Cesty

Proč? Jak?

Klasicky – levné letenky. Okolo dvou tisíc zpáteční s Air Malta včetně odbavených zavazadel. Toto se trochu vymyká mým běžným výletům, jelikož tam toho na chození tolik není a je to malinké a je tam spousta lidí, ale jsem zvědavý jak to tam vypadá. Malta je opravdu pidi a je to vlastně malá Británie (však je členem Commonwealthu). Angličtina je úřední jazyk a pracuje tu spousta Britů. Není neobvyklé, že když se potkají například dva řidiči autobusu, že spolu mluví anglicky. Pokud se tam někdo budete chystat, tak se připravte na neuvěřitelnou koncentraci lidí (nejvyšší hustota obyvatelstva v Evropě) a aut. Na druhou stranu nabízí zajímavou historii – megalitické chrámy, středověké pevnosti a mnoho upomínek na druhou světovou válku, která Malta výrazně zasáhla. A krásné moře

1.6. 2016

Na den dětí letím z Havla na Maltu. Brutálně dlouhé odbavení. Cesta trvá dvě a půl hodiny, na palubě dostanu mini občerstvení (houska a voda) a nebyla ničím neobvyklá. Po příletu se do mě ihned opírá sluníčko, teplota je podobná jako zrovna v Čechách (25 stupňů) a lehce prší, což se tu stává tak pět dnů v roce. Hned na letišti kupuji za 21 euro týdenní jízdenku na autobus. Co se týče autobusů, tak vás dostanou všude a poměrně spolehlivě, nicméně si vyhraďte dost času. Z jednoho konce ostrova na druhý to je třeba třicet kilometrů, ale jednak zajíždí do každé vesničky, a hlavně jsou tu pořád všude zácpy, takže to zabere klasicky hodinu. Jezdí se to samozřejmě vlevo, na což je fajn myslet při přecházení silnic. Před pár lety převzala všechny autobusy na ostrovech společnost Arriva, takže sice zmizely ikonické Maltské autobusy, na druhou stranu nová flotila je spolehlivější a téměř výhradně klimatizovaná, což činí z cestování poměrně příjemnou věc.

Jedu do Vallety, jen tak mrknout, sebrat mapy autobusových linek a pak autobusem číslem 44 do destinace Ghajn Tuffieħa. Cestou ještě vystoupím v nějakém městě, bych nakoupil něco k jídlu. Snažím se najít nějaké místní jídlo, marně. Ghajn Tuffieħa je vyhlášena jednak jako destinace s jednou z nejhezčích pláží, a pak je tu skautský kemp. Kdysi se tu konala nějaká velká akce, místní skauti od té doby místo provazují jako kemp. Bránu najdu hned, chvilku bloudím jak se dostat dovnitř, je třeba tu velkou bránu otevřít (sáhnout dovnitř a uvolnit západku). Na recepci se dám do řeči s místní skautskou dobrovolnicí, moc milá holka. Dohodneme se, že platit budu až při odjezdu, protože nevím jak dlouho tu budu. Kromě mě tu jsou asi dva jiné stany, jinak liduprázdno. Dostanu vyhrazený plac a klíče od záchodu a sprch a na velice tvrdé půdě si postavím stan. Na mém “pozemku” je ještě voda a elektrická zásuvka. Dojem z kempu kazí jen to, že nedaleko za jeho plotem stojí obří desetipatrový hotel.

Hned kousek od kempu je rozpadající se hotel, což je mimochodem dost běžná věc, je tu spousta opuštěných budov, nicméně všude se něco staví a opravuje. Nad pláží pak ční strážní věž, kterých je na ostrově tuším devět a sloužily k hlídání pobřeží v sedmnáctém století. Některé pak našli využití i za druhé světové války. Zachytím tu začínající západ slunce a jdu dolu na pláž se vykoupat. Už je po sedmé hodině, takže lidí moc není. Pláž je opravdu moc pěkná a hlavně moře je zcela průzračné. A lidi tu je tak nějak rozumně, nicméně o víkendu a o svátcích je to tu peklo. Druhá pláž (Riviera) je na druhé straně kopce s věží, a není tak pěkná.

Večer už jen najíst a zkusit místní pivo (no, bída to je, co si budeme povídat) a spát.

