několik budov a nádvoří. Vstupní branou vejdete na hlavní náměstíčko plné zeleně, Plaça dels Pelegrins. Po pravé straně leží krytá chodba zvaná Els Porxets s mnišskými celami, po levé straně náměstíčko lemují nízké domky, v nichž je v současnosti zázemí pro turisty v podobě kavárny a pekárny, kde se dá zakoupit čerstvé a tradiční mallorské pečivo. Přímo naproti vstupní brány, na konci hlavního nádvoří stojí velká kamenná budova s muzeem, skrze kterou projdete na nádvoří Pati del bisbe Campinspo se sochou biskupa Campinse, iniciátora mnoha restauračních prací v klášterním areálu.  Právě odsud je nejkrásnější pohled na čelní průčelí kostela, který papež povýšil na baziliku. Vchod  do svatostánku najdete právě tady. Basílica de La Mare de Deu de Lluc. Interiér je bohatě zdobený a určitě si pojmenování bazilika zaslouží. La Morenetu, uctívanou sošku černé Madony, spatříte v malé kapli za hlavním oltářem baziliky, kde je i několik lavic k sezení.

 

Klášter samotný je přesně jeden z těch okamžiků, který považuji za highlight, za něco, už kvůli čemuž výlet stál za to. Co je důležité pro mě je, že dnes se klášter využívá jako ubytovna turistů. Za 25 euro dostanu jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou a skromnou výbavou. Plus je v areálu restaurace, ráno fungující krámek a třeba botanická zahrada s bazénem. Nebo botanická zahrada, ono je to spíš takové zarostlé křoviště, ale bazén je pěkný. Teď byl tedy zavřený, ale v létě za dvě eura to zní jako dobrá investice. Areál je jinak uprostřed lesů a je to nádherné a poklidné místo. A má to atmosféru jak prase.

Zajdu na kopec ke kříži, dám si pivo v klášterní restauraci a jelikože jsem na dnešek nespal, resp asi dvě hodiny v letadle, brzy jdu spát.

Neděle 17.2.

Dnešní plán je vydat vzhůru do hor a dojít do městečka Sóller. Trasa disponuje značným převýšením a měří kousek pod třicet kilometrů. A proto jsem s sebou měl spacák a karimatku s ideou, že to někde cestou zapíchnu, až nebudu moct, a do města dojdu až další den. Ráno nakoupím něco málo v místním obchodě, který toho ale moc nenabízí. Salám a pomeranče, nic víc se mi nehodilo. Opouštím klášter a mířím vzhůru.

To vzhůru je dost doslova, hned takhle po ránu je třeba překonat to nejvyšší převýšení, konkrétně bratru nějakých sedm set výškových metrů. Co tomu ale značně pomáhá je, že celé toto úvodní stoupání absolvuji ve stínu a navíc v plné síle. V úvodu procházím olivovým hájem a jak stoupám, tak se za mnou otevírají pohledy na klášter sedící na úpatí hor. Další příjemný fakt je, že jsem třeba až do oběda nikoho nepotkal.

Hory samotné jsou nádherné, zvláště v tomto počasí jsou až kýčovité výhledy. Nejvyšší místo, kterým procházím, má tak 1250 metrů nad mořem.

Asi ve dvě odpoledne jsem dorazil ke krásnému jezeru Cúber. Jediný co, tak se v něm nemůže koupat. Tak jsem se nekoupal. Očividně sem v neděli vyrazila na výlet snad celá Mallorca, hrozně moc lidí, všichni měli pikniky a dost si to užívali. Ono k tomu dost přispívá, že tu vede hlavní silnice a především fakt, že je to vážně moc pěkné. V sezóně tu staví autobus, teď sice ne, ale měl jsem i variantu, že kdyby to nešlo, tak tu vezmu stopa a do města dojedu.

Byl jsem kilometrově zhruba v půlce trasy, ale co se týče stoupání, tak už mě nečekalo nic moc zásadního a proto jsem se rozhodl, že to do města stihnu. Co mě k tomu trochu popohnalo bylo právě to množství lidí, dost blbě by se tu někde kempovalo. Navíc k tomu hodně lidí sem chodí na procházky právě ze Solléru, takže po cestě, po které zrovna půjdu.

Za jezerem následuje ještě kousek stoupání a pak brutální klesání dolů, devět set metrů. Jak jsem si maloval, že to bude pohodička, tak mě to dost vypeklo. Před nějakou dobou jsem měl obtíže s kolenem, ale už jsem doufal, že je to v pořádku. Absolvoval jsem s tím spoustu výletů, náročný trek v Kanadě a všechno dobrý. Ale během tohodle sešupu se opět ozvalo a to tak, že hodně výrazně. Zhruba od půlky jsem to dopajdal, takový to, jak vás předbíhají důchodci a musíte každou chvíli dávat pauzu.