 

2.6. 2016

Mám knihu Malta Coastal Walks, která popisuje cestu kolem celého ostrova.  Jedna z tras začíná zde a vede do města Cirkewa, kde je mimochodem trajekt na ostrov Gozo. Ráno vyrážím a sluníčko praží slušně, třicet stupňů je minimálně. Obejdu kemp a hned první zajímavé místo – kasárna a cvičiště britských vojáků (postaveno 1902). A opuštěná kaple. Za první světové místo sloužilo jako nemocnice, za druhé pak jako jedno ze strážních míst. Cesty tu nejsou nijak značené, ale když jde člověk po pobřeží, tak se stejně nemá moc šancí se ztratit. Na jednom místě potkávám dvoumetrového černého hada, Coluber viridiflavus carbonarius. Vyfotit jsem nestihl, tak jen ilustrační foto. Jedovatí hadi tu nejsou mimochodem.

Zanedlouho docházím k vytesané jeskyni, což je mimochodem místo, kde by se dalo klidně přespat. Ono se totiž v přírodě na Maltě spát nesmí, a upřímně ani není moc kde. Cesta se pokojně vine podél skalnatého pobřeží, krajina je kamenitá a moc tu toho neroste, jen spousta mateřídoušky. Zajímavé jsou pohledy z útesů dolů, do jakýchsi údolíček, kde je výrazně více vláhy a zeleně. V dálce už jsou vidět i útesy vedlejšího ostrova.

Míjím spoustu kamenných jednoduchých staveb, které používali farmáři jako přístřešek před větrem a sluncem. Kolem další věžičky se dostanu až na neobvykle vypadající místo, plné podivných barevných baráčků. Jsou to kulisy, které tu zůstaly po natáčení muzikálu Pepek Námořník. Místo se jmenuje Popeye Village a slouží nyní jako zábavný park pro děti. Odbočím z pobřežní cesty a kolem velké pláže Ghadira Beach jdu na kopec k Red Tower, další ze strážních věží, která je výrazná tím, že je natřená na červeno. Za dvě eura se dá jít dovnitř a vylézt na střechu, kde je slušný kruhový výhled. Dál po cestě k pobřeží, kde stála radarová stanice, opět ruiny staveb. Všude cestou jsou roztodivné kryty a pozorovací stanice, vše pozůstatek druhé světové.

Dojdu na okraj Cirkewy, kde čekám na autobus do Buggiby. Měl jsem v plánu cestou vystoupit a podívat se ještě na nějaká místa, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Buggiba je pobřežní městečko se spoustou hotelů, restaurací a barů. Zajdu na jedno a projdu se k akváriu (vstupné hrozně drahé, takže tam nejdu). Z Bugiby pak jedu autobusem do Mostadu, kde je nádherná katedrála. Fantastická stavba. Za války do ní spadla puma shozená Němci (no, možná Italy), která však nevybuchla. Boží zázrak, ale na několika místech jsem se dočetl, že když pumu rozebrali, našli v ní jen písek a vzkaz od dělníku z plzeňské Škodovky.

Pak už jen zpátky do kempu. Celkově příjemný den, jsem trochu spálený (lýtka a zadní strana rukou) a viděl jsem pár zajímavých míst. Večer se ještě ošplouchnout a to by pro dnešek stačilo. Mám asi úpal, tak jdu spát.

 

3.6.2016

Dnes jsem si naplánoval výlet do Vallety. Hnedka po probuzení už sluníčko valí ostošest, na nic nečekám a jedu přímou linkou do hlavního města. Valleta, která byla za války snad z padesáti procent zničená, je moc pěkné město. Celé je obehnané širokými zdmi a tvoří jakousi pevnost. Maltézští rytíři to tu postavili po tom, co zjistili, že jim Turci dávají na frak. V centru je hrozně moc lidí. Obcházím město podél jeho pobřeží. Za zmínku stojí rozhodně pevnost Elmo, pomník padlým vojákům nebo volně přístupné několikapatrové muzeum fortifikace. Pak Shipwrecked kostel, s nádhernou výzdobou a místa, ze kterých je vidět celý Grand Harbour.

Zajdu na prohlídku War rooms, kde velice zapálený průvodce popisuje, jak zde pod zemí byl štáb, který řídil ofenzivu Američanů a Britů směrem k Sicílii. A taky jak se bránili ustavičnému bombardování mnohem lépe vyzbrojených nepřátel. V té době tu neexistovala v podstatě žádná technika, telefoní linky a podobně. Moc zajímavé. V celém příběhu figuruje spousta šťastných náhod – náhodné vylepšení radaru, přeživší zásobovací loď po mnoha měsících,… Prohlídka sice stála deset euro a vlastně šlo jen o několik místností, ale s panem průvodcem to za to stálo.

Odpoledne už je ve městě hrozně moc lidí, pomalu se tedy přesouvám do základního tábora. Na víkend se kemp docela zaplnil, pobíhá tu spousta skautů a Malťanů, kteří si vyrazili na víkend. V restauraci si dám burgr, který sice skvěle vypadal, ale s burgrem měl pramálo společného. Jdu se vykoupat a rozhoduji se, že od neděle si booknu nějaký hostel nebo hotel. Jde o to, že v tom vedru se ve stanu nedá spát a ani odpočívat, a já bych se rád alespoň jednou prospal.

 

4.6.2016

Dnes mám v plánu výlet na sousední ostrov Gozo. A hnedka můžu říct, že mi učaroval.  Autobusem se přesouvám do Cirkewy, kde čekám na trajekt. Trajekt jede asi půl hodinu a platí se až při cestě nazpátek. Přímo u výstupu se tyčí Fort Chambrai, nedokončená pevnost, která měla vypadat podobně jako ta ve Valletě. Hned v přístavu vyrážím na trek podél západního pobřeží. Nikde nikdo a  spousta zajímavých míst. Fascinující jsou výhledy do středu ostrova, kde z rovné krajiny vystupují mohutné kostely a chrámy, ale i na strmé útesy vystupující z moře.

Jsem moc rád, že mám toho tištěného průvodce. Výborně totiž popisuje drobnosti, kterých by si člověk nevšiml, nebo by je prostě přešel. Třeba solné pánve, jakési díry vytesané ve skále, pomocí kterých se “těžila” mořská sůl. Nebo šikmo vykopaní díra, do které se nacpal střelný prach a kamení a ona pak sloužila jako dělo. Dneska asi největší vedro, mažu se krémem poměrně poctivě, stejně se ale spálím na několika místech, kam jsem si nedošáhl. Dojdu do městečka (asi Sannat?), které je liduprázdné a klidné. Jaký rozdíl!! Je velice staré, žádné moderní stavby, žádní turisté. Odtud zpět k moři ke krásným útesům (Sanap Cliffs). Cesta pak pokračuje směrem k největší atrakci ostrova Azure Window. Možná ale zajímavější věc je ve skále vytesaný neolitický chrám zaslíbený Punské bohyni Tanit.

U Azure Window, což je ikonické místo celého ostrova, je pak hodně lidí. Osvěžím se a po dnešních dvaceti kilometrech na přímém slunci už se mi nic moc nechce. Takže se přesunu do hlavního města Rabatu, které je mimochodem moc pěkné, nakoupím něco k večeři a na trase bus-trajekt-bus se vracím zpátky do kempu. Samozřejmě se vykoupu a jelikož jsem unavený, tak jdu docela brzo spát.

 

5.6.2016

Marsaxlokk je podvod. Je tam vyhlášený nedělní rybí trh, který je zmíněn v každém průvodci a jezdí tam desítky posilových autobusů. Realita je ale taková, že to je normální tržnice s miliardou nepotřebných věcí. A je tam třeba pět stánků s rybama. Jsem zklamán a rychle mířím někam pryč. Dneska to pojmu tak nějak autobusově, jedu na vyhlášenou destinaci Blue Grotto, což je opět skalní útvar – obrovský převis. Nedaleko odtud jsou dva starodávné chrámy, kam se vydávám na prohlídku. Je svátek brambor (fakt), takže vstupné jsou jen dvě eura. Oba chrámy jsou přikryté obrovskými konstrukcemi, aby se zamezilo větru a dešti v jejich poničení. Mělo by to být dočasné a snaží se údajně vymyslet, jak to zakonzervovat, aby to nevypadalo tak blbě. Na začátku prohlídku je 5D kino (vítr, déšť) a pak se jde na samotné chrámy. Jsou postavené přesně podle slunce, v den rovnodennosti prochází sluneční paprsky přesně osou chrámu. Pěkné. Stálo to za to.