Zvládl jsem to, samozřejmě, a za odměnu jsem si booknul skvělý hotel asi za šedesát euro. Je to víc, než jsem zvyklý platit, ale chtěl jsem si to užít a mít vlastní vanu, ve které budu moci úpět. Abych ušetřil za jídlo, vydávám se hledat nějakou sámošku, ale je neděle odpoledne a všechno je zavřené (i to, co má podle Google maps být otevřené). Ještě, že i tady fungují Vietnamci, víceméně náhodou jsem narazil na jejich obchůdek.

Sóller jako takový je nádherné městečko, starověké uličky, nádherný kostel, před kterým stojí obsypané pomerančovníky. A asi největší atrakce je dřevěná tramvaj a dřevěný vlak jezdící do Palmy. Opět si zapůjčím citaci:

Sóller leží v severozápadní části ostrova Mallorca, v údolí plném pomerančovníkových a olivovníkových sadů, nad nimiž se tyčí jedny z nejvyšších vrcholů pohoří Serra de Tramuntana. Město získalo věhlas a prosperitu díky bohaté úrodě pomerančů, které se vyvážely a stále vyváží do mnoha evropských zemí. Název Sóller údajně vznikl z arabského slova “suliar”, což znamená “zlatá mísa” a úrodné sóllerské údolí si toto označení vskutku zaslouží. Obchodníci, kteří zbohatli na obchodování s citrusovými plody, si nechávali v Sólleru postavit mnohdy až honosné domy.

Nejkrásnějším místem v tomto starobylém městě je nevelké, přesto však rušné a živé náměstí Plaça de la Constitució. Stojí zde místní radnice (ajuntament), působivý kostel Església Sant Bartomeu a zajímavý palác Banc de Sóller, postavený podle plánů architekta Joana Rubio Bellvera v katalánském secesním stylu. Příjemnou atmosféru dotváří kašna uprostřed a vysoké platany poskytující v létě tolik vzácný stín. Mnoho restaurací a kaváren má rozmístěno stoly přímo na náměstí a občerstvující se hosté tak mají přímý výhled na tramvaj projíždějící těsně kolem nich. Historická tramvaj, která zajišťuje spojení mezi Sóllerem a blízkým přístavem Port de Sóller je vyhlášenou turistickou atrakcí. Snad každý, kdo zavítá do těchto končin, neodolá pokušení absolvovat tuto okouzlující projížďku “oranžovým expresem” mezi pomerančovníkovými háji.

Trasa tady. Stopař se malinko liší od gpsies, ale rámcově 29 kilometrů, 1200 metrů stoupání a 1600 metrů klesání.

Pondělí 18.2.

Dnes už nikam nepospíchám. Zítra ráno letím domů a jelikož jsem byl rychlejší, než jsem plánoval, nemám ani žádný zásadní plán. Po dobré snídani v hotelu jdu na ten dřevěný vlak. Ještě večer jsem si říkal, že to je zbytečných 18 euro, ale ráno jsem sám sebe přesvědčil, že když už jsem tady, tak si to užiji. Malinké zpoždění a pak vyjíždíme. Cesta trvá asi hodinu a je to pěkné. Cestu lemují hory, později rozkvetlé mandlovníky a pomerančovníky. Spousta tunelů a to dřevo je super prostě.

V Palmě jsem někdy kolem druhé odpoledne a jelikož je nádherně, nemůžu jinak, než si koupit Sangrii a jít se opalovat na pláž. Na koupání to není bohužel, ale na brouzdání ve vodě po kolena jo. Je tu jen pár lidí, nic člověka neruší a úplně cítím, jak mi to sluníčko už chybělo. Hodně velkej relax.

K večeru se přesunu na přespání do hotelu, což je vlastně hodně starý barák v centru, se spoustou chodeb a pokojů a je to tak trochu bludiště. Skromný pokoj, už jsem chtěl neutrácet, levněji už to v Palmě nešlo. I tak je 40 euro dost. Jediná další možnost byly hostely, které stály kolem dvaceti, ale mají to tu nastavené, že když je člověku přes třicet, musí si koupit členství a to stojí dalších deset. Tak radši vlastní pokoj tady.

 

Závěr

A to je vlastně všechno, ráno už jen cesta na letiště, snídaně a svačina v salónku (mnohem lepší než cestou sem), let do Berlína a vlak do Prahy. Mallorca mě nadchla, stejně jako onehdy Menorca, a na oba ostrovy bych se moc rád ještě vrátil.

Zbytek fotek (jen z mobilu tentokrát) tady.