Pak busem kolem Dingli Cliffs, vyhlášených útesů a zpátky do kempu. Zde balím stan a platím (borec hodně divnej, anglicky jsem mu nerozuměl a vypadal, že každou chvíli usne) a jdu na bus do Buggiby. Přestože má jet každých dvacet minut, čekám více jak hodinu. Až někdy v osm hodin jsem tam a podle mapy z booking.com hledám hotel poblíž autobusového nádraží. Je to jakýsi tříhvězdičkový hotel, který mě vyšel ne úplně levně, ale ani ne tolik draho. Pro srovnání – noc v kempu vyšla na deset euro, pokoj v hotelu asi na dvacet pět. Dojdu přesně podle mapy a hotel nenacházím. Chvilku tam kroužím a ptám se, nikdo neví. Hm. Vracím se na místo, kam mě poslala mapa a na recepci jiného hotelu se ptám, jestli nevědí. Nevědí, ale vytisknou mi mapu. Je to asi dva kilometry jinde. Koukám do mapy a jdu. Potkávám angličany, kteří mi tvrdí, že je to pořád rovně. Odvětím, že přece neví, kam jdu. Oni na to, že já zase nevím, co oni všechno ví. Pak se mě ptají kam jdu a popíšou mi přesně cestu. Třeba v devět nacházím hotel. Na recepci se dozvídám, že mají plno, ale ať nezoufám, že mě ubytují ve svém druhém hotelu. Který je poblíž nádraží. Odkud jsem právě přišel. Eh. Pozitivní ale je, že hotel má o jednu hvězdičku navíc a hlavně, že dostanu polopenzi grátis. Čekám na auto, které mě tam doveze. Ubytuji se, dnešní večeři bohužel nestíhám. Pokoj je v pohodě – obrovská postel, obrovský větrák na stropě, balkón. V hotelu dva bazény (miniaturní teda, nevyužil jsem), fitko, bar a tak podobně.

Večer jen zajdu do nějakého britského baru na jedno. Vůbec je to tu celé opět hodně britské.

 

6.6.2016

Ráno využívám polopenze a jdu na klasickou britskou snídani – fazole, párky, slanina, vajíčka, toasty,… Byla tam toho spousta a musím říct, že jsem se docela přejedl. V podstatě jsem pak ani nemusel obědvat. Dnes se vrátím opět na Gozo, moc se mi tam líbí a rád bych ještě viděl zbytek zajímavých míst. Od trajektu jedu autobusem ke Calypso Cave, kde podle legendy pobývala tato slavná postava. Nicméně jeskyně je uzavřená, poněvadž se hroutí, a vlastně ani není vidět, kde je. Z vyhlídkové plošiny nad ní je ale vidět nádherná červená pláž Ramla Beach. Mezi pláží a plošinou je ruina hotelu, která se dá projít. Mohlo to tu být moc pěkné – pokoje s výhledem na záliv. Sejdu dolů na pláž a jdu se koupat. Tohle je pro mě nejhezčí pláž na Maltě. Krásné čisté moře, žádné davy turistů a červený písek, díky železu, které je tu v půdě.

Nad pláží na druhé straně je další jeskyně, Mixta cave, která je naopak dostupná a zajímavá. Je vytesaná ve skále a dá se skrz ní projít na druhou stranu. Byly zde prý nalezeny předměty z doby bronzové. Projdu skrz a pokračuji podél pobřeží směrem k městečku Nadur. Cestou procházím jednou z mála zemědělských krajin na ostrovech, míjím vinice a citronovníky. Sbírám pár citronů v opuštěných neudržovaných zahradách. Poblíž města ještě sejdu k malinké plážičce San Blas, která je podobná té předchozí. Jen tedy mnohem menší a cesta z ní je nepříjemná tím, že vede do pořádného kopce. Pochopitelně tu nějakou dobu pobudu. Pak ještě zaskočím k další věži, Ta-Isopu Tower, a pak už jen zpátky do hotelu.

Dneska mi to pěkně uteklo, hodně koupání, lehce chození. Večeře byla opět opuletní, dávám si nějakou čerstvou rybu s chips, několikrát si přidám, a večer mi je trochu těžko 🙂

 

7.6. 2016

Poslední den, nemám žádné velké plány, jen stihnout ještě pár míst, která jsem opomenul. Naproti Valletě, na druhé straně zálivu, se nachází trojměstí, které tvoří tři města, která jsou vlastně už jedno. Dojedu do jednoho z nich, do maríny. Krásné uličky, kostely, rozumně lidí. Mířím k severu a míjím muzeum Malta at War. Deset euro, přišlo mi to dost, ale nakonec jsem nelitoval. Několik místností s klasickou expozicí a pak ta nejzajímavější část – rozsáhlé podzemí sloužící jako kryt. Spousta místností a několik set metrů chodeb. Ložnice, obchůdky, operační sál,.. Tohle stálo za to.

Mířím dál na sever k Fort Angelo, pevnosti, která je bohužel zavřená kvůli rekonstrukci. Snažím se jí obejít a očividně se dostávám do míst, kam bych neměl – nářadí, lampy, ploty. Obejít nakonec nejde, ale je tu krásný výhled na celý Grand Harbour. Vracím se tedy zpět a potkávám nějakého policistu, který se tváří, že tam hlídá, aby nikdo nechodil do míst, ze kterých se právě vracím. Je trochu zmatený, když se mu objevím za zády, dělám jakože nic a mizím pryč.

Líně se toulám městem a pak jdu na autobus, že se ještě naposled vykoupu na Ghadiře. Malťané měli nějaký státní svátek (mají jich nejvíc v celé Evropě), a obě pláže byly brutálně plné. Ale jakože neskutečně. Vykoupu se, ale jinak rychle mizím pryč. Neuvěřitelné množství lidí, snad celá Malta byla na těch dvou plážích. Na hotelu si k večeři tentokrát vybírám kuře s pálivou omáčkou, spoustou zeleniny a bramborem.

Večer jdu na jednu do té britské hospody, a pak nakoupit suvenýry do obchodu. Bál jsem se, že nic neseženu, ve velkých obchodem nic místního neměli, ale tady v takové místní večerce, toho mají mraky. Desítky vín, marmelády, nugáty, dortíky, sušenky. Nakupuji toho docela dost. Na hotelu zjišťuji, že jsem byl ošizen (jedna položka markovaná dvakrát). Cestou se stavím na nádraží, abych věděl v kolik musím jet, bych stihl ráno letadlo.

 

8.6.2016

Návrat domů se mi málem nepodařil. Našel jsem si autobus takový, abych byl na letišti více jak dvě hodiny předem a všechno v klídku zvládnul. Nicméně problémy začaly hned na odjezdu. Autobus vyjížděl z mého města a stál tam už půl hodiny předem. Přesto odjíždí o dvacet minut později. Ok, to pořád stíhám. Ale dvě okolnosti tomu bránily. Jednak, autobus se sice jmenuje Express, člověk by tedy myslel, že pojede nejkratší cestou na letiště. Což vůbec není pravda, zajíždí do každé vesničky a i když už jsem byl vzdušnou čarou kilometr od letiště, trvalo mi dalších čtyřicet minut než jsem na něj dojel. Druhá okolnost jsou brutální zácpy. Ve výsledku už jsem se smířil s tím, že to nestihnu a přemýšlel, kolik mám peněz na kartě. Na letiště jsem se dostal necelých dvacet minut před odletem. Check-in už dávno zavřený samozřejmě. Zeptal jsem se nějakého zřízence, jestli ještě nemám šanci to nějak pošéfit. Posílá mě k jedné přepážce, kde slečna už je na odchodu. Volám na ní a s velice zoufalým výrazem se jí ptám, jestli by to ještě nějak nešlo. Slituje se nade mnou, odbaví mi bágl, musím ale slíbit, že poběžím. Takže běžím nahoru k odbavení, předbíhám spousty lidí na security checku a rychle na gate. Tam na mě čeká autobus a odváží mě k letadlu. Uf. Na větším letišti bych to určitě nestihl. Na cestě domů už se nic zvláštního nestalo.

 

Konec

Rozhodně pěkná dovolená. Malta má co nabídnout, ačkoliv klidně by stačilo o dva dny méně. Člověk si tam moc neužije samoty nebo toulek po přírodě, ale zase to vynahrazují památky z neolitu, středověku a druhé světové. Krásné čisté moře a hodní lidé, i když se tak moc netváří. Můžu si šktnout další Evropské ostrovy, už mi jich moc nezbývá